Kdo by takové civilizaci fandil?

Alena Zemančíková

Dobré jméno Českého rozhlasu nepoškozují spolupracovníci Radia Wave prezentující nekonvenční názory, ale spíše Tomáš Kňourek svými nekompetentními články.

Jak se zdá, člen Rady Českého rozhlasu Tomáš Kňourek, známý svými homofobními a kulturně primitivními výroky v souvislosti s románem Alana Holinghusrta Linie krásy, respektive několikařádkovou citací z něj, se na Parlamentních listech poté, co se možná domnívá, že případ kulturní stanice Vltava je odvoláním šéfredaktora vyřízen, pustil do stanice pro mladé, digitálního Radia Wave. Cituji z Parlamentních listů, které mi zřejmě v důsledku jejich smlouvy s mým mobilním operátorem naskakují na mobilu:

NEWSROOM TOMÁŠE KŇOURKA

V posledních dnech mi ale od kamarádů a známých přišel bezpočet někdy i dosti rozzuřených textových zpráv s dotazem: „Tome, je pravda, že si jako koncesionář Českého rozhlasu platím postavu jménem Jakub Ort? Teď jsem si s ním přečetl rozhovor a chce se mi zvracet. To přece není možný, co s tím jako rozhlasový radní budeš dělat?“ Zmíněný Jakub Ort je jedním z vůdců okupantů žižkovské budovy SŽDC, a jak už server ParlamentniListy.cz připomněl, pracuje na smlouvu pro jednu ze stanic Českého rozhlasu, a to Radio Wave.

Připomínám, že je autorem ultralevičáckých výroků o fetišizaci vlastnického práva, demokratizaci vlastnictví a také říká, že Klinika by se opět měla obsadit, a to i z toho důvodu, že do ní okupanti „dali miliony“. Jeho kolega ze stanice Wave a rovněž klinikář Jan Škrob zase proslul facebookovým výrokem, že „soukromé vlastnictví je kultura smrti“.

Mrzí mě, že tu musím tak rozsáhle citovat text rozhlasového radního, o němž se domnívám, že byl do Rady Českého rozhlasu delegován proto, aby zaséval do veřejného mínění rozvrat a prostřednictvím rozdmychávání konfliktů kolem Českého rozhlasu usiloval o ideologické podřízení médií veřejné služby vládnoucím politickým silám. Jeho výroky na Parlamentních listech jsou nehorázné, proti údajné vulgaritě útočí sprostotou, fakta rozmlžuje či uvádí chybně. Jeho interpretace by co do logiky neobstály ani na střední škole.

Radní Tomáš Kňourek se po stanici Vltava pustil do Radia Wave a jeho spolupracovníků. Solí v očích jsou mu zejména jejich volnočasové aktivity. Foto Český rozhlas

Postoj dvou spolupracovníků Radia Wave vůči vyklízení Kliniky srovnává s případem někdejšího rozhlasového radního Štěpána Kotrby, který před vstupem do jednacího sálu sjezdu ČSSD v Hradci Králové na jaře 2018, na který se legitimoval novinářskou průkazkou externího spolupracovníka Českého rozhlasu, napadl bezdomovce pepřovým sprejem. Případ vyšetřovala jako výtržnost Česká policie. Český rozhlas s Kotrbou následkem toho přerušil spolupráci s tím, že skutek poškodil dobré jméno rozhlasu. Ano, poškodil, protože Kotrba se na sjezd ČSSD akreditoval za Český rozhlas, a tedy ho reprezentoval.

Pánové Jakub Ort a Jan Škrob jsou externími spolupracovníky Českého rozhlasu, ale na rozdíl od Štěpána Kotrby, který byl kdysi radním a později analytikem, mají na starosti programovou řadu. Její název je Hergot!, vysílá se každou neděli v 18 hodin a podtitul je Neortodoxní pohled na duchovní záležitosti v souvislosti s děním světským. Jan Škrob (narozen 1988) je básník a šéfredaktor revue Protestant, Jakub Ort (1989) je student evangelické fakulty UK a v pořadu se věnuje hlavně biblistice.

Ani Jan Škrob, ani Jakub Ort nebránili Kliniku v zastoupení Českého rozhlasu, jednali za sebe. Na to má každý právo, i když to jednání je třeba nelegální (jak zde o tom pod článkem Ivana Štampacha vedeme zajímavou diskusi a jak o tom soustavně píše ve svých textech Václav Bělohradský).

