Být marxista a křesťan

Eva Hájková

Marxisté a křesťané se mohou jevit jako nesmiřitelní rivalové. Přesto jejich postoje i jejich dějiny vykazují mnoho podobností. Lze být marxistou i křesťanem zároveň?

Je to už dávno, kdy museli kandidáti komunistické strany při svém vstupu potvrdit, že se vyrovnali s náboženskou otázkou. Dnes už se po nikom nic takového nevyžaduje. Přesto se — i když člověk nikam nevstupuje — většinou očekává, že pokud se už hlásí ke křesťanství nebo k marxismu, tak vždycky k jednomu nebo k druhému, ale rozhodně ne k obojímu dohromady.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Kdo s koho?

Jsou marxismus a křesťanství opravdu něčím navzájem neslučitelným? Dlouho se to tak jevilo. Evropské dělnické a levicové hnutí, které se zrodilo v době kapitalismu, bylo víceméně ateistické, to marxistické bylo ateistické ze zásady. Jednak se náboženství začínalo tehdy jevit jako něco, co je v rozporu s výsledky prudce se rozvíjejících věd (odtud vědecký ateismus), a jednak měli tehdejší bojovníci za lepší svět možná pocit, že náboženství v minulosti zklamalo. Určitě zklamala církev, která až příliš ochotně sloužila mocným tohoto světa a nechala se jimi ovládat. Proto se pozvolna stávala symbolem nesvobody, strnulosti, dogmatismu, konzervatismu a planého moralizování. Dalo by se říci, že církev znechutila lidem křesťanství.

Spása byla přesměrována výhradně do záhrobí. Svět vezdejší nabízel leda utrpení. Zejména těm bezmocným, dole. Ti proto začali církev opouštět. Proces odnáboženšťování společnosti odstartoval už v devatenáctém a pokračoval ve dvacátém století. Myslím, že to byl Masaryk, kdo razil heslo „Člověče, pomoz si sám a Bůh ti pomůže“. Jenže lidská mysl většinou průnik obou možností nevidí. Vnímá jen jejich logický rozdíl: Buď mi pomůže Bůh, nebo si pomohu já sám (v tom případě mi ovšem nepomohl Bůh, a proto ho nepotřebuji).

Naši rodiče, prarodiče či dokonce už praprarodiče, třebaže se narodili a vyrostli v křesťanském prostředí, postupně ztráceli trpělivost a nakonec dospěli k přesvědčení, že se bez „opia lidu“ obejdou. A to se pomalu začalo z jejich života vytrácet. Zakládaly se sociálně demokratické a komunistické bezvěrecké spolky (Unie socialistických svobodných myslitelů, Svaz proletářských bezvěrců a jiné). Sepisovaly se a šířily protináboženské manifesty a letáky. Vystupovalo se z církve. Proces pokračoval a vyvrcholil poté, co komunisté převzali v našem státě moc. Tak se Češi stali ateistickým národem, národem několika generací bezvěrců. Nestali se však marxistickým národem, jakkoli u nás šíření marxismu (na rozdíl od křesťanství) po jistou dobu vykazovalo vzestupnou tendenci. Ale jen do jisté míry: marxismus nijak nezlidověl.

Optimismus spojený s utvářením „konečně té správné společnosti“ po čase vyprchal. V době, kdy reálný socialismus vrcholil a nezadržitelně se blížil ke krachu, už to vypadalo, že se marxismus ocitl ideově jaksi na suchu. Zdálo se, že pro křesťanství tahle skutečnost bude znamenat novou šanci. Církvi (nebo církvím) v té době připadly dokonce jisté sympatie obyvatelstva — právě díky tomu, že byly neoblíbeným režimem zatlačeny do defenzívy. Později se ukázalo, že šlo jen o sympatie přechodné. Vliv na obyvatele nezískaly téměř žádný. Železný ateismus (i když už ne marxistický) přetrval i po listopadu 1989.

