Lidí se vztahem k náboženství podle výzkumu celosvětově ubývá

Ivan Štampach

Ačkoli by se zdálo, že lidí ztotožňujících se s náboženskými společenstvími v poslední době přibývá, je tomu právě naopak. V kterých zemích je propad religiozity nejvíce rozpoznatelný a s jakými faktory souvisí?

Rozsáhlý výzkum ve 106 zemích světa ukázal mohutný propad religiozity, zejména ve státech, kde převládá křesťanství. Pew Research Center, které tyto výsledky publikovalo, je politicky a nábožensky nezávislým pracovištěm pro zjišťování veřejného mínění se sídlem ve Washingtonu D. C.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V posledním průzkumu se zjišťovalo, kolik lidí z celkové populace se ztotožňuje s nějakým náboženským společenstvím a jak jsou v obyvatelstvu zastoupení jednotlivci, pro něž je náboženství v jejich životě velmi důležité. Sledovaly se rovněž dva praktické projevy náboženství: účast na bohoslužbách (aspoň) jednou týdně a každodenní modlitba (což ovšem u některých náboženství nedává smysl, protože nic takového nemají).

Výsledky byly zpracovány s ohledem na věkové skupiny obyvatel. Respondenti byli rozděleni pouze do dvou skupin, a to mladších do 40 let a starších přes 40 let. Lze předpokládat, že se tím sleduje dynamika náboženských postojů a praktik. To ovšem předpokládá, že si dnešní mladí účastníci výzkumu své postoje zachovají do budoucna, respektive že přibývající věk nevede k náboženskému hledání.

Země s rychle rostoucím počtem obyvatel jsou také vysoce religiózní, v Evropě naopak praktikuje náboženství čím dál méně lidí. Foto Max Pixel

Propast mezi postoji starší a mladší skupiny, již vytváří fakt, že mladší generace je výrazně méně náboženská, se vyskytuje v méně než polovině sledovaných zemí, zahrnuje však prakticky celou Severní a větší část Jižní Ameriky, západní a střední Evropu a Rusko, a dále Austrálii. Výrazně méně mladých se identifikuje s náboženskými směry v Kanadě, Dánsku, Jižní Koreji, Austrálii, Norsku, Švédsku a Německu. V Rusku se sice identifikuje s konkrétním náboženstvím méně mladších než starších, považují však náboženství za důležité. Jinde se tyto dva postoje shodují.

Co se týká praktikování náboženství (bohoslužby, modlitba), ukazuje se překvapivý rozdíl mezi Amerikou a Evropou. V Americe jsou oba ukazatele mnohem vyšší. Mezi postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy se vývoj od roku 1990 jevil jako velmi rozdílný. Například v Rusku, v Polsku a na Slovensku vedla nová pozice náboženství k růstu jeho vlivu ve společnosti. V České republice naproti tomu ve svobodných poměrech klesaly významné ukazatele religiozity intenzivněji než v době komunistické protináboženské propagandy.

Rozdíly v zemích našeho regionu se však postupně srovnávají. Model římskokatolického způsobu uplatňování autority v kontrastu s liberalizací poměrů, s rostoucími mezinárodními kontakty a s přístupem k informacím vede k tomu, že například v Polsku, kde se v devadesátých letech hlásilo k náboženské příslušnosti 98 procent obyvatel (z toho 97 procent k římskokatolické církvi, zbylé jedno procento k více než padesáti různým vyznáním), je dnes, zejména u mladší části obyvatelstva, důvěra v náboženství a jeho praktikování velmi významně oslabena. Denně se modlí jen 14 procent mladých Poláků a týdenní účast na bohoslužbách deklaruje čtvrtina z nich.

Výzkum Pew Research Center sledoval rovněž vztah populační dynamiky s religiozitou. Ukazuje se, že země s rychle rostoucím počtem obyvatel jsou vysoce religiózní. Nejvíce se toto zjištění potvrzuje v Etiopii, Senegalu, Pákistánu, Nikaragui, Jordánsku, tedy v zemích většinou též chudých. Země s nízkým populačním přírůstkem nebo tam, kde počet obyvatel dokonce klesá, jsou nejméně náboženské. Patří k nim Čína, Austrálie, Dánsko, Maďarsko, Nizozemsko.

