„Lidské tělo tvoří ze sedmdesáti procent voda. Člověk je vlastně okurka s depresemi,“ praví pochmurná glosa ke smyslu života. Takové škarohlídství se může zdát přehnané, ale v něčem trefuje bolest současné situace: jedinců s depresemi přibývá, ale přesto si stále nechceme přiznat příčiny těchto problémů.

Za deset let přibylo osmnáct procent lidí trpících depresemi. V roce 2015 tak toto břímě neslo 4,4 procenta globální populace: více než 300 milionů jedinců napříč věkovými skupinami. Světová zdravotnická organizace navíc upozorňuje, že tyto stavy samozřejmě souvisí s počtem sebevražd. K tomuto kroku se každý rok rozhodne až osm set tisíc lidí.

A konkrétně v České republice sužují depresivní poruchy přibližně pět procent obyvatel (tím pádem by mohli prohlasovat do parlamentu vlastní politickou stranu).

Takový nárůst ale není jen „aktuální trend“. Sledujeme dlouhodobou proměnu společnosti. Anglický psycholog James Oliver, člen British Psychological Society, pečlivě sleduje tento vývoj a uveřejňuje znepokojivá čísla.

„Poměřováno většinou kritérií se téměř zdvojnásobil podíl depresí u lidí narozených mezi lety 1946 (kterým bylo šestatřicet v roce 1982) a rokem 1970 (kteří roku 2000 dosáhli třicátého roku života),“ uvádí James.

Dále: ve zmíněném roce 1982 trpělo šestnáct procent šestatřicetiletých žen nervovými potížemi. V roce 2000 to bylo už devětadvacet procent u třicetiletých pacientek. Nemoc zkrátka přichází dříve a ve větší míře.

Celkově si v roce 1977 na psychické potíže stěžovalo dvaadvacet procent zkoumaného segmentu populace. Od roku 1986 se ovšem tento počet zvýšil na třetinu.

Deprese je politický problém

„Jak se mohlo stát všeobecně přijatelným, že je takové množství lidí nemocných?“ ptá se britský filosof Mark Fisher. Jistě, příčin je mnoho a některé jsou ryze osobní: genetické dispozice, reakce na ztrátu milované osoby a podobně. Celou debatu můžeme také odbýt tím, že depresi prostě spouští stres a člověk potřebuje akorát víc serotoninu a dopaminu. Ale kde se bere tolik stresu, nervozity a vypjaté vnitřní plachosti?

Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že riziko vzniku duševních nemocí zvyšuje také chudoba a nezaměstnanost. Počátek masového šíření deprese by se ostatně dal datovat přibližně třicet let nazpět. Do období zlomu, kdy v západní společnosti začaly převažovat požadavky trhu a soutěžení. Od té doby se prohlubuje nerovnost: bohatnou ti movití, zatímco hrozbu chudoby tlumí sociální stát jen zanedbatelně.

Nejbohatší 0,1 procenta populace v USA zvýšilo svůj podíl na hrubém národním příjmu ze dvou procent v roce 1978 na více než šest procent ke konci roku 1999. Průměrný poměr příjmů vrcholového managementu vůči platům řadových zaměstnanců se z třiceti ku jedné v roce 1970 zvýšil na téměř pět set ku jedné v roce 2000.

A nevypadá to, že by se blýskalo na lepší časy. Minulý rok vlastnilo osm nejbohatších lidí světa stejně majetku jako 3,6 miliardy osob, kteří tvoří chudší polovinu planety.

↗

Roste zájem o léky a trh jede dál. Naše společnost umí depresi využít, ale neumí ji léčit. Foto everydayhealth.com

Nejlepší z možných světů je tak zároveň dost účinnou výrobnou stresu: mizerné platy, vysoké nájmy, časté změny zaměstnání. Pracovní skypové porady, telefony, přesčasy dokazující „zájem o blaho firmy“. Stírá se hranice mezi pracovním a soukromým životem. Postupně si zvykáme na vyřizování mailů během intimních chvil.

Rychlokvašné příručky „duševního zdraví“ nicméně přechytrale mudrují: udělejte si čas sami na sebe, užijte si den, relaxujte. Zapomínají poradit, kde na to vzít čas se dvěma šichtami na plný úvazek.

Navíc ani „tradiční ostrůvky stability“ tenhle nápor nezvládají. Rodiny potřebují větší byt, tím pádem solí vyšší nájem, proto musí oba rodiče do fachy, kvůli tomu dítě maže do školky, a tak vzniká další výdaj a tak dále a tak dál.

Jedinec ztrácí jistotu a oporu. Budoucnost nelze naplánovat, zůstává nomádská a těkavá přítomnost. V takovém prostředí není deprese výjimkou, ale pochopitelnou reakcí organismu.

Depresi umíme využít, ne léčit

Jenže právě vliv ekonomiky a sociálních potíží na naše psychické zdraví bývá často podceňován. Žijeme totiž v kultuře individuálního soutěžení, kde je každý odkázán sám na sebe. Duševní nemoce jsou tak vnímány jako pouhá selhání jedince, kterému se prostě porouchal jeho soukromý mozek.

Ve světě, kde se nepočítá s péčí o druhé a kde každý jede na vlastní triko, je pak jediným přijatelným „řešením“ nákup prášků, případně zavření do „cvokhausu“. Po privatizaci veřejného prostoru přišla také „privatizace stresu“.

Naše kultura tak „funguje“ mnohem hůře, než si dokážeme připustit. Láme psychické zdraví stále většího počtu lidí, ale náklady na „návrat do pracovního procesu“ často hradí oni sami.

Samotný systém je ale dokonale z obliga. Depresí trpí jen ubožák, co se asi málo snaží, málo se zdokonaluje, málo relaxuje. Roste zájem o léky a trh jede dál. Naše společnost umí depresi využít, ale neumí ji léčit.

Co s tím? Říká se, že „deprese je šance“. Měla by tedy být především šancí pro celou společnost: aby začala vnímat duševní bolest v širším kontextu. Jako problém celého společenství. Aby z deprese udělala politickou otázku a odhodlala se k upřímné analýze našeho světa.

Kromě vyhmátnutí skutečných příčin by takový krok mohl přinést úlevné zbavení viny a výčitek jednotlivých lidí za to, že jim „selhal mozek“. A v neposlední řadě bychom měli v tomhle atomizovaném vesmíru něco společného — vědomí, že aspoň na tu depresi nejsme sami.