Nedávno vstoupila v platnost novela zákona o povinnosti pracovat pro dlouhodobě nezaměstnané. Tento krok iniciovala skupina senátorů, po myšlenkových zvratech jej ale nakonec veřejně podpořila i ministryně Marksová. Vrací se tak do hry takzvaná „veřejná služba“.

Lidé, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi déle než šest měsíců, si mohou vybrat buď veřejnou službu, nebo pokles na existenční minimum. To znamená snížení financí ze štědrých 3400 korun na komfortních 2200 korun. Návrh nápadně připomíná (byť se částečně liší) neslavnou novelu ministra Drábka, kterou v roce 2012 zamítl Ústavní soud.

Je zarážející, že jsme se její mediální podpory dočkali od ministryně, kterou jsme mohli považovat za jednu z mála sociálních demokratek v sociální demokracii. Podobnou písničku zpívají i čeští komunisté, kteří nedávno obnovili kritiku „příživnictví“.

Solidarita není zadarmo

Jakou motivaci pro podporu podobných nařízení a pro útoky na nezaměstnané má česká parlamentní levice? Nezdá se, že bychom tyto kroky mohli vysvětlit palčivostí problému nezaměstnanosti. Ta je u nás jednou z nejnižších v Evropě.

Je to snad inspirace opatřeními, která se osvědčila v zahraničí? Pravděpodobně ne. Ukazuje se totiž, že přístupy, které za nezaměstnanost trestají právě nezaměstnané, prostě nefungují. Nejenže dlouhodobě nevedou k odstranění problému, ale ve skutečnosti ještě zhoršují podmínky jak nezaměstnaných, tak pracujících.

Tvrdá opatření totiž vedou zoufalé občany k přijetí jakéhokoliv zaměstnání, byť nevýhodného a dlouhodobě neudržitelného. Vedou často k tomu, že se pracující přesouvají z jedné špatně placené práce do druhé — nejistota se stává trvalou součástí jejich života. Zaměstnavatelé pak nemají důvod zlepšovat pracovní podmínky, protože se mohou spoléhat na „rezervní armádu“ zoufalých a nezaměstnaných.

Levicoví politici se asi snaží zavděčit části voličů, které dráždí představa „lenochů, kteří nechodí makat“. Taková strategie ale poráží sama sebe. V kritice „příživnictví“ totiž nemohou dlouhodobě konkurovat pravici. Dokonce i ideologicky vágní ANO může být v této rétorice důslednější. Stačí, když Babiš příště zase pochválí efektivitu pracovních táborů pro Romy.

↗

Levice zrazuje své pozice, pokud navrhuje trestání nezaměstnaných, které navíc problém nevyřeší, ale prohloubí. Repro DR

Nejenže touto strategií „levice“ nejspíš nezíská voliče. Přitakáním kritice nezaměstnaných také podkopává své dlouhodobé pozice. Ochrana nezaměstnaných před živořením a zároveň před nespoutanou mocí trhu je přece základním kamenem sociálního státu a sociálně demokratického projektu jako takového.

Pokud se v takovém podkopávání spojí sociální demokraté právě s pravicí (jak se to stalo právě v tomto případě), neměli by se divit, když už se na levicové principy v budoucnu nebudou moci věrohodně odvolat. Těžko se dá obhajovat solidarita, když jí levicoví politici nedokážou prosadit ani v těch nejpalčivějších případech.

Inspirace pracovními domy

Zdá se tedy, že vysvětlení postoje parlamentní levice k nezaměstnaným nejlépe vysvětluje šílená inspirace workhousy. To je jméno instituce, která se šířila po Anglii od sedmnáctého století. Jednalo se o dům, v němž nalezli útočiště chudí, kteří se o sebe nebyli schopni postarat. Podmínkou pro poskytnutí základní pomoci (stravy, základní zdravotní péče) nebylo pouze přestěhování do speciální budovy, ale také povinnost pracovat.

Mezi rozšířené činnosti patřilo například rozbíjení kamenů. Náročnost a bezútěšnost života v domě měla zajistit, že o pomoc v nouzi budou žádat jen ti nejzoufalejší. Koncentrace nebožáků na jednom místě měla také zaručit, že budou „na očích“, a tudíž v povědomí široké veřejnosti. Spolehnutí se na pomoc autorit si měli chudí a nezaměstnaní co možná nejlépe rozmyslet.

Workhouse byl nejen příkladem rané instituce „sociálního“ státu, ale také fyzickou manifestací moralistického přístupu k potřebným. Materiální nouze byla spatřována jako vina chudých, jako projev špatné morálky a pokřiveného charakteru.

Je tedy možné, že nápad dostali sociální demokraté a komunisté při četbě Olivera Twista. V takovém případě by bylo zřejmě nejlepší, kdyby své úvahy dotáhli do důsledků. Mohli by spojit síly s provozovateli ubytoven, kterým byznys s chudobou pravděpodobně pokvete. Ubytovny by mohly spojit poskytování mizerného přístřeší s organizací nucené práce.

Kdyby se jí nedostávalo (a zdá se, že není jisté, jestli se smysluplná práce pro „veřejné služebníky“ najde), mohly by zkrátka nějakou vymyslet. Spekuluje se ostatně, že i workhousy chudé nutily k práci, přestože pro ni nebyl reálný odbyt.

Ostatní pracující by si tak dvakrát rozmysleli, jestli se „bezostyšně“ spoléhat na solidaritu ostatních. Pravděpodobně by si ale také rozmysleli, jestli má smysl volit levici, která opouští své ideály.