Nedávno se můj partner doslechl, že se uprostřed lesa našlo tělo jeho známé. Měla za sebou několik pokusů o sebevraždu a psychiatrickou léčbu. Ještě nikdy jsem neviděla svého partnera zažívat tak hlubokou a zároveň intenzivní bolest. Smutek ze ztráty blízké osoby se smísil s určitou dávkou hluboké bezmoci.

Byla jsem také zoufalá, ačkoli jsem tuto dívku znala jenom z vyprávění. Držela jsem jí palce a na jejím příběhu mi vždy přišlo něco cenného. Ona — stejně jako mnoho jiných lidí, kteří kráčejí na hranici smrti — přinášela přes všechny komplikace do života zvláštní světlo.

Prostou myšlenku na sebevraždu se někdy pokoušel z mysli vypudit téměř každý. U nemnohých se ovšem tato představa do mysli stále vrací. Nejasný náznak se mění v plán, překračuje do symbolických akcí a může vést až k smrti. Ačkoli je dobrovolná smrt pro okolí tragická a zpravidla nečekaná, předchází jí obvykle složitý, mnohaletý vývoj a někdy velmi nezřetelné, varovné signály.

Běh na dlouhou trať

Myšlenky na dobrovolný odchod ze světa nepůsobí příjemně jistě ani na samotného pochybujícího. Jsou voláním po větší péči. Okamžiky nahromaděné a zraněné citlivosti. Projevy lidí ohrožených suicidálním jednáním mohou navenek působit vágně a nepřítomně, ale ve své hloubce často vycházejí z rozpoznání skutečných problémů. Jsou úpěním očí, které si dovolily příliš vidět, a srdce, které si dovolilo příliš cítit.

Stereotypně je sebevrah líčen jako citlivý umělec na prahu dospělosti. Toto klišé jistě mnohé pomíjí, skrývá v sobě však nabídku sám sebe zahlédnout jako tvůrce. Je to pohled, který šeptá všem úzkostným: svět vám má ještě co nabídnout, čeká vás ještě dokončení složitého, originálního díla.

Thomas Moore navrhuje období smutku pojímat jako „temnou noc duše“. Jako duchovní pouť, které se odevzdáváme a nacházíme tím v našem smutku určitý smysl. Vnímáme, jak nás přetváří a tvaruje, pevně přitom věříme v naději, v rozednění na konci téhle pouti. Nicméně před rozedněním bývá nejtemněji.

Tragiku rozhodnutí pro sebevraždu vykresluje film sester Wachovských Atlas mraků. Mladý, nadějný hudební skladatel se zastřelí pár vteřin před tím, než se má znovu shledat se svým dlouho postrádaným milencem. Ve chvíli, kdy zazní výstřel, stojí jeho neúspěšný zachránce Sixsmith už na schodech před hotelovým pokojem, ve kterém sebevrah přišel o poslední zbytky peněz a naděje.

↗

Stereotypně je sebevrah líčen jako citlivý umělec. Toto klišé jistě mnohé pomíjí, skrývá v sobě však nadějnou nabídku sám sebe zahlédnout jako tvůrce, kterého čeká ještě dokončení složitého, originálního díla. Foto nocookie.net

Tento příběh ukazuje na skutečnost, že každé rozhodnutí odejít ze světa je úzce spojeno s řádem společnosti, ve které žijeme. Robert Frobisher z Atlasu mraků se odvažuje milovat muže v konzervativní Anglii počátku tohoto století. Je umělcem, který kvůli špatné pověsti nemůže tvořit, naopak je dlouhodobě vyhazovaný, zneužívaný, odmítaný a týraný.

Přesto v sobě po dlouhou dobu udržuje dostatek síly ke vzdoru, dostatek vytrvalosti k tomu, aby se stále vracel ke svojí práci. Je ve fázi objevování své osobité krásy a síly, ale dusivý moralistní řád mu neumožňuje tvořit. Přesto se vše kolem něj zdá méně živoucí než on sám a nakonec je to on, který umírá.

O podobných situacích se někdy rozhodnou podělit také současní umělci. Například geniální spisovatelka J. K. Rowlingová nakonec úspěšně překonala sužující stavy úzkostí a bezmoci. O svých depresích promluvil také český publicista Kamil Fila.

Ve svém nedávném komentáři Miroslav Hudec naznačuje, že sebevraždy u mladistvých mohou být výsledkem nudy, přešlapování na místě, dekadence. Uvádí také, že mladí lidé už nemusí tolik řešit existenciální problémy, a právě to vede k nárůstu sebevražd. V této úvaze ale zapomíná na to, že nastupující generace se musí vyrovnávat s často velmi nestabilními pracovními podmínkami a že mnohdy žije ohrožena větší finanční nejistotou než generace jejich rodičů.

↗

Hluboké deprese umí udeřit i ve chvíli, kdy už člověk věří, že všechny jeho rány byly zahojeny. Foto signature-reads.com

V rámci současného politicko-ekonomického rámce je stále těžší zaplatit psychoterapeuta, odjet si na pár dní odpočinout do přírody, vypustit z hlavy existenciální problémy nebo třeba na pár hodin nebýt „na příjmu“ a neuroticky nečekat na zprávy od (potenciálního) zaměstnavatele. Klid a možnost ponořit se do odpočinku se stává velkým luxusem, který je těžké si dovolit.

Hluboké deprese, úzkosti a vtíravé myšlenky na smrt jsou pak zákeřné svou neunavitelností, schopností se vrátit s novou silou, novými zbraněmi, ochromit jedince novým způsobem. Udeřit ve chvíli, kdy už věří, že všechny jeho rány byly zahojeny. Boj s myšlenkou na sebevraždu je během na dlouhou trať.

Výrazně ohrožené jsou například čerstvé a nastávající matky, senioři, lidé na prahu dospělosti, lidé s menšinovou sexuální orientací nebo trans*gender osoby. Pro každou z těchto obtíží je možné nalézt specifickou podpůrnou skupinu.

Od počátku sebevražedných pocitů po akutní, dlouhodobé stavy není nad pomoc psychiatrů a psychoterapeutů. Dostupní jsou například na krizových linkách 284 016 666, 800 155 555 (Linka bezpečí) nebo 284 016 666 (Linka důvěry).

Internet ve spojení s moderní elektronikou je třeba v takovém úsilí přetáhnout na svoji stranu. Vytvářet ve virtuální realitě místa sounáležitosti a solidarity, hledat spojence, svobodu, skutečné sdílení zážitků a sílu. Je možné se zapojit například do terapeutické komunity Sedm šálků čaje nebo si stáhnout mini-aplikaci #StayAlive, která umožňuje shrnout vše důležité — „záchranný plán“, myšlenky na akce, které by mohly pomoci, nebo galerii s obrázky důležitých lidí a věcí.

Tento zápas o touhu žít vyžaduje bdělost, nepromeškání jediného krásného paprsku slunce, jediného večeru při svíčkách, jediného odstínu chuti, který k nám pronikne skrz šedou hráz naší beznaděje. Je kolektivní prací, je síťováním, vyžaduje semknutou lidskou komunitu odhodlanou postavit se strachu a vlastním iluzím nepotřebnosti a nedůležitosti.