Každý spolupracovník rozhlasu (a jakékoli jiné instituce) může ve svém volném čase jednat třeba i protiprávně, o spoustě takových skutků (například neplacení alimentů nebo fyzické trestání dětí či řízení pod vlivem alkoholu či rozdělávání ohně v lese) se veřejnost, tím méně zaměstnavatel ani nedozví. A i kdyby se dozvěděl, není to důvod k rozvázání spolupráce, které se dotyčné jednání netýká.

Podle Kňourkova inkvizitorského přesvědčení má být spolupracovníkům rozhlasu zapovězeno manifestovat ve volném čase své přesvědčení. Ale třeba Jan Škrob je vyjadřuje už delší dobu svým literárním dílem i tím, jak vede časopis Protestant. Spolupracovníkem Radia Wave se stal právě proto.

Fakt, že na Českém rozhlasu komentuje vyklizení Kliniky Apolena Rychlíková, která je redaktorkou A2larmu, kam Jakub Ort i Jan Škrob přispívají, je Tomáši Kňourkovi důvodem k podsouvání nějakého „perfetto byznys“ (to je, prosím, jeho výraz) — to ale žádný byznys není, to je od Kňourka podlá insinuace, kterou podsouvá protestujícím stejné motivace, podle kterých jednají reprezentanti majitelů.

Není to ani jednostranné. Za stranu majitele objektu v médiích dostatečně hovořili tisková mluvčí SŽDC, výrok soudu, exekutoři i zástupci městské části. Za Kliniku hovořila dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková. Jako veřejnost známe stanovisko státu, to je dostatečně autoritativní a v důsledcích vymahatelné. Je ale z hlediska objektivní informovanosti důležité znát stanovisko obránců Kliniky a vůbec autenticky slyšet, co je to za lidi, protože strana majitelů a statutárních orgánů má tendenci z nich dělat vyvrhele a asociály. Je důležité, aby lidé věděli, že to jsou i literáti, filosofové, teologové a filmaři.

Útok na Bastilu

Ke Klinice bylo už řečeno dost. O jejím obsazení a několikaletém užívání píše v Parlamentních listech Tomáš Kňourek jako o nějakém útoku na Bastilu, jako kdyby lidé, kteří ji několik let (podle něj protiprávně, podle jiných nikoli) užívali, tím usilovali o soukromý majetek každého z nás.

Jeho měšťáčtí kamarádi se pohoršují a hrozí odepřením placení koncesionářských poplatků rozhlasu. Podle nich je třeba bránit soukromé vlastnictví (ale Klinika zrovna soukromým vlastnictvím není, vždyť patří státu) a s ním i kulturu, v níž se za všechno platí a ceny určují majitelé. Správa železniční dopravní cesty budovu ve skutečnosti k ničemu nepotřebuje (protože jinak by ji přece užívala), kanceláří je v Praze nadbytek (jen se projděme od Nákladového nádraží k Florenci a prohlédněme si ty inzeráty) a Klinika mohla klidně fungovat dál tak, jak fungovala, kdyby se hledalo a našlo legální řešení.

Bylo by to gesto, které by ukázalo, že společnost nemusí fungovat tak nemilosrdně a exekutorsky, jak k tomu za posledních třicet let dospěla. Každý, kdo se jen trochu dívá kolem sebe, vidí, jak je dnes, a zejména v Praze, všechno, co se bezplatně konalo v Klinice, strašně drahé: drahé je bydlení (pro mladé lidi bez rodinného zajištění nedostupné), drahé jsou jazykové kurzy a knížky. Vstupné, třeba do kina, je také drahé a jídlo i v samoobslužných jídelnách se také pěkně prodraží.

Rozehnat Kliniku, kde se tyhle drahé služby dařilo poskytovat levně a svépomocně, je akt většího násilí, než si při sledování televizních záběrů běžný divák uvědomuje. Je to akt, jímž si jedna část společnosti utvrzuje své panství nad druhou, využívajíc k tomu zákony, které si k tomu účelu předem vytvořila a není ochotná je měnit.

Protože zákony na ochranu soukromého vlastnictví máme, zatímco zákonná odpovědnost za vlastnictví, případně zákonná povinnost umožnit společensky potřebné aktivity, dotýkající se soukromého majetku, zakotveny nejsou. Ať už jde o prázdné nevyužívané budovy nebo soukromé pozemky, bránící veřejně prospěšné stavbě, cestě, přechodu, dopravnímu zařízení (metro D, že?).

