Jestliže se o Toledu říká, že je „městem tří náboženství", pak Ávila, ležící na cestě z Madridu na západ do Salamanky, na první pohled patří náboženství jedinému. Katolicismu. Na své si přijde zejména milovník strohého románského slohu a vzdušné gotiky - snad žádné jiné španělské město nezdobí tolik středověkých kostelů na tak malém prostoru.

Pravdou je, že dnešní Ávila je plodem Reconquisty - tedy procesu znovudobývání muslimy ovládnutého území křesťanskými panovníky ze severu. Římská Abila sice ve starověku prosperovala, vlivem staletí střetů mezi mocnostmi se ale proměnila v zemi nikoho. V nárazníkový pás, který nestál ani jedné straně za osídlení. Teprve v 11. století se dostala Ávila pevně do křesťanských rukou a Raymund Burgundský ji nechal obehnat majestátními hradbami, jež dodnes budí obdiv.

Návštěvník by se však neměl nechat majestátní dominancí jediného náboženství oklamat. Také v Ávile zanechali jinověrci své stopy, ač se je podařilo zamést lépe než v mnoha jiných španělských městech. Také Ávila měla svoji židovskou čtvrť, judería, a svoje synagogy. Jejich přítomnost před pár lety znovu připomnělo nalezení desítek židovských náhrobků.

Zvlášť velkou roli pak v Ávile hráli židovští konvertité ke křesťanství a jejich potomci. Oni „noví křesťané", které španělská koruna trestala za jejich původ nařízeními o „čistotě krve", jež je vylučovala ze státních úřadů, ze studia na univerzitách nebo vstupování do církevních řádů. Jejich stopy přitom nalezneme doslova na každém kroku. Kdo se kochá nádherou románského chrámu San Vicente, místa posledního spočinutí tří mučedníků z dob Diokleciánova pronásledování, může snadno přehlédnout nápis: „V tomto náhrobku leží pohřben žid, jenž se vlivem zázraku božího stal křesťanem a založil tento kostel“.

V následujících letech odsoudila inkvizice pod Torquemadovým vedením na dva tisíce lidí, nejčastěji konvertitů a jejich potomků, kteří se měli dopustit tajného praktikování židovské víry. Sám první generální inkvizitor dožil v klidu v dominikánském klášteře svatého Tomáše opět v Ávile, jenž pomáhal založit, ačkoli jeho ostatky nakonec klidu nedošly. V průběhu staletí zmizely, podle některých tvrzení během napoleonských válek, kdy měly být vykopány a spáleny na stejném místě, kde byli ve městě upalováni odsouzení inkvizici.

Také svatá patronka Ávily, vlastním jménem Terezie de Cepeda y Ahumada, pocházela z rodiny nových křesťanů. Konvertitou byl její dědeček Juan Sánchez, bohatý obchodník s vlnou, který se dostal před inkviziční tribunál už v roce 1485 kvůli obvinění z tajného praktikování svého původního náboženství. Jelikož se ke „zločinu“ přiznal, vyvázl jako mnoho jiných s relativně nízkým trestem, když musel po šest týdnů v procesí nosit sambenito, žluté kajícnické roucho opatřené rudým křížem na důkaz hanby. Aby se na nepříjemnou událost zapomnělo, odstěhoval se pak dědeček světice z Toleda právě do Ávily, změnil si příjmení, zakoupil šlechtický titul a s ním i ověření o čisté krvi.

Nevíme, kolik toho o mnoho let později narozená Terezie tušila o svém židovském původu. Ze všech jejích literárních děl vyplývá, že byla vychovaná jako věrná katolička — dokonce tak oddaná nové víře, že ještě v dětství chtěla s bratrem utéct na maurské území, aby se mohla stát mučednicí. Také ona se sice dostala do hledáčku inkvizice, důvodem však nebylo podezření ohledně jejího původu, ale stavy vytržení a hluboké modlitby, které inkvizitorům připomínaly alumbrados („osvícené“), vyznavače a vyznavačky katolického mysticismu údajně za hranicí hereze.

Co ovšem víme je, že Terezie tvrdě vystupovala proti diskriminaci na základě původu a nerozlišovala mezi „starými“ a „novými“ křesťany. Do reformovaného řádu bosých karmelitek, který založila, směly na rozdíl od tolika jiných řádů uchazečky vstupovat, aniž by musely prokazovat čistotu své krve. První Terezií založený klášter je přirozeně k nalezení opět v Ávile; nese jméno San José a uchovává alespoň její růženec a opánek. Světice sama zemřela v nedalekém městečku Alba de Tormes, kde zůstalo její údajně neporušené tělo. Ač zbavené ruky, jež postupně přes konvent San José, Lisabon a osobní kapli generála Francisca Franca doputovala až do kláštera v Rondě na jihu Španělska.