Doba postfaktická je důsledkem systému, který si na fakta nikdy nepotrpěl
Radovan BartošekFakta neztratila na váze jen vinou Putina, politicky se lhalo za mocenskými účely už v případě americké invaze do Iráku. Dobu postfaktickou zahájil sám náš politický systém, který už fakty nedokázal vysvětlit své sílící rozpory.
Po vítězství Brexitu, Donalda Trumpa a konečném ovládnutí reality hoaxy a konspiračními weby začíná stále více lidí mluvit o tom, že jsme se dostali do takzvané „postfaktické doby“. Abyste před nějakými dvaceti lety mohli vyhrát volby nebo být vůbec bráni vážně, nesměli jste otevřeně lhát. Když například noviny usvědčily nějakého politika z otevřené lži, a navíc třeba ze lži, kterou útočil například na nějakou etnickou menšinu, znamenalo to pro něj konec kariéry. Jenže časy se mění a tam, kde by dříve jedni končili, dnes druzí úspěšně začínají. Fakta jako by už pro naše rozhodování nebyla důležitá. Důležité jsou příběhy, nejlépe o boji s hydrou politické korektnosti.
Jenže kde se vlastně dnešní „deficit pravdy“ vzal? A kdo je jím vinen? Z liberálních pozic se většinou ozývá, že hlavním padouchem současného stavu je Putin, který se snaží nejpozději od začátku krize na Ukrajině destabilizovat Západ. Rusko proti nám vede hybridní válku a všichni internetoví trollové jsou, když ne přímo ruskými agenty, alespoň užitečnými idioty putinismu. Putin je vinen prohrou Hillary Clintonové, může za vystoupení Británie z EU a možná se pokusí ukrást i letošní Vánoce.
Ostřílení studenoválečníci s havlovským srdíčkem na klopě se skoro předhánějí v tom, kdo z nich detailněji demaskuje tradiční východní zákeřnost a úskočnost a ducha KGB, který jako to příslovečné strašidlo už zase obchází Evropou. Dokud se v Kremlu nedostal k moci autistický byrokratický prasynovec Beriji, vládl prý v západních luzích a hájích duch racia, kontemplace a humanismu. Možná je ale to ale trochu složitější…
Kdo s čím zachází
Nejprve je třeba si rozklíčovat, proč se pravda stala ve veřejné debatě bezcennou. Mám za to, že důvod tkví v tom, že ti, kteří „mají pravdu“, zdaleka nemusejí mít přístup k politické moci a k tomu, aby pravdu prosadili. „Mít pravdu“ je vám pak přesně na dvě věci…
Instrumentální hodnota pravdy v prosazování politických změn se jeví jako nulová. Jestliže dnes člověk internetový rezignoval na zkoumání fakt a zaměřil se jen na to, aby co nejhlasitěji křičel, stalo se tak především proto, že pouze co nejhlasitějším křikem v dnešní době ještě může prosadit alespoň fragmenty svých vlastních zájmů. A tak se z křiku stala nová dialektická norma.
Ignorování faktů na úkor ideologických klišé ale začalo mnohem dříve, než s válkou v Sýrii či s krizí na Ukrajině. Když si poctivě sáhneme do vlastního svědomí, musíme si chtě nechtě připustit, že lhaní nevynalezl až Putin. V posledních patnácti letech si Západ sám prožil několik významných krizí, ve kterých jsme sice věděli, jak si fakta stojí, na naše rozhodování to však nemělo žádný vliv.
Asi nejkřiklavějším příkladem takového postfaktického jednání je napadení Iráku z roku 2003. Západ věděl nebo přinejmenším tušil, že Hussainův režim žádné zbraně hromadného ničení nemá. A rozhodně věděl i to, že se je nechystá použít k rozpoutání další války. Irácká válka byla založena na kupě lží, polopravd a dezinformací. Přesto byli ti, kteří proti válce už tehdy protestovali, veřejně ponižováni, osočování a marginalizováni. Vládnoucí moc si válku prostě přála a fakta ji tehdy nezajímala.
