Máte depresi? Nejste sami

Lukáš Senft

Přibývá lidí trpících depresemi. Je načase připustit, že se nejedná o selhání jednotlivců, ale o systémový problém.

„Lidské tělo tvoří ze sedmdesáti procent voda. Člověk je vlastně okurka s depresemi,“ praví pochmurná glosa ke smyslu života. Takové škarohlídství se může zdát přehnané, ale v něčem trefuje bolest současné situace: jedinců s depresemi přibývá, ale přesto si stále nechceme přiznat příčiny těchto problémů.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Za deset let přibylo osmnáct procent lidí trpících depresemi. V roce 2015 tak toto břímě neslo 4,4 procenta globální populace: více než 300 milionů jedinců napříč věkovými skupinami. Světová zdravotnická organizace navíc upozorňuje, že tyto stavy samozřejmě souvisí s počtem sebevražd. K tomuto kroku se každý rok rozhodne až osm set tisíc lidí.

A konkrétně v České republice sužují depresivní poruchy přibližně pět procent obyvatel (tím pádem by mohli prohlasovat do parlamentu vlastní politickou stranu).

Takový nárůst ale není jen „aktuální trend“. Sledujeme dlouhodobou proměnu společnosti. Anglický psycholog James Oliver, člen British Psychological Society, pečlivě sleduje tento vývoj a uveřejňuje znepokojivá čísla.

„Poměřováno většinou kritérií se téměř zdvojnásobil podíl depresí u lidí narozených mezi lety 1946 (kterým bylo šestatřicet v roce 1982) a rokem 1970 (kteří roku 2000 dosáhli třicátého roku života),“ uvádí James.

Dále: ve zmíněném roce 1982 trpělo šestnáct procent šestatřicetiletých žen nervovými potížemi. V roce 2000 to bylo už devětadvacet procent u třicetiletých pacientek. Nemoc zkrátka přichází dříve a ve větší míře.

Celkově si v roce 1977 na psychické potíže stěžovalo dvaadvacet procent zkoumaného segmentu populace. Od roku 1986 se ovšem tento počet zvýšil na třetinu.

Deprese je politický problém

„Jak se mohlo stát všeobecně přijatelným, že je takové množství lidí nemocných?“ ptá se britský filosof Mark Fisher. Jistě, příčin je mnoho a některé jsou ryze osobní: genetické dispozice, reakce na ztrátu milované osoby a podobně. Celou debatu můžeme také odbýt tím, že depresi prostě spouští stres a člověk potřebuje akorát víc serotoninu a dopaminu. Ale kde se bere tolik stresu, nervozity a vypjaté vnitřní plachosti?

Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že riziko vzniku duševních nemocí zvyšuje také chudoba a nezaměstnanost. Počátek masového šíření deprese by se ostatně dal datovat přibližně třicet let nazpět. Do období zlomu, kdy v západní společnosti začaly převažovat požadavky trhu a soutěžení. Od té doby se prohlubuje nerovnost: bohatnou ti movití, zatímco hrozbu chudoby tlumí sociální stát jen zanedbatelně.

Nejbohatší 0,1 procenta populace v USA zvýšilo svůj podíl na hrubém národním příjmu ze dvou procent v roce 1978 na více než šest procent ke konci roku 1999. Průměrný poměr příjmů vrcholového managementu vůči platům řadových zaměstnanců se z třiceti ku jedné v roce 1970 zvýšil na téměř pět set ku jedné v roce 2000.

A nevypadá to, že by se blýskalo na lepší časy. Minulý rok vlastnilo osm nejbohatších lidí světa stejně majetku jako 3,6 miliardy osob, kteří tvoří chudší polovinu planety.

Roste zájem o léky a trh jede dál. Naše společnost umí depresi využít, ale neumí ji léčit. Foto everydayhealth.com

Nejlepší z možných světů je tak zároveň dost účinnou výrobnou stresu: mizerné platy, vysoké nájmy, časté změny zaměstnání. Pracovní skypové porady, telefony, přesčasy dokazující „zájem o blaho firmy“. Stírá se hranice mezi pracovním a soukromým životem. Postupně si zvykáme na vyřizování mailů během intimních chvil.

Rychlokvašné příručky „duševního zdraví“ nicméně přechytrale mudrují: udělejte si čas sami na sebe, užijte si den, relaxujte. Zapomínají poradit, kde na to vzít čas se dvěma šichtami na plný úvazek.

