Možná se pletu, ale připadá mi, že přesvědčit k něčemu rozumnému Ministerstvo zahraničních věcí bude snazší než přesvědčovat Ministerstvo vnitra, tam jsem si jist, že personální změny jsou nutné. Nevím přesně, jaké přesvědčovací metody používá Amnesty International, tak jen doufám, že budou účinné.

Perpetuum mobile neumím, dynamit teoreticky ano. Pravda, pouze teoreticky, s praxí je to těžší. Vyrobit ho v ústavní laboratoři z chemikálií zakoupených pro ústav by sice šlo lépe než doma ze surovin běžně dostupných v maloobchodě a kolem nás, ale bylo by to zhruba stejně „nenápadné‟ jako si ho rovnou objednat od výrobce. Asi je zbytečné zabíhat do podrobností, nikdo ze čtenářů DR to doma zkoušet nebude, ale myslím, že kdybych už něco nitroval, tak snad raději urotropin než glycerol, ani ne tak proto, že semtex je účinnější než dynamit, jako proto, že hexogen je stálejší než nitroglycerin, takže bych méně riskoval, že mi reakční směs pod rukama vybuchne; mohl bych se při tom dát inspirovat Eduardem Fikerem a jeho „Sérií CL‟ (předlohou filmu „Na kolejích čeká vrah‟) a kromě urotropinu na hexogen si nanitrovat také toluen na TNT a namíchat si Fikerem doporučovanou směs (zatímco hexogen je vysoce brizantní, tedy vybuchuje velmi rychle, trinitrotoluen dodá výbuchu energii).

Každopádně i kdybych si vyrobil zásobu něčeho výbušného, aniž by si na mně policie všimla čehokoliv podezřelého, měl bych problém s rozbuškami: ty nejlepší výbušniny používané v průmyslu i armádě samy od sebe nevybuchnou, dynamitové patrony nebo cihličky semtexu lze přikládat na ohýnek. Když Mythbusters zkoušeli, zda auto vezoucí náklad C4 může při nehodě vybuchnout jako ve filmech, provedli s tím autem příšerné věci, spálili je, prostříleli, rozdrtili, a nic. Všechny ty skvělé výbušniny jsou pěkně stabilní, dokud je neodpálí rozbuška. Rozbuška musí naopak z povahy svého použití být vyrobená z něčeho mnohem méně stabilního, a to znamená, že její výroba není nikdy bez rizika, materiál pro rozbušku může neopatrnému chemikovi snadno utrhnout ruce i hlavu.

Co umím vyrobit i doma, a taky jsem to v mládí dělal, je peroxoaceton. Ten je z vojenského i průmyslového hlediska naprosto k ničemu, protože brizantní možná je, ale energii výbuchu má nízkou a teplotu hoření při výbuchu taky, nedokáže ani odpálit nálož něčeho jiného. Jediné, co dokáže nálož peroxoacetonu, je udělat velkou ránu — což vyhovuje teroristům, zvlášť pokud ta rána ještě někoho zabije nebo aspoň zraní: nepotřebují napáchat opravdu velkou škodu, a už vůbec to nepotřebují udělat úsporně, jde jim čistě o ofekt. A efektní, to peroxoaceton být umí.

Hlavně ho teroristé mají rádi právě proto, že se dá vyrobit doma z látek, které se pořád ještě dají vcelku běžně koupit: peroxid vodíku, 30% nebo v tabletách, se stále prodává pro odbarvování vlasů, a aceton stále slouží jako ředidlo pro barvy a laky. Reakci katalyzuje trocha kyseliny, třeba akumulátorové sírové, a pak už stačí jen nechat směs stát někde na chladném místě, dokud se nevysráží produkt, a bílé krystalky odfiltrovat, třeba přes piják. Vlastně nevím, jestli se ještě dneska dává do sešitů savý papír, ale za mých mladých let jsme na gymnáziu měli pijáků dost. Z těch se daly udělat i spolehlivé doutnáky, když jsme je namáčeli do roztoku dusičnanu draselného neboli sanytru, stále užívaného k nasolení masa před uzením, a pak usušili. Odfiltrovaný peroxoaceton není dobré příliš důkladně sušit: zatímco já, lajdák, který jsem si ho ještě vlhký nacpal do igelitového sáčku nebo uzavřené skleněné lahvičky, jsem s ním nikdy neměl problémy, kamarád proměnil sušením peroxoacetonu ve sklepě dvě malé místnosti na jednu velkou, když se příčka zachovala jako píst.

