V Číně přibývá křesťanů. Děje se tak navzdory skutečnosti, že křesťanské náboženství se zde v 19. a 20. století poněkud zdiskreditovalo, protože misionáři napomáhali západním kolonialistům v upevňování jejich moci. Před několika dny uvedla česká sekce vatikánského rozhlasu, že jen v roce 2017 bylo v Čínské lidové republice pokřtěno 48 556 dospělých osob. Vzhledem k ohromné mase obyvatelstva to není zas tak mnoho, ale není to ani zcela nepodstatné.

Rychlý růst domácí křesťanské komunity vyvolal v Číně znepokojení. Komise pro náboženské záležitosti pro jistotu nařídila zákaz vstupu do kostelů nezletilým do 18 let a rovněž zákaz veškerých církevních aktivit pro děti a mládež, včetně letních táborů či vzdělávacích programů organizovaných církví.

Vztah čínské komunistické strany k náboženství není v posledních desetiletích již tak nekompromisní, jako byl za Mao Ce-tungova režimu. Mírná tolerance nastala už v osmdesátých letech pod vedením Teng Siao Pchinga. Vláda zřejmě přišla na to, že náboženství může z mnoha důvodů posloužit jejím cílům, a tak jsou dnes tradiční čínská náboženství jako buddhismus a taoismus dokonce podporována, i když podléhají přísnému státnímu dozoru. Čínští komunisté mají i nadále zakázáno účastnit se náboženských aktivit. Ovšem vypadá to, jako by náboženství bylo natolik přitažlivé, že někteří z nich tento zákaz opakovaně porušují, za což jsou ze strany vylučováni.

↗

V roce 2017 se v Číně nechalo pokřtít téměř 50 tisíc dospělých. Komise pro náboženské záležitosti pro jistotu zakázala vstup do kostelů nezletilým. Repro DR

Státní orgány paradoxně navzdory svému důsledně proklamovanému ateismu neváhají zasahovat nejen do náboženské praxe, ale i do teologických záležitostí. V roce 2011 se tibetský dalajlama nechal slyšet, že on sám je možná poslední reinkarnací nejvyššího představitele tibetského buddhismu. Čínská vláda nato dalajlamu vyzvala, aby respektoval tradici reinkarnace. Čínský guvernér Tibetské autonomní oblasti, nejvýše postavený Tibeťan v čínské komunistické správě, dokonce dalajlamu obvinil z rouhačství a znesvěcování buddhismu.

Státnímu dozoru v Číně podléhá rovněž křesťanství. Ani v jeho případě se čínský stát nezdrží zasahování do náboženských věcí a do věrouky. Naopak, probíhá zde intenzivní inkulturace a sinizace. Církev to do jisté míry přijímá, protože křesťanství, alespoň to katolické, se musí umět sžít s místní kulturou, má se jí přizpůsobit, což usnadní jeho vnitřní přijetí. Prakticky týmž přístupem se vyznačovali už jezuitští misionáři, kteří v 17. století přišli do Číny obracet na víru tamní obyvatelstvo. Méně ochotně a ne bez protestů snáší dnes církev jmenování biskupů státem bez souhlasu nadřízených církevních orgánů.

Komunistická strana Číny vydala mimo jiné i směrnice pro cenzuru Bible. Veškeré duchovní kontexty, které nelze převést na práci pro chudé, mají být z Bible odstraněny. Jak uvádí Radio Vatikán, dvě protestantské církve v Číně na to už přistoupily. Rádio Vatikán o tom dále píše:

„Pětiletý program (sinizace) si klade za cíl skloubit křesťanství s komunistickou stranou skrze podporu socialistických hodnost a sepsání tzv. světské verze Bible, hlásání socialismu a čínského patriotismu v kostelech, ale také akademické zpracování a vyučování čínských dějin, filosofie a teologie. Součástí plánu je rovněž šíření stranicko-křesťanských propagandistických materiálů, pod nálepkou vzdělávacích programů.“ Heslo „Miluj bližního jako sebe samého“ prý bylo stranou schváleno jakožto hlavní zásada, jíž se má řídit charitativní a sociální práce.

Postoj čínské vlády k náboženství je tedy typicky osvícenský — jde jí především o jeho využití v sociální oblasti, u domácích náboženství snad padá na váhu i ohled na kulturní tradice. Jiný význam náboženství ovšem nepřikládá. Na pořadu změn je zejména eliminace nadpřirozených prvků obsažených v Bibli. Když náboženství, tak rozumné, nejen v mezích zákona, ale i v mezích pokroku.

Je ale křesťanství rozumné? Nebo je to ve své podstatě „bláznovská“ (= paradoxní) zvěst, jíž měli rozumní lidé problém uvěřit už před dvěma tisíciletími? Zvěst, která má radikálně převrátit zavedené pořádky i představy o spravedlnosti? Křesťanství může mít jistě různé podoby, může snad být i rozumné. Otázkou je, zda může víc zapůsobit na svět a na člověka jako rozumné a mírné náboženství v mezích zákona, řízené státem, nebo zda je v evangeliu ukryta síla radikálně změnit člověka i svět.

O Číně se někdy píše, že svá rozsáhlá území nezískala na základě vojenské převahy v minulosti, nýbrž především díky racionálnímu, účelnému, a tedy evolučně výhodnějšímu způsobu života, na který vzhledem k nedostatku prostoru nebylo možné nepřejít. Pokud má náboženství nějaký vliv na formování lidské psychiky, pak asijské duchovní nauky v čele s konfuciánstvím od nepaměti učily každého jednotlivce přesně znát své místo v kosmickém řádu. Málokdo z té linie vybočil. Hierarchicky uspořádané společnosti s minimem lidské individuality a vůle jsou velmi odolné a stabilní systémy.

Naproti tomu náš západní svět snad alespoň částečně poznamenal Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu a slíbil mu božství. Bůh, který mluví k srdci každého jednotlivce; díky němuž má každý člověk svobodnou vůli a individuální duši, která je jedinečná a nezaměnitelná. Může tedy šíření křesťanství přiblížit Čínu Západu? Ironií dějin je, že původně měl Čínu přiblížit Západu i ateismus, který je stále ještě součástí státní ideologie.

Nejde mi o žádnou lacinou kritiku Číny, které je okolo nás někdy až příliš. Číňané mají zajisté právo zvolit si způsob života, jaký jim vyhovuje. Ani nechci — už vzhledem k jejím deformacím a hříchům — nekriticky vyzvedávat západní civilizaci. Nemyslím si ani, že existuje nějaká povinnost respektovat místní tradice. Můj text má být spíš námětem k zamyšlení, jakou nezaměnitelnou roli hrálo náboženství při formování civilizace a kultury i při formování lidské psychiky, a co vlastně z toho pro nás plyne směrem do budoucnosti.