Už nějaký čas běží diskuse o nově zřizovaném odboru ministerstva vnitra, který se má zaměřit na boj proti dezinformacím. Proti tomuto nápadu se překvapivě  zvedla vlna odporu. Kritici tvrdí, že jde o vlastně o zavádění cenzury, o urážlivé podceňování úsudku lidí, o prosazování „úřední pravdy“ a podobně.

Trochu mě ta diskuse děsí. Opravdu si ještě všichni pamatují, co je to cenzura? Zejména ti, kdo nezažili minulý režim, a tedy cenzuru skutečnou? Cenzura, prosím, není označení informace za takovou či onakou, to je úplné vymazání informace, její odstranění či nepřipuštění do médií. Cenzura vlastně zamlčuje, tváří se, že žádná informace neexistuje.

Cenzurovalo se i za první republiky, nejčastěji z mravnostních důvodů. Ke konci 30. let i s ohledem na tehdejší mezinárodně politickou situaci — když se nad Evropou začalo smrákat. Ovšem tehdy zůstávala v novinách po odstraněných článcích bílá místa, případně jen titulek — říkalo se, že noviny jsou vybílené. Přinejmenším každý věděl, že tam cosi mělo být a že to bylo zcenzurováno. A proti zcenzurování se také dalo bránit: vznést námitky, případně dát věc k soudu, který promptně s konečnou platností rozhodl.

Po roce 1948 už nikdo nepoznal, že něco do novin nesmělo. Byly dokonce stanoveny oblasti, které se nesměly kritizovat. Například dvouletý hospodářský plán 1948—1950. A běda, kdyby šéfredaktor nechal v novinách bílé místo! Přechodné zrušení cenzury bylo z jedním z velkých výdobytků tzv. pražského jara v roce 1968. Bohužel svoboda médií trvala jen krátce, skončila brzy po invazi vojsk Varšavské smlouvy. S konečnou platností (doufejme) byla cenzura médií zrušena až po roce 1989.

Máme právě čtyřicáté výročí vzniku prohlášení Charta 77. Vzpomínám si, že když na mně chtěli, abych podepsal takzvanou Antichartu, nesměle jsem namítl, že se přece nemohu vyjadřovat k Chartě, když jsem ji nečetl, a neznám tedy její obsah. Zvysoka mě poučili, že existují „vážné státní a stranické důvody“, proč takový „protisocialistický pamflet“ nezveřejňovat,  a že už můj požadavek s textem Charty se seznámit svědčí o nedůvěře k socialistickému zřízení.

Ověřování pravdivosti informací není cenzura

Chtějí kritici tvrdit, že se nyní chystá něco podobného? A kdyby tomu i věřili, věří i tomu, že je to v dnešní době vůbec možné, jako to bylo možné v době neexistence internetu a vůbec takzvaných nových médií? Ostatně on se ani tehdy text Charty nakonec neutajil, začal se šířit mezi lidmi v doma pořizovaných opisech.

V době vrcholící uprchlické vlny v Evropě v létě roku 2015 se na Facebooku objevila zpráva, že skupina arabských uprchlíků v Lidéřovicích na Jindřichohradecku (místní část obce Peč) podřezala tamnímu drobnému zemědělci veškerý dobytek.

V tehdejší napjaté atmosféře, uprostřed obav a kolujících divokých zpráv bylo snadno něčemu takovému uvěřit. Zvlášť když zpráva uváděla i poměrně dost podrobností, které zvyšovaly její přesvědčivost. Že přežil pouze jeden kůň, že policie pochytala deset uprchlíků na místě a později dalších osmdesát (!) v okolí Starého Města pod Landštejnem, kde dokonce měli zabrat obydlený dům. Ač profesionál a myslím, že člověk celkem dobře informovaný, sám jsem si nebyl v první chvíli jist, zda jde o zprávu pravdivou, nebo o záměrně šířenou lež.

Že druhé je správně, se ukázalo až po určité době, a dámě, která si zprávu vymyslela, hrozilo dokonce trestní stíhání. Jenomže už mohlo být pozdě. Paní totiž způsobila na sociálních sítích takový poplach, že se pomalu začaly ozývat výzvy k tažení do jižních Čech s cílem jít si to s těmi migranty vyřídit.

Co by za to mnozí dali, kdyby tu zprávu včas někdo prověřil a zveřejnil informaci, že je falešná! Sebelepší úsudek, třeba i umocněný encyklopedickými znalostmi, je člověku k ničemu, nemůže-li se při tom utváření spolehnout na pravdivost informací, které má k dispozici. Není v našich silách vše si bez pomoci ověřit. Nehledě na to, že na obecním úřadě v Peči by se asi brzy zbláznili, kdyby jim tam s žádostí o ověření informace o podřezávání volal každý, kdo si tu zprávu přečetl na Facebooku.

A tak si položme otázku: komu může záležet na tom, aby občan potřebnou informaci nedostal? Informaci o pravdivosti zpráv, které se na něj valí dnes a denně ze všech stran? Informaci, s níž může svobodně naložit. Dokonce navzdory vyjádření úřadu popřít její lživost.

Není pokusem o cenzuru spíše ta urputná snaha zamezit tomu, aby lživé zprávy byly jako lživé označovány? A komu a proč na takové cenzuře tolik záleží?