Zničit iluzi vlastní zbytečnosti

Magdaléna Šipka

O sebevražedných úvahách je třeba mluvit, citlivě pracovat s lidmi trpícími depresemi a posilovat semknuté komunity, které mohou pomoci v nesnesitelných situacích.

Nedávno se můj partner doslechl, že se uprostřed lesa našlo tělo jeho známé. Měla za sebou několik pokusů o sebevraždu a psychiatrickou léčbu. Ještě nikdy jsem neviděla svého partnera zažívat tak hlubokou a zároveň intenzivní bolest. Smutek ze ztráty blízké osoby se smísil s určitou dávkou hluboké bezmoci.

Byla jsem také zoufalá, ačkoli jsem tuto dívku znala jenom z vyprávění. Držela jsem jí palce a na jejím příběhu mi vždy přišlo něco cenného. Ona — stejně jako mnoho jiných lidí, kteří kráčejí na hranici smrti — přinášela přes všechny komplikace do života zvláštní světlo.

Prostou myšlenku na sebevraždu se někdy pokoušel z mysli vypudit téměř každý. U nemnohých se ovšem tato představa do mysli stále vrací. Nejasný náznak se mění v plán, překračuje do symbolických akcí a může vést až k smrti. Ačkoli je dobrovolná smrt pro okolí tragická a zpravidla nečekaná, předchází jí obvykle složitý, mnohaletý vývoj a někdy velmi nezřetelné, varovné signály.

Běh na dlouhou trať

Myšlenky na dobrovolný odchod ze světa nepůsobí příjemně jistě ani na samotného pochybujícího. Jsou voláním po větší péči. Okamžiky nahromaděné a zraněné citlivosti. Projevy lidí ohrožených suicidálním jednáním mohou navenek působit vágně a nepřítomně, ale ve své hloubce často vycházejí z rozpoznání skutečných problémů. Jsou úpěním očí, které si dovolily příliš vidět, a srdce, které si dovolilo příliš cítit.

Stereotypně je sebevrah líčen jako citlivý umělec na prahu dospělosti. Toto klišé jistě mnohé pomíjí, skrývá v sobě však nabídku sám sebe zahlédnout jako tvůrce. Je to pohled, který šeptá všem úzkostným: svět vám má ještě co nabídnout, čeká vás ještě dokončení složitého, originálního díla.

Thomas Moore navrhuje období smutku pojímat jako „temnou noc duše“. Jako duchovní pouť, které se odevzdáváme a nacházíme tím v našem smutku určitý smysl. Vnímáme, jak nás přetváří a tvaruje, pevně přitom věříme v naději, v rozednění na konci téhle pouti. Nicméně před rozedněním bývá nejtemněji.

Tragiku rozhodnutí pro sebevraždu vykresluje film sester Wachovských Atlas mraků. Mladý, nadějný hudební skladatel se zastřelí pár vteřin před tím, než se má znovu shledat se svým dlouho postrádaným milencem. Ve chvíli, kdy zazní výstřel, stojí jeho neúspěšný zachránce Sixsmith už na schodech před hotelovým pokojem, ve kterém sebevrah přišel o poslední zbytky peněz a naděje.

Stereotypně je sebevrah líčen jako citlivý umělec. Toto klišé jistě mnohé pomíjí, skrývá v sobě však nadějnou nabídku sám sebe zahlédnout jako tvůrce, kterého čeká ještě dokončení složitého, originálního díla. Foto nocookie.net

Tento příběh ukazuje na skutečnost, že každé rozhodnutí odejít ze světa je úzce spojeno s řádem společnosti, ve které žijeme. Robert Frobisher z Atlasu mraků se odvažuje milovat muže v konzervativní Anglii počátku tohoto století. Je umělcem, který kvůli špatné pověsti nemůže tvořit, naopak je dlouhodobě vyhazovaný, zneužívaný, odmítaný a týraný.