S trochou nadsázky bychom mohli říct, že ani jeden z obou ideových směrů nevyhrál. Jejich schopnost oslovovat nové lidi dnes není valná…

Co se změnilo?

Vraťme se však k otázce, zda mohou mít křesťanství a marxismus něco společného. Něco, co by mohlo překročit akademickou debatu započatou v 60. letech, vedenou lidmi jako byl Milan Machovec, který přišel se svým „Ježíšem pro ateisty“, a několika dalšími, na něž později navázali dnešní intelektuálové, jak nás o tom informoval mimo jiné článek Filipa Outraty uveřejněný zde před dvěma lety.

Účastníci konference prý konstatovali jisté ideové vyprázdnění na obou stranách — jak mezi křesťany, tak mezi marxisty. Za ty jsou dosud veřejností považováni především členové KSČM, což podle mého názoru už zdaleka neodpovídá realitě. Velmi by mě zajímaly výsledky odborného průzkumu, zabývajícího se otázkou, čemu současní členové KSČM vlastně věří. Možná bychom se divili.

Napadá mě, zda má za takových okolností marxisticko-křesťanský dialog ještě smysl. Co to vůbec v současné době znamená být marxistou, popřípadě komunistou? A co znamená být křesťanem? Možná bychom zjistili, že mezi komunistou a komunistou nebo mezi marxistou a marxistou může být docela velký rozdíl. Asi jako mezi křesťanem a křesťanem.

Přesto si to dnes málokdo uvědomuje. Lidé mají o pojmech své zažité představy. Když někdo o sobě řekne, že je marxista, zeptají se ho mnozí: Ty jsi pro násilnou revoluci? Pro totalitu? Jak to, že ne? Vždyť v Komunistickém manifestu je psáno: „Nechť se buržoazie všech zemí třese strachy před komunistickou revolucí!“…

A když někdo řekne, že je křesťan, zeptají se ho: Ty věříš, že svět byl stvořen za šest dní nebo že bůh uplácal prvního člověka z hlíny a Evu z Adamova žebra? Jak to, že ne? V Bibli to přece stojí!

Musí se ale svobodný člověk doslovně řídit nějakými texty, které byly napsány před řadou let za jiných podmínek, než jsou ty dnešní? Musí vůbec být ve své víře nebo ve svých názorech závislý na pokynech nějakých institucí, o jejichž dialogu patrně vůbec nemůže být řeč? Nebo se může sám rozhodnout, čemu bude či nebude věřit, co z té či oné tradice pokládá za dobré a životaschopné? Dnešní marxista přece nemusí nutně organizovat novou revoluci, natož zavádět totalitu. A křesťan zase nemusí věřit úplně všemu, co se dříve k věření předkládalo.

Filozof Milan Machovec přišel v 60. letech se svou teorií „Ježíše pro ateisty“. Foto milanmachovec.cz

Co nás spojuje?

„Až dosud filosofové svět pouze vykládali, jde však o to jej změnit,“ pravil Marx. Právě tato věta by se mohla stát styčným bodem marxistů a křesťanů. Filosofové totiž svět vždycky jenom vykládali. Až na marxisty, kteří jsou v tom docela nefilosofičtí. Ale copak si změnu světa od svých počátků nepřáli také křesťané, jejichž Bůh nebyl a není bohem filosofů? Křesťany i marxisty určitě spojuje soucítění s utrpením, které lidé způsobují jiným lidem. I systémové utrpení způsobují lidé lidem. Jenom není vždycky na první pohled viditelné, kdo komu. Právě proto je nutné systém změnit. Jenže jak?

