V průběhu roku 2015 nastala v české jazykové výbavě malá, ale významná změna — na přední místa se do povědomí většinové společnosti dostala slova „uprchlík“ a „migrant“. Ne že by dříve neexistovala, ale většina Čechů si pod těmito pojmy těžko dovedla něco představit, často se v myslích vybavovali spíš hladovějící africké děti nebo Mexičané sbírající pomeranče ve Spojených státech.

Dnes téměř každý z nás tato slova zná, slyšíme je pravidelně z úst televizních hlasatelů a politiků. Obzvlášť v roce 2016 tato dvě magická slova, která se přeměňovala dle situací a potřeb autorů, vyskakovala z titulních stránek mnoha českých novin.

Jak se obvykle stává s novými, nebo nově objevenými pojmy, i „uprchlík“ a „migrant“ za poslední dva a půl roku dostaly jasnější obrysy, a dnes se velká část naší společnosti může shodnout na jejich významu. Bohužel pro většinu lidí vesměs negativní. Pokud se zaměříme na uprchlíky, jsou to lidé, kteří pocházejí ze zemí chudších, než je ta naše, jsou podezíráni z toho, že hledají v Evropě ekonomické výhody díky štědrému systému sociálních dávek.

↗

S náboženstvím veřejnost ani politická reprezentace problém nemá. Tak co nám vadí? Repro DR

Většina uprchlíků přece pracovat nechce. Jsou z Blízkého Východu nebo Afriky a jsou muslimové. Proto nejspíš nikdy nebudou schopni zvyknout si tu a integrovat se do české kultury. Jsou špatně vzdělaní a jsou ochotní za vysněnou Evropu bez rozmyslu riskovat své životy i životy svých blízkých. Tento soupis předsudků a nepravd neplyne jen z neinformovanosti veřejnosti, která dostává množství nepřesných informaci, ale i názory vyjadřované mnoha vrcholnými politiky a elitami.

Vzhledem ke všemu výše zmíněnému je zcela podivuhodné se podívat na důvody, kvůli kterým Ministerstvo vnitra zamítlo žádosti drtivé většiny čínských křesťanů, kteří přijeli do Česka převážně v roce 2016 a požádali tady o azyl z důvodu pronásledování kvůli náboženství. Ze 70 osob byl udělen pouze osmi z nich.

Někteří si našli práci příliš brzy. Jsou proto podezíráni z migrace z ekonomických důvodů. Žadatelé si naopak mysleli, že jim pomůže, pokud nebudou závislí na systému a projeví snahu být samostatní.

Přicestovali jako skupina. Dle ministerstva vnitra přicestovali s cestovní kanceláří na turistická víza. Mnoho jiných legálních způsobů, jak cestovat z Číny do České republiky, ale není. Pokud je africkým a blízkovýchodním uprchlíkům vyčítáno riskování životů ve Středozemním moři, měli bychom tento způsob spíše vítat.

Jak uvádí jedna z jejich právniček, přijeli cíleně do České republiky, protože doufali, že tato země nabídne z historických důvodů vítané útočiště. Neměli bychom být rádi, že si vybrali právě Českou republiku? Politici odmítají kvóty mimo jiné také proto, že „by tu stejně nikdo z nich nezůstal a všichni by utekli do Německa“. Teď tu máme skupinu lidí, která nikam utíkat nechce.

Svůj zájem zůstat dokonce potvrdili tím, že začali studovat češtinu, a to na vlastní náklady, jelikož stát nehradí výuku českého jazyka žadatelům o azyl, jenom uznaným azylantům. Účastní se křesťanských setkání. Zapojují se do života mimo azylová střediska.

Česká republika by si měla ujasnit, z jakého důvodu chce nebo nechce žadatelům azyl udělovat. Argumentačně jsou údajně odůvodnění nepřesvědčivá, zabývají se podružnostmi. Rozhodnutí o zamítnutí vypadají podle právníků téměř identicky, přestože hlavním argumentem, proč trvá azylové řízení tak dlouhou dobu, je, že se k žádostem přistupuje individuálně.

To vše nás dovádí k mnoha otázkám. Nakolik jsou azylová řízení ovlivňována politickou situací v naši zemi? Nechceme oficiálně přiznat, že se v Číně porušují lidská práva? Osm z žadatelů ale azyl dostalo, a tak toto vysvětlení nesedí.

Vadí nám náboženství? Tam také problém nebude, protože s křesťanstvím veřejnost ani politická reprezentace problém nemají. Nechceme různorodost? V zemi, kde je již přes půl milionu cizinců, to může znít zvláštně. Na druhou stranu, většina těchto cizinců je nám kulturně a historicky relativně blízká.

Ať už byly důvody zamítnutí jakékoliv, vysílá to negativní signál české veřejnosti. Místo toho, abychom na nekonfliktních případech ukazovali dobrou praxi integrace uprchlíků a dobrou vůli českých úřadů a české veřejnosti vůči utlačovaným a potřebným, vzdáváme se této možnosti o posunutí společenské debaty a zbývá, jako v mnoha jiných kauzách, jen divná pachuť.