„Bojím se, že zůstanu úplně sama,“ říká mi sedmapadesátiletá žena. Vypadá unaveně, jako by neměla sílu mluvit, otevírá tiše ústa. „Poslední půlrok je špatný. Neustále brečím, nemám na nic náladu, nechce se mi vstávat, nemám chuť k životu,“ popisuje svůj nynější stav. Laila zhruba rok trpí těžkými depresemi.

Podle posledních zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) se od roku 2005 zvýšil počet osob trpících depresemi o osmnáct procent. V roce 2015 deprese trápily více než 4 procenta světové populace, tedy více než tři sta milionů osob všech věkových skupin. V České republice se potýká s diagnostikovanými depresivními poruchami zhruba každý dvacátý obyvatel. Zpráva WHO dále uvádí, že deprese postihuje více žen než mužů.

Její projevy jsou rozmanité. K příznakům deprese patří smutek, nedostatek energie, ztráta zájmu nebo radosti, pocity viny, nízké sebevědomí, narušený spánek, chuť a slabé soustředění. Mezi další znaky patří ztráta smyslu života, nespavost či nadměrná ospalost a malátnost či stav, kdy i jednoduché činnosti vyžadují velkou námahu.

V poslední době se o depresích mluví čím dál otevřeněji; stejně tak jako o jejich příčinách. Důvody jsou různé, vliv na duševní zdraví může mít současná uspěchaná doba, společenský tlak, který na člověka klade náročné cíle, chudoba a nejistá budoucnost či ztráta blízké osoby. Deprese mohou mít lidé z válečných zón, kteří byli svědky zločinů nebo se sami stali jejich obětí. Trpí jimi lidé bohatí i chudí, intelektuálové i nejprostší lidé, může postihnout obyvatelé vesnic i měst.

Nevím, kde budu pohřbená

Existuje však specifická skupina žen, která trpí depresemi v míře zjevně přesahující průměr. Jsou to ženy—migrantky. Některé z těch, které žijí mnoho let v České republice, se tu nedokázaly více zapojit do všedního života. To je také případ Laily, Sahry a Aminat, s kterými jsem mluvila. Všechny tři žijí v České republice zhruba sedmnáct let a všechny tři trpí depresemi. Mohl průběh integrace ovlivnit jejích dnešní duševní stav?

↗

Ženy se na cestě za novým životem setkávají s mnoha útrapami. Lehké to však není ani potom. Foto Welt.de

V průběhu integrace se mnohdy mění tradiční role v rodině. Role ženy, která se ocitla v odlišném prostředí, po ní vyžaduje mnohem vyšší míru samostatnosti. Při hledání sociální a lékařské pomoci ale čelí komunikačním bariérám, jazykovým rozdílům. Nedostatečná znalost prostředí omezuje jejich schopnost navázat hlubší vztahy, mají často problém s pochopením úředních postupů a s pravidly veřejných služeb.

Na ženy také zpravidla připadá úkol vychovávat děti a předávat jim své zkušenosti a kulturní zvyky, jinak řečeno ukázat jim „správnou životní cestu“. Jakmile se to nestane, berou to jako osobní selhání a pro okolí to může být známkou špatného vychování, za které je opět zodpovědná žena.

Laila bývala editorkou novin. V zemi, odkud pochází, se po čtyřicet let prakticky bez ustání válčí. Proto musela se svou rodinou utéct. Do České republiky se přestěhovala před zhruba šestnácti lety. První tři roky žila matka tří dětí s rodinou v uprchlickém táboře. „V táboře jsme měli jeden pokoj. V pokoji jsme měli postele a malou skříň, nic jiného se tam nevešlo. Neměli jsme soukromí,“ líčí tamější podmínky. Dostávali třikrát denně jídlo a asi dvanáct korun na osobu denně jako kapesné.

„V táboře se nedalo nic dělat, byli jsme izolovaní od společnosti. Navštěvovala jsem kurzy českého jazyka, které se ale konaly v jiném táboře, musela jsem dojíždět. Naučit se jazyk pro mě bylo velmi složité, nemohla jsem se soustředit, všechno jsem hned zapomněla,“ popisuje své pokusy s učením češtiny.

„Když žijete v táboře, nemáte pracovní povolení,“ vysvětluje Laila. Aby mohli s manželem pracovat, museli by opustit uprchlický tábor. Její rodina žila v nejistotě, nevěděla, zda se nebudou muset vrátit zpátky. Po třech letech se rozhodli s manželem opustit tábor, přestože neměli jasnou budoucnost. Nevěděli totiž, zda dostanou azyl.

