Proti terorismu a hybridním hrozbám
Petr UhlPetr Uhl polemizuje s obhajobou Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Proti šíření nenávisti na internetu je třeba využít spíše právní stát nežli Centrum, které není ani upraveno právním předpisem.
Miroslav Hudec podpořil státní označování manipulujících, polopravdivých a lživých informací za informace společensky nepřijatelné. Pomáhá si přitom tvrzením, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, zřízené nyní na ministerstvu vnitra, není novou cenzurou. To je ale sporné. Stejně tak je ale sporné, že cenzura je zavrženíhodná.
Když se mě mladší lidé či lidé z ciziny ptají, kdy vlastně začalo „pražské jaro“, říkám, že 29. února. Dokonce jsem kdysi žertem navrhoval, aby byl přestupný 29. únor vyhlášen svátkem svobody slova. Aspoň by se slavil jen jednou za čtyři roky. Toho dne roku 1968 se pracovníci Ústřední publikační správy (ÚPS), která se stala podle nařízení vlády od roku 1966 zákonnou pokračovatelkou Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD), totiž sami rozhodli, že končí cenzurní činnost.
Když Josef Smrkovský o této „vzpouře cenzorů“ informoval československou veřejnost, nezbylo předsednictvu Ústředního výboru KSČ už nic jiného než správu rozpustit. Jeho pragmatičtí členové se totiž báli, že je lidé budou označovat za konzervy, a to by pro ně bylo při erupci práv a svobod v březnu 1968 rizikové. Veřejně však správu zrušila vláda až 19. června 1968 svým nařízením, tedy sice podzákonným, ale obecně platným právním předpisem.
Předběžná a následná cenzura
Normalizátoři se pak dvacet let chlubili, že po sovětské vojenské intervenci ze srpna 1968 cenzuru už nikdy neobnovili. Přesněji řečeno, neobnovili předběžnou cenzuru, jen ji nahradili následnou. Tehdejší státní orgány, často na ústní pokyn odněkud z komunistické strany, upozorňovaly vedoucí sdělovacích prostředků a nakladatelství a přímo autory, že napsali, vydali nebo odvysílali něco špatně, nevhodně. A každý asi dal už příště pozor, aby nenarazil, byť už za to nehrozil přímo kriminál. Říkalo se tomu autocenzura.
Vlnu odporu proti zřízenému Centru proti terorismu a hybridním hrozbám považuje Miroslav Hudec za překvapivou. Vysvětluje si ji tím, že lidé už zapomněli, co to byla cenzura. Jenže já si myslím, že vládní orgány, prosazující centrum, si odpor k němu vysloužily už tím názvem.
Teroristy se tradičně vzájemně označují strany snad všech ozbrojených konfliktů celého světa: před lety čečenského, nyní ukrajinského, turecko-kurdského, kolumbijského, libyjského, egyptského, jemenského, syrského. A hybridní válkou označují přece česká (a západoevropská) média politiku Putinova Ruska. Hybridní hrozba je pojem nové studené války, v níž si česká politická reprezentace vybrala jednoznačného a bezpodmínečného spojence, a to USA a jimi ovládané NATO.

Miroslav Hudec ve svém komentáři připomněl případ sedmačtyřicetileté ženy, která v polovině července 2015 zveřejnila na facebooku nepravdivou informaci o tom, že skupina arabských uprchlíků podřezala v Lidéřovicích na Dačicku hospodářská zvířata a že policie následně v místě zadržela devadesát migrantů. Žena na internetu také uvedla, že po policejní akci s termovizemi bylo deset lidí pochytáno a dalších asi osmdesát bylo dopadeno v okolí Starého Města pod Landštejnem, kde prý zabrali obydlený dům.
Stát je povinen šíření nenávisti trestně stíhat
Ačkoliv se ona žena zveřejněním zprávy na internetu, pokud byla trestně odpovědná, dopustila trestných činů šíření poplašné zprávy a podněcování nenávisti vůči skupině lidí (Arabům, muslimům a uprchlíkům), věc podezření z této trestné činnosti jindřichohradecká státní zástupkyně Yvetta Švecová odložila a své rozhodnutí odmítla odůvodnit. Myslím, že se odložením věci a odmítnutím své rozhodnutí odůvodnit dopustila závažného pochybení. Byla kárně stíhána?
