Proč nemám potřebu chodit někam tleskat kolem 25. února?
Ivan ŠtampachIvan Štampach popisuje, proč se nepřipojuje k antikomunistickým oslavám, přestože ctí oběti minulého režimu. K občanské aktivitě vybízí spíše oběti režimu současného.
Některé mé přátele udivilo, proč zrovna já nechodím na nostalgická shromáždění, která bezmála tři desetiletí poté, co to přestalo být aktuální, bubnují do boje proti komunismu. Nejhorlivější v jejich každoročním pořádání jsou tradičně ti, kteří mají co skrývat.
O jednom současném velmi známém a horlivém antikomunistovi vím z důvěryhodného osobního svědectví, ale nemohu to doložit, a proto nebudu uvádět jméno, že v roli předsedy stranické organizace na jednom akademickém ústavu dal na jaře roku 1989 jednomu svému soudruhovi (který pak nepřevlékl kabát po Listopadu) stranickou důtku za to, že se přátelsky stýkal s disidentem.
Česká oblíbená sportovní disciplína, kopání do mrtvol, se ozve každoročně kolem 25. února a 21. srpna, a více je o tom slyšet o výročích kulatých a takzvaných půlkulatých, tedy končících pětkou. Ale i letos planuly vášně a byl slyšet dutý patos.
Nikdy jsem nepublikoval nějaký soupis svých domnělých zásluh, dokonce jsem si nikdy nedělal takový přehled ani sám pro sebe. Bylo by mi to trapné. Ale v osmadvacátém roce po Vítězném listopadu už musím s kůží na trh.
S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vleťal
Ano, je samozřejmě nutné mít základní pochopení pro ty, kteří skutečně trpěli v lágrech a žalářích minulého režimu (především v jejich nekrutějších formách v létech padesátých), že si společně přijdou připomenout čas svého utrpení, a že vzpomenou i viníků.
Ale pan Štampach má plnou pravdu v tom, že tato shromáždění - a to především z úst profesionálních politiků - namnoze zní jenom dutým patosem. A hlavně - vypočítavým přihříváním si vlastní politické polívčičky, útokem na ideového nepřítele.
Bylo to už před několika desetiletími, když tehdejší předseda židovské obce v Německu v souvislosti s pravidelnými státními tryznami k výročí holocaustu použil formulaci o "ritualizovaných, formalizovaných či přímo instrumentalizovaných" proklamacích německé viny.
Právě to je to, co činí tak obtížné k těmto událostem zaujmout zcela jednoznačný postoj: na straně jedné se bezpochyby zločiny staly, a je samozřejmě nutné a potřebné na ně upomínat, jakož i na jejich viníky; ale v té mašinérii každodenních politických šarvátek to, co by mělo být důstojnou a upřímnou připomínkou, většinou degeneruje právě k těm "ritualizovaným, formalizovaným či přímo instrumentalizovaným" ryze vnějškovým pózám.
Ono se to nakonec dá velice dobře rozpoznat, kdo z táborových řečníků se cítí být skutečně upřímně otřesen z utrpení obětí zla minulých časů - a kdo pouze pronáší s l o v a účasti, protože jsou u toho právě televizní kamery, a jejich prostřednictvím je možno zase zabodovat ve věčném boji o vlastní politické pozice.
A ještě jedno kritérium pro odlišení zrna od plev je k mání; a to velice spolehlivé.
Tu upřímnost rozhořčování se nad zlem dob minulých je možno uvěřit pouze tomu, kdo je stejně tak rozhořčen zlem a nespravedlivostí doby současné. A nelze ji věřit nikomu, kdo veškeré zlo vidí jenom u svého politického protivníka, ale je naprosto slepý vůči nespravedlnosti, za kterou je odpovědný vlastní tábor ideový a politický.