„Když žijete několik let v uprchlickém táboře, kde za vás vyřizují vše sociální pracovnici, nejste připravení na běžný život venku. Jednou jsem například podepsala papír k pojištění a až později jsem zjistila, že jsem změnila pojišťovnu, aniž bych chtěla. Celou dobu jsem myslela, že v České republice existuje pouze jedna pojišťovna,“ vypráví. „Dobře vím, že se člověk musí sám také snažit, ale jakmile žijete izolovaní od společnosti několik let, anebo se ocitnete ve zcela novém prostředí, je těžké se rychle zorientovat.“

Po odchodu z tábora se snažila najít si práci, ale dlouho marně. „I pro Češky ve vyšším věku je složité si najít práci, pro cizinku, která neovládala jazyk, to bylo ještě složitější,“ popisuje podmínky na trhu práce. Věděla, že v České republice nebude moci pracovat v oboru a na podobné pozici jako doma.

Po získání azylu proto začali s manželem podnikat. Po několika letech však jejich obchod zkrachoval a Laila začala mít zdravotní problémy. Musela zůstat doma, přesto se alespoň snažila pomáhat v práci manželovi.

„Když byly děti ještě doma, byla jsem ráda, teď ale vyrostly a já jsem si uvědomila, že nakonec zůstanu sama. Manžel je pořád v práci,“ popisuje začátek svých depresí. Její děti mluví výborně česky, mají české kamarády, znají české tradice. Zato rodičům chybí pevné přátelské vazby, na které byli zvyklí, cítí se osaměle a bojí se o svou budoucnost. „Často přemýšlím nad smrtí, ani nevím, kde budu pohřbená,“ popisuje Laila svůj pocit vykořeněnosti.

Často ji provázejí pocity samoty a bezmoci. „Nemohu sledovat zprávy,“ podívá se na mě a zhluboka se nadechne. Ve městě, kde bydlí její sestra a další příbuzní, minulý týden výbuch zabil přes sto lidí. „Pokaždé, když se něco stane, vytočím rychle jejich čísla a v duchu se modlím, ať jsou v pořádku. Podobné zprávy slýchám denně již šestnáct let, je to vyčerpávající,“ povzdechne si.

Nových přátel si v České republice moc nenašla, rodina je daleko. Připadá si, že sem nepatří, má pocit odloučení od společnosti. „K psychologovi se mi jít nechce. Bojím se, že by mi nerozuměl, že bych mu nemohla popsat svoje problémy a také se bojím, že nebude chápat moji kulturní odlišnost,“ uzavírá popisem důvodů, proč nevyhledala odbornou pomoc.

Velké holky nebrečí

Někteří rodiče mají pocit, že když svou rodinu, přátele a domov opustili, aby ochránili své děti a zajistili jim lepší budoucnost, mohou od nich právem očekávat, že budou například pilně studovat školu, kterou pro ně vyberou. Jakmile se tak nestane, jsou zklamaní. „Čekají, že je budou poslouchat a se vším souhlasit“, vysvětluje třiačtyřicetiletá Sahra, která v současné době pracuje jako kuchařka, a dodává, že „rodiče z první generace migrantů mají mnohdy pocit, že svým dětem nerozumí — po jazykové, ani po kulturní stránce.“

↗

Jak snadno se děti od svých rodičů odcizí...Foto Ondřej Mazura

Opatrně se jí ptám, zda je to i její případ, zda i ji děti nějakým způsobem zklamaly. Neodpovídá. Její děti si na českou společnost zvykly velmi rychle. Chodí do školy a díky tomu jsou od počátku ve styku s majoritou. „Dnes se velmi často mluví o druhé a třetí generaci migrantů v Evropě a problémy, které jsou s nimi spojené, například radikalizace. Méně se však příčiny hledají již u první generace,“ popisuje.

Podle Sahry totiž problémy vznikají obvykle v rodině. Často se stává, že se rodiče a dětí odcizí. „Vždyť my nemluvíme ani stejným jazykem, dětí nemluví dobře mateřským jazykem a rodiče často nemluví dobře jazykem hostitelské země,“ pokračuje. O kulturních zvycích a náboženství se dozvídají od cizích lidí, nemají podporu v rodině a hledají ji jinde. Porozumění pak někteří nacházejí právě u importovaných radikálů.

Sahra od útlého věku doma slýchávala, že se nesluší si stěžovat mluvit o svých problémech nahlas. „Je lepši si je nechat pro sebe, než tím někoho obtěžovat. Moje problémy by se mohly dostat na veřejnost a co by si o mně lidé pomysleli?“ pozdvihne obočí a pousměje se.