Spor o Kliniku je také sporem, který vede část společnosti s vlastním žebříčkem hodnot s mnohem mocnější částí, která na majetku postavila svůj status a nehodlá se o své pozice s nikým dělit. Rozhodně ne s těmi, jimiž svým institucionálně zajištěným vzestupem způsobila situaci (například bytové) nouze.

Jan Švankmajer v rozhovoru pro Tvar 1/2019 říká: „v podstatě civilizace vznikla tehdy, když se produktivita práce natolik zvýšila, že člověk byl schopen najednou vyprodukovat více statků, než dokázal zkonzumovat, a tak otevřel prostor pro vykořisťování. Silní a „podnikaví“ jedinci shromáždili tolik majetku, že již nebyli schopni jej uhájit jen svou fyzickou silou. Potřebovali proto instituci, zákony a represivní orgány. Kdo by — kromě nich — ještě takové civilizaci fandil?“

Kamarádi se údajně ptají Tomáše Kňourka, jestli náhodou lidé jako Jakub Ort nebo Jan Škrob nepoškozují dobré jméno rozhlasu. Jestli kvůli nim lidé neztrácejí ochotu platit koncesionářské poplatky (45 Kč měsíčně!). Já bych to otočila — dobré jméno rozhlasové rady poškozuje Tomáš Kňourek svými nekompetentními články.

    Diskuse
    JP
    January 17, 2019 v 11.36
    Kdo by fandil tomuto státu?
    Ten Švankmajerův výrok respektive náhled - to je ryze marxistický model výkladu vzniku státu a práva, totiž jakožto "organizovaného násilí".

    Na tomto marxistickém modelu je kouzelná jedna věc: on je stejně tak na jedné straně analyticky jedinečně pronikavý, jako se na straně druhé zcela míjí s realitou.

    Ano, stát (i právo) skutečně od začátku měly (a doposud mají) tuto svou represivní funkci, to jest chránit p r á v ě t e ď panující mocenské, majetkové a politické poměry, tedy včetně majetkové (a reálné mocenské) n e r o v n o s t i.

    V tomto ohledu má tedy Marx pravdu, že stát vždy sloužil a slouží k prosazování, ke konzervování sociální, ale tedy i obecně humánní nerovnosti, a tím i nespravedlnosti.

    Na straně druhé ale: ta Marxova optika na problematiku státu je - jako všechno u něj - krajně jednostranně zaměřená.

    On nebyl schopen (či spíše: ochoten) tuto svou tézi o represivním charakteru státní moci srovnat s druhou stránkou celé záležitosti: totiž že i p ř e s tento svůj třídně-represivní charakter plnil stát od samého počátku stejně tak i o b e c n ě p o z i t i v n í, organizační, řídící, civilizatorní, a dokonce i "obyčejné" násilí (tj.: obecnou kriminalitu) zmírňující roli.

    Nejenom Marx: jenom málokdo dokáže mentálně "strávit" tento principiálně ambivalentní charakter státu, státní moci; a tak se lid obecný dělí v zásadě na dva tábory, ti jedni stát uznávají, jakožto nutnou (i když někdy vtíravou, jako při vybírání daní) instituci; zatímco ti druzí ten stát principiálně zavrhují, jako zdroj násilí a nespravedlivosti.

    Abychom tedy přímo odpověděli Švankmajerovi na rétorickou otázku, "kdo by takové civilizaci fandil?" - fandit jí budou nejenom ti, kdo profitují z jejích sociálních a jiných nerovností, ale stejně tak jí budou fandit i ti, kterým je řád a pořádek věcí nade vše jiné. A toto vyplývá z ryze osobního nastavení každého jedince, zakotveného hluboko v jeho osobnosti.