Přesto v sobě po dlouhou dobu udržuje dostatek síly ke vzdoru, dostatek vytrvalosti k tomu, aby se stále vracel ke svojí práci. Je ve fázi objevování své osobité krásy a síly, ale dusivý moralistní řád mu neumožňuje tvořit. Přesto se vše kolem něj zdá méně živoucí než on sám a nakonec je to on, který umírá.

O podobných situacích se někdy rozhodnou podělit také současní umělci. Například geniální spisovatelka J. K. Rowlingová nakonec úspěšně překonala sužující stavy úzkostí a bezmoci. O svých depresích promluvil také český publicista Kamil Fila.

Ve svém nedávném komentáři Miroslav Hudec naznačuje, že sebevraždy u mladistvých mohou být výsledkem nudy, přešlapování na místě, dekadence. Uvádí také, že mladí lidé už nemusí tolik řešit existenciální problémy, a právě to vede k nárůstu sebevražd. V této úvaze ale zapomíná na to, že nastupující generace se musí vyrovnávat s často velmi nestabilními pracovními podmínkami a že mnohdy žije ohrožena větší finanční nejistotou než generace jejich rodičů.

Hluboké deprese umí udeřit i ve chvíli, kdy už člověk věří, že všechny jeho rány byly zahojeny. Foto signature-reads.com

V rámci současného politicko-ekonomického rámce je stále těžší zaplatit psychoterapeuta, odjet si na pár dní odpočinout do přírody, vypustit z hlavy existenciální problémy nebo třeba na pár hodin nebýt „na příjmu“ a neuroticky nečekat na zprávy od (potenciálního) zaměstnavatele. Klid a možnost ponořit se do odpočinku se stává velkým luxusem, který je těžké si dovolit.

Hluboké deprese, úzkosti a vtíravé myšlenky na smrt jsou pak zákeřné svou neunavitelností, schopností se vrátit s novou silou, novými zbraněmi, ochromit jedince novým způsobem. Udeřit ve chvíli, kdy už věří, že všechny jeho rány byly zahojeny. Boj s myšlenkou na sebevraždu je během na dlouhou trať.

Výrazně ohrožené jsou například čerstvé a nastávající matky, senioři, lidé na prahu dospělosti, lidé s menšinovou sexuální orientací nebo trans*gender osoby. Pro každou z těchto obtíží je možné nalézt specifickou podpůrnou skupinu.

Od počátku sebevražedných pocitů po akutní, dlouhodobé stavy není nad pomoc psychiatrů a psychoterapeutů. Dostupní jsou například na krizových linkách 284 016 666, 800 155 555 (Linka bezpečí) nebo 284 016 666 (Linka důvěry).

Internet ve spojení s moderní elektronikou je třeba v takovém úsilí přetáhnout na svoji stranu. Vytvářet ve virtuální realitě místa sounáležitosti a solidarity, hledat spojence, svobodu, skutečné sdílení zážitků a sílu. Je možné se zapojit například do terapeutické komunity Sedm šálků čaje nebo si stáhnout mini-aplikaci #StayAlive, která umožňuje shrnout vše důležité — „záchranný plán“, myšlenky na akce, které by mohly pomoci, nebo galerii s obrázky důležitých lidí a věcí.

Tento zápas o touhu žít vyžaduje bdělost, nepromeškání jediného krásného paprsku slunce, jediného večeru při svíčkách, jediného odstínu chuti, který k nám pronikne skrz šedou hráz naší beznaděje. Je kolektivní prací, je síťováním, vyžaduje semknutou lidskou komunitu odhodlanou postavit se strachu a vlastním iluzím nepotřebnosti a nedůležitosti.

    Diskuse
    Snad nejcitlivější uchopení tohoto tématu, s kterým jsem se kdy setkal.

