K těm ukazatelům z Polska je nutno ještě připojit, že je to právě to tradičně téměř stoprocentně katolické Polsko, kde u té mládeže došlo k nejstrmějšímu pocity religiozity - v celosvětovém měřítku!

Přičemž je ještě hodné pozoru, že zde - a opět především u mladší generace - dochází k zajímavému rozporu mezi údaji o jejich religiózních aktivitách (návštěva kostela apod.), a mezi jejich vlastním vztahem k víře.

Ten první ukazatel je mnohem vyšší (snad až dvojnásobně) nežli ten druhý; to znamená, ti mladí lidé už nevěří, ale svým konzervativním okolím jsou stále ještě vystaveni společenskému tlaku, aby víru navenek předstírali.

Nicméně, u dané příležitosti tady mám jednu nemálo zajímavou myšlenku Felipe Fernándeze-Armesta, z jeho knihy "Pravda":

"Když lidé přestanou na něco věřit, pak nevěří nikoli v nic, pak věří na všechno. Bláznivé kulty se rozmáhají, obluzující sekty se derou ze země, pověra která byla dávno považována za vyvrácenou je znovu oživována. V zajetí mezi fundamentalisty, kteří věří tomu že našli pravdu, a mezi relativisty kteří odmítají se vůbec nechat přivázat k jedné pravdě, zbývá zmateným lidem mezi tím vším už jenom naděje, že nějaká pravda existuje, pravda která stojí za to o ni usilovat, i když lidé nevědí jak by měli začít nebo jak by se měli stavět k hlasům z obou extrémů. Potřebujeme nějakého nového 'Vůdce bezradných' - nějakou cestu jak porozumět pravdě a jak poznat pravdu, která by měla potenciál přetrvat postmoderní éru."

To je opravdu velice hluboká myšlenka, která překračuje horizont pouhé víry jako takové, ten svět naprostého zmatení mezi pretencí fundamentalistů a lhostejností relativistů, to je přesně ten svět ve kterém žijeme, a ve kterém je nám téměř nemožné nalézt něco, co by se mohlo nějak blížit skutečné pravdě v autentickém, nezfalšovaném smyslu.

Tady se nějaký autor hlásí ke křesťanství a k marxismu zároveň. Jsou tam přesně citována i Marxova slova o náboženství jako opiu lidstva. https://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493369

No ten autor si to se vztahem marxismu k náboženství udělal trochu příliš jednoduché, s jeho tvrzením že Marx se zabýval náboženstvím výhradně v jeho sociální funkci, a že se vůbec nezabýval metafyzikou.

Je sice pravda že Marx se nezabýval metafyzikou - ale to proto že on ji zcela zásadně a radikálně zavrhl, jako naprostý nesmysl. Jedinou reálnou skutečností pro něj byla příroda, materiální svět tak jak ho zkoumají a poznávají exaktní přírodní vědy. Všechno ostatní pro něj bylo mystérium, mystifikace.

Ale co se týče toho vztahu "humanismu a hominismu" - tak na tom opravdu něco je.

Protože je skutečně faktem, že Marx se zabýval jenom tou čistě obecnou, společensky podmíněnou a zprostředkovanou stránkou lidské existence; a že u něj naprosto chybí ta stránka individuální. Marx nemá schopnost oslovit člověka v jeho ryze osobním, individuálním, jedinečném nitru, nemá prostě vůbec žádné nástroje a možnosti k tomu, jak oslovit lidskou duši.

Zatímco u Ježíše je to naprosto přesně opačně: Ježíš oslovuje - a to krajně naléhavě a intenzivně - lidskou duši, ale zcela stranou ponechává podmíněnost člověka určitými společenskými strukturami a mechanismy.

Shodou okolností zrovna v těchto dnech se tímto tématem zabýváme na mém diskusním fóru, a v rámci této diskuse jsem tam použil formulaci:

"zatímco Ježíš nakazuje lidem: 'Chovejte se bezpodmínečně mravně za všech okolností!", pak ta druhá věc je, změnit právě ty okolnosti do kterých je stavěn člověk.'"

Přičemž tou "druhou věcí" je právě ten pohled strukturální a společenské podmíněnosti člověka, jak ho zastával nejen Marx, ale i třeba už Aristoteles. (Vlastně jsem tam argumentoval víc Aristotelem než Marxem.)

Takže je fakt že v daném smyslu se marxismus a křesťanství navzájem velice dobře doplňují.

Jenže: vada na té věci je ta, že každý z nich má j e n o m a pouze to, co nemá ten druhý; a není možné je navzájem spojit v jeden jediný vnitřně provázaný celek. A to nejen pro Marxův osobní ateismus; ale z čistě zásadních důvodů.

Protože se tu zcela zásadně a radikálně vylučují oba výchozí principy: na straně jedné je člověk pojímán jako sociálně determinovaný - zatímco na druhé straně (u Ježíše) jako principiálně NEdeterminovaný. Tohle obojí prostě nepasuje dohromady. A ani jeden z obou těchto přístupů - ani marxismus ani křesťanství - v sobě nemají potenciál tuto propast překlenout.

Autor toho blogu se zcela zásadně mýlí (či asi spíše: uhýbá před problémem), když tvrdí, že neexistuje a zásadně nemůže existovat nějaká "teorie všeho".

To je dokonce určitá demagogie. Samozřejmě, že není možno lidským poznáním (tím spíše individuálním) postihnout absolutně všechno, v kvantitativním slova smyslu.

Ale na straně druhé platí: my žijeme nakonec v jednom jediném světě, který vytváří jeden provázaný celek - a buďto my tento svět dokážeme pochopit a uchopit v jeho úplnosti, anebo ne. A když ne - tak nám něco zcela zásadního chybí.

Přičemž tou formulací "v jeho úplnosti" mám na mysli právě v jeho vnitřní protikladnosti. My nemůžeme svět chápat jednou tak, a podruhé zase zcela opačně, a tyto dvě zcela protikladné poloviny jenom tak nějak slepit, přiložit dohromady. Ony jsou jako dva póly magnetu, navzájem se odpuzují. A jestli se přece jenom mají nějak spojit dohromady, tak je k tomu zapotřebí nějaká zcela nová idea, která ty dva dílčí principy (ten podmíněný a ten nepodmíněný) dokáže spojit dohromady.

No, on tam podotýká, že Marx hodnotil křesťanství tak, jak se mu v tom 19. století jevilo. Tedy že ho viděl především jako oporu utlačovatelského řádu.
Neměl tenkrát asi moc možností poznat jeho osvobodivou stránku. A ta existuje.
Marx a Engels možná neměli pochopení pro metafyziku. Ale pro mystiku možná trochu ano.