Předseda KSČM Vojtěch Filip nedávno vyzval předsedu vlády, ať předloží zprávu o tom, jaké neziskové organizace stát financuje a proč. „V České republice prý existuje přes 3600 těchto organizací. Ptám se tedy, zda je tento údaj pravdivý, jde o zjevně velmi vysoký počet. V takovém množství je pak velmi těžké se vyznat a podpořit ty, jejichž činnost má skutečně smysl a jsou užitečné, a to pro celou společnost, nikoliv pouze pro skupinu či jednotlivce, kteří se snaží obohatit na úkor ostatních,“ cituje Filipův písemný dotaz premiérovi server Lidovky.cz.

Filipovi jde především o to zjistit, kolik peněz vláda vydává na podporu organizací zabývající se pomocí migrantům a uprchlíkům — tohle téma poslední dobou začalo trápit nejednoho politika i daňového poplatníka. Fantastické zprávy o miliardách, které prý tvoří „výhodný byznys“ s uprchlíky, se přesunuly z obskurních propagandistických webů i do mainstreamových médií.

↗

Předseda komunistů Vojtěch Filip má starost, zda za úpadkem našeho státu nestojí ziskuchtivé organizace obohacující se na úkor veřejných prostředků. Propaganda evidentně zabírá. Foto Wikipedia

Především týdeník Echo24 se na tématu přiživuje vydatně. Stačí si připomenout pár měsíců starý rádoby investigativní článek Lenky Zlámalové, která je — stejně jako čím dál větší množství konzervativních novinářů a komentátorů v ČR i zahraničí — přesvědčená, že neziskový sektor je jakýsi organizovaný komplot obskurních ideologických sekt, které vydávají obrovské finanční prostředky na budování Nového světového řádu/vyhubení heterosexuálního bílého muže/zničení Evropské kultury, dosaďte si sami.

Takové úvahy přece musí znít každému rozumně myslícímu člověku naprosto absurdně, chtělo by se říci. Jenže tak jednoduché to bohužel není.

Vše je již veřejně známo

Prvním poměrně zarážejícím faktorem je skutečnost, že informace o počtu, struktuře a financování neziskových organizací nepředstavují absolutně nic tajného. Každá neziskovka má ze zákona povinnost publikovat výroční zprávu včetně finanční zprávy a mít ji veřejně dostupnou na webu. I Lidovky.cz se ve zmiňovaném článku odkazují mimo jiné na vládní analýzu, která je všem veřejně dostupná a z níž lze pár kliky zjistit, kolik je zde neziskovek, čím se zabývají a kolik přesně dostávají ze státního rozpočtu.

U jedné z mála neziskovek v ČR, která má skutečně jako svou hlavní agendu pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl, se jedná o zcela závratné tři miliony korun. Z volně dostupných zdrojů lze také vyčíst už mnohokráte opakovaný fakt, že naprostou většinu státních dotací na neziskový sektor spolknou sportovní spolky a asociace — například Fotbalová asociace, která dostala víc než čtvrt miliardy.

Přestože jsou všechny výše zmiňované informace skutečně velmi snadno dohledatelné a čísla mluví naprosto jasně (jak koneckonců ukazuje právě i redaktor Lidovek), nebrání to mnoha jeho kolegům novinářům, politikům i veřejnosti propadnout jakési kolektivní halucinaci o spiknutí, které nás všechny stojí miliardy a pokoutně nám škodí.

Mýtus neziskového sektoru

Druhým, už méně do očí bijícím, ale přesto podstatným faktorem je naprostá neznalost toho, co to vlastně neziskový sektor je, jak funguje a jaké vztahy má dlouhodobě se státem a proč. I pokud si totiž odmyslíme sportovní asociace a zaměříme se na ty „dobro páchající“ neziskovky, jako jsou třeba organizace poskytující bezplatné právní nebo sociální poradenství lidem v nouzi, zaměřují se na zlepšení kvality výuky ve školách a podporují učitele nebo třeba nabízejí péči o seniory, pomáhají rodičům těžce postižených dětí nebo umožňují domácí hospicovou péči, jedná se v drtivé většině o dlouhodobé partnery státních institucí.

Příklad s uprchlíky zde může vlastně docela dobře osvětlit, o co jde. Česká republika má, tak jako všechny vyspělé země, takzvaný Státní integrační program pro azylanty. Legislativa týkající se pobytu cizinců včetně azylantů jim zaručuje například nárok na právní pomoc, střechu nad hlavou (po jistou omezenou dobu) a lekce českého jazyka. Hlavním partnerem státu pro poskytování těchto služeb je nyní Charita Česká republika (ano, ta křesťanská neziskovka).

Stát zkrátka některé věci garantuje, ale zároveň není v jeho moci je realizovat, a proto dotuje neziskovky, které tuto práci odvádějí za něj — de facto na ně outsourcuje část svých povinností. Podobné je to i se spoustou sociálních služeb — z nichž většina se vůbec netýká azylantů, ale každého z nás. Každý z nás se někdy může ocitnout v situaci, kdy bude potřebovat právníka zadarmo, nebo se bude muset starat o staré rodiče či dlouhodobě nemocné dítě.

