Žijeme v nesnadné době. Velké vítězství západní liberální demokracie na konci osmého desetiletí minulého století neznamenalo spočinutí v pozemském ráji. Nebyl to konec dějin, jak si to vážně na začátku devadesátých let troufal tvrdit japonsko-americký, letos pětašedesátiletý politolog Yoshihiro Francis Fukuyama. Naštěstí později uznal, že se mýlil.

Je-li obsahem dějin lidstva spor, žijeme v éře eminentně historické. Neodehrávají se pouze korektní rozepře o politické programy řešené případným označením volebního lístku a jeho vhozením do urny. Padají nejen ostrá slova, ale názorně se předvádějí i symboly násilí (například šibenice na demonstraci antiislamistů). Na manifestacích se zatím naštěstí policii daří držet znepřátelené radikály v bezpečné vzdálenosti navzájem od sebe, takže krev teče výjimečně. Rozepře však pronikají i do rodin. Vím o manželství v jednom českém krajském městě, do té doby spokojeném, s potomstvem, které se rozpadlo kolem tématu migrantů.

Stojí za pozornost, jakou roli v rozjitřené náladě hrají křesťané. Je jich sice v celku české populace nepatrně, ale pořád je to pár set tisíc lidí. Chtěl bych věřit, že názory na konfliktní otázky současnosti jsou mezi nimi rozloženy alespoň stejně jako v celku populace. Pozoruji, že mezi nimi jsou nacionalisté i kosmopolité a různé polohy mezi tím. Někteří jsou sociálně citliví, což bychom očekávali, a jiní prosazují bezcitnou asociální ekonomickou politiku v linii chicagské školy.

Těšilo by mne, kdyby křesťané smýšleli a jednali aspoň tak jako (současný) Tomáš Halík, a kdyby sdíleli postoje Václava Malého, a měli víc odvahy se k nim otevřeně hlásit. Mohli by pěstovat politiku podobnou tomu, co nabízejí Jan Čižinský a Hayato Okamura. Mohou mít různě rozložené důrazy, tu na svobodu, onde na solidaritu, jednou na hodnoty univerzální a jindy na partikulární. Jen bych u nich rád viděl podněty ke slušnému řešení rozepří.