Český kapitalismus schází na úbytě. Stále si vyprávíme příběh o volném trhu, který všem odvážlivcům umožní pokořit svět a žít si jako Rothschild. Ale slíbený úspěch se nejspíš někde zakecal cestou ze Západu.

Práce zaměstnanců se prodává pod cenou a ve vládě sedí velkostatkář, jehož politická a podnikatelská mise komíhá po ose hnojiva — párky. A nejbohatší Čech Petr Kellner se trapně plácá na hranici slavného žebříčku stovky největších boháčů světa. I ti nejúspěšnější čeští podnikatelé zkrátka patlají vesnickou ligu. Kdyby se konala Kapitalistická olympiáda, nepozvali by nás zřejmě ani na slavnostní zahájení.

Zkrátka není důvod lpět na privatizační nostalgii po trhu bez přívlastků a uměle držet při životě devadesátkový skanzen. Je potřeba promýšlet nové způsoby, jak organizovat práci a výrobu.

Sítě zdola

V úterý 29. listopadu byli ke kulatému stolu přizváni odborníci, úředníci a novináři v rámci debaty „Jak podpořit participativní podnikání v ČR“. Záštitu poskytla ministryně Marksová-Tominová a podporu Friedrich Ebert Stiftung.

Právě participativní podnikání, tedy podnikání se spoluúčastí zaměstnanců, je způsob, jak dostat demokratické principy do ztuhlého prostředí byznysu. Tam totiž stále ještě převažuje feudálně přísná hierarchie.

Jenže snahy o rozložení moci a výdělku mezi zaměstnance jsou v českém politickém guláši mnohdy odbývány z antikomunistických pozic. Nicméně už otec tržní teorie John Stuart Mill ve svých Principles of Political Economy z roku 1848 napsal:

„... nemůže býti za nejvyšší cíl pokládána ona podnikatelská forma, kde kapitalista je pánem a dělníci poddanými bez práva spolurozhodovacího a spoluvlastnického, nýbrž cílem bude ona forma společenská, v níž dělníci sami ve smyslu zásad rovnoprávnosti budou vlastniti kapitál společně a provozovat závod volenými a sesaditelnými dílovedoucími.“

Pro začátek si prosvištíme některá slovíčka. V běžném provozu je firma vlastněna jedním nebo několika soukromými vlastníky, omezeným počtem partnerů, vnějšími akcionáři nebo kombinací těchto zázraků. Sdílené vlastnictví je oproti tomu model, v němž je většina základního kapitálu celého podniku vlastněna (buď z části, nebo úplně) samotnými pracujícími. Zaměstnanci kromě toho disponují také možností rozhodovat o chodu tohoto podniku a mohou sdílet i přebytek ze zisku.

Finanční spoluúčast a demokratické řízení podniků má více forem. Větší zapojení zaměstnanců může začít například po zkrachování firmy jako její záchrana. Pokud majitel opustí svůj byznys, zaměstnanci jej převezmou. Třeba francouzská legislativa počítá právě se situacemi, v nichž se tvoří participativní podniky.

↗

Oproti běžným firmám nabízí podniky vlastněné zaměstnanci lepší podmínky a nižší pravděpodobnost vyhoření. Repro DR

A kupříkladu v USA lze založit zaměstnanecké fondy. Ty jsou daňově zvýhodněné a nakupují akcie podniku pro zaměstnance. Tyto takzvané ESOPy (Employee stock ownership plan) tak nabízí možnost zprostředkovat odkup krachující firmy: zaměstnanci neztratí svůj flek a nezůstanou odkázáni na mizivou podporu sociálního státu.

Jedinci, kteří už ztratili svá pracovní místa, se mohou posléze sdružovat do podniků (ať už ve formě společnosti s ručením omezeným nebo dělnických družstev). Pracovní místa jsou pak většinou vytvořena spíše pro pracovníky s nižší kvalifikací, nicméně postupně mohou sami iniciovat vznik dalších postů, přičemž jsou zde významnou pomocí různé poradenské firmy. Ideálním postupem pak je zakládání propojených sítí a sdílení zkušeností.

Například ve Španělsku se na pracovní místo tohoto typu vyplácí dokonce státní dotace, pokud ovšem podnik — jak už bylo zmíněno — založili zaměstnanci a vložili do něj vlastní finanční prostředky získané z podpory v nezaměstnanosti. Z původní neziskové formy později mohou přejít i k tvorbě zisku. Důležité přitom je, že zvýhodněná daň se vztahuje na ty podniky, které zůstávají ve většinovém vlastnictví zaměstnanců.

Družstva, bububu

Další podobou demokratického řízení jsou družstva, jejichž vlastníkem jsou samotní členové. Právě jejich sociální, ekonomický, ale i kulturní rozvoj je cílem takového hospodaření. Spoléhají přitom na vlastní síly a na princip vzájemné svépomoci. Provoz spadá pod demokratickou kontrolu a horizontálně rozdělené pravomoci jednotlivých členů.

Družstva získala v českém prostředí špatnou pověst, nicméně jejich princip se osvědčil dlouho před tragédiemi padesátých let. Jako řešení různých selhání trhu a jako brzda jeho krizí sílila nejrůznější družstva už v devatenáctém století. Vznikala živnostenská, spotřební i úvěrní družstva, na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl vydán revizní zákon a nastal rozvoj bytových družstev a kampeliček, tedy družstev spořitelních.

Družstva se ostatně podílela i na tvorbě Národního divadla, hrála roli při založení pražské zoologické zahrady a České filharmonie a během stavby rozhledny na Petříně.

Přestože by bylo možné na tyto tradice navazovat, v devadesátých letech minulého století bylo postavení družstev oslabeno především transformačním zákonem. Jejich rozvoj se od té doby spíše jen šourá. Přitom i po krizi z roku 2008 vydal Evropský parlament zprávu, kde znovu vyzdvihuje schopnost družstev odolávat krizím. A například ve Velké Británii se koncept sdíleného vlastnictví prokazuje jako úspěšný.

Podniky vlastněné zaměstnanci přidají více než třicet miliard liber ročně do místní ekonomiky (v přepočtu se jedná téměř o bilion českých korun). Taková částka tvoří přibližně dvě procenta HDP.

Osmdesát procent zaměstnanců, kteří zároveň vlastní část podniku, hodnotí své pracoviště jako příjemné místo. Ostatně produktivita těchto podniků vzrostla meziročně o čtyři a půl procenta, přestože celkový stav ekonomiky sváděl spíše k poklesu.

Navíc: pokud firma nepočítá s vnějšími akcionáři, vyvaruje se snáze cizím zásahům do rozhodování. Ty by mohly být velmi snadno ovlivněny touhou akcionářů po rychlém zisku, přestože pro samotný podnik bývají takové kroky problematické, někdy i likvidační.

Výdělek se také nemusí otrocky měnit v dividendy putující přes půl planety. Místo toho se z něj může stát podstatná rezerva, která podnik chrání před krachem. Stejně tak se mu vyhýbá nebezpečí, že jedinci, kteří na vlastní oči nespatřili jediného zaměstnance, jen tak z momentálního hnutí mysli a burzy celý podnik prodají bůhví komu a bůhví kam. Dalo by se říci, že celkově je sdílené vlastnictví podniků ve Velké Británii na vzestupu.

Změna je nutná i v českém prostředí. Trh nečeká a krize už vůbec ne. A to, že zaměstnanci mají právo rozhodovat a přijímat výdělky firmy, plyne také z logiky demokracie a principu spravedlnosti. Jsou to přece především oni, kdo tyto podniky vytváří.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.