Do povědomí naší společnosti se jen velmi pozvolna dostávají důležité informace o psychických poruchách. Možná největší zásluha o osvětu na tomto poli patří Petru Třešňákovi z Respektu, který dokáže velmi citlivě popsat situace, ve kterých se rodiny dokážou ocitnout a zároveň popsat psychická onemocnění stylem, který nedovolí čtenáři nedočíst. Bohužel je jeho dar vykoupen vlastní zkušeností.

Osobní prožitky jsou naopak zcela zásadním prvkem pořadu, ve kterém známé osobnosti zcela otevřeně odkrývají své pohnuté osudy. 13. komnata České televize již desítku let vyplňuje prostor, který se poslední dobou snaží upoceně zaplnit český bulvár. Téma, které tyto dva světy spojuje je zájem o lidský osud, zájem o nahlédnutí do osobního života lidí, které „známe“ a kteří tak jako my, zažívají své osobní tragédie.

Je poměrně těžké se k pohnutým osudům lidí dopátrat na základě hovoru, bývá to vykoupeno stylem něco za něco. Na druhou stranu má každý z nás osobní zkušenost se staršími lidmi, kteří své životní strasti naopak zoufale potřebovali sdílet. Z hovorů s nimi často nepřímo vyplyne, že to, co jim nejvíce ubližuje, je samota. Se svými pohnutými osudy se však lidé obvykle jen málokdy svěřují a okolí tedy o jejich zásadních okamžicích často nemá ani tušení.

Potíž, kterou s sebou psychické poruchy přinášejí, je vysoká míra nepřenosnosti. Téměř každý si dovede představit zlomenou nohu, ztrátu práce, rozchod či rozvod nebo úmrtí blízké osoby. Hranice empatie však často končí u problémů, s kterými člověk nemá blízkou zkušenost nebo o nich dostatečně neslyšel.

Bohužel je stále častěji lidem tato zkušenost vlastní, jak lze odvodit ze zvyšujícího se počtu diagnostikovaných. Je otázkou, zda je to dáno dobou, či lepší informovaností. Pravdou je, že se dnes objevuje větší ochota vyhledat odbornou pomoc a tím neúprosně narůstající statistiku ještě navýšit. Chování, které dříve mohlo být bráno jako lenost, se dnes může prokázat jako chování diagnostikované depresí.

To je samozřejmě krok kupředu. Zároveň se však dostáváme k dalšímu problému — tím je psychiatrická péče v České republice. Člověk, který už se odhodlá k návštěvě povolané osoby, často zjistí, že profesionalita psychiatrů se liší (tak jako všude) člověk od člověka. Když vám špatně léčí zlomenou nohu, může to dopadnout trvale poškozenou motorikou, důsledky špatné léčby psychiatrem však mohou být daleko bolestivější. Od fyzické bolesti si člověk může udržet určitý odstup, u psychických potíží to jde stěží, atakují nejen myšlení a chování, ale v konečném důsledku i samotné tělo.

K mojí úvaze mě vedlo video, na které jsem narazila. Samotný jeho název „Familly affairs“ zmiňuje totiž rodinu — právě na ni padá zpravidla největší tíha problémů nemocného člověka a zároveň velká zodpovědnost. Co na rozhovoru shledávám důležitým je styl, kterým jsou hosté schopni reflektovat, co prožili. Otec s dcerou vypráví o svých zkušenost, jako kdyby snad ani nevyprávěli o něčem tolik osobním. Oba jsou schopni vysvětlit, co se dělo, tak jako by mluvil doktor, který takovou zkušenost nemá a popisuje trápení svého pacienta.

Takový formát diskuse o nemoci v české prostředí je nedostatkovým zbožím — běžnější formáty založené na intenzivnějších emocích často sklouznou k patosu. Je důležité vědět, že to jde i jinak a tím pádem se může otevřít prostor i pro ty, kterým nesedí vypjaté emoce.

Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, každého jednoho dne navštíví. Ať už to bude v jakékoliv podobě, je potřeba o tom mluvit a reflektovat to. A někdy nejlépe nahlas.