Česká republika patří spolu s Jižní Koreou, Japonskem a Estonskem k zemím, kde vede nízký zájem mladší generace o náboženství k tomu, že se mladí počítají za nezařazené, zatímco v mnoha dalších zemích se tento postoj kombinuje s formální příslušností k náboženským organizacím.

    Diskuse
    K těm ukazatelům z Polska je nutno ještě připojit, že je to právě to tradičně téměř stoprocentně katolické Polsko, kde u té mládeže došlo k nejstrmějšímu pocity religiozity - v celosvětovém měřítku!

    Přičemž je ještě hodné pozoru, že zde - a opět především u mladší generace - dochází k zajímavému rozporu mezi údaji o jejich religiózních aktivitách (návštěva kostela apod.), a mezi jejich vlastním vztahem k víře.

    Ten první ukazatel je mnohem vyšší (snad až dvojnásobně) nežli ten druhý; to znamená, ti mladí lidé už nevěří, ale svým konzervativním okolím jsou stále ještě vystaveni společenskému tlaku, aby víru navenek předstírali.
    JP
    July 31, 2018 v 14.20
    V co věřit?
    Nicméně, u dané příležitosti tady mám jednu nemálo zajímavou myšlenku Felipe Fernándeze-Armesta, z jeho knihy "Pravda":

    "Když lidé přestanou na něco věřit, pak nevěří nikoli v nic, pak věří na všechno. Bláznivé kulty se rozmáhají, obluzující sekty se derou ze země, pověra která byla dávno považována za vyvrácenou je znovu oživována. V zajetí mezi fundamentalisty, kteří věří tomu že našli pravdu, a mezi relativisty kteří odmítají se vůbec nechat přivázat k jedné pravdě, zbývá zmateným lidem mezi tím vším už jenom naděje, že nějaká pravda existuje, pravda která stojí za to o ni usilovat, i když lidé nevědí jak by měli začít nebo jak by se měli stavět k hlasům z obou extrémů. Potřebujeme nějakého nového 'Vůdce bezradných' - nějakou cestu jak porozumět pravdě a jak poznat pravdu, která by měla potenciál přetrvat postmoderní éru."

    To je opravdu velice hluboká myšlenka, která překračuje horizont pouhé víry jako takové, ten svět naprostého zmatení mezi pretencí fundamentalistů a lhostejností relativistů, to je přesně ten svět ve kterém žijeme, a ve kterém je nám téměř nemožné nalézt něco, co by se mohlo nějak blížit skutečné pravdě v autentickém, nezfalšovaném smyslu.



    July 31, 2018 v 14.42
    Tady se nějaký autor hlásí ke křesťanství a k marxismu zároveň. Jsou tam přesně citována i Marxova slova o náboženství jako opiu lidstva. https://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493369
    JP
    August 1, 2018 v 12.11
    Humanismus a hominismus
    No ten autor si to se vztahem marxismu k náboženství udělal trochu příliš jednoduché, s jeho tvrzením že Marx se zabýval náboženstvím výhradně v jeho sociální funkci, a že se vůbec nezabýval metafyzikou.

    Je sice pravda že Marx se nezabýval metafyzikou - ale to proto že on ji zcela zásadně a radikálně zavrhl, jako naprostý nesmysl. Jedinou reálnou skutečností pro něj byla příroda, materiální svět tak jak ho zkoumají a poznávají exaktní přírodní vědy. Všechno ostatní pro něj bylo mystérium, mystifikace.

    Ale co se týče toho vztahu "humanismu a hominismu" - tak na tom opravdu něco je.

    Protože je skutečně faktem, že Marx se zabýval jenom tou čistě obecnou, společensky podmíněnou a zprostředkovanou stránkou lidské existence; a že u něj naprosto chybí ta stránka individuální. Marx nemá schopnost oslovit člověka v jeho ryze osobním, individuálním, jedinečném nitru, nemá prostě vůbec žádné nástroje a možnosti k tomu, jak oslovit lidskou duši.