Marxisté původně chtěli svět změnit pomocí revoluce, čili tím, že se dostanou k politické moci, zatímco křesťané to chtěli učinit bez politické moci, tím, že všichni lidé přijmou Krista a najdou tak cestu do Božího království. Takový byl původní záměr obou hnutí. To však neznamená, že tento původní záměr v průběhu dějin zůstal (či v budoucnu zůstane) nezměněn. Teorie jsou jedna věc, praxe druhá. Církev, ač se vyhýbala revoluci, se v dějinách často nevyhýbala politické moci. Zatímco marxisté, ač se násilí původně nezříkali, ho mohou propříště ze svého scénáře zcela vypustit. Neexistuje důvod, proč by to svobodní jedinci, kteří si sami určují, co je a co není pro ně přijatelné, nemohli udělat. Mezi marxisty se dnes najdou osobnosti nové levice, které se takové „scénáře“ vývoje světa (včetně nenásilné strategie) už pokoušejí rozpracovávat.

Je Bůh neslučitelný s vědou?

Mnoho vědců si dnes evidentně nic takového nemyslí. Proč by si to tedy museli myslet marxisté? Věda je záležitostí rozumu, kdežto víra je záležitostí srdce. Ostatně boží existence se nedá ani potvrdit ani vyvrátit. Bůh není něco jako Krakonoš z pohádky, jak si ho možná někteří ateisté představují. Bůh je něco, co nelze nijak objektivně popsat, ale přesto to může dát lidskému životu smysl. Smysl, který v dnešní době lidé silně postrádají.

Nakonec nezáleží na ideových směrech či filosofických systémech, ale na konkrétních lidech, zda si spolu porozumějí a čím se navzájem obohatí — a ono skutečně je čím, zvlášť v případě toho křesťanství. Smysluplný dialog by však neměl být povrchní. Kdysi dávno jsem četla, že člověk, který se důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, se určitě stane marxistou. Možná něco podobného platí i o křesťanství. Člověk, který ho pozná a pochopí jeho hloubku (či jeho výšiny, jak bylo řečeno na zmíněné konferenci), se stane křesťanem. Důkladně něco poznat znamená „vstoupit dovnitř“. Vstup v tomto případě nelze pojímat jako vstup do nějaké instituce či organizace, nýbrž do jiné, dosud neznámé dimenze života.

Pak se může stát, že si jedinec začne připadat jako marxista i křesťan zároveň. I když mu to zřejmě vůbec nikdo nebude věřit. Lidé totiž stále vnímají spíš rozdíl než průnik, spíš povrch než obsah.

    Diskuse
    Paní Hájková, jako obvykle velice zajímavé, rozmyslné a moudré rozvažování nad věcmi tohoto světa. Dané téma je tu rozebráno natolik vyčerpávajícím (v pozitivním smyslu!!) způsobem, že v zásadě není nic, co by k němu bylo možno ještě dalšího připojit.

    Takže bych se jenom trochu pozastavil u té věty, že každý kdo skutečně pozná a pochopí marxistickou teorii, se nevyhnutelně stane marxistou. Podivnou shodou okolností mi přesně ta samá myšlenka právě včera projela hlavou, když jsem se probíral některými Marxovými ekonomickými spisy, kde vyvrací iluze leckterých tehdejších teoretiků o povaze kapitalismu respektive tržního hospodářství. (Kteréžto iluze plně sdílí i jistý současný český politolog.)

    Ano, je to skutečně tak: oproti obecně pěstované ekonomické teorii měly Marxovy analýzy společenských souvislostí ekonomických procesů natolik nesrovnatelně větší hloubku, že kdo tyto Marxovy myšlenky jednou skutečně pochopil, se skutečně víceméně nevyhnutelně sám musí stát marxistou.