O několik let později začal Bushův režim s přípravami na válku proti Íránu. Tomu Íránu, který měl nejpozději do dvou let spálit Tel Aviv na jadernou pustinu. Jak to všechno nakonec dopadlo, už víme. Irák se neopakoval, pachuť z moci, která sama pohrdá pravdou a je ochotna hnát půlku světa do nové a ničivé války zůstala. A léty hořkla a hořkla.
Selektování nepříjemných fakt se ale rozhodně neomezuje jen na mezinárodní politiku. Roky je nám z pravé části politického spektra opakováno, že růst minimální mzdy bude znamenat i růst nezaměstnanosti. A ejhle: minimální mzda roste v posledních třech letech rekordním tempem a nezaměstnanost je nejnižší v historii. Pravice si přesto dál umanutě vede svou. Faktům navzdory.
Dobu postfaktickou ve skutečnosti zahájil náš vlastní politický systém, který už fakty nedokázal vysvětlit své sílící rozpory a potřebu neustálé expanze. Občan se tomuto trendu s několikaletým zpožděním přizpůsobil. A tak sklízíme Trumpa a Brexit. Plody, které byly zasety neokonzervativismem před mnoha lety.
Radovan Bartošek o fenoménu postpravdivosti neříká vůbec nic, ani z jeho podání není jasné v čem pokud vůbec je to něco nového.
Neokonzertivismum nemá rád, tak je pro něj universálním viníkem.
Já si myslím, že na fenoménu postravdivosti něco relativně nového je, ale Bartoškův přístup spíše tuto inovativnost zamlouvá omlouvá, než že by ji vysvětloval.
Svým způsobem by bylo možno konstatovat: došlo k totální demokratizaci možností manipulace a mystifikace.
Masově se jimi řídí i lidé, kteří jim nevěří. Někdy snad proto, že si myslí, že ty lži slouží jakési celkové pravdě a věří tomu, ž lze po slova Dostojevského „prolhat k pravdě“.
Například i zde v DR byla vyvrácena téze (mimo jiné) Jana Schneidera o tom, že Foreign Agents Registration Act v USA je stejný jako podobně podobně pojmenovaný zákon v Rusku. Přesto Jan Schneider tuto lež stále opakuje.
No a Parlamentní listy kladou 26.11, prezidentu republiky otázku:
„Bezpečnostní expert Jan Schneider už dlouhou dobu v reakci na diskuse o ruské propagandě vyzývá k tomu, abychom přijali obdobu amerického zákona FARA (Foreign Agents Registration Act), který v USA platí od roku 1938, podle něhož jsou neziskovky přijímající peníze ze zahraničí označeny za zahraniční agenty a každý ví, kdo je financuje.“
Prezident je samozřejmě pro a „šel by ještě dále“. Je úplně jedno, že zmíněný americký zákon se nadnárodních neziskovek jako je Transparency International atd. vůbec netýká. Neziskové organizace jsou potírány v Rusku, v USA zatím ne.
„Bezpečnostní analytik“ Jan Schneider toho sice poplete hodně, ale tohle už se dozvědět musel. Ta legenda o „zahraničních agentech“ žije dál svým životem. A už vůbec nezáleží na tom, že v angličtině „agent“ neznamená nutně špiona, v tomto kontextu by se měl překládat „zahraniční činitel“.
Prezident Zeman byl ze lhaní usvědčen mnohokrát, ale na popularitě mu to neubírá
Trumpa volili i lidé, kteří ho považují za nevěrohodného.
Doporučuji na chvilku hodit oko do news z Polska ....za účelem odhalování nesčetných projevů úprku z a před liberální demokracií v kruzích našich blízkých.
Ono to do určité míry fungovalo, dokud ekonomika (tedy ona Marxova "materiální základna společnosti") běžela, průměrný občánek se tedy mohl věnovat rozmnožování svého osobního blahobytu, a svou veškerou účast na věcech veřejných omezoval na pravidelné odevzdávání svého hlasu jedné ze dvou etablovaných, státotvorných stran, které se - díky svému zprofesionalizování - přece jenom vyznačovaly určitou základní mírou této racionality a odpovědnosti.