Pro stát je mnohem jednodušší a pravděpodobně levnější, když část svého rozpočtu rozdělí organizacím, které mají potřebnou expertizu a lidi. Protože jinak by ji musel zajišťovat sám, a na to nemá lidi ani kapacity. Nebo by musel najít způsob, jak ji zrealizovat komerčně — jenže zkušenosti ukazují, že některé věci — jako třeba právě péče o seniory nebo postižené děti — z principu prostě výdělečné být nemohou, a zároveň snad ani Lenka Zlámalová nezpochybňuje, že jsou potřeba.

V ideálním stavu jsou proto neziskovky skutečně partnerem politiků, kteří berou jejich hlas v potaz, když se třeba stanovuje nová legislativa. Protože kdo jiný má vědět, jak nastavit například hospicovou péči nebo integrační program pro azylanty než ti, kteří se jimi už přes dvacet let dennodenně zabývají? Není na tom absolutně nic konspiračního, je to velmi transparentní a pro stát včetně nás daňových poplatníků výhodný proces spolupráce. Podobně funguje v mnoha jiných vyspělých zemích.

Neziskovky zkrátka nejsou bandou šílených aktivistů s urputnou touhou zničit svět, ale organizacemi s neocenitelnou expertizou plné vysoce kvalifikovaných lidí, kteří často pracují za zlomek toho, co by se svou kvalifikací dostali v ziskovém sektoru. A ověřit si tuhle skutečnost by v důsledku mělo být mnohem jednodušší než vymýšlet za vlasy přitažené konspirace o řízeném konci naší civilizace. Přesto si tu práci málokdo dá.

Mediální coming out propagandy

Příslovečný kámen úrazu bude tedy nejspíš jinde. Asi je pochopitelné, že téma fungování neziskového sektoru vyplulo na povrch v období takzvané migrační krize — neziskovky tady totiž hrají roli advokáta velmi nepopulárního tématu a pro politiky není nic jednoduššího než se svézt. To ale samo o sobě jako vysvětlení nestačí. Koneckonců ani většina odborníků z migračních neziskovek nezastává nijak extrémní názory, nevyskutuje se mezi nimi nikdo, kdo by si skutečně přál přijímat miliony lidí bez ohledu na to, co jsou zač — naopak právě většina z nich upozorňuje na rizika neregulované migrace a snaží se prosazovat tu legální a regulovanou jako prevenci.

Lidé jako ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek a jeho kolegové mnohem spíše upozorňují na mezinárodní závazky, které Česká republika má, na to, jak je nastavená naše legislativa a jaké problémy může generovat, když obojí začneme ignorovat — zkrátka dělají to, co by na jejich místě dělal každý odborník, kdyby zrovna jeho téma začalo okupovat přední stránky novin.

Na celé posedlosti neziskovami je tak znekliďnující především to, jak se českým mediálním a veřejným prostorem šíří. Prvními „médii“, které absurdní informace o neziskovém komplotu začaly šířit, byly servery typu Aeronet a následně třeba Parlamentní listy. Dobře se to dá vysledovat na příkladu finančníka a filantropa George Sorose, který se na ruských propagandistických webech začal objevovat už před několika lety.

Právě při sledování mediálních výstupů, které se jeho osobou zabývají, lze docela dobře sledovat, jak propaganda vzniká. Nárust počtu zmínek o Sorosovi nejdříve významně vzrostl právě na Aeronetu a podobně zaměřených webech, než agendu ochotně přejaly právě Parlamentní listy (tedy mainstreamovější verze téhož). Nějakou dobu se téma „Sorosova komplotu na vybudování nového světového řádu“ drželo v okruhu webů, které lze snadno identifikovat jako prokremelské a propagandistické. Pak však pomalu, ale jistě přišly zmínky na webech jako idnes — a úplný coming out v mainstreamu pak představuje zmiňovaný článek Lenky Zlámalové. Že se na tématu začali vézt i politici. je pak už vcelku pochopitelné (byť ne omluvitelné).

Přijít na rozumné vysvětlení, proč se vzdělaní a racionálně uvažující novináři i mnoho jejich čtenářů nechá tak snadno okouzlit zjevnými nesmysly a absurditami, které navíc nelze podpořit vůbec žádnými fakty nebo konkrétními údaji, je velmi obtížné — ale rozhodně bychom se o to měli pokoušet.

Je pro nás představa, že mezi námi žijí lidé, kteří považují věci jako inkluzivní vzdělávání, enviromentální témata nebo pomoc bližním prostě za důležité a potřebné, a proto se jim profesionálně věnují (i kdyby se velmi snadno uživili jinde), tak děsivá a nepřijatelná? Neumíme si představit, že lidé z neziskovek svým tématům skutečně věří, rozumí jim a považují je prostě za správné, a proto to dělají?

Je pro nás natolik nepřijatelné, že zde žijí různí lidé s různými názory, které nahlas a veřejné říkají, že se raději uchýlíme k představám o jakémsi spiknutí, které dlouhodobě pracuje proti nám, je supertajné a z nějakého důvodu má k dispozici strašně moc peněz? A náš stát prostě jen tak z plezíru ještě nějaké přisypává? Pak je situace skutečně vážná. Buď trpíme kolektivní psychózou, nebo je kremelská propaganda mnohem účinnější, než se na první pohled zdá.

Autorka působí mimo jiné v neziskovém sektoru, v letech 2012—2014 pracovala pro společnost Člověk v tísni, v současné době působí v Nadaci Open Society Fund Praha, kterou v roce 1992 založil George Soros.