    O depresích se zde nehovoří jako jenom o nějaké "poruše psychiky", nýbrž jako o bolesti duše. A to je opravdu velký rozdíl.
    April 26, 2017 v 12.28
    Opravdu krásné.
    Ten postoj, kdy se člověk ukáže jako slabý a zranitelný, je mnohem působivější a účinnější než postoj, kdy tvrdě vyžaduje svá práva.
    Věřím v sílu slabosti.
    Nicméně, ta úplně poslední věta... Včera se mi nechtělo ten krásný a citlivý text paní Šipky narušovat nějakými pochybnostmi, a ani dnes si nejsem vůbec jistý, jestli by nebylo lépe věc nechat tak, jak stojí.

    Ta poslední věta totiž skrývá to nebezpečí, že je možno ji obrátit v naprostý opak. Tedy v konstatování o "iluzi vlastní potřebnosti a důležitosti".

    Samozřejmě, ve svých čistě osobních vztazích jsme vždycky vpleteni do síťoví významovosti našich činů, nás samých pro naše bezprostřední okolí.

    Ale pokud vystoupíme z tohoto bezprostředního okruhu naší existence - pro co naše pobývání na tomto světě může ještě mít nějakou vyšší "potřebnost a důležitost"? Pro tento svět, který - po rozpadnutí velkých idejí minulosti - sám ztratil vlastně jakýkoli cíl a smysl své vlastní existence, s výjimkou neustále rostoucí produkce dalších a dalších věcí?... Tady je skutečně jen sotva možno konstruovat nějaký smysl našeho bytí, když ta jediná "potřebnost a důležitost", kterou máme pro tento svět, je ta, že můžeme někomu přinést zisk, když nás získá jako zákazníka, či nějakým jiným způsobem z nás může vytáhnout naše peníze. Jinak nejsme nic více nežli jenom kolečka v tomto obrovském molochu produkce a konzumu, pracujícího nakonec ke svému vlastnímu sebepozření.
    JN
    April 27, 2017 v 11.24
    Také děkuji Magdaleně Šipce
    za citlivě napsaný článek.

    Napadá mě, proč nejsme jako společnost stejně citliví k lidem, kteří žádají eutanazii. Myslím, že pokud by cítili naši starost a naši péči, nic takového by nechtěli.

    Místo toho se na ně díváme takhle:

    "...posledních šest či sedm let dožíval jako naprostá troska -- po několika předchozích letech, kdy z něj jeho nemoc dělala "pouze" člověka, kterému se s rozpaky vyhýbají nejbližší přátelé, protože nevědí, jak s tím blekotajícím a slintajícím nešťastníkem mluvit."
    April 27, 2017 v 12.22
    Panu Poláčkovi
    Smysl se nekonstruuje, nýbrž hledá. Je v tom rozdíl asi jako mezi vynálezem a objevem.
    April 27, 2017 v 12.35
    Navíc, stavět se do role konstruktéra smyslu by v sobě skrývalo právě to nebezpečí, o kterém se zmiňujete - iluzi vlastní důležitosti.
    MP
    April 28, 2017 v 10.41
    Pohled na eutanazii -- Jiřímu Nushartovi
    Ne pane Nusharte. Nedíváme: vy se tak na žádatele o euthanasii nedíváte a já - protože cituje moje slova -- také ne. Ten výrok nebyl o člověku, který žádal o eutanazii, ale o muži, který dožil doma v péči své ženy a s láskou svých nejbližších. A dokud se mohl svobodně rozhodnout, pravděpodobně by -- znal jsem ho dobře -- euthanasii odmítl.

    A zda by přístup popsaný ve článku něco změnil u těch, kteří by --tak jako já -- v určité situaci chtěli mít možnost volby?
    Nechci vypadat krutě, ale možná jste přehlédl stavbu toho článku:

    Nejprve smrt dívky, která trpěla depresemi a kterou autorka, ačkoliv to byla blízká známa jejího partnera, "znala jen z vyprávění", nicméně přesto si do jejího příběhu dokáže promítnout "cosi cenného" a najít v něm "zvláštní světlo".
    A pak post quem úvahy o tom, co by mohla té smrti předejít; úvahy, které na její smrti a depresích, které ji předcházely, nic nezmění.