Jakmile se ale v tomto pohodlném blahobytném konzumu tohoto občánka objeví trhliny, pak on náhle zjistí že tento svět je ovládán jakýmisi skrytými spikleneckými skupinami, a tento svůj "objev" začne s beraní tvrdohlavostí hlásat a prosazovat všemi cestami, které mu poskytuje éra všeobecně dostupné komunikace.
Krátce řečeno: dokud demokracie byla redukována jenom na činnost oněch profesionálů, mohlo se zdát že je všechno v pořádku. Jakmile se ale do veřejných záležitostí začal hromadně vměšovat onen "občan", vzápětí se ukázalo jak extrémně labilní a mravně nespolehlivý a iracionální je nakonec tento nejvlastnější "základ demokracie".
Pokud jsem přesvědčen, že jediný rozdíl mezi konspiračním teoretikem a odborně příslušným profesorem UK spočívá jen v tom, že ten první své nepravdě alespoň věří, pokud nepochybuji, že prezident a členové vlády říkají pravdu jen tehdy, pokud je pro ně výhodnější než lež a manželky dokonce ani tehdy ne, pokud jsem udělal opakovanou žitou zkušenost, že dokonce ani odhaléná sprostá lež nijak neohrozí kariéru politika, univerzitního profesora (např. doložený plagiát při habilitaci, abych nejmenoval) atd. -- pak se chovám docela přiměřeně, když si mezi těmi lžemi vybírám podle svého zájmu (který může být nenáročný, třeba jen kvalita předvolebního guláše) anebo podle zábavnosti.
Stačí si vzít Haškovy Dějiny strany mírného pokroku, Historii našich dnů od Anatola France, libovolného italského neorealisty, aby člověk viděl, jak to jde i bez fb.
A Věří-li kdo, že tu nemoc způsobili extrémní levičáci jakéhokoli věku -- má štěstí, neboť pak je jeho království nebeské.
Naše děti neumí po maturitě přečíst náročnější novinový članek a rozumně převyprávět jeho obsah, event. zaujmout odstup k jednostrannostem, vnitřním rozporům a věcným chybám, které jsou v něm obsaženy ("naše" myslím většina evropských -- totéž konstatovali poslední dobou kolegové z Německa, Itálie a Francie, ze zkušenosti si to dovolím říct o Slovensku a Polsku) Když se dnes zeptáte v prvním ročníku na filosofické fakultě kterékoli české univerzity, nevyjmenuje je Vám ani polovina studentů země, které sousedí se Syrii - jenom tohle je prostě podle mého přesvědčení větší ohrožení demokratického vytváření vůle než všechny manipulace, kterých se skutečně i domněle dopouští Rusko (s tím, že neodolnost vůči těmto manipulacím jde účet stavu vzdělaní, njikoli mimořádné sofistikovanosti Rusů).
A ano -- společnost CIA opravdu nemusím (ale to osmdesát procent Američanů také ne, takže to nepovažuji za svůj aniamerikanismus -- ostatně stejně tak nemusím KGB či naše služby, v životě jsem potkal představitele jediné tajé služby, který byl příjemný společník. Byl z Kuby)
Prezidentské volby v USA a referendum o EU ve Velké Británii skončily těsně a nelze tedy vyloučit, že vliv ruské ...diverze (o té také komunisti mluvili i ze spaní) mohl rozhodnout. Jsou-li však pořádány v demokratických zemích zmíněná hlasování, ať už ze zásady, nebo z vůle britského premiéra, tak právě proto, aby přinesly rozhodnutí. Musí se počítat s tím, že jejich výsledek není jistý. Zejména tehdy, když všechny průzkumy a odhady na vyrovnanost obou názorových táborů ukazují. Právě v tomhle je rozdíl mezi otevřenou pluralitní společností a společností silně sešikovanou.
Z historie víme, že slabiny mají oba systémy, a stejně tak i výhody. Můžeme tak soudit už ze skutečnosti, že dosud jsou oba při životě.
