Postmoderní voliči a postmoderní politici
Ondřej NovákDoba post-faktická neexistuje. To jen zbytek populace přejal od intelektuálů postmoderní způsob myšlení, říká Ondřej Novák ve svém komentáři.
„Pochybujte!“ dalo by se vložit do úst snad všem liberálně levicovým filosofům posledních padesáti let. Postmoderní pochybnosti pomohly v západním světě zavést právní i morální rovnoprávnost všem lidem nehledě na pohlaví, rasu, sexuální orientaci nebo socio-ekonomický kapitál.
Při boření starých norem ale postmoderní levice přehlédla, že vytvořila nový, univerzální světonázor. Ten zaručuje rovnost všem a Evropa je díky němu skvělým místem k životu. Postmoderní levice však nenabídla pouhou alternativu. Institut liberální demokracie zaujal stejné místo jako kterékoliv jiné filosofické systémy stovky a tisíce let v historii. Stal se dominantním, univerzálním.
A v tomto duchu nezůstal postmoderní způsob uvažování v rukách elitám. Přenesl se i mezi ty, kteří jsou stále znevýhodnění. Nebo se tak alespoň cítí. Mezi lidi, kteří mají pocit, že se na ně zapomnělo, nebo že se jim nedostává stejné míry blahobytu jako jiným. Ocitli se ve světě, ve kterém se staré normy zhroutily, ty nové však nebyly vždy srozumitelně vysvětleny.
Paralelní svět stvořený pochybnostmi
Tito lidé začali pochybovat. Co když si všichni lidé rovni nejsou? Co když jsou naopak tak rozdílní, že multikulturalismus nemůže fungovat? Co když je soucit zdrojem nespravedlnosti? A kde se najednou vzalo třicet různých pohlaví, když oni od dětství znají jen muže a ženy? Co když všechno to rovnostářství a svoboda slouží jen jako další propaganda? Komu vůbec věřit? Proč zrovna lidem, kteří hájí liberální Západ? Co když je skutečně tak prohnilý a degenerovaný, jak píšou na té spoustě sice podezřele proputinovských, ale jinak vlastně srozumitelných stránek?
Právě posledně jmenovaná pochybnost umožnila existenci paralelního světa, ve kterém vládnou populisté. Záplava dezinformací s účelem ne něco popřít, ale jen zpochybnit, představuje fenomén, který ovlivnil i dvě nejdůležitější politické události v loňském roce. Referendum o brexitu a volbu amerického prezidenta.
Tato situace není přitom historicky nijak unikátní. Šíření dezinformací je metoda stará jako propaganda sama. Oproti dřívějším desetiletím je však dnes neuvěřitelně levné a snadné založit si vlastní médium. Svůj názorový webový portál si dokáže zřídit člověk s minimálním rozpočtem. A pokud se mu podaří zvolit správný jazyk a prosadit se ve správných kanálech, může pro něj vlastnictví „kritického, alternativního“ portálu znamenat velice slušný výdělek.
Důkazem budiž třeba známý konspirátor Alex Jones, který na pochybnostech ohledně teroristického útoku 11. září 2001 založil celé mediální impérium. Podobný úspěch potkal i Ondřeje Geršla, zakladatele portálu AC24. Web, na kterém se například můžeme s železnou pravidelností už pět let dočítat, že dolar v následujícím roce určitě padne, se měsíčně těší v průměru jednomu a půl milionu návštěv.
A že na tomto a podobných portálech vycházejí stokrát vyvrácené lži? To čtenáře zřejmě neznepokojuje. Rozdíl mezi pravdou a přáním se totiž smazal. Z ohlasů čtenářů můžeme zjistit, že „ne všemu věří, ale na každém šprochu pravdy trochu“ nebo že „je to alternativní názor a na názor má každý právo“. A pro čtenáře je uvěřitelnější taková informace, která na první pohled dává logický smysl, případně souzní se světonázorem příjemce. Je to snad něco, co bychom slýchali jen v posledních letech? Rozhodně ne.
Nástroj postmoderního myšlení přešel z rukou elit do rukou zbytku populace. A to se vším pozitivním i negativním. Společnost ve své kritice nekončí u tradičních hodnot. Naopak, se stále větší nedůvěrou hledí i na samotné postmoderní hodnoty, které vyrostly na troskách hodnot tradičních. Miliony voličů tak v loňském roce zvolením Donalda Trumpa vyjádřily pochybnosti o tom, jestli je pro ně dobrá imigrace, mezinárodní spolupráce, a dokonce třeba rovná práva žen a menšin.
Následkem toho teď zbytky pokrokového západu sledují, že to dobré, co se podařilo vybudovat, nezískalo status jistoty, ale něčeho, o čem se pochybuje. A to zcela legitimně. Protože všichni máme právo pochybovat, o čemkoliv chceme. Výsada pochybovat, přístupná původně vzdělaným, avantgardním elitám, se stala výsadou všech.
Po narušení všeho se žádná nová pravda, schopná oslovit všechny lidi neukázala. Zato se ukazuje, že mnozí lidé nejsou schopni v takovém světě bez pravdy i bez jakéhokoliv obsahu žít. Objevují se i tendence vracet k tomu starému. Je možné, že pak bude ještě více bráněno před zpochybňováním a narušováním. Zpochybňování a narušování tak nesplní svůj cíl.