Navíc ani „tradiční ostrůvky stability“ tenhle nápor nezvládají. Rodiny potřebují větší byt, tím pádem solí vyšší nájem, proto musí oba rodiče do fachy, kvůli tomu dítě maže do školky, a tak vzniká další výdaj a tak dále a tak dál.

Jedinec ztrácí jistotu a oporu. Budoucnost nelze naplánovat, zůstává nomádská a těkavá přítomnost. V takovém prostředí není deprese výjimkou, ale pochopitelnou reakcí organismu.

Depresi umíme využít, ne léčit

Jenže právě vliv ekonomiky a sociálních potíží na naše psychické zdraví bývá často podceňován. Žijeme totiž v kultuře individuálního soutěžení, kde je každý odkázán sám na sebe. Duševní nemoce jsou tak vnímány jako pouhá selhání jedince, kterému se prostě porouchal jeho soukromý mozek.

Ve světě, kde se nepočítá s péčí o druhé a kde každý jede na vlastní triko, je pak jediným přijatelným „řešením“ nákup prášků, případně zavření do „cvokhausu“. Po privatizaci veřejného prostoru přišla také „privatizace stresu“.

Naše kultura tak „funguje“ mnohem hůře, než si dokážeme připustit. Láme psychické zdraví stále většího počtu lidí, ale náklady na „návrat do pracovního procesu“ často hradí oni sami.

Samotný systém je ale dokonale z obliga. Depresí trpí jen ubožák, co se asi málo snaží, málo se zdokonaluje, málo relaxuje. Roste zájem o léky a trh jede dál. Naše společnost umí depresi využít, ale neumí ji léčit.

Co s tím? Říká se, že „deprese je šance“. Měla by tedy být především šancí pro celou společnost: aby začala vnímat duševní bolest v širším kontextu. Jako problém celého společenství. Aby z deprese udělala politickou otázku a odhodlala se k upřímné analýze našeho světa.

Kromě vyhmátnutí skutečných příčin by takový krok mohl přinést úlevné zbavení viny a výčitek jednotlivých lidí za to, že jim „selhal mozek“. A v neposlední řadě bychom měli v tomhle atomizovaném vesmíru něco společného — vědomí, že aspoň na tu depresi nejsme sami.

    Diskuse
    February 28, 2017 v 8.56
    Máte pravdu, pane Senfte, ale myslím, že kapitalisti se nad námi neslitují.
    A může vůbec parta neurotiků vést seriózní boj proti kapitalismu? Má na to?
    Já mám někdy takový pocit, že jediný, kdo se nad námi může slitovat, je náš bůh.
    JN
    February 28, 2017 v 10.3
    "Tradiční ostrůvky stability"
    "... tím pádem solí vyšší nájem, proto musí oba rodiče do fachy, kvůli tomu dítě maže do školky..."

    Koukám, pane Senfte, že dost radikálně měníte názory:
    Jak by to bylo krásné, kdyby rodině stačil jeden příjem (jako tomu kdysi po válce bývalo) a matka (nebo třeba dnes i otec) mohl(a) být v klidu doma s dítětem.

    Jenže ženy byly masově nahnány do práce, protože to bylo jejich právo. Kapitalisté to samozřejmě uvítali, protože mohli postupem doby nenápadně snížit reálné mzdy a pak se najednou nějak zjistilo, že i když jsou místo jednoho už dva příjmy v rodině, životní úroveň rodiny vlastně nijak výrazně nestoupla, jen už není možné uživit rodinu z jednoho příjmu.

