Mezi krátkodobým ošetřovným, takzvaným OČR, které se poskytuje na devět, respektive šestnáct dní, a příspěvkem na péči, který je určen pro situace, kdy péče trvá nebo lze dle poznatků medicíny očekávat, že bude trvat více než rok, zeje v České republice propast.

Lidé, kteří poskytují střednědobou péči, tedy s OČR nevystačí, ale na příspěvek na péči člověk, o kterého pečují, nemá, se ocitají v pasti — bez příjmu, bez právní ochrany zajištění zaměstnání. Řešením se mělo stát dlouhodobé ošetřovné, uvedené v novele zákona o nemocenském pojištění, kterou po prvním kole ve sněmovně bude projednávat sociální výbor poslanecké sněmovny.

Doufejme, že ošetřovné v předkládané podobně neprojde. To, co se z počátku jevilo jako velmi sociálně potřebným a moderním nástrojem podpory péče, se po doplnění podmínky ministra financí Andreje Babiše, že bude nutný souhlas zaměstnavatele, stalo opatřením veskrze asociálním — potenciálním zdrojem diskriminace a nerovnosti jak mezi zaměstnanci, tak druhotně i mezi nemocnými:

• Dlouhodobé ošetřovné má být dávka nemocenského pojištění, není tedy možné, aby lidé, kteří platí odvody na nemocenské pojištění, měli nerovný přístup k této pojistné dávce limitovaný tím, co dovolí zaměstnavatel.
• Hrozí vytvoření privilegovaných a méně privilegovaných zaměstnanců, a to i v jedné firmě, v závislosti na potřebách či pouhé libovůli zaměstnavatele. Lze očekávat, že zaměstnavatelé ve skutečnosti nebudou bránit čerpání ošetřovatelského volna svým klíčovým a obtížně zastupitelným zaměstnancům, protože je nebudou chtít svou nevstřícností ztratit nadobro. Spíše bude bráněno zaměstnancům na řadových a relativně snadno zastupitelných pracovních místech, jejichž vyjednávací pozice je slabá.
• Je to zcela proti principu sociálního zabezpečení jako takového. To má reagovat na obtížné a rizikové životní situace lidí, například aby se pečující výpadkem příjmů nedostal do dluhů, nikoliv na potřeby zaměstnavatelů. 
• Očekávání, že bude-li dlouhodobé ošetřovné záviset na souhlasu zaměstnavatele, nebude zaměstnavatel muset řešit výpadky pracovníků, je založeno na nepochopení situace, která vyžaduje delší péči. Mylně se předpokládá, že vždy existují možnosti volby — ve většině případů tomu tak není. Ve chvíli, kdy je člověk například po úrazu či vážné nemoci propuštěn z nemocnice do domácí péče, aniž by byl soběstačný a čeká ho dlouhodobá rekonvalescence, musí o něj obvykle někdo z rodiny začít pečovat okamžitě. V řadě případů se péče s prací skloubit nedá, a i když se o to řada lidí zpočátku snaží, práci stejně pod náporem pečovatelských povinností opouštějí, případně si vyjednávají neplacené volno. To znamená, že ve většině případů budou ve hře jen dvě možnosti — buď zaměstnanec dostane pečovatelské volno a o pracovní místo nepřijde a zaměstnavatel si zaměstnance udrží, nebo zaměstnanec bude muset ze zaměstnání odejít — a pečovat bez nároku na ošetřovné.

• Podmínka souhlasu zaměstnavatele je nehumánní obzvláště v případech, kdy se dlouhodobé ošetřovné bude týkat péče o umírající. Je nepřípustné, aby o tom, zda člověk v terminálním stádiu dostane či nedostane šanci dožít poslední týdny či měsíce svého života doma, rozhodovali zaměstnavatelé jeho blízkých.
• Situace, kdy je třeba zajistit péči o těžce nemocného či umírajícího člověka patří ke kritickým životním situacím, které na blízké osoby nemocného kladou velké nároky a vyžadují od nic spoustu práce a vynaložení fyzických i psychických sil. Je absurdní, aby k těmto nárokům přibyla ještě nutnost vyjednávat se zaměstnavatelem — vždyť ošetřovatelské volno má situaci usnadnit, jak vyplývá i z proklamací MPSV: „Dnes je situace těch, kteří o své blízké pečují doma, velmi nejistá, nemají zaručeno volno v zaměstnání, ani finanční prostředky. To je velmi nedůstojné,“ říká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. „Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že je to právě kombinace ochrany pracovního místa a náhrady příjmů, která je pro podporu pečujících zásadní.“