    A máte plnou pravdu i v tom, že to samé platí i o křesťanství. Když se mi poprvé dostal do ruky Nový Zákon, nemaje žádného povědomí o jeho pravém duchovním zázemí, hodnotil jsem jednotlivé výroky Ježíše jenom v jejich zcela bezprostředním znění, a připadaly mi nesmyslné. Čím více jsem postupem let pronikal do hlubších vrstev lidského bytí, tím více jsem s nemalým překvapením zjišťoval, jak velice se názory a postoje onoho zvěstovatele nové víry kryjí s mými vlastními. Svým způsobem jsem tedy skutečně byl "křesťanem", ač bez víry v Boha. A jsem ostatně dodnes toho přesvědčení, že ten moment jsoucnosti boží je na celém (původním) křesťanství ten relativně nejméně podstatný.

    Čím a kým by byl Ježíš vlastně, kdyby žil dnes? Říkal a kázal by to samé, jako v době před dvěma tisíciletími? Opíral by své učení ještě i ve věku elementární fyziky a počítačů o představu nějaké nadřazené boží bytosti - anebo by hledal jiné, novodobé cesty k lidským duším a srdcím?

    A co Marx? Kdyby se narodil do dnešní doby, kdyby své ostrovtipné analýze podrobil nejen ekonomicko-sociální procesy proběhlé do poloviny 19. století, nýbrž i všechny ty, které proběhly od té doby, včetně ztroskotání pokusu o zavedení totálně pospolitého, komunistického vlastnictví výrobních prostředků - co by psal Marx obohacený o toto vědění a poznání? Byl by to skutečně ještě ten dřívější Marx, železně setrvávající na představě, že všechny problémy lidstva vyřeší jeden jediný akt revoluce mající za cíl převzetí výrobních prostředků dělnickou třídou? Nebyl by to právě tento - nový - Marx, který by svým pronikavým duchem jako první prohlédl iluzornost těchto starých představ, a který by usilovně hledal nové cesty, nová řešení?

    Odvažme se postavit si otázku přímo takhle: byl by dnes žijící Ježíš skutečně "křesťanem"? Tedy tradicionalistickým vyznavačem staré víry? A byl by Marx marxistou? Opět v tom klasickém, tradičním smyslu?

    Nebylo by tomu daleko spíše tak, že tito dva, kteří ve své době byli zvěstovateli zcela nových myšlenek, zcela nových, revolučních náhledů - že zrovna a právě oni by to byli i dnes, kdo by přicházel se zcela novými idejemi a náhledy?

    Bezpochyby, od Marxe - jak známe jeho osobnost - by skutečně nebylo možno očekávat, že se stane věřícím křesťanem; a stejně tak asi dnešní Ježíš by se sotva stal vyznavačem teorie, že duchovní svět je jenom sekundárním projevem, odleskem materiálně-ekonomických procesů.

    Ale přece... Snad by přece jenom získali určité pochopení pro to, že ani jenom materialistický, ani pouze spirituální pohled v sobě nedokáží pojmout veškerou realitu lidského žití; a že by tedy snad opravdu mohlo mít smysl, pokoušet se začít mezi oběma těmito sférami lidského bytí postavit alespoň nějaké mosty vzájemného porozumění.

    September 8, 2015 v 15.41
    Pane Poláčku,
    mezi nějakými sférami se mosty opravdu nedají stavět.
    Jedině mezi živými lidmi.
    JN
    September 8, 2015 v 20.8
    To jsem vám kdysi znal jednoho člověka odněkud od Prešova.
    Sloužili jsme spolu v Plzni u motostřelců, dělali jsme tam tehdy takovou neprostupnou hráz proti zahnívajícímu imperialismu. I přes svý mládí už to byl zasloužilej člen Strany. A představte si, že ten komunista se vždycky hlásil: "Desiatnik ...., ja som od Prešova, zkade matka Ježišova!" A pak nám ještě tvrdil, že u nich na vesnici jsou všichni komunisti katolíci.
    PM
    September 8, 2015 v 21.41
    Marxismus vyšel z lůna křesťanské věrouky pán Nushart,
    to hoci na ozaj vje tu ktery desiatnik od Prešova.
    A lépe než já po slovensku........bych dodal.
    Myslím, že křesťanství se nemůže ideově vyprázdnit, protože narozdíl od marxismu nestojí na idejích. Není to učení, je to vztah, který může ochladnout, může se vytratit.