    Řešením této zapeklité situace by mohla být reforma rodiny, takže rodinu by netvořili tradiční dva rodiče (jako příjmová strana rozpočtu) plus nějaké děti (jako výdajová strana rozpočtu), ale podle tohoto nového konceptu by rodina byla tvořena polyamorickým společenstvím s výraznou početní převahou rodičů (příjmová strana) nad dětmi (výdajová strana). Tímto jednoduchým a příjemným opatřením by se rodinné rozpočty stabilizovaly, dostaly by se opět z deficitu do přebytku a všude by zavládla krásná rodinná pohoda.
    JN
    February 28, 2017 v 10.17
    Já tedy pozoruji určitou souvislost
    mezi depresí a četbou DR. Musím se zeptat svého psychiatra, zda bych užívání Deníku Referendum neměl omezit.
    FT
    February 28, 2017 v 19.44
    Zrovna včera jsem se vyléčil z blbé nálady (předstupeň deprese). Celý slunný den jsem strávil třímaje tu rýč a jindy zase lopatu.
    Řešení deprese je strašně jednoduché: na něčem fyzicky dělat, nemusí to být nutně smysluplné. Už dávno mohly být rozestavěny dálnice na nichž by dělali depkaři nějakým lidským tempem. Za těch několik let by stihli ekologicky přemístit značnou kubaturu zeminy a léčebně u toho prožvanit spoustu hodin s ostatními spolupacienty. Zatím se jen vypisují a hned zas ruší tendry na zhotovitele a k ničemu to nevede.
    To není žádná nová myšlenka: už v pravěku lidi kopali kde co, vytvářeli různé nesmysly. Protože byli spolu a zároveň něco fyzicky dělali, tak neměli depku. Je na tom něco k nepochopení?
    PM
    March 1, 2017 v 0.16
    Jeden pokus o vyhmátnutí příčin nabízí Byung-Chul Han
    Příčinu spatřuje v roztříštěné společnosti, ve které paradigma výkonnosti liberálního kapitalismu bylo nahrazeno postmoderním - každý je sám vlastního štěstí strůjce.
    Tedy nezažitým stavem se kterým dosud neumíme zacházet.
    Han nabízí pokus o objasnění následku jeho působení - výrazného nárůstu zdravotních poruch typu burnout......viz jeho "Vyhořelá společnost".
    JN
    March 1, 2017 v 0.41
    Když je řeč o dálnicích...
    V Praze stojí železniční most, vede z Braníka přes Vltavu k Barrandovské skále. Je to vlastně také takový pozůstatek této léčebné metody; při jeho stavbě se prý užilo spoustu švandy a bylo i mnoho vyléčených depkařů. Jak píšete, že to nemusí být nutně smysluplná práce, tak i ten most tomuto požadavku na nesmysluplnost odpovídá: jedna jeho část nikam nevede a nejsou tam ani koleje. (Je to zrovna to místo, jak tam ti anarchisté plánovali útok na projíždějící vlak :-)

    Takže, jak píšete - žádná nová myšlenka, ale dnes se od toho dost upouští. Veřejné práce pro nezaměstnané v oranžové vestě s koštětem na náměstí a zadarmo - to už je jen takový slabý odvar. Tam tu depku (obzvláště na maloměstě) spíš zase chytnete.
    FT
    March 1, 2017 v 10.12
    Pane Nusharte, já jsem ale nic o povinnosti, buzeraci, ani zneužívání lidí nic nepsal.
    IH
    March 1, 2017 v 10.43
    Fyzická práce, třeba na zahradě, skutečně působí blahodárně. Protože jí máme skoro všichni nedostatek. Je jí potřeba jako protiváhy k duševní činnosti, jako je např. čtení DR a diskutování zde. Já jsem třeba smutný, když vím, že strávím zase několik dní (světlých částí dne) jen zavřený v práci , tělo si až naléhavě vyprošuje přiměřenou fyzickou námahu na čerstvém vzduchu. V reakci na příspěvek p. Trampoty bych jen konstatoval, že by mi bylo milejší, kdyby lidé s lopatami ty dálnice raději pomalu zemí zahazovali...
    JN
    March 1, 2017 v 12.36
    Pane Trampoto, neberte to, prosím, nijak osobně,
    myslel jsem to jen jako (možná nevhodný) žert.

    S tím vynikajícím vlivem fyzické (někdy nejen fyzické) námahy na duševní pohodu a dobrou náladu máte samozřejmě pravdu.

    -----------------------------------------

    Pokud si vzpomínám na svoje vojenská léta, život v (přiměřené) buzeraci, kdy tou buzerací netrpíte (nejste nepřiměřeně šikanován) a zároveň se nemusíte vůbec o nic starat - čas vám organizuje někdo jiný, nemusíte řešit budoucnost, prostě nemusíte řešit vůbec nic, to je vlastně úžasně šťastný život.

    V tomto smyslu by vlastně život v nějaké umírněné totalitě mohl mít svůj nenápadný půvab :-) Jestli to není nakonec to řešení problému deprase, o které moderní levici jde.

    (Zkusil bych se zeptat v zoologické zahradě, zda jsou tam zvířata šťastnější než v divočině :-)
    FT
    March 1, 2017 v 14.54
    Pane Horáku, klidně zahazovat, jen jsem to s tím idealismem nechtěl přehánět
    Pane Nusharte, já s v postmoderní době špatně orientuju, nepoznám vtip nebo trolling, ale nejsem sám.
    S to umírněnou totalitou,...každému podle jeho gusta... Přeji příjemnou dovolenou v Maďarsku nebo v Polsku.
    + Další komentáře