    Zatímco u Ježíše je to naprosto přesně opačně: Ježíš oslovuje - a to krajně naléhavě a intenzivně - lidskou duši, ale zcela stranou ponechává podmíněnost člověka určitými společenskými strukturami a mechanismy.

    Shodou okolností zrovna v těchto dnech se tímto tématem zabýváme na mém diskusním fóru, a v rámci této diskuse jsem tam použil formulaci:

    "zatímco Ježíš nakazuje lidem: 'Chovejte se bezpodmínečně mravně za všech okolností!", pak ta druhá věc je, změnit právě ty okolnosti do kterých je stavěn člověk.'"

    Přičemž tou "druhou věcí" je právě ten pohled strukturální a společenské podmíněnosti člověka, jak ho zastával nejen Marx, ale i třeba už Aristoteles. (Vlastně jsem tam argumentoval víc Aristotelem než Marxem.)

    Takže je fakt že v daném smyslu se marxismus a křesťanství navzájem velice dobře doplňují.

    Jenže: vada na té věci je ta, že každý z nich má j e n o m a pouze to, co nemá ten druhý; a není možné je navzájem spojit v jeden jediný vnitřně provázaný celek. A to nejen pro Marxův osobní ateismus; ale z čistě zásadních důvodů.

    Protože se tu zcela zásadně a radikálně vylučují oba výchozí principy: na straně jedné je člověk pojímán jako sociálně determinovaný - zatímco na druhé straně (u Ježíše) jako principiálně NEdeterminovaný. Tohle obojí prostě nepasuje dohromady. A ani jeden z obou těchto přístupů - ani marxismus ani křesťanství - v sobě nemají potenciál tuto propast překlenout.

    Autor toho blogu se zcela zásadně mýlí (či asi spíše: uhýbá před problémem), když tvrdí, že neexistuje a zásadně nemůže existovat nějaká "teorie všeho".

    To je dokonce určitá demagogie. Samozřejmě, že není možno lidským poznáním (tím spíše individuálním) postihnout absolutně všechno, v kvantitativním slova smyslu.

    Ale na straně druhé platí: my žijeme nakonec v jednom jediném světě, který vytváří jeden provázaný celek - a buďto my tento svět dokážeme pochopit a uchopit v jeho úplnosti, anebo ne. A když ne - tak nám něco zcela zásadního chybí.

    Přičemž tou formulací "v jeho úplnosti" mám na mysli právě v jeho vnitřní protikladnosti. My nemůžeme svět chápat jednou tak, a podruhé zase zcela opačně, a tyto dvě zcela protikladné poloviny jenom tak nějak slepit, přiložit dohromady. Ony jsou jako dva póly magnetu, navzájem se odpuzují. A jestli se přece jenom mají nějak spojit dohromady, tak je k tomu zapotřebí nějaká zcela nová idea, která ty dva dílčí principy (ten podmíněný a ten nepodmíněný) dokáže spojit dohromady.
    August 1, 2018 v 21.46
    No, on tam podotýká, že Marx hodnotil křesťanství tak, jak se mu v tom 19. století jevilo. Tedy že ho viděl především jako oporu utlačovatelského řádu.
    Neměl tenkrát asi moc možností poznat jeho osvobodivou stránku. A ta existuje.
    Marx a Engels možná neměli pochopení pro metafyziku. Ale pro mystiku možná trochu ano.
    To je opravdu zajímavá myšlenka, s tou "mystikou" u Marxe a Engelse.

    A možná na tom dokonce něco opravdu je; oni byli sice na straně jedné samozřejmě až přímo fundamentalistickými materialisty, ale na straně druhé - ten jejich projekt komunismu, s údajně úžasným a všech (třídních) konfliktů zbaveným světem, to má v sobě v každém případě určité eschatologické, a dost možná i vysloveně mystické rysy.