    Ještěže biřmovanci nemusí při biřmování potvrdit, že se vyrovnali s marxistickou otázkou. Mám ale takový matný pocit, že aktivní členství v komunistické straně snad mohlo být kdysi kdesi považováno katolickou církví za hřích (jistě to nevím).
    Paní Hájková, jestli mě paměť neklame, tak to tvrzení, že kdo se "důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, se určitě stane marxistou" - tak to jsem svého času v jedné diskusi na stránkách DR vyslovil já sám. ;-)
    Nemohu ovšem vyloučit, že tohle řekl či napsal už někdo přede mnou.
    JP
    September 9, 2015 v 11.46
    Mosty mezi kým?
    Jde o to, paní Hájková, že jednotliví lidé vždycky představují, reprezentují určité ideje - tedy určité projekty, možnosti, jakým způsobem chápat, ale zároveň stavět tento svět. Tedy určité "sféry" našeho bytí.

    Takže "stavět mosty mezi sférami" je nakonec to samé, jako "stavět mosty mezi lidmi", a naopak.

    JP
    September 9, 2015 v 12.4
    Svět vykládat, nebo změnit?
    No, paní Hájková, ono se opravdu nedá tak jednoznačně prohlásit (spolu s Marxem), že prý doposud filozofové svět pouze vykládali, ale neměnili.

    V každém případě takový Platón se ten svůj ryze filozoficky odůvodněný "ideální stát" pokusil zcela reálné zavést, v městském státě jménem Syrakuzy. S tímto svým pokusem ovšem ztroskotal stejně tak naprosto, jako později Marx se svým projektem komunismu. Jenom té krve tehdy teklo poněkud méně; což je dáno ovšem už početním poměrem populace vystavené těmto experimentům.

    A i vlastně většina dalších filozofů naprosto měla ambice k tomu, "změnit svět". Jenže - a v tomto smyslu je ta Marxova výtka ovšem plně oprávněná - zcela pravidelně (jako právě už zmíněný Platón) podléhali iluzi, že když oni sami si v y m y s l í nějaký grandiózní plán, nějakou velkou ideu, že ona se ta realita už podle toho nějak bude řídit. To je přesně to, čemu Marx říkal "stavět realitu z nohou na hlavu".

    Klasickým představitelem takovéhoto přístupu ze současné doby je prominentní německý autor politických teorií (opravdu bych ho nerad označoval za "filozofa") Jürgen Habermas: on prostě přišel s nápadem, že samotná lidská řeč v sobě implikuje snahu o dorozumění mezi jednajícími subjekty, a že t e d y postačí prosadit regule komunikativního jednání do života společnosti, a celý svět rázem překoná veškeré své protiklady, střety, egoismy, a splyne v harmonické jednotě všezahrnující komunikace plné vzájemného respektu a porozumění. - Jak řečeno, dokonalý příklad toho, čemu Marx říkal "postavit věci na hlavu". A přitom tento "myslitel" se sám považuje za jakéhosi legitimního dědice marxistické tradice!

    ------------------------------------------------------

    Ovšem, paní Hájková, ta Vaše zmínka Marxe mě přivedla na jednu myšlenku, která je - zdá se mi - nejenže zdánlivě zcela protismyslná, nýbrž vysloveně nová. Nevím opravdu o tom, že už by se někdo na danou záležitost podíval z tohoto úhlu pohledu.

    Totiž, když se na věc podíváme blíže - tak i samotný Marx ve skutečnosti svět nijak zásadně měnit nechtěl!!

