Proč nemám potřebu chodit někam tleskat kolem 25. února?
Ivan ŠtampachIvan Štampach popisuje, proč se nepřipojuje k antikomunistickým oslavám, přestože ctí oběti minulého režimu. K občanské aktivitě vybízí spíše oběti režimu současného.
Některé mé přátele udivilo, proč zrovna já nechodím na nostalgická shromáždění, která bezmála tři desetiletí poté, co to přestalo být aktuální, bubnují do boje proti komunismu. Nejhorlivější v jejich každoročním pořádání jsou tradičně ti, kteří mají co skrývat.
O jednom současném velmi známém a horlivém antikomunistovi vím z důvěryhodného osobního svědectví, ale nemohu to doložit, a proto nebudu uvádět jméno, že v roli předsedy stranické organizace na jednom akademickém ústavu dal na jaře roku 1989 jednomu svému soudruhovi (který pak nepřevlékl kabát po Listopadu) stranickou důtku za to, že se přátelsky stýkal s disidentem.
Česká oblíbená sportovní disciplína, kopání do mrtvol, se ozve každoročně kolem 25. února a 21. srpna, a více je o tom slyšet o výročích kulatých a takzvaných půlkulatých, tedy končících pětkou. Ale i letos planuly vášně a byl slyšet dutý patos.
Nikdy jsem nepublikoval nějaký soupis svých domnělých zásluh, dokonce jsem si nikdy nedělal takový přehled ani sám pro sebe. Bylo by mi to trapné. Ale v osmadvacátém roce po Vítězném listopadu už musím s kůží na trh.
Snad rozumím poctivému nadšení účastníků únorových a (srpnových) dýchánků pro demokracii. Umím si představit emocionální a symbolickou hodnotu jakéhosi boje proti zavilým nepřátelům. A je mi také jasné, že je mnohem pohodlnější bojovat proti dávno poraženému protivníkovi než řešit současné potíže.
Fanatik nezávislosti
Když už se mám té trapnosti dopustit, tak jsem za minulého režimu byl čtyři roky (1970 až 1974) v bolševickém lágru, přesněji řečeno v ilavské věznici. Prodělal jsem předtím, ale i potom, asi do poloviny osmdesátých let řadu nepříjemných výslechů na StB. Musel jsem čelit jejich vychytralé a pro mne velmi nepříjemné snaze udělat ze mne tajného spolupracovníka.
Po poradách se zkušenějšími se mi podařilo je setřást snad po roce s trochou obav, ale nakonec bez represí. Byl jsem po propuštění dlouhá léta bez pasu a až do konce režimu, tedy dalších čtrnáct let, jsem měl faktický zákaz vykonávat povolání podle kvalifikace.
Podílel jsem se na sepisování, redigování a rozmnožování (například přepisování na xeroxové blány) a vázání tří samizdatových periodik, dvou náboženských, takřečeného Téčka (kolem Oty Mádra a Josefa Zvěřiny) a revue utajeného dominikánského řádu pod názvem Sursum.
V deseti exemplářích jsme mimoto vydávali a půjčovali společenský a (druhý nejdéle vycházející samizdatový) vzdělávací měsíčník (mimo prázdnin) pod názvem Acta incognitorum, který navzdory latinskému názvu neměl nic společného s žádnou církví. Přispěl jsem v posledních dvou letech režimu pod značkou -brod- (tedy podle tehdejšího řeholního jména bratr Odilo) do samizdatových Lidových novin. Podílel jsem i když ne nějak masivně, na expedování exilových knih a časopisů.
Ještě jednou se omlouvám za trapný výčet. Nesbírám zásluhy, nenechávám si od nikoho potvrzovat, že jsem byl ve III. odboji (případně odporu), a hlavně nebudu za to inkasovat. Bylo by mi to nanejvýš trapné. Jde prostě jen o to, že nejsem hrdina vhodný do učebnic. V některých situacích za minulého režimu (například když hrozila domovní prohlídka a já jsem měl u sebe nebezpečné materiály, které mohly ohrozit i jiné) jsem měl pěkně nahnáno. Nejsem bojovník proti komunismu, a vůbec proti žádnému -ismu.
Právě proto, že mám za sebou tyto zkušenosti, tak jsou pro mne některé dnešní sentimentální a nečasové projevy boje proti „totalitě“ tak málo přesvědčivé. Prostě jsem vždy miloval svobodu a jsem, jak mě označují čeští fašisti na svém webu, „fanatik nezávislosti“.
