Miroslav Hudec podpořil státní označování manipulujících, polopravdivých a lživých informací za informace společensky nepřijatelné. Pomáhá si přitom tvrzením, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, zřízené nyní na ministerstvu vnitra, není novou cenzurou. To je ale sporné. Stejně tak je ale sporné, že cenzura je zavrženíhodná.

Když se mě mladší lidé či lidé z ciziny ptají, kdy vlastně začalo „pražské jaro“, říkám, že 29. února. Dokonce jsem kdysi žertem navrhoval, aby byl přestupný 29. únor vyhlášen svátkem svobody slova. Aspoň by se slavil jen jednou za čtyři roky. Toho dne roku 1968 se pracovníci Ústřední publikační správy (ÚPS), která se stala podle nařízení vlády od roku 1966 zákonnou pokračovatelkou Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD), totiž sami rozhodli, že končí cenzurní činnost.

Když Josef Smrkovský o této „vzpouře cenzorů“ informoval československou veřejnost, nezbylo předsednictvu Ústředního výboru KSČ už nic jiného než správu rozpustit. Jeho pragmatičtí členové se totiž báli, že je lidé budou označovat za konzervy, a to by pro ně bylo při erupci práv a svobod v březnu 1968 rizikové. Veřejně však správu zrušila vláda až 19. června 1968 svým nařízením, tedy sice podzákonným, ale obecně platným právním předpisem.

Předběžná a následná cenzura

Normalizátoři se pak dvacet let chlubili, že po sovětské vojenské intervenci ze srpna 1968 cenzuru už nikdy neobnovili. Přesněji řečeno, neobnovili předběžnou cenzuru, jen ji nahradili následnou. Tehdejší státní orgány, často na ústní pokyn odněkud z komunistické strany, upozorňovaly vedoucí sdělovacích prostředků a nakladatelství a přímo autory, že napsali, vydali nebo odvysílali něco špatně, nevhodně. A každý asi dal už příště pozor, aby nenarazil, byť už za to nehrozil přímo kriminál. Říkalo se tomu autocenzura.

Vlnu odporu proti zřízenému Centru proti terorismu a hybridním hrozbám považuje Miroslav Hudec za překvapivou. Vysvětluje si ji tím, že lidé už zapomněli, co to byla cenzura. Jenže já si myslím, že vládní orgány, prosazující centrum, si odpor k němu vysloužily už tím názvem.

Teroristy se tradičně vzájemně označují strany snad všech ozbrojených konfliktů celého světa: před lety čečenského, nyní ukrajinského, turecko-kurdského, kolumbijského, libyjského, egyptského, jemenského, syrského. A hybridní válkou označují přece česká (a západoevropská) média politiku Putinova Ruska. Hybridní hrozba je pojem nové studené války, v níž si česká politická reprezentace vybrala jednoznačného a bezpodmínečného spojence, a to USA a jimi ovládané NATO.

↗

Bezuzdné štvaní na internetu a šíření nenávisti je ovšem skutečný problém, jistě větší než dezinformace ve prospěch „cizí moci“ — rozumí se Kremlu, a ne Bílého domu. Foto istockphoto.com

Miroslav Hudec ve svém komentáři připomněl případ sedmačtyřicetileté ženy, která v polovině července 2015 zveřejnila na facebooku nepravdivou informaci o tom, že skupina arabských uprchlíků podřezala v Lidéřovicích na Dačicku hospodářská zvířata a že policie následně v místě zadržela devadesát migrantů. Žena na internetu také uvedla, že po policejní akci s termovizemi bylo deset lidí pochytáno a dalších asi osmdesát bylo dopadeno v okolí Starého Města pod Landštejnem, kde prý zabrali obydlený dům.

Stát je povinen šíření nenávisti trestně stíhat

Ačkoliv se ona žena zveřejněním zprávy na internetu, pokud byla trestně odpovědná, dopustila trestných činů šíření poplašné zprávy a podněcování nenávisti vůči skupině lidí (Arabům, muslimům a uprchlíkům), věc podezření z této trestné činnosti jindřichohradecká státní zástupkyně Yvetta Švecová odložila a své rozhodnutí odmítla odůvodnit. Myslím, že se odložením věci a odmítnutím své rozhodnutí odůvodnit dopustila závažného pochybení. Byla kárně stíhána?

