Je to už hodně přes sto let, co vyšla kniha svého času slavného psychiatra Antonína Heverocha O podivínech a lidech nápadných. Její název se mi okamžitě vybavil při čtení poněkud bizarního příběhu ženy, která všude možně žádá o eutanazii. Zavinila prý smrt své matky, o niž dlouho pečovala, nenávidí tuto společnost, vždy měla v životě ve všem smůlu a nikdo jí nikdy v ničem nepomohl.

K jejímu příběhu se blíže vyjadřovat nechci, nemám dostatek informací. Zaujal mě spíše výrok psychiatrů, na něž se obrátila s žádostí o potvrzení, určené organizaci provádějící eutanazie v západní Evropě. Prý netrpí žádnou závažnou psychickou poruchou, a dokonce byla schopna vystudovat vysokou školu. Asi to měl být důkaz, že dobře ví, co dělá.

Kéž by se schopnost konkrétního člověka přiměřeně vnímat realitu a odpovědně se rozhodovat dala posoudit tak snadno! Pocitem ztráty smyslu života a různě silnými depresivními stavy, jež přitom nejsou projevem vyložené psychické poruchy, či dokonce sebevražednými myšlenkami trpí hodně lidí, zejména v pozdním středním a starším věku.

To vše samozřejmě značně ovlivňuje jejich vnímání sebe, druhých, okolního světa. Vyhledávají proto i odbornou pomoc mimo okruh medicíny, často právě tehdy, když u psychiatra nepochodí — protože ze striktně lékařského hlediska jim vlastně nic nechybí. Jako by všichni zapomněli, že v určitých životních etapách je poměrně normální zamýšlet se nad dosavadním životem a bilancovat. Jmenovitě právě u vzdělanějších, přemýšlivých lidí. Jako bezprostřední spouštěč často zafunguje ztráta blízkých lidí — životního partnera, zvláště trval-li vztah třeba celá desetiletí, rodičů nebo sourozenců. Stačí ale „jen“ to, že se dospělé děti osamostatní, odejdou z domova a začnou žít vlastní život. Říká se tomu syndrom prázdného hnízda, někdy také krize středního věku.

Nejednou se přidají i problémy ekonomické, ztráta zaměstnání v předdůchodovém věku, nedostatek peněz, potíže s ufinancováním nákladů na bydlení, nejrůznějších poplatků a splátek, nutnost uskrovnit se ve svých potřebách, rezignovat na finančně náročnější koníčky. Nezbytnost zvládnout činnosti, které dotyčný nikdy nedělal a dosud je zajišťoval partner, třeba vaření nebo praní prádla.

Takovou situaci se zpravidla podaří zvládnout za pomoci odborníků na rodinné a osobní poradenství. Někdy stačí jen poskytnout psychickou podporu, to, že člověka někdo trpělivě vyslechne, vyjádří účast a pochopení. Že mu poradí v praktických věcech, třeba jak zažádat o předčasný důchod, a tím vyřešit či aspoň zmírnit finanční problémy, nebo pomůže při s jednáním s úřady, což může být problém pro lidi nesmělé a ostýchavé, kterým je hloupé brát se za to, na co mají zákonný nárok.

Pravda, tu a tam narazíme i na nejrůznější podivíny toho typu, o němž psal Antonín Heveroch. Ti sice také přijdou s žádostí o pomoc a radu, ale je otázka, zda opravdu poradit a pomoci chtějí. Na každou radu reagují tisíci námitek, tím promyšlenějších, čím jsou inteligentnější a obratnější v argumentaci. V určitou chvíli už je odborník sám v úzkých, protože vyčerpal nabídku všech možností, jak situaci řešit, a všechny se setkaly s odmítnutím. Skoro jako by si tento druh klientů spíše než pro radu a pomoc přišel jen potvrdit, že jim žádné pomoci není a že za to může zlý svět okolo. Někdy dokonce vystupují při konzultacích velmi útočně, jindy svou agresi obrátí proti sobě — psychoanalytik by si u nich přišel na své. Projevem této proti sobě obrácené agresivity může být i žádost o eutanazii.