A proto za různých konstelací a bez ohledu na ideologie kritizuji nepravosti, zastávám se menšin a nespravedlivě stíhaných. Činím to v různých dobách, pokud možno aktuálně, tedy podle rizik, které doba přináší a kterým je třeba čelit. V současnosti mi připadá, že hlavním rizikem je nástup otevřené oligarchie, tedy ztráta politického zprostředkování reálné moci a postupná ztráta vlivu občanů na chod společnosti, místo toho, aby se demokracie pouze občanská rozšiřovala o demokracii rovněž ekonomickou a sociální
Druhým rizikem je tichá konzervativní revoluce. Postupná regrese, nejen v oblasti politické, ale i v kultuře a životním stylu, k již zdánlivě opuštěným stádiím společenské cesty dějinami, od společnosti spřízněné volbou zpět ke společnosti zdánlivě pokrevní, směrem k etniku, rase, půdě a k tradiční hierarchické struktuře společenských vztahů.
Kdybych teď bojoval proti komunismu, a nereagoval bych na identifikovaná rizika současnosti, připadalo by mi, že to nejsem já. Proto se omlouvám svým přátelům a známým, že jsem nebyl tleskat hloupým antikomunistickým popěvkům na Staroměstském náměstí a že jsem nepřišel postát a tvářit se patřičně pateticky na Újezd, u sousoší bohužel jen mužských obětí komunismu. Minulé oběti komunismu ctím. Dnešní a budoucí oběti kapitalismu mne těžce znepokojují a vybízejí k občanské aktivitě.
S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vleťal
Ano, je samozřejmě nutné mít základní pochopení pro ty, kteří skutečně trpěli v lágrech a žalářích minulého režimu (především v jejich nekrutějších formách v létech padesátých), že si společně přijdou připomenout čas svého utrpení, a že vzpomenou i viníků.
Ale pan Štampach má plnou pravdu v tom, že tato shromáždění - a to především z úst profesionálních politiků - namnoze zní jenom dutým patosem. A hlavně - vypočítavým přihříváním si vlastní politické polívčičky, útokem na ideového nepřítele.
Bylo to už před několika desetiletími, když tehdejší předseda židovské obce v Německu v souvislosti s pravidelnými státními tryznami k výročí holocaustu použil formulaci o "ritualizovaných, formalizovaných či přímo instrumentalizovaných" proklamacích německé viny.
Právě to je to, co činí tak obtížné k těmto událostem zaujmout zcela jednoznačný postoj: na straně jedné se bezpochyby zločiny staly, a je samozřejmě nutné a potřebné na ně upomínat, jakož i na jejich viníky; ale v té mašinérii každodenních politických šarvátek to, co by mělo být důstojnou a upřímnou připomínkou, většinou degeneruje právě k těm "ritualizovaným, formalizovaným či přímo instrumentalizovaným" ryze vnějškovým pózám.
Ono se to nakonec dá velice dobře rozpoznat, kdo z táborových řečníků se cítí být skutečně upřímně otřesen z utrpení obětí zla minulých časů - a kdo pouze pronáší s l o v a účasti, protože jsou u toho právě televizní kamery, a jejich prostřednictvím je možno zase zabodovat ve věčném boji o vlastní politické pozice.
A ještě jedno kritérium pro odlišení zrna od plev je k mání; a to velice spolehlivé.
Tu upřímnost rozhořčování se nad zlem dob minulých je možno uvěřit pouze tomu, kdo je stejně tak rozhořčen zlem a nespravedlivostí doby současné. A nelze ji věřit nikomu, kdo veškeré zlo vidí jenom u svého politického protivníka, ale je naprosto slepý vůči nespravedlnosti, za kterou je odpovědný vlastní tábor ideový a politický.
Docela by mě ale zajímalo, jaké přesně "hloupé antikomunistické popěvky" se popěvovaly na Staroměstském náměstí, kdo tam řečnil, o čem, a tak. Pokud mám velmi kusé informace, mělo se tam konat něco se zaměřením vyloženě současným, tedy žádné "minulé boje". K čemuž pochopitelně patří mimo jiné i velmi potřebný antikomunismus, to jsme si tady zrovna předevčírem pod jiným článkem vyjasnili.