Tehdy byly dvě možnosti: Kdo se s postupem Yvetty Švecové spokojil, mohl z něho vyvodit, že orgány činné v trestním řízení neplní povinnosti, které jim ukládá zákon, a mohl hledat jiný nástroj k potlačení názorů, jejichž šíření považuje on a jeho spojenci za společensky škodlivé, například právě Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Jeho koordinátorka Eva Romancovová k činnosti centra, mimochodem stejně jako Hlavní správa tiskového dohledu nezaloženého a nefungujícího podle žádného právního předpisu, vysvětlila veřejnosti jeho smysl a fungování:
„Dezinformační kampaně nebo vlivové působení cizí moci tady bylo vždycky, nicméně teď v souvislosti s rozmachem sociálních sítí a internetu a s tím, jak masivně do nich investují některé státy, získalo úplně nové dimenze. A od demokratického státu se dnes bude vyžadovat, aby intenzivněji komunikoval s veřejností a aby byl schopen vysvětlit lidem, co je a co není způsobeno ze zahraničí anebo nějakým vnitřním prvkem, který má k zahraničí vztah a jehož úmysly nejsou úplně čisté,“ uvedla.
„My bychom ale nechtěli upozorňovat na každou lež, která vyjde na internetu. Chceme monitorovat trendy a závažné dezinformace. Pokud nějakou informaci vyhodnotíme jako natolik rizikovou, že je potřeba na ni zareagovat, tak to uděláme,“ řekla. Centrum se tedy už samo rozhodne, která dezinformace je závažná a koho je třeba podle amerického a nyní už i ruského práva považovat za „zahraničního agenta“.
Možná nyní zbývá navrhnout reformu z roku 1966, kdy se HSTD změnila na Ústřední publikační správu, už aspoň upravenou právním předpisem.
Druhá možnost je cesta právního (a demokratického) státu, který se nesmí vázat — jak praví ústavní pořádek pro stát český — ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Pokud je stát členem mezinárodního paktu o občanských a politických právech, musí ctít jeho článek 20/2, který stanoví, že „jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.“
Rozumí se samo sebou, že zákaz musí být podpořen sankcí, trestněprávní nebo aspoň správní (za přestupek). Ledaže by onen stát si při ratifikaci vyhradil, že závazky v paktu obsažené, bude uplatňovat pouze tehdy, stanoví-li to jeho zákony, tedy v daném případě zákony USA.
Právním předpisem není Centrum upraveno zřejmě proto, aby se nenašel žádný hnidopich, který by se třeba prostřednictvím obecného soudu navrhl soudu ústavnímu, aby takový zjevný útok na demokratický právní stát zrušil.
Zřízení Centra nepohoršuje proto, že ho lze přirovnat k cenzuře, tedy cenzuru, kterou uskutečňuje státní orgán, byť jen tím, že „upozorňuje“, a nezakazuje. Pohoršuje proto, že takové varování by bylo v atmosféře strachu, kterou má Centrum vytvářet, účinným mechanizmem k potlačování „nesprávných“ (státní moci nepohodlných) názorů, jako tomu bylo za časů HSTD, ÚPS a za normalizace.
Stát je ovšem povinen trestně nebo aspoň správně postihovat některé projevy nenávisti. Jeho zákony mu přikazují i trestat i jiné slovní projevy — výzvy k trestné činnosti a k násilí. Může přece podle svých zákonů i trestat například mravnostní delikty nebo újmy, které způsobí lež. Trestné je i rozšiřování pornografie, zejména dětské.
Bezuzdné štvaní na internetu a šíření nenávisti je ovšem skutečný problém, jistě větší než dezinformace ve prospěch „cizí moci“ — rozumí se Kremlu, a ne Bílého domu.
Zásadní problém je někde úplně jinde; a doposud jsem nenarazil na to že by si tohoto problému byl vůbec někdo vědom.
Jde o to: toto "Centrum" má poukazovat na evidentně zfalšované zprávy. Jenže: z těch obrovských kvant "fake"-zpráv toto Centrum může jako evidentně falešné jednoznačně odhalit - a také veřejně označit - jenom nepatrný zlomek.
To znamená: všichni původci všech těch o s t a t n í c h (tj. jmenovitě nepostižených) falešných zpráv se budou od nynějška v případě, že je někdo obviní z překrucování skutečnosti, odvolat právě na to: "Ale vždyť dokonce i to státní Centrum naši zprávu nikdy neoznačilo za nepravdivou!!"
Jinak řečeno: naprostá většina těchto falešných zpráv se do budoucna bude moci fakticky opírat o autoritu toho samého státu, který je vlastně chce potírat!