Kdyby byla, pak by o ní a jejích hodnotách - s výjimkou omezené skupiny patologických kverulantů - pochyboval sotva kdo.
Za prvé: to že všichni lidé si n e j s o u rovni (ačkoli oficiální liberalistická doktrína tvrdí opak) - tak to je víceméně každodenní r e á l n o u zkušeností převážné většiny populace. Především těch "dole", kteří při své každodenní dřině nutné k zabezpečení alespoň základních životních potřeb sotva mohou mít pocit nějaké "rovnosti" s velkoakcionáři bydlícími v penthousech a vozícími se v jaguárech. Ale tento pocit všeobecné rovnosti nemají ani ti "nahoře" - a to ze stejného důvodu, jenom s obráceným znaménkem.
A za druhé, naprostá většina sice dozajista přisvědčí mravní správnosti toho principu všeobecné rovnosti - nicméně ve svém nitru sami neklamně cítí, jak formální a prázdný je tento princip ve srovnání se samotným životem. Jinak řečeno: že tento princip jim sice poskytuje určitou ochranu, ale že jinak jim naprosto nic nedává.
A potom je opravdu sotva možno se divit, že lidé využívají svého práva kritizovat - a kritizují.
Kritizují to, co je jenom formální a prázdné; kritizují to, co slibuje něco, co samo nedokáže reálně splnit.
"Výsada pochybovat, přístupná původně vzdělaným, avantgardním elitám, se stala výsadou všech."
Postmoderna, kterou autor spojuje s pochybností, je založena na "smazání" rozdílů mezi pravdou a přáním? Nebo na tom, abychom se neukvapovali při rozhodování, co (konkrétně) je co? To má zcela principiální význam.
Viděla jsem někde údaj, že bílé obyvatelstvo USA si myslí, že diskriminace bělochů je dnes v USA větší problém, než diskriminace menšin.
Nemyslím si, že je to pravda, tedy v obecné rovině, ale rozhodně je to pravda z pozice bílé chudiny.
Být bývalým dělníkem, který má z chemičky zničené zdraví, nemá ani na léky a dítě nemůže poslat ani na místní universitu tak v okamžik, kdy se dozvím od nějakého zpovykaného fracka z právnické rodiny, jehož každý z rodičů vydělává za měsíc, více než já za rok a který studuje na Harwardu, že on jako černoch je utlačovaný a znevýhodněný a měl by proto studovat zadarmo, tak nejdu volit Trumpa, já jdu střílet.
Totéž dělají ovšem i „obyčejní“ lidé. Svět se i v minulosti posouval doleva a zase doprava, internacionalizoval se stejně jako jindy nacionalizoval.
Viníkem změn i terčem je možno snadno činit předešlou politiku (a garnituru), třeba proto, že zašla nerozumně daleko, nebo naopak proto, že trestuhodně nevyužila prostor, jež měla. Pozoruhodné přitom je, že posun, který zásadně změní rozložení sil, nebývá velký. Mechanismus je nastaven příliš citlivě a ručička ukazující přibližně doprostřed padá příliš snadno na jednu, či druhou stranu. Trump zvítězil těsně. Z mnoha důvodů. Mj. proto, že poněkud na řadě byli republikáni a jestliže Trump neměl jejich větší podporu, byl to kandidát, jaký normálně nemá šanci. (Vzpomeňme na snažení Rosse Perota!).
Paní Vytlačilová, Vy obvykle sypete statistiky z rukávu, ale teď jste tu vystačila s poukazem na případy spravedlivě rozhořčených bílých Američanů jako s argumentem zásadní síly. Dovedeno ad absurdum, k rozkotání letitých emancipačních snah by Vám mohla stačit samotná Serena Williamsová... Nemoci z povolání se v USA týkají jen bílých Američanů? Kolik lidí připadá na jednoho právníka mezi černochy a kolik mezi bělochy? Zde na DR se už napsalo hodně o nižších platech žen, ne tak černochů v USA. (O naději na průměrné dožití u obou skupin raději ani nemluvím.)
Představme si ne nemožné, že třeba jednou se mladým u nás začne doopravdy zajídat pracovat třeba 180 hodin měsíčně, aby měli příjem ve výši důchodu jejich devadesátileté prababičky. Nebo že nebudou důchodcům přát levnou zdravotní péči. Nebo že nejen bezdětní budou proti veřejnému školství či přídavkům na děti. O vztahu k nezaměstnaným a bezdomovcům raději nemluvit. Podmiňování sociálních dávek, to je v předvolebním období pro flexibilní politiky terno! Za politiku identit se dá považovat leccos a drzé čelo je, jak známo, lepší než poplužní dvůr.
Mimochodem, USA jako moderní stát 19. století nemohly zůstat otrokářské. Jako moderní stát 20. století nemohly zůstat segregované. A jako moderní stát 21. století nemohou USA zůstat státem s hendikepovanou etnickou menšinou.
Z toho však vůbec nevyplývá, že je možné rezignovat na pravdu ve smyslu morálním, na život v pravdě. Posmoderna nepřináší možnost říkat si, co chci bez ohledu na nějakou odůvodněnost, právě naopak.
Podle mého názoru je implikace, kterou autor činí jednoduše lichá. Je to právě jakási bulvarizace postmoderního přístupu naopak vede přesně k tomu, za co je postmoderní přístup kritizován.