    Zdá se to být nesmyslné tvrzení? - Tak si připomeňme: celý Marxův model komunistické revoluce je založen na tom pojetí dějin a jejich vývoje, že ten vývoj ke komunismu je objektivně daný. Že prostě trend rozvoje produkčních sil lidstva nezadržitelně spěje k tomu, že kapitalistická forma přivlastňování, a tedy celé ekonomiky se na určitém stupni vývoje dostane do takového konfliktu s rozvojem oněch výrobních sil, že nevyhnutelně dojde k tomu, že tato kapitalistická forma bude odstraněna, a bude nahrazena formou dějinně progresivnější, tedy formou založenou na kolektivní produkci a kolektivním (celospolečenském) vlastnictví.

    To tedy ale znamená: podle Marxe je celý tento dějinný vývoj prakticky s a m o v o l n ý! Čili, člověk sám jako aktér dějin tu nedělá nic více, nežli jenom aktem revoluce provede něco, co už je tak jako tak na spadnutí.

    Takže: člověk tu vlastně n e v y t v á ř í nějakou skutečně novou realitu, svým vlastním tvůrčím činem, nýbrž je jenom vposledku pasivním vykonavatelem dějinných procesů, které jsou dány objektivně.

    Ale skutečný kreativní akt člověka spočívá právě v tom, vytvořit něco z á s a d n ě nového. Něco, co tady sice skutečně existuje jako potenciální možnost (jinak by nebylo možné to uskutečnit) - ale co zároveň n i k d y nevznikne jen tak samo sebou.

    Takovýto kreativní počin (a tedy skutečný akt změny světa) tedy sestává v tom, když člověk ty společenské elementy či faktory, které tu jsou dány, svým tvůrčím úsilím novým způsobem složí dohromady tak, že touto novou syntézou vznikne nová, vyšší kvalita.
    September 9, 2015 v 17.28
    Pane Poláčku,
    já z vás asi umřu. Neřešíme tytéž problémy marxismu stále dokola? Takže vám se nakonec zdá, že Platón chtěl svět měnit aktivněji než Marx? Přiznám se, že o Platónovi mnoho nevím. Představu ju si ho trochu jako starověkého "sociálního inženýra". O Marxovi to naopak netvrdím, i když jemu evidentně šlo o změnu světa (viz ona citace). Jenže na rozdíl od idealisty Platóna si nemyslel, že je to možné udělat z fleku kdykoliv, ale že to bude možné, až k tomu dozraje doba (nehodlám zacházet do podrobností). A Marx si rozhodně nemyslel, že to půjde jaksi "samo od sebe" a že při tom lidé vůbec nebudou muset být aktivní. A nijak ten budoucí svět nepopisoval (takže fantazii a tvořivosti žádné meze nepoložil). Charakterizoval jej právě tím zmíněným svobodným rozvojem všech, který bude podmíněn svobodným rozvojem každého jedince.
    Tomu, že všichni lidé představují nějaké ideje vůbec nerozumím. Naopak znám lidi, kteří s žádnými idejemi nemají nic společného.
    Větu, že "kdo se důkladně a do hloubky seznámí s marxistickým učením a pochopí jeho logiku, ten se určitě stane marxistou", jste možná napsal i vy (nebudu se hádat), ale já ji určitě nemám od vás, protože jsem ji poprvé slyšela už ve svých dvaceti letech. A už tehdy se mi vryla do paměti.
    September 9, 2015 v 18.18
    Mimochodem, to se marxismu neustále vytýkalo - tedy to, že doba jaksi pořád ještě "nebyla zralá", čili pořád se ten "nový svět" odkládal a odkládal.
    Avšak to odkládání se týká i křesťanství, protože Ježíš řekl svým učedníkům: "Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ (Jan; 16, 33)
    - Pozn.: tím slovem"svět" je myšlen špatný svět, tedy svět, který není Božím královstvím. -
    A my se můžeme ptát: Jak vlastně Ježíš přemohl svět, když ten svět je stále stejně špatný?
    A můžeme se ptát: Kdy už konečně přijde nějaká ta pozitivní změna?!?
    + Další komentáře