Hlavně jsem se v mládí s peroxoacetonem předváděl, jak krásný umí udělat záblesk, když si ho zapálím na otevřené dlani. On se po zahřátí rychle rozloží na plyny, které se vznesou vzhůru a ve vzduchu se vzápětí vznítí a shoří, zatímco sirku sfouknou, takže na dlani nejen že nic nevybuchuje, ale ani nehoří. Kamarád kuřák vyzkoušel, že obzvlášť efektně si může odpálit na dlani kupičku bílého prášku hořící cigaretou. Na dělbuch — který už by nebylo tak bezpečné odpalovat na dlani — se peroxoaceton změní zabalením do papírku (spolu s pijákovým doutnákem). Výkon průmyslových a vojenských výbušnin, jak už jsem napsal, ani pak nemá, ale něco zničit a někomu ublížit dovede, zvlášť když si člověk místo papírového dělbuchu z trošky peroxoacetonu vyrobí bombu z většího množství v pevnějším obalu — to jsem radši nikdy nezkoušel.

Nevím, zda by ministerské úředníky obměkčilo, kdybych je navštívil s peroxoacetonem a předvedl jim pyrotechnické představení. Míval jsme s tím svého času úspěch, ale nakonec jsem na peroxoaceton zanevřel, protože jsem si uvědomil, že je mnohem oblíbenější než já, a začal jsem na něj žárlit. Už je to nejmíň patnáct let, co jsem experimentů s výbušninami zanechal.

Konec konců, říkávalo se na fakultě, že život chemika se odvíjí ve třech základních etapách:
1. výbušniny
2. drogy
3. alkohol
Já, abstinent, se v současnosti pokouším nahradit alkohol ekologickým zahradničením.

Čas od času žertuji s kolegy o tom, že bychom si měli podat grant k Ministerstvu průmyslu a obchodu anebo k Ministerstvu obrany na vývoj boranových výbušnin. Látky, se kterými v ústavu pracujeme, mají v tomto směru některé slibné vlastnosti, především obrovská spalná tepla, a nic z toho, co překáží jejich využití coby raketových paliv, by nemělo být pro trhaviny problém. Jen výrobní cena by možná vadila. Za hranice žertování jsem ovšem nikdy nezašel a nikdy jsem se ani nepokusil skutečně pro takový projekt připravit podklady — udělat si pořádnou rešerši a provést pár předběžných pokusů, abych si ujasnil, co mám přesně nabízet a jakým přesně směrem vést výzkum, kdyby mi ten grant dali.

Přesvědčování ministerstev a agentur rozdělujících granty je ovšem úplně jiná záležitost, a nejspíš k tomu nepomůže ani dynamit. Na perpetuum mobile by se dal asi grant získat, tak jako jej bylo možné získat — a úspěčně splnit, podle závěrečného hodnocení Ministerstva průmyslu a obchodu — na slavnou detekci osob za překážkou — plastovou trubkou, skrz kterou se dívá senzibil (a když s ním natáčejí pokus reportéři České televize, nevicí vůbec nic). Něco mi říká, že co k tomu člověk potřebuje, je sociální kapitál.

Sociální kapitál, ten asi pomůže i přesvědčování Ministerstva zahraničních věcí, dokonce i Ministerstva vnitra. Jen jak ho získat, to je ta otázka.