    Právě proto znovu a znovu dochází k těm zdánlivě paradoxním jevům, že oporami státu bývají často i ti lidé, kteří jsou v jeho rámci objektivně vykořisťováni, či jinak znevýhodňováni. Tyto ryze osobní preference zde vítězí nad objektivním sociálním statusem.
    MP
    January 17, 2019 v 19.31
    Josefu Poláčkovi
    A ještě ke všemu byl Marx tak záludný, že to -- až na slovo vykořisťování -- nechal víc jak sto let před svým narozením napsat Locka, aby tím zmátl liberály.
    AZ
    January 17, 2019 v 20.38
    Švankmajerův výrok možná zní marxisticky, ale vychází z jeho bytostného surrealistického přesvědčení, v němž kreativita je vždy neskonale výš než jakýkoli systém státu, firmy, jakékoli instituce. Podle něj je jedinou legitimní autoritou tvůrčí duch.
    Není to moc praktické a neřeší to mocenské ani sociální spory, ale není na škodu si tohle přesvědčení, podobně neochvějné a iracionální jako náboženská víra, alespoň připomínat. Ostatně Jan Švankmajer svými kreativními schopnostmi i silou je realizovat v konkrétních dílech prospěl pověsti našeho státu mnohem víc než Správa železniční dopravní cesty.
    VP
    January 18, 2019 v 6.28
    M.Jan Hus musel být umlčen, poněvadž jeho myšlenky by rozvrátily stávající pořádek - tak bylo ospravedlňováno jeho "umlčení". Místo toho jeho smrt vyvolala revoluci (která nakonec přivedla na trůn velkého panovníka Jiřího z Poděbrad - že by umlčovatelé nakonec měli pravdu? Že by bylo dobré umlčovat?)
    January 18, 2019 v 8.39
    Je chybou myslet si, že duch prostě vyrůstá z nějakého konkrétního těla a s tělem také zanikne.
    JP
    January 18, 2019 v 10.7
    Marxismus, kreativita a anarchismus
    Což o to, i u Marxe nakonec kreativita člověka stála nade všemi institucemi státu. Právě proto on chtěl ten stát odstranit, a na jeho místo měla nastoupit svobodná tvůrčí činnost člověka.

    Takovýto náhled (a takovýto postoj ke státu, ke státní organizaci) ovšem nese zřetelné momenty anarchismu. Ať už u Marxe nebo u Švankmajera. Přičemž na straně druhé se ovšem Marx od anarchistického hnutí zcela zásadně distancoval, s Bakuninem měl velice ostré spory.

    Protože anarchismus podle Marxe nepřináší skutečné - pozitivní - řešení. Je to jenom čirý akt negace, odporu vůči autoritám všeho druhu. Marx - a to je nutno mu uznat - se alespoň pokusil o to, celý ten komplex společenských vztahů postavit na novou nosnou základnu. Teprve tohle mělo osvobodit všechny ty tvůrčí síly a potenciály lidské bytosti.

    Zatímco anarchisté celou věc převracejí na hlavu, myslí si že jenom tou kreativitou jednotlivce (odvrhnuvšího ze sebe okovy státní moci) dokáží přetvořit svět.

    -----------

    Mimochodem: já osobně o skutečné hodnotě té Švankmajerovy kreativity nejsem nijak bezpodmínečně přesvědčen.

    Ano, v jeho dílech je - už napohled - vysoká míra tvůrčí kreativity; ale podle mého cítění je to přehnané, ten neustálý pohyb, to neustálé prohnětávání všech forem se mi jeví být samoúčelem, pod touto ryze formální (tj.: formy se týkající) kreativitou u něj stěží dokážu objevit nějaké skutečně substanciální umělecké sdělení.

    A tak bych právě u Švankmajera pokládal za značně potřebné a přínosné, aby se dokázal osvobodit od svého tvůrčího anarchismu, aby si vytvořil smysl pro vnitřní řád věcí, a aby tento řád uznal jako platnou autoritu, a to i nad svými vlastními uměleckými experimenty.
    JN
    January 18, 2019 v 10.8
    Víra v kreativitu - "podobně neochvějné a iracionální přesvědčení jako náboženská víra"
    Mně třeba připadá víra v rozum, která nakonec ve svých důsledcích vedla k "ekonomické mentalitě kapitalismu", také dost iracionální.
    PM
    January 18, 2019 v 13.32
    Kreativita a anarchismus
    Anarchismus - odmítání represivní moci - je existenčně nutnou součástí liberálně demokratického režimu.
    Ústavou akceptovaná represivní opatření státu se nacházejí v rukou výkonné moci, tedy povětšinou holdující tradic a smyslu pro vnitřní řád věcí.
    Proto radikálnost postojů/nazírání anarchistů i na anachronní disproporce ve státě (vždy víceméně Dánském), nutně budí u seriózně státotvorně založených nelibý dojem zbytečné, sterilně dekonstruktivní manýry.
    Snesitelný stát se bez vzpurných i manýristů neobejde.
    Čím velkorysejší je státní aparát, tím lépe lidu v podhradí ......bych dodal.
    January 18, 2019 v 16.50
    A co anarchokapitalismus, toužící zrušit stát ve jménu svobodného trhu?
    PM
    January 18, 2019 v 19.16
    Anarchokapitalisty se to mezi surrealisty nehemží
    ale kdo hledá najde je tam.
    Zeptal bych se Švankjmajera....bych dodal.
    + Další komentáře