V každém případě je možno plně přisvědčit tomu výroku o "nezaměnitelné roli náboženství při formování civilizace a kultury i při formování lidské psychiky". A pokud tato věta platí, pak se skutečně není možno vyhnout ani otázce, co tento fakt pro nás znamená do budoucnosti.

V každém případě se zdá být jistým: jakkoli se novodobá, postosvícenská společnost prezentuje jako striktně racionalistická, ve skutečnosti tu emocionální, duševní stránku nikdy není možno účinně potlačit. Respektive ji nahradit pouhým racionalismem.

"Rozumné náboženství" - pokud nemá lidstvo zůstat stát, tedy stagnovat na současném stupni svého vývoje, pokud si tedy má vypracovat schopnost k dalšímu ne pouze povlovně lineárnímu, nýbrž zásadně kvalitativnímu pokroku, pak se to bez účasti nějakého toho "rozumného náboženství" asi sotva obejde.

Zásadní otázkou ovšem zůstává, jakou konkrétní podobu by takovéto "rozumné náboženství" vlastně mělo mít.

Otázkou je, pane Poláčku, zda by náboženství mělo být věcí veřejnou v tom smyslu, že by mělo být řízeno či ovlivňováno státem (demokratickým či jiným), který by se případně staral o jeho rozumnost, nebo zda by náboženství mělo být věcí čistě osobní, popřípadě komunitní. A také, zda po vyloučení nadpřirozených prvků může náboženství být ještě náboženstvím.
Já bych řekla, že člověk se potřebuje rozvíjet i nějak mimoracionálně. Že to pro něj může mít velký význam. S cenzurou Bible bych samozřejmě nesouhlasila. I když proti nějakému účelovému výběru některých pasáží nic nemám.

Víte, že jste mě vlastně tak trochu inspiroval k napsání tohoto článku? Totiž jedním svým nedávným diskusním příspěvkem, v němž jste se zmínil, že: "člověk jako jedinec má v křesťanství mnohem vyšší váhu) nežli v asijských duchovních směrech, kde lidská individualita stojí vlastně až na úplně posledním místě. Rozhodující je celý kosmický řád, jehož je člověk jenom nepatrnou součástkou".

V prvé řadě díky za potvrzení mé domněnky, paní Hájková: však jsem měl pocit že ve Vašem textu "cítím" nějaké prvky z mých dříve vyjádřených myšlenek...

Co se té otázky vztahu státu a náboženství týče - to je samozřejmě jedna z nejtěžších otázek vůbec.

Na jedné straně samozřejmě moderní (liberální a sekulární) stát nemůže nikomu předepisovat jeho víru (či nevíru).

Ale na straně druhé pravý stát - tedy takový který chce (a dokáže) být něčím více nežli jenom obecným byrokratem, který je (v antickém smyslu) místem kde žije člověk, v celém horizontu svého bytí - tak tedy takový stát se nemůže vyhýbat otázce po tom, co a kdo je vlastně ten člověk, který v tomto státě žije, jaký je smysl a účel jeho existence, a tedy i jaký je jeho duchovní rozměr.

Řekl bych to takhle: stát nesmí v duchovních otázkách nic předepisovat; ale stát může zpřítomnňovat.

Konkrétně například výuka ve školách: stát nesmí vyučovat tomu či onomu náboženství jako jedinému možnému či privilegovanému; ale stát naprosto může (a dokonce by měl) v mladých lidech probouzet schopnost vnímat skryté, tedy spirituální dimenze života a bytí vůbec.

Aby to ale stát mohl dělat, musel by napřed být schopen překonat současnou propast mezi materialismem a idealismem. Což je ovšem v prvé řadě úlohou filozofie, teprve na tomto základě by bylo možno odpovídajícím způsobem nově formulovat i úlohu a funkce státu.

Já jsem ale mluvil o "rozumném" náboženství, paní Hájková - ne o racionalistickém. To je rozdíl.

Racionalismus jako takový (tedy spoléhání se na bezprostřední fakticitu věcí jako jedinou realitu) - ten samozřejmě nikdy nepřijme náboženství, respektive jakoukoli formu spirituality vůbec.

Ale rozum, skutečný rozum - ten nebyl náboženství na překážku ani pro Aristotela, ani pro Hegela; naopak podle obou pravý rozum přirozenou cestou vede právě až k náboženství.

