Představme si na chvíli pana Vozíčkáře smutně vyhlížejícího z okna svého přízemního bytu, který po léta obývá se svou matkou. Takový pan Vozíčkář dlouhé hodiny pozoruje, jak se zdraví lidé míhají na ulici a žijí svůj plnohodnotný život, který je mu navždy zapovězen. Nic lepšího na práci nemá. Sedí doma a užírá se nespravedlivostí svého osudu. Žádnou školu nevystudoval (copak by na to měl?), tudíž je nezaměstnaný, respektive nezaměstnatelný (jak by také mohl pracovat?). Veškerý kontakt s okolním světem mu zprostředkovává jeho matka — kromě pátku, kdy pan Vozíčkář chodí (ups!) hrát se svými přáteli vozíčkáři kuželky. Tehdy se ten chlapíček pere o vítězství jako lev.

Pan Vozíčkář je karikatura, ztělesnění sociálních stereotypů o lidech s tělesným postižením, které převládají ve společnosti. Patří někam mezi Zženštělého gaye, Líného Roma nebo Ženu, jejímž jediným smyslem života je pečovat o děti.