Ten Švankmajerův výrok respektive náhled - to je ryze marxistický model výkladu vzniku státu a práva, totiž jakožto "organizovaného násilí".

Na tomto marxistickém modelu je kouzelná jedna věc: on je stejně tak na jedné straně analyticky jedinečně pronikavý, jako se na straně druhé zcela míjí s realitou.

Ano, stát (i právo) skutečně od začátku měly (a doposud mají) tuto svou represivní funkci, to jest chránit p r á v ě t e ď panující mocenské, majetkové a politické poměry, tedy včetně majetkové (a reálné mocenské) n e r o v n o s t i.

V tomto ohledu má tedy Marx pravdu, že stát vždy sloužil a slouží k prosazování, ke konzervování sociální, ale tedy i obecně humánní nerovnosti, a tím i nespravedlnosti.

Na straně druhé ale: ta Marxova optika na problematiku státu je - jako všechno u něj - krajně jednostranně zaměřená.

On nebyl schopen (či spíše: ochoten) tuto svou tézi o represivním charakteru státní moci srovnat s druhou stránkou celé záležitosti: totiž že i p ř e s tento svůj třídně-represivní charakter plnil stát od samého počátku stejně tak i o b e c n ě p o z i t i v n í, organizační, řídící, civilizatorní, a dokonce i "obyčejné" násilí (tj.: obecnou kriminalitu) zmírňující roli.

Nejenom Marx: jenom málokdo dokáže mentálně "strávit" tento principiálně ambivalentní charakter státu, státní moci; a tak se lid obecný dělí v zásadě na dva tábory, ti jedni stát uznávají, jakožto nutnou (i když někdy vtíravou, jako při vybírání daní) instituci; zatímco ti druzí ten stát principiálně zavrhují, jako zdroj násilí a nespravedlivosti.

Abychom tedy přímo odpověděli Švankmajerovi na rétorickou otázku, "kdo by takové civilizaci fandil?" - fandit jí budou nejenom ti, kdo profitují z jejích sociálních a jiných nerovností, ale stejně tak jí budou fandit i ti, kterým je řád a pořádek věcí nade vše jiné. A toto vyplývá z ryze osobního nastavení každého jedince, zakotveného hluboko v jeho osobnosti.

Právě proto znovu a znovu dochází k těm zdánlivě paradoxním jevům, že oporami státu bývají často i ti lidé, kteří jsou v jeho rámci objektivně vykořisťováni, či jinak znevýhodňováni. Tyto ryze osobní preference zde vítězí nad objektivním sociálním statusem.

A ještě ke všemu byl Marx tak záludný, že to -- až na slovo vykořisťování -- nechal víc jak sto let před svým narozením napsat Locka, aby tím zmátl liberály.

Švankmajerův výrok možná zní marxisticky, ale vychází z jeho bytostného surrealistického přesvědčení, v němž kreativita je vždy neskonale výš než jakýkoli systém státu, firmy, jakékoli instituce. Podle něj je jedinou legitimní autoritou tvůrčí duch.
Není to moc praktické a neřeší to mocenské ani sociální spory, ale není na škodu si tohle přesvědčení, podobně neochvějné a iracionální jako náboženská víra, alespoň připomínat. Ostatně Jan Švankmajer svými kreativními schopnostmi i silou je realizovat v konkrétních dílech prospěl pověsti našeho státu mnohem víc než Správa železniční dopravní cesty.

M.Jan Hus musel být umlčen, poněvadž jeho myšlenky by rozvrátily stávající pořádek - tak bylo ospravedlňováno jeho "umlčení". Místo toho jeho smrt vyvolala revoluci (která nakonec přivedla na trůn velkého panovníka Jiřího z Poděbrad - že by umlčovatelé nakonec měli pravdu? Že by bylo dobré umlčovat?)

Je chybou myslet si, že duch prostě vyrůstá z nějakého konkrétního těla a s tělem také zanikne.

Což o to, i u Marxe nakonec kreativita člověka stála nade všemi institucemi státu. Právě proto on chtěl ten stát odstranit, a na jeho místo měla nastoupit svobodná tvůrčí činnost člověka.

Takovýto náhled (a takovýto postoj ke státu, ke státní organizaci) ovšem nese zřetelné momenty anarchismu. Ať už u Marxe nebo u Švankmajera. Přičemž na straně druhé se ovšem Marx od anarchistického hnutí zcela zásadně distancoval, s Bakuninem měl velice ostré spory.

Protože anarchismus podle Marxe nepřináší skutečné - pozitivní - řešení. Je to jenom čirý akt negace, odporu vůči autoritám všeho druhu. Marx - a to je nutno mu uznat - se alespoň pokusil o to, celý ten komplex společenských vztahů postavit na novou nosnou základnu. Teprve tohle mělo osvobodit všechny ty tvůrčí síly a potenciály lidské bytosti.

Zatímco anarchisté celou věc převracejí na hlavu, myslí si že jenom tou kreativitou jednotlivce (odvrhnuvšího ze sebe okovy státní moci) dokáží přetvořit svět.

-----------

Mimochodem: já osobně o skutečné hodnotě té Švankmajerovy kreativity nejsem nijak bezpodmínečně přesvědčen.

Ano, v jeho dílech je - už napohled - vysoká míra tvůrčí kreativity; ale podle mého cítění je to přehnané, ten neustálý pohyb, to neustálé prohnětávání všech forem se mi jeví být samoúčelem, pod touto ryze formální (tj.: formy se týkající) kreativitou u něj stěží dokážu objevit nějaké skutečně substanciální umělecké sdělení.

