Představme si na chvíli pana Vozíčkáře smutně vyhlížejícího z okna svého přízemního bytu, který po léta obývá se svou matkou. Takový pan Vozíčkář dlouhé hodiny pozoruje, jak se zdraví lidé míhají na ulici a žijí svůj plnohodnotný život, který je mu navždy zapovězen. Nic lepšího na práci nemá. Sedí doma a užírá se nespravedlivostí svého osudu. Žádnou školu nevystudoval (copak by na to měl?), tudíž je nezaměstnaný, respektive nezaměstnatelný (jak by také mohl pracovat?). Veškerý kontakt s okolním světem mu zprostředkovává jeho matka — kromě pátku, kdy pan Vozíčkář chodí (ups!) hrát se svými přáteli vozíčkáři kuželky. Tehdy se ten chlapíček pere o vítězství jako lev.

Pan Vozíčkář je karikatura, ztělesnění sociálních stereotypů o lidech s tělesným postižením, které převládají ve společnosti. Patří někam mezi Zženštělého gaye, Líného Roma nebo Ženu, jejímž jediným smyslem života je pečovat o děti.

Stejně jako mnoho jiných stereotypů se i pan Vozíčkář vyskytuje pouze jako individuální příběh, nikoli jako skupinová charakteristika. Po pravdě řečeno, někteří lidé na vozíku skutečně bývají občas depresivní a žijí svůj život v sociální izolaci. Jiní kolem sebe naopak mají širokou síť přátel a známých — z nichž nutně nemusí být všichni na vozíku — a podílejí se na zcela běžných aktivitách. Chodí do práce, debatují o politice, či dokonce vychovávají děti. Takoví lidé rozhodně neberou svůj život jako jedno velké utrpení. Nemají proč.

↗

Někteří lidé na vozíku bývají občas depresivní a izolovaní, jiní však kolem sebe mají širokou síť přátel a podílejí se na zcela běžných aktivitách. Foto Wikipedia

Potíž se stereotypy tkví v tom, že jsou jimi nasáklé všechny struktury naší společnosti — včetně našich zákonů a politických kroků, které z nich vyplývají. Jak doložila dlouholetá práce Anne L. Schneiderové a Helen Ingramové, legislativa po celém světě více či méně počítá s osobami se zdravotním postižením jako s pasivními objekty slitování a soucitu. Jednoduše řečeno, naše zákony uvažují o všech lidech na vozíku jako o panu Vozíčkáři.

Kupříkladu zákon o zaměstnanosti implicitně předpokládá, že takový člověk nejspíš nebude pracovat. Hledání práce mu příliš usnadňováno není, natož aby byl k němu něčím výrazně motivován. Nejenže se zpravidla nedostane do budovy Úřadu práce, ale i v případě, že by narazil na bezbariérové pracoviště, nemůže se zde podle zákona stát uchazečem o zaměstnání. Nedostane tudíž například podporu v nezaměstnanosti, třebaže splňuje podmínku počtu odpracovaných měsíců. Podle legislativy si lidé na vozíku zaslouží spíše zajistit invalidním důchodem, než aby měli nárok na podporu při realizaci svého práva živit se prací (které mimochodem vyplývá z ratifikované Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením). Invalidní důchod se proto v České republice přiděluje plošně na základě medicínské diagnózy, nikoli pouze těm, kterým se ani po intenzivní rehabilitaci a několikaměsíční podpoře odborného týmu skutečně nepodaří najít si místo na trhu práce, jak je běžné v řadě západních zemí.

Podobná situace panuje v sociální oblasti. Přestože se v případě zákona o sociálních službách prohlašovalo, že si člověk s postižením bude moci formu péče o svou osobu zvolit sám, jeho důvodová zpráva měla za to, že o jedince s těžkými handicapy (mimo jiné osoby na vozíku) bude pečováno zejména v pobytových zařízeních (v ústavech) nebo doma, kde bude roli pečovatelů plnit rodina. Tvůrcům zákona se nezdálo příliš pravděpodobné, že by si takový člověk vybral samostatný život za podpory asistentů, kteří by za ním docházeli v čase a rozsahu, v jakém si klient sám určí. A podle toho bohužel nastavili výši příspěvku, který je na úhradu péče určen. Momentálně lze příspěvkem zaplatit pouze necelé čtyři hodiny asistence denně — a to jen v případě, že je vyplácen v nejvyšší možné výši.

Osobní asistence je přitom jedním z efektivních způsobů, jak stereotypy o lidech s postižením aktivně bořit. Umožňuje jim dělat všechno, co nedělá zmíněný pan Vozíčkář — studovat, cestovat, bavit se či — pokud se jim vyhnou skryté důsledky české politiky zaměstnanosti — také pracovat. Čím by byla služba osobní asistence pro lidi s postižením dostupnější, tím více by ve společnosti slábly stereotypní představy o životě na vozíku. Pan Vozíčkář by se nakonec opravdu stal pouhou karikaturou, neboť by se majoritní společnost při různých příležitostech běžně setkávala s vozíčkáři, kteří celé dny v bytě rozhodně neprosedí.

To by ovšem muselo být na osobní asistenci dostatečné množství zdrojů — jak finančních, tak lidských. Finanční zdroje by měl zajistit zejména stát, popřípadě soukromí dárci, ale lidské zdroje, ty. jsou na vás. Takže pojďte asistovat, má to smysl!