Snažme se být objektivní, nebuďme jako oni. Neměl třeba Hlas Ameriky u nás, či Svoboda v Rusku jakýsi, i nemalý, vliv na aktuální názory a vystoupení lidí v tehdejším východním bloku?
Kritizujeme-li odůvodněně ruského prezidenta Putina, pak se zároveň stěží můžeme divit jeho praktikám. Nesmíme si zastírat, že dnešní Rusko již (znovu) představuje skutečnou špičku mezi režimy vyznávajícími zásadu, že účel světí prostředky. Co slouží (opětovnému) vlastnímu mocenskému vzestupu, nebo aspoň jeho zdání, to je dobré. Natolik dobré, že málokdo z Rusů pociťuje opravdové rozpaky, když dojde na to, jak by se mělo konat. Zatloukat, lhát a dopovat.
A naopak se omlouvám za použití nespisovného, byť běžného ideomu "nemusím něcí společnost", to jest netoužím jeho společnosti a mohu-li, vyhýbám se mu.
p.s. Líbilo se mi vaše vysvětlení, co je CIA. Věcně správné a téměř tak informativní jako popis tygra coby blízkého příbuzného kočky domácí.
Takže tedy moudrost... A vzdělání, to bylo sice samozřejmě neopominutelným předpokladem k dosažení této "moudrosti" - ale právě pouze předpokladem, samotná moudrost je o sobě něčím jiným. Tato moudrost je něčím, co je možno jenom velice obtížně definovat; ale v zásadě by bylo možno ji charakterizovat jako schopnost rozlišovat mezi pravým a nepravým, mezi tím co směřuje k dobru a kráse a dokonalosti, a mezi tím co tyto vlastnosti a hodnoty pouze předstírá.
Takže: ono nestačí občany pouze (formálně) vzdělat. To konstatování chatrné obecně vzdělanostní (a politické) úrovně současné nastupující generace může být plně oprávněné; ale v žádném případě není možno vyvodit z toho obrácený závěr, totiž že vzdělání = automaticky odpovědný a rozmyslně myslící a jednající občan.
Jak řečeno, (formální) vzdělání je předpokladem; ale dosažení té pravé moudrosti (a tedy i občanské zralosti a odpovědnosti) je principiálně něco zcela jiného, a je to počinem ještě mnohem náročnějším a obtížnějším, nežli naučit absolventy vysokých škol dokázat vyjmenovat, s jakými státy sousedí Sýrie...
Moudrost nenaučíte, ale alespoň trochu snobského předstírání, že jako intoš něco vím ...
Někdo holt chce být morous, a vidět sklenici jako poloprázdnou, jako vy. Já ji vidím poloplnou.
Lži na Internetu mě nezajímají, těm se mohu snadno vyhnout; podstatné je, že se mohu dočíst pravdu. Což v době předinternetové nebylo tak snadné.
Nevím, proč bych měl SSSR považovat za zaostalou zemi. Jejich inženýři patřili (a asi ještě patří) ke světové špičce.
Možná myslíte morálně zaostalou.. ale je diskutabilní mluvit o morálce národa.
Možná myslíte prázdné regály koncem 80. let, které byly, pokud vím, dané kolapsem zemědělství. Jenže to se nám může dnes docela snadno stát taky (v důsledku rostoucího sucha v důsledku změn klimatu), s rozvinutostí to nemá mnoho společného. Spíš naopak - ekologické katastrofy jsou průvodním symptomem vyspělé civilizace.
Ale průměrná mzda byla 120 rublů, důchod byl 50.
Jízdenka nočním vlakem Leningrad Moskva, lehátko pro 4, stála 11 rublů. Za anglický slovník vytisknutý v Indii jsem zaplatila 10 rublů. Měsíční jízdenka - Leningrad - 3.5 rublů.
Sportovní obuv na černém trhu 30 rublů.
Boty se často kupovaly způsobem - vtrhni do obchodu, pokud je mají a vyměň za správné číslo před obchodem.
V září 1988 jsem byla v Moskvě. Na Arbatu byla výstava - Jizvy Sovětského svazu, ta bída na těch fotografiích byla neuvěřitelná.