Když rozhodují zaměstnanci
Lukáš SenftBěžné firmy se opakovaně potýkají s výkyvy trhu. Přitom existuje typ podniků, které krizím čelí mnohem odolněji. Jedná se o podniky vlastněné a řízené zaměstnanci.
Český kapitalismus schází na úbytě. Stále si vyprávíme příběh o volném trhu, který všem odvážlivcům umožní pokořit svět a žít si jako Rothschild. Ale slíbený úspěch se nejspíš někde zakecal cestou ze Západu.
Práce zaměstnanců se prodává pod cenou a ve vládě sedí velkostatkář, jehož politická a podnikatelská mise komíhá po ose hnojiva — párky. A nejbohatší Čech Petr Kellner se trapně plácá na hranici slavného žebříčku stovky největších boháčů světa. I ti nejúspěšnější čeští podnikatelé zkrátka patlají vesnickou ligu. Kdyby se konala Kapitalistická olympiáda, nepozvali by nás zřejmě ani na slavnostní zahájení.
Zkrátka není důvod lpět na privatizační nostalgii po trhu bez přívlastků a uměle držet při životě devadesátkový skanzen. Je potřeba promýšlet nové způsoby, jak organizovat práci a výrobu.
Sítě zdola
V úterý 29. listopadu byli ke kulatému stolu přizváni odborníci, úředníci a novináři v rámci debaty „Jak podpořit participativní podnikání v ČR“. Záštitu poskytla ministryně Marksová-Tominová a podporu Friedrich Ebert Stiftung.
Právě participativní podnikání, tedy podnikání se spoluúčastí zaměstnanců, je způsob, jak dostat demokratické principy do ztuhlého prostředí byznysu. Tam totiž stále ještě převažuje feudálně přísná hierarchie.
Jenže snahy o rozložení moci a výdělku mezi zaměstnance jsou v českém politickém guláši mnohdy odbývány z antikomunistických pozic. Nicméně už otec tržní teorie John Stuart Mill ve svých Principles of Political Economy z roku 1848 napsal:
https://www.afed.cz/text/6576/bez-sefu
Například v Polsku po celou dobu existence "komunismu" existoval relativně početný soukromý sektor - v zemědělství, ale i v drobném podnikání. Přesto tento soukromý sektor konec konců nic nezměnil na faktu principiální d o m i n a n c e sektoru socialistického, a s ním spojeného celého politického, sociálního a státního zřízení. A tak ani na kapitalismu se nezmění v principu naprosto nic, když někde na periférii jeho zájmu budou existovat i nějaká družstva.
A za druhé, jak už stojí dokonce i v samotném článku: velmi mnohá z existujících "družstev" jsou ve skutečnosti družstvy pouze formálně, protože to přináší ty či ony komerční výhody (například jejich zaměstnanci jsou právně "soukromými podnikateli", takže se na ně nevztahuje zákoník práce, a tedy ani jeho ochrana).
Doplňující otázkou je za jakých podmínek kývá trh kapitálem a za jakých podmínek kývá kapitál trhem.
Sociální uspořádání podniků vlastněných a řízených zaměstnanci je schopno v období krize kapitalismu ztlumit následky vytvořením dojmu spravedlivého rozdělení propadu zisku. To vystihuje historie Montragónu - družstevníci ve všech formách a periodách bolestných strastí kapitalismu nevyhořeli, jen pouze zchudli. I válečný kapitalismus přežili snesitelněji.
Jde o historii kolektivu, vždy připraveného aktivně nést následky investičních rozhodnutí a rizik na vrtošivém a často strádajícím kapitálním trhu. Což - jak í Mondragónští vyprávějí - není žádný med.
A obzvláště když kapitalismus neví kudy kam........bych dodal.
To je právě to, co v "normálních" firmách s tarifním platem možné není: i v dobách krize zaměstnanci musejí dostávat svou tarifní mzdu. Takže není nikoho kdo by byl ochoten v těžkých dobách převzít na vlastní bedra tyto ztráty - a tak nakonec krachne celá firma.
Je ovšem nemalou otázkou, jestli tedy konečným smyslem družstevnictví má být to, aby jeho členové chudli. Byť i za cenu relativně vyššího zajištění přežití vlastní firmy.
A tak nakonec stále platí to samé: za podmínek přetrvávajícího kapitalismu družstevnictví není žádným skutečným řešením. A v konečném efektu naopak spíše může ještě tento kapitalismus udržovat při životě - právě tím že pomáhá kašírovat jeho asociální charakter.
Taky v tom nevidím rozpor. Mám dokonce za to, že některé podniky v Německu a Skandinávii takto fungovaly - odbory se přímo podílely na řízení podniku.
Ostatně i demokratický stát takto funguje - to, že lidé mohou řídit stát pomocí voleb a dalšího hlasování není v rozporu s možností demonstrovat, organizovat se v opozici atd.
Ano, takové existují, a já jim fandím, ale přiznejme si, že je to obtížné.
Je obtížné takovou firmu založit - lidé se musí na rovnosti dohodnout a to je mezi ambiciózními lidmi obtížné. Čím více do nějakého projektu lidé investují čas a úsilí, tím více chtějí odpovídající možnost ten projekt ovlivnit, tedy moc. Navíc takový malý úspěšný kooperativ je potenciálně zranitelný - velký soupeř může skoupit dostatek mrtvých duší a přehlasováním kooperativ rozbít.
Je obtížné pro takové firmy získat půjčky a investory, protože mají neortodoxní strukturu. Navíc investoři chtějí záruky, a ty jsou v rozporu se svobodou rozhodování.
Je obtížné v takové firmě udržet rovnoprávnost. Stávající zaměstnanci jsou často ochotni diskriminovat vůči novým, třeba pokud jsou jiné národnosti. Mnoho lidí tak či onak tíhne k hierarchickému uspořádání.
Je obtížné pro takovou firmu růst. Jakou mají stávající zaměstanci motivaci k růstu, když to znamená úměrné dělení se o moc s novými zaměstnanci? U kapitalistů je mnohem vyšší motivace k růstu, protože úměrně roste jejich zisk.
I přesto si myslím, že výhody zaměstnaneckého řízení převažují, podobně jako má demokracie výhodu nad autokracií.