Nedůvěra a uzavřenost jí dodnes nedovolují se otevřít a svěřit. Když se její širší rodina dozvěděla, že užívá antidepresiva, v první reakci se jí ptali, zda se zbláznila. „Na psychiatrii přece chodí pouze blázni,“ vypráví stereotypní názory, které kolují v jejím prostředí. „Pamatují si, jak mi říkali, že jsem velká holka a nesmím brečet. Doteď se stydím, když brečím a stresuje mě, že nad sebou ztrácím kontrolu,“ popisuje Sahra. Pro některé ženy s migrantskou minulosti je velmi těžké najít se v nové společnosti, aniž by se necítily ztracené a vykořeněné.

Své psycholožce věřím, rozumí mi

Sedíme naproti sobě. Aminat má ruce založené do sebe a opírá se o stůl, pokaždé, když je zvedne, třesou se. Jakmile si všimne mého pohledu, schová raději dlaně do klína. Hluboce se nadechne, vydechne a začne vyprávět svůj příběh: „Už asi devět let střídavě trpím depresemi, teď je to mnohem lepší.“ Třiačtyřicetiletá žena žije v České republice zhruba sedmnáct let.

↗

Přestože studovaly, často na ně čeká nekvalifikované zaměstnaní. Foto Ondřej Mazura

Jako malá holka ztratila matku, vychovala ji teta. „Vyrostla jsem v době, kdy ženy ještě mohly studovat. Teta byla velmi tvrdá, snažila se mi ale dopřát studium,“ pokračuje Aminat a popisuje podmínky, které panovaly v její zemi původu. Studovala farmacii, na konci studií však propukla válka a nemohla začít pracovat a získat praxi. Po krátké době musela zemi opustit.

Do České republiky nepřijela sama, byla těhotná. Čtyři roky strávila v uprchlickém táboře, než dostala azyl. „Život v táboře není jednoduchý, když jste však sama s dítětem, je to ještě mnohem složitější,“ vzpomíná. Celé čtyři roky v táboře byla ve stresu, měla strach z budoucnosti, žila v nejistotě, podmínky v táboře nebyly optimální.

Uprchlický tábor se nacházel na okraji malé obci na jihu Moravy, izolovaný od většinové společnosti. Lidé celé dny trávili v táboře, neměli pracovní povolení.

Poté, co získala azyl, přestěhovala se do Prahy a začala pracovat. Získala místo v místní restauraci jako pomocnice v kuchyni. „Nechtěla jsem, aby moje dítě trpělo, chtěla jsem mu dopřát všechno, česky jsem uměla špatně, proto jsem vzala hned první práci,“ popisuje bývalá studentka farmacie počátky svých pracovních zkušeností v nové zemi. „Velmi mě to trápilo, měla jsem pocit, že jsem studovala zbytečně. Pocit méněcennosti mě doprovází dosud, ale nezbývalo mi nic jiného,“ vzpomíná.

„A tehdy to začalo, najednou jsem se zhroutila a musela začít brát antidepresiva. Všechno předtím jsem vydržela. Složila jsem se, až když už jsem měla práci a domov,“ popisuje zdánlivý paradox. Deprese se u ní projevily až v kontaktu s běžným životem. Být matkou samoživitelkou v odlišném prostředí, kde neumíte pořádně řeč a nerozumíte kulturním kódům, nemáte okolo sebe nikoho, kdo by vám pomohl, se ukázalo nad její síly.

„Ze začátku jsem byla pořád unavená, nemohla jsem pracovat,“ popisuje začátky své nemoci. Na doporučení známého se proto rozhodla navštívit psychologa. „U nás psychologové nebyli, pouze psychiatři a k těm chodili lidé s mentálním postižením,“ vypráví Aminat a dodává, že se lidé v zemi, odkud pochází, neradi svěřují se svými problémy cizím lidem.

Raději je dusí v sobě, aby si o nich ostatní nemysleli nic špatného. „Moje psycholožka je ale kouzelnice,“ usměje se najednou. Aminat mluví dobře česky a mohla si tak snáze najít pomoc. „Své psycholožce věřím, rozumí mi,“ povídá.

Český jazyk to mohl zachránit

Jazyková nezkušenost je složitou bariérou nejen u žen. Situace s výukou českého jazyka je podle Martina Rozumka, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům, podobná jako před lety. Správa uprchlických zařízení poskytuje výuku základní úrovně češtiny, záleží však na tom, kolik má v danou chvíli finančních prostředků.

V Kostelci nad Orlicí, kde je pobytové středisko, mohou v současné době uprchlíci navštěvovat několikrát týdně kurzy českého jazyka, ale pouze základní úroveň. Vyšší úroveň není dostupná. „Kdo se chce naučit aspoň základy, tu příležitost má, chybí však nástavba,“ vysvětlují současnou situaci Rozumek.