    Jak říkám, nechci být krutý. Jen hovado si po sebevraždě někoho ve svém okolí neklade otázky: Nemohl něco udělat? jNepřispěl jsem k té smrti nezáměrnou křívdou nebo příliš lhostejnou reakci? Nepřehlédl skryté volání o pomoc?
    A zase jen hovado si jednoznačně odpoví, že všechno bylo v pořádku a stará se dál o své dobré trávení.

    Ale pokud právě nejsme v této situaci, je potřeba také říci, že druhým můžeme někdy hodně a někdy přes naše nejlepší úsilí strašlivě málo pomoci, aby našli, proč žít. Ale nemůžeme jim tem smysl poskytnout jako krev transfúzí a už vůbec jim ho nemůžeme zavést dekretem.
    Což neznamená, že bychom to úsilí přes očekavatelné zklamání neměli vynakládat.
    JN
    April 28, 2017 v 12.28
    Nerozumím Vám, Pane Profante.
    Vyjádřil jsem se špatně, nejde o pohled na žadatele o eutanazii, ale o pohled na trpící a umírající.
    Nerozumím tomu, proč jste ta slova tehdy napsal, když teď říkáte, že to není Váš pohled?

    Rozuměl jsem Vám v té minulé diskusi tak, že těmito slovy chcete podpořit svůj názor na eutanazii. Ten pocit, který odcházející člověk budí ve svém okolí, chápu. I on ale vnímá rozpaky svého okolí.
    MP
    April 28, 2017 v 13.12
    Inu, to jste tomu rozumněl špatně
    Nechci se ocitnout v situaci, kdy nebudu moci o svém odchodu rozhodnout. A popisoval jsem, kdy takové situace vypadají.
    Nutně jde o situace extrémní, protože dokud jsem ve stavu, kdy se vědomě mohu rozhodnout, zda mi např. bolest a bída nevyléčitelné nemoci stojí za to, trpět příští rok či pět, uzákoněnou euthanazii obvykle nepotřebují -- to ještě pravděpodobně dokážu shodit zapnutý fén do vany nebo jinou nenáročnou a spolehlivou manipulaci s tím, co je po ruce v každé domácnosti.

    Tato situace nemá to nic společného s pohledem na člověka, který se v té situaci ocitl. Neomlouvám ty, kteří se ostentativně vyhybají člověku, se kterým před rokem rádi poseděli, protože dnes slintá a blábolí. A to přesto, že t vím, jak je to nevyhýbání jen plnění morální povinnosti, nikoli pospolitá radost.

    A nevěřím tomu, že člověk, který se v ten blekotající a slintající člověk ty "rozpaky" (naivní eufemismus -- jeho strach a nechuť) svého okolí vnímá tak, aby o tom mohl uvažovat. Mohu jen nevěřím, protože on už o tom mmluvit nedokáže a jinak to projevit také ne.
    JP
    April 28, 2017 v 13.33
    Vytvořit, či objevit?
    To je právě ten "Knackpunkt", jak říkají Němci, paní Hájková.

    Má/může se smysl života vytvořit, anebo prostě jenom nalézt, objevit?

    Jeden německý profesor psychologie se v jedné debatě tuším že zrovna o depresích vyjádřil naprosto jednoznačně: "Život nemá žádný smysl. Jsme to my sami, kdo si ho musí vytvořit." ("Ihn holen müssen")

    Smysl života opravdu není něco, co by na nás čekalo na nějakém rajském stromě, a stačilo by to utrhnout. Nebudeme-li to my sami, kdo si tento smysl sám dokáže vytvořit - žádný mít nebudeme. Nanejvýš budeme mít právě jenom iluzi toho smyslu.
    + Další komentáře