A tak bych právě u Švankmajera pokládal za značně potřebné a přínosné, aby se dokázal osvobodit od svého tvůrčího anarchismu, aby si vytvořil smysl pro vnitřní řád věcí, a aby tento řád uznal jako platnou autoritu, a to i nad svými vlastními uměleckými experimenty.

Mně třeba připadá víra v rozum, která nakonec ve svých důsledcích vedla k "ekonomické mentalitě kapitalismu", také dost iracionální.

Anarchismus - odmítání represivní moci - je existenčně nutnou součástí liberálně demokratického režimu.
Ústavou akceptovaná represivní opatření státu se nacházejí v rukou výkonné moci, tedy povětšinou holdující tradic a smyslu pro vnitřní řád věcí.
Proto radikálnost postojů/nazírání anarchistů i na anachronní disproporce ve státě (vždy víceméně Dánském), nutně budí u seriózně státotvorně založených nelibý dojem zbytečné, sterilně dekonstruktivní manýry.
Snesitelný stát se bez vzpurných i manýristů neobejde.
Čím velkorysejší je státní aparát, tím lépe lidu v podhradí ......bych dodal.

A co anarchokapitalismus, toužící zrušit stát ve jménu svobodného trhu?

ale kdo hledá najde je tam.
Zeptal bych se Švankjmajera....bych dodal.

Když potřebujete v rozum věřit, půjde rozum do háje. Když potřebujete Boha dokazovat, půjde do háje zase víra.

Víra v kreativitu je buď víra v Boha, který se stal člověkem, nebo víra v člověka, který se stal bohem.

Jan Švankmajer byl k silným a podnikavým příliš shovívavý. Ve skutečnosti tito zakladatelé státu a práva v počátcích civilizace nadměrné majetky nenashromáždili, ale přivlastnili si je.

Na počátku lidské civilizace byla spolupráce jedinců v rodinách, tlupách, rodech a kmenech. Byly to skupiny spolupracujících lidí, kdo dokázal vytvořit bohatství převyšující potřeby jedince i jeho možnosti zamezit čistě vlastními silami všem ostatním v přístupu k tomuto bohatství. Všechny statky vytvořené a získané společnými silami byly původně společným majetkem, bylo však nutné zavést a dodržovat pravidla pro společné užívání sdílených statků i řídit společné úsilí o jejich rozmnožování. Proto se ti nejsilnější a nejpodnikavější stali vůdci smeček, náčelníky kmenů a správci společného vlastnictví.

Co následovalo, známe nejen z četby Orwellovy Farmy zvířat, ale my starší i z osobní zkušenosti s komunistickým režimem a Sametovou revolucí: Správci společného majetku nejprve přišli na to, že s majetkem, který spravují, mohou docela dobře zacházet, jako by byl jejich, jako by patřil pouze jim, a nakonec ho za svůj prohlásili.

Samozřejmě že pro přisvojení si společného majetku potřebovali silní a podnikaví jedinci nejprve položit základy třídního uspořádání společnosti. Nikdy by si nedokázali přisvojený majetek uhájit sami proti všem, kdyby všichni ostatní povstali společně na odpor, proto museli své postavení zajistit ustavením společenského žebříčku, ve kterém panuje na všech stupních, snad kromě toho úplně nejnižšího, větší strach z toho, co bychom mohli ztratit, kdybychom se museli rozdělit o své bohatství s těmi pod námi, než naděje, co bychom mohli získat, kdybychom donutili ty nad sebou rozdělit se s námi.

A tak vznikly státy se svými zákony, represivními aparáty a spořádanými občany, kteří se dávno před vynálezem jízdního kola naučili nahoru hrbit a dolů šlapat.

Jediné řešení je prostě se na to ustavičné přerozdělování bohatství ve jménu spravedlnosti vykašlat.

S přerozdělováním bohatství se totiž vždycky "přerozděluje" i spravedlnost.

Ano, pane Macháčku, toto schéma vzniku soukromého vlastnictví, sociální hierarchie a státu je jako vystřižené z klasického marxistického výkladu.

Toto schéma má dozajista svou nemalou přesvědčivost; ovšem reálný stav věcí byl přece jenom poněkud složitější.

Za prvé: už ta "občina" měla svého patriarchu, tedy svou dominantní vůdčí osobnost. To nebylo nějaké "volné sdružení svobodných výrobců", nýbrž v zásadě jedna jediná (velko)rodina, tedy i s oním patriarchou. Který své ovečky mohl vést a řídit spravedlivě; ale třeba také jenom na základě své čistě osobní moci.

A za druhé: ukázalo se, že ten princip soukromého vlastnictví půdy je prostě progresivnější, nežli ten princip vlastnictví rodově-kolektivního.

Takže jestliže marxismus věc staví tak, že n a p ř e d se v rámci toho pospolitého, rodového vlastnictví vytvořila nadprodukce, a teprve p o t é se ustanovilo soukromé vlastnictví (a s ním spojené mocenské struktury), tak ve skutečnosti byla posloupnost věcí spíše opačná: byl to právě ten institut individuálního, soukromého vlastnictví k půdě, který teprve vedl k možnosti a schopnosti vytváření nadprodukce.

I když to značně nabourává zažité levicové názory o principiální ilegitimitě soukromého vlastnictví, nedá se nic dělat, bude nutno tuto skutečnost přijmout jako historicky ověřený fakt.

Přerozdělování ve jménu "spravedlnosti", vykašlat ve jménu spravedlnosti.