Vyšší úrovně obvykle poskytují nevládní organizace, pokud mají projekt z Evropské unie. „My v současné době můžeme poskytnout lidem, kteří to potřebují, kurzy českého jazyka, i individuální, ale pouze dokud trvá projekt,“ pokračuje Rozumek. Chybí však podle něho vyšší obtížnost a kontinuita.

„Před sedmnácti lety Správa uprchlických zařízení, která spadá pod Ministerstvo vnitra, neměla finance a nemohla tak zaplatit učitelku češtiny. Platili jsme ji z vlastních peněz, z darů, aby výuka mohla nějakým způsobem pokračovat. Trvalo to zhruba dva roky,“ objasňuje, jak výuka češtiny probíhala.

↗

Pro lidi, kteří několik let žijí v táboře, kde nic nedělají a naučí se jen základy jazyka, je pak integrační proces velmi obtížný, někdy až nemožný. Uprchlická zařízení byla a dodnes jsou na okraji obcí. „Kdyby proces trval několik měsíců, nevadilo by to, jakmile však žijete izolovaně několik let a rozhodnutí není pořád konečné, může to mít i psychické dopady na člověka a jejích integrace je tím samozřejmě ztížená,“ shrnuje Rozumek azylovou proceduru, která v České republice před lety probíhala.

Je třeba, aby Správa uprchlických zařízení počítala s výukou českého jazyka. Lidé v táboře často čekali roky na azyl, měli nedobrovolně spoustu volného času a výuka češtiny byla jen jednou z možností, jak smysluplně trávit čas. Jako by však dlouhá léta Ministerstvo vnitra nemělo zájem příchozí do společnosti začlenit.

Selhala integrace?

Po příchodu do nové země imigranty napadají otázky jako „Budu se schopná postarat o svou rodinu? Přijmou nás? Nebude to nebezpečné?“. Tyto otázky obvykle pramení z nejistoty během čekání na rozhodnutí o azyl a jsou zátěží na psychiku žadatele.

Dlouhodobý pobyt v táboře, kde lidé mají omezené podmínky k životu — nedostatek soukromí, ztráta nezávislosti, omezení životních příležitostí, ztráta sociálních rolí, život s mnoha lidmi na jednom ohraničeném místě — přispívá k zvýšení této zátěže. Odborně se hovoří o takzvaném táborovém syndromu. Tím ale potíže nekončí.

Uprchlický tábor nepřipravuje lidi na reálný život. Přestože v nějakém prostředí žijete několik let, nevíte o něm nic, neznáte místní zvyky, neznáte systém. Vstup do života mimo tábor pak může být velmi drsný. Žít v nové společnosti, včlenit se do ní, je zejména pro ženy ohromně obtížné.

Na jednu stranu se snaží přizpůsobit, na druhou stranu však mají potřebu uchránit si vlastní kulturu. Musí se zorientovat v administrativě a celkově kulturních podmínkách, naučit se jazyk, a musí se také postarat o zabezpečení základních životních potřeb: zaměstnání, bydlení, přístřeší. Splnění všech těchto náročných úkolů ovlivňuje dušení zdraví a není divu, že mnoho žen uvrhne sebemenší selhání do depresí.

Integrace v tomto ohledu však selhává. Životy migrantů totiž začínají teprve po opuštění tábora. Přestože integrace je dlouhodobý proces s cílem dosáhnout rovnoprávného postavení příchozích, předpokladem jejího úspěšného zvládnutí je spolupráce obou zúčastněných stran, imigranta i hostitelské majoritní společnosti.

Sociolog Daniel Topinka integraci vysvětluje jako dlouhodobý a komplexní proces, který předpokládá rovné začlenění osoby nebo skupin do společnosti. Znamená to ukončení segregace a zapojení příchozích do reálného chodu majoritní společnosti.

Podle takovéto definice, k integraci nelze dospět v situaci, kdy člověk pobývá v táboře izolovaně od většinové společnosti. V táboře lidem scházela příprava na život, který je čekal venku. Azylová zařízení jsou i v současné době situována v okrajových oblastech a je pro žadatele o azyl či doplňkovou ochranu je obtížné kontaktovat se s českou společností a její kulturou.

Azylová procedura je dnes rychlejší, uprchlíků je málo a vyřizování jde rychleji. Integrace však nekončí uprchlickými tábory, začíná v nich! A právě umělé stavění bariér je i korunní příčinou, proč Česká republika nedokáže přijímat větší množství potřebných.