S blížícím se koncem roku myslím na to, co se během něj stalo. Mezinárodní politiku nechávám stranou, na to jsem krátká, soustřeďuji se na osobně prožité události. Mezi nimi dominují komunální volby, které někde (například v Chebu) nedopadly tak špatně, jak jsem se obávala. Celkově mi volební výsledek připadl jako malinký obrat směrem k lepšímu vývoji.

Rozkol v sociální demokracii a naprosté zmizení Zelených z veřejné scény (zatímco v Německu vyhrávají volby) považuji za tragédii české společnosti. Ale to všechno jsou celkem odtažité věci, které sice člověku zaměstnávají mysl, ale tělesně se ho přímo netýkají.

To, co se mě dotklo nejvíc, a rovnou řeknu, že velmi příjemně, byl rok práce na stanici Vltava Českého rozhlasu. Tam jsem byla přizvána šéfredaktorem Petrem Fischerem k tomu, abych zavedla a vyprofilovala řadu Kontexty, která si klade za cíl uvádět kulturní a umělecké úkazy do souvislostí se společenskými jevy a pohyby — a naopak.

Bylo to těžké zadání, půlhodinový pořad se vysílá každý všední den v podvečer, pro jeden týden tedy člověk musí připravit dvě a půl hodiny vysílání. Vlivem nutné přítomnosti ve studiích jsem prošvihla mnoho divadelních premiér a přátelských setkání, ale odměnou mi bylo seznámení s řadou lidí, jejichž znalosti, nadání a přístup ke světu mi zůstaly povzbuzením a nadějí pro budoucnost. Skoro bych řekla budoucnost lidstva.

Dramaturgie podle vyjádření vedení Českého rozhlasu „stagnující“ stanice připravila tematické vysílání k výročí státu Izrael, dva Čínské týdny, Africké léto (v souvislosti s nedožitou stovkou Nelsona Mandely), přihlásila se k dvoutisícímu výročí úmrtí básníka Ovidia a jak doufám neotřelým a kreativním způsobem se přihlásila k výročí Československé republiky (v mé řadě například seriálem Martiny Pachmanové a Kateřiny Svatoňové o umělkyních 1. republiky).

Vykládali jsme poezii, mnohdy i takovou, kterou jinak lze sotva uvádět, v cyklu Básní o věcech. Moderní arteficiální hudbu  představil v dlouhém seriálu Pavel Klusák, hovořil v něm o skladbách, které pohnuly hudebním světem, a přitom běžný posluchač by je neposlouchal ani pět minut. Šlo nám o to, učit posluchače kulturní stanice vnímat umění a rozumět mu — a, ovšem, vidět za ním i souvislosti a trochu je i bavit.

To, jak Pierre Friedmann vřadil vývoj izraelského protestsongu do kontextu politiky Státu Izrael, jak Jan Chmelarčík ukázal na pozadí čínské lidové hudby z nejodlehlejších provincií té velké země její politické zvraty a sociální situaci nebo jak Vít Zdrálek prostřednictvím hudebních žánrů předvedl komplikovanost obyvatelstva i politiky Jihoafrické Republiky, jejich tradici i modernost, etnicitu i univerzalitu, se v takovém rozsahu nevyskytuje nikde jinde než na Vltavě.