V pátek 1. prosince skončil 22. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Viděla jsem z něj čtyři inscenace velkých scén a všechny byly svým způsobem esejí o naší současnosti. Nejen tématem, ale i divadelní formou, která se zřekla klasické dramatické stavby a pracovala jinými prostředky a jazykem.

Christoph Marthaler v inscenaci Tiefer Schweb, na kterou jsme byli pozváni do mnichovské Kammerspiele, konstruuje fiktivní situaci delegátů několika zemí, jednajících v nejhlubším místě Bodamského jezera o společném stavu svých států (nabízí se logicky Německo, Rakousko a Švýcarsko). Činí tak za pomoci citací a exploatací všech možných textů, od filosofických traktátů až po prostoduché lidové písničky.

Zatímco se v nejhlubším místě Bodamského jezera ve vodotěsné kabině jedná, po hladině plují lodi s uprchlíky, usilujícími o azyl, s nimiž však jednající nemají nic společného, ani nemohou vidět, jak ti lidé vypadají. Inscenace je vtipným, po hudební i herecké stránce vybroušeným absurdním obrazem neúčinného jednání a marné snahy. Jednotliví herci, reprezentující různé postoje, nesleví ze svého ani o píď, musí se vzít v potaz všechno, na čem společenství stojí, od genderových záležitostí až po regionální kulturní identity, a nedospěje se tedy k ničemu.

Mám-li uvést jeden obraz, který tu beznaděj pro mě představoval, pak to byl ten, kdy účastníci kolem stolu zpívají naivní pitomou písničku o jaru a přírodě o mnoha, ale opravdu nekonečně mnoha nesnesitelně kýčovitých slokách (píseň určitě existuje a upřímně řečeno ani nevím, zda u nás něco takového máme). Jeden z jednajících (a zpívajících) mužů se několikrát pokusí tu věc zrychlit, vpadne do utahaného zpěvu prózou, v níž rychle a hlasitě shrne, o čem se pěje v několika slokách. Zpívajícími to ale ani nepohne a jedou si dál svou, muž se pokusí ještě několikrát, ale nakonec se odevzdaně zpěvu podřídí. Je to směšné i kruté.