Tehdy byly dvě možnosti: Kdo se s postupem Yvetty Švecové spokojil, mohl z něho vyvodit, že orgány činné v trestním řízení neplní povinnosti, které jim ukládá zákon, a mohl hledat jiný nástroj k potlačení názorů, jejichž šíření považuje on a jeho spojenci za společensky škodlivé, například právě Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Jeho koordinátorka Eva Romancovová k činnosti centra, mimochodem stejně jako Hlavní správa tiskového dohledu nezaloženého a nefungujícího podle žádného právního předpisu, vysvětlila veřejnosti jeho smysl a fungování:

„Dezinformační kampaně nebo vlivové působení cizí moci tady bylo vždycky, nicméně teď v souvislosti s rozmachem sociálních sítí a internetu a s tím, jak masivně do nich investují některé státy, získalo úplně nové dimenze. A od demokratického státu se dnes bude vyžadovat, aby intenzivněji komunikoval s veřejností a aby byl schopen vysvětlit lidem, co je a co není způsobeno ze zahraničí anebo nějakým vnitřním prvkem, který má k zahraničí vztah a jehož úmysly nejsou úplně čisté,“ uvedla.

„My bychom ale nechtěli upozorňovat na každou lež, která vyjde na internetu. Chceme monitorovat trendy a závažné dezinformace. Pokud nějakou informaci vyhodnotíme jako natolik rizikovou, že je potřeba na ni zareagovat, tak to uděláme,“ řekla. Centrum se tedy už samo rozhodne, která dezinformace je závažná a koho je třeba podle amerického a nyní už i ruského práva považovat za „zahraničního agenta“.

Možná nyní zbývá navrhnout reformu z roku 1966, kdy se HSTD změnila na Ústřední publikační správu, už aspoň upravenou právním předpisem.

Druhá možnost je cesta právního (a demokratického) státu, který se nesmí vázat — jak praví ústavní pořádek pro stát český — ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Pokud je stát členem mezinárodního paktu o občanských a politických právech, musí ctít jeho článek 20/2, který stanoví, že „jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.“

Rozumí se samo sebou, že zákaz musí být podpořen sankcí, trestněprávní nebo aspoň správní (za přestupek). Ledaže by onen stát si při ratifikaci vyhradil, že závazky v paktu obsažené, bude uplatňovat pouze tehdy, stanoví-li to jeho zákony, tedy v daném případě zákony USA.

Právním předpisem není Centrum upraveno zřejmě proto, aby se nenašel žádný hnidopich, který by se třeba prostřednictvím obecného soudu navrhl soudu ústavnímu, aby takový zjevný útok na demokratický právní stát zrušil.

Zřízení Centra nepohoršuje proto, že ho lze přirovnat k cenzuře, tedy cenzuru, kterou uskutečňuje státní orgán, byť jen tím, že „upozorňuje“, a nezakazuje. Pohoršuje proto, že takové varování by bylo v atmosféře strachu, kterou má Centrum vytvářet, účinným mechanizmem k potlačování „nesprávných“ (státní moci nepohodlných) názorů, jako tomu bylo za časů HSTD, ÚPS a za normalizace.

Stát je ovšem povinen trestně nebo aspoň správně postihovat některé projevy nenávisti. Jeho zákony mu přikazují i trestat i jiné slovní projevy — výzvy k trestné činnosti a k násilí. Může přece podle svých zákonů i trestat například mravnostní delikty nebo újmy, které způsobí lež. Trestné je i rozšiřování pornografie, zejména dětské.

Bezuzdné štvaní na internetu a šíření nenávisti je ovšem skutečný problém, jistě větší než dezinformace ve prospěch „cizí moci“ — rozumí se Kremlu, a ne Bílého domu.