„Centrum se tedy už samo rozhodne, která dezinformace je závažná a koho je třeba podle amerického a nyní už i ruského práva považovat za „zahraničního agenta“.“
Zákon FARA není totožný s ruským zákonem podobného jména a ani mu není podobný. Ruský zákon je používán proti nevládním organizacím hájícím lidská a občanská práva jako je Memorial, Golos nebo Transparency International s tím, že dostávají dary ze zahraničí. Nic podobného zákon FARA neumožňuje, ten je zaměřen na organizace prokazatelně pod přímou kontrolou zahraniční mocnosti. a nevztahuje se na neziskové organizace tohoto typu.
Podrobnější infrmace například zde: http://imrussia.org/en/politics/455-fara-and-putins-ngo-law-myths-and-reality
Tato dezinformace byla vyvrácena i i zde v DR, například v článku Michala Berga http://denikreferendum.cz/clanek/23425-jak-petr-uhl-retusuje-putinuv-obraz. Na ten článek Petr Uhl reagoval, takže ho pravděpodobně četl.
Tuto dezinformaci šíří zejména Jan Schneider, který volá po zavedení zákona podobného tomu ruskému i u nás. Tedy po omezení svobody shromažďovací a sdružovací, která je prostřednictvím Listiny základních práv a svobod (čl 20) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 11) chráněna právní řádem našeho státu.
" česká politická reprezentace vybrala jednoznačného a bezpodmínečného spojence, a to USA a jimi ovládané NATO"
Takže tedy: Haló, pane Uhle! Vzpomeňte si, Česká republika je ČLENEM NATO! Přistoupila do aliance v době, kdy jste byl sám aktivní v politice. Vzpomeňte si, přístupovou smlouvu tehdy podepisoval jako ministr zahraničí Jan Kavan. Toho přece znáte, ne? Zeptejte se ho, jestli mi nevěříte, určitě Vám to potvrdí.
Důvěryhodnost elit strmě padá dolů,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
"Pane doktore, tam na bráně sedí kos"
"Ale pane Krákoro, vždyď vy už přeci víte, že nejste žížala."
"To ano...Ale ví to ten kos?"
Většina z nás ví, že agent pochází z latinského agere a agent je jednatel, v českém jazykovém prostředí nejčastěji pojišťovny či cesťák. Že k tomu, aby bylo jisté, že mluvíme o špionovi či tajném policistovi musíme použít příslušné přídavné jméno. A že jde jen o jazykový nešvár způsobený studenou válkou, když dav v češtině podobně jako v angličtině inklinuje k tomu, aby rozuměl slovu "agent" převážně v posledním uvedeném významu slova.
Ví to ten kos -- v tomto případě třeba naříklad subalterní uředník ministerstva kultury -- že nesmí rozumět slovu "agent" jen v tom vulgárním smyslu?
Dejme tomu, že žádám o dotaci pro literární časopis, takové Literární noviny nedávné paměti, a úředník, který zpracovává spis pro komisi a později pro rozhodující ministrův podpis si přečetl varování Centra o možné proruské infiltraci časopisu (při četbě Terezy Spencerové to podezření ani nebudu moci Centru příliš zazlívat). Myslíte, že nebude před podpisem dotace varovat -- nikoli, že by se bál hybridní hrozby, ale z poctivého a potřebného byrokratického alibismu.
Nicméně ač ministra Chovance opravdu nemusím, přece jen: zavést u nás obdobu ruského (ne amerického) zákona o registraci cizích agentů nenavrhuje ministerstvo vnitra, ale Jan Schneider.
Vítr fouká odjinud. O větší politickou kontrolu nad ČT usiluje Zeman a politici v RRTV a další. Netvrdím samozřejmě, že fouká z Ruska, ale alt-right Putina miluje a ráda by se současným ruským pojetím svobody slova inspirovala. Když jim budou sekundovat lidé, kteří snad patří spíše k levici, tak je to jistě potěší.
Pomíjím fakt, že Uhl dal sousloví „zahraniční agent“ do úvozovek. Důležité je to, že exekutiva na subalterní úrovni bude provádět vyhodnocení informací, některé podle vlastního úvážení prohlásí za škodlivé.
Nebude se přitom proti tomu možné bránit ani v rozsahu, který máme, pokud Zpráva o extrémismu prohlásí Hnutí Duha či ProAlt za nebezpečné levicové teroristy, protože při statutu Centra je to vlastně soukromý názor, ani ne správní úvaha, natož správní rozhodnutí.