Tento jejich názor ostatně v principu sdílím; jenom s tím rozdílem, že na to místo kam tito dva stavěli Boha respektive bohy, tam já stavím něco jiného; něco, co se vlastně nedá nijak nazvat, ale co je reálnou dimenzí našeho bytí.

Četla jsem takový názor, že náboženství bývalo vždy jakýmsi duchovním výrazem reálného pozemského života a reálných vztahů určitého společenství, od něhož bylo neoddělitelné. Něco jako duchovní završení té které komunity.
Křesťanství se lišilo tím, že na rozdíl od těch předchozích duchovních systémů, které odpovídaly reálné komunitě s jejími reálnými pozemskými vztahy, mělo být křesťanství duchovním výrazem společenství, které pro svou dokonalost ještě ani neexistuje. Lidé se však měli chovat, jako by žili už v tom dokonalém společenství, nikoli ve starém světě, kde platí pořád ty staré zákony. A tím měli postupně ten nový, dokonalý svět uskutečňovat. Proto ta doporučení o nastavení druhé tváře, házení chlebem namísto kamenem a jiných formách neodplácení. To všechno se mohlo jevit jako nerozumné nebo nerealistické. Možná se dá říct přímo jako bláznovství.

"Chvála bláznovství", chtělo by se spontánně odpovědět po havlovsku. A ono na tom opravdu něco je: tyto snahy překročit horizont toho, co tu právě zrovna teď je, a vytvořit něco co tu není jinak nežli jenom v lidských snech a představách o možném lepším, dokonalejším a spravedlivějším světě - to se v očích naprosté většiny vždycky jeví "bláznovstvím".

Ale napřed si musíme ujasnit jednu věc: náboženství v ž d y c k y odráží, zrcadlí reálný život lidí. To platí i pro křesťanství.

Ovšem: ta role náboženství není jenom pasivní, tedy v tom smyslu že je zrcadlem reálného života; nýbrž ono může také anticipovat něco, co tu ještě není. Něco co tu ještě bezprostředně, aktuálně není, ale co se už ohlašuje svými prvními znameními, že by přijít mohlo.

Takže: to křesťanství se svým "Královstvím božím" - je nutno si uvědomit, že to v daném ohledu naprosto nebylo ani jediné, ani první.

Už řecká mytologie je postavena na tom, že na svém počátku existoval dokonalý svět bohů - a že lidé na tomto dokonalém světě měli účast. To byl ten bájný "Zlatý věk". Později lidé - zčásti svou vlastní vinou, zčásti v důsledku potopy světa, která zničila všechny společenské struktury a lidstvo vrhla zpět do divošského stavu - ztratili tuto prvotní dokonalost; ale teď jde o to aby se k tomuto prvotnímu, dokonalému stavu zase dokázali vrátit.

A teď je důležitá jedna věc. Jak jsem zmínil v diskusi pod mým vlastním textem "Kdyby se Platón nenarodil" - ten samotný princip, představa boží dokonalosti, která je přístupna i člověku, tak to souvisí vlastně s Parmenidovým objevem nepodmíněného, změnám a zániku nepodléhajícího, transcendentálního věčného bytí.

Tento jeho objev není vlastně v prvé řadě teologický, nýbrž čistě filozoficko-ontologický.

Ale prakticky až na tomto základě - tedy filozofickém objevu tohoto "věčného bytí" je pak možno vytvářet teologické modely o tom, že toto věčné bytí je identické s bohy/Bohem, a že je principiálně přístupno i člověku.

Pro Platóna je přístupno "nesmrtelné lidské duši", pro křesťanství je přístupno lidské duši s boží jiskrou.

Takže, vraťme se k počátku: ani křesťanství, ani řecká mytologie nevytvářejí něco absolutně nového; nýbrž jenom anticipují, člověku zviditelňují něco, co tady ještě není, ale už se dějinně, vývojově ohlašuje: totiž uvědomění si člověka transcendentální nadčasovosti, a zároveň jeho uvědomění si jeho povinnosti usilovat o (mravní) dokonalost všech lidských věcí.

Čili: tyto dva náboženské směry v určitém smyslu opravdu přinesly něco, co přesahovalo - dosavadní - lidskou zkušenost respektive přítomnost; ale zároveň jenom realizovaly to, co se právě v té lidské zkušenosti (praxi) už ohlašovalo jako znamení éry nadcházející.