V tomto smyslu opravdu Centrum označí zcela svévolně nejméně pro státní úřady, ale potenciálně třeba pro firmy ucházející se o státní zakázky, autory inkriminovaných výroků č žurnál, ve kterém výroky vyšly, za „zahraničního agenta“.
Zrovna v tomto případě nepodkládám Chovancovi démonické záměry zvýšit kontrolu nad medii. On jen s nevinností pitomce vede kabel vysokého napětí s neprověřenou izolací volně po dně řeky a toto děsivé bezpečnostní riziko odůvodňuje odovláním na pravdivý fakt, že elektrické vedení je potřeba.
P.s. Rozdíl mezi
"lépe překládat"
a
"český i americký jazykový úzus mimo specializovanou pravní terminologii zvýrazňuje použití slova"
může být propastný.
Nemluvě o tom, že by Vás každy agent FBI opravil, protože on, sakra, není zádný policista.
V článku se pan Uhl zabývá právem a jeho vymahatelností státem. K tomu bych chtěl poznamenat několik myšlenek. Právo a vůbec celý právní systém (vynecháme-li právní úpravy věnující se praktickým záležitostem) má nastupovat tam, kde se lidé nemohou dohodnout na základě nepsaných norem lidského chování. Právo je tedy jakési minimum spravedlnosti. Nejde mu o uskutečnění ideálu, ale o snesitelné soužití (v nejlepším případě). Má-li být cílem společnosti dobro všech, pak se k němu právem nikdy nedopracujeme. Pouze zabráníme nejhoršímu.
Proč o tom právě takto uvažuji? Protože hledám odpověď na otázku, proč jsme s naší společností, tedy se společností, kterou si sami utváříme, tak nespokojeni. Nezdá se mi však, že by tento neblahý stav byl způsoben nedostatkem práva (právního systému). Vždyť zákonů, institucí, právních znalců, také nově exekutorů, toho všeho máme nadbytek, ale spokojenosti jen samý nedostatek.
Proč jsme tedy vlastně nespokojeni? Jen se podívejme na nás samotné kriticky: nedovedeme si zvolit do vrcholných pozic lidi, kteří jsou pro ně vhodní. Nedokážeme vygenerovat ze svého středu lidi, kteří by do těchto pozic vůbec voleni být měli. Nedokážeme si vytvořit strukturu, která by lidské touze konat dobro pomáhala (nikoliv ji už v zárodku ubíjela) v jejím co nejširším uplatnění. Neumíme naplnit veřejný prostor, ba ani vzdělávací systém obsahem, z něhož by mohli čerpat lidé, kteří chtějí sloužit druhým a tím naplňovat ideál obecného dobra. A konečně: chybí nám široká společenská shoda na tom, co je dobré a co je zlé, čím bychom se měli řídit a čím nikoliv, o co bychom měli usilovat a čeho se vyvarovat. Chybí nám hodnotový řád.
Resp., hodnotový řád nám nechybí, neboť nám byl dán, ale ve své pýše si myslíme, že jej buď vůbec nepotřebujeme nebo, že si sami ze sebe a pro sebe, - bez asistence někoho, kdo je nad námi -uděláme hodnotový řád ryze svůj. Takový, který nám bude nejlépe vyhovovat a hlavně nás nebude v ničem omezovat. Že po vzoru barona Prášila sami sebe vytáhneme za cop z bažiny. Ve své pýše nesneseme pomyšlení, že všichni, úplně všichni, podléháme něčemu, co je nad námi, něčemu, co jako jediné může být zdrojem jediného opravdového hodnotového řádu. Hodnotového řádu, který tu je od pradávna, ale my ho nechceme vidět, nechceme jej uznat. Ten hodnotový řád je dán Bohem. Nikdy nebudeme spokojeni, i kdybychom všechny papíry světa popsali zákony, prohlášeními o lidských právech, na každou nepravost nasadili „Centrum“ a všechen pozemský čas strávili na lidsko-právních konferencích, dokud nezačneme přijímat Boha za smysl a cíl našeho života.
Váš Jiří Vyleťal
Dnes už je každému úplně jedno jestli je něco pravda nebo ne, záleží jenom na tom, komu to slouží. Je otázka, zda v této postfaktické situaci vůbec má jakákoliv diskuse mezi lidmi s odlišnými postoji nějaký smysl. Asi ne.