Já se také domnívám, pane Štampachu, že vlastnictví není absolutní, že dohled nad způsoby, jak s ním nakládat, náleží veřejné správě. A že společnost má případně i možnost ho odejmout. Ale bohužel, většina lidí si dnes myslí opak. A to není snadné změnit.

Myslím, že většina lidí není o nedotknutelnosti vlastnictví nějak hluboce přesvědčena. Přes docela intenzivní letitou mediální masáž. Spíše prostě akceptují poměry, v nichž je jim dáno žít.
Proto také není dostatečně odsuzována praxe ponechávání domů prázdných, leckdy za účelem jejich zchátrání a nahrazení novostavbami, či radikálními přestavbami.

V aktuálním případě Kliniky mě nejvíc mrzí, že se neobjevilo více solidarity, a to zejména ze strany vlivných osobností, třeba celebrit. Mám obavu, že zvítězila jejich opatrnost, neřku-li jejich vlastní majetková příslušnost.

Pane Horáku, možná ta praxe ponechávání domů prázdných odsuzována je, ale většinou o tom lidé mluví jen mezi sebou, takže to stejně není nic platné.
Často tak končí i kulturní památky. Třeba obchodní dům Breda v Opavě https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Obchodní_dům_Breda
Tyto kulturní památky byly privatizovány s tím, že stát na jejich opravy nemá peníze. Jenže soukromí majitelé se nakonec rozhodnou, že se jim nevyplatí vrazit moře peněz do opravy. Tak památky uprostřed města prostě chátrají, až jednoho dne spadnou.

Myslím, že činnost lidí, kteří se starali o chod Kliniky, by neměla stát a padat s jedním barákem. Snad ten spolek najde útočiště jinde, kde bude pokračovat. Pokud ovšem ke své pohodě nepotřebuje pocit ilegality.
Pan Štampach píše o konfliktu mezi zastánci absolutního zbožnění vlastnictví na jedné straně a na druhé straně těmi, co vlastnictví takto nevidí.
Jenže v reálu došlo k celkem banálnímu soudnímu sporu o neplatnost výpovědi z užívání nemovitosti. Nakonec to došlo až Ústavnímu soudu a ten potvrdil rozhodnutí civilních soudů nižší instance. Soudy uznaly stanovisko státní firmy, která tvrdí, že ten dům potřebuje a že právo spolku Klinika na jeho užívání zaniklo vypršením doby, kterou stanovila dohoda o užívání.
Spolek tedy stál před rozhodnutím, jestli uzná platnost konečného právního stanoviska soudů, anebo jestli se dá na cestu vzdoru proti této důležité součásti našeho státu, který má ambice být státem právním.
Skoro bych jim byla poradila, aby to nedělali. Právní stát se může hodit. Jak to vypadá, když soudy nejsou plnoprávným sloupem ústavního systému, jsme zažili.

Já váš postoj chápu.
Ale aby platil plně, neměli se soudit.
S tím hrdá občanská neposlušnost moc nekoresponduje.

Ano. Nicméně je je přesto třeba podporovat v boji proti naprosté blbosti.

SŽDC nechává chátrat a spadnout desítky budov, mnohé z nich mají památkovou hodnotu a jsou i v Praze, potřebnost ze strany této instituce je tedy přinejmenším pochybná a podobně jako u Vily Milada i v tomto případě lze důvodně předpokládat, že jednoznačně převládají ideologické důvody nad věcnými.

Občanská neposlušnost je legitimní právě potud, že toto blbství zviditelňuje. Štampachovo psaní je hodně smutné, pokud bylo opravdu potřeba to napsat, pak je to s našimi křesťany hodně na pováženou.

Z hlediska udržení budovy je občanská neposlušnost pochopitelně zcela neefektivní. Pokud je dnes ještě síla, která by mohla Kliniku zachránit, pak je to pražský primátor, jen když se mu jeho účastná podpora ráčí vrazit z huby do rukou.

V dnešním "Právu" se proti těm, co zpochybňují "nedotknutelnost vlastnictví" velice ostře postavil jeden právník. A argumentoval tím, že toto právo vlastníka je zakotveno v ústavě; stejně jako třeba právo na nedotknutelnost života. A že - podle jeho názoru - kdyby se teď zpochybnilo to ústavní právo na nedotknutelnost vlastnictví, že bychom se jednou mohli dočkat i toho, že bude zpochybněno i to ústavní právo na život.

Jeho argumentaci nelze upřít jistou logiku; ovšem to co zcela opomněl zmínit je to, že v moderních sociálních státech to vlastnické právo n e n í pojímáno jako absolutní. I když je zakotveno v ústavě. V ústavách civilizovaných států totiž bývají pravidelně i jiná ustanovení - totiž o s o c i á l n í o d p o v ě d n o s t i vlastnictví.

Jsou zde tedy dva ústavní principy, které jsou vlastně od samotného počátku - úmyslně - konstruovány jako kolizní.

Jde o to, kdo má v případě těchto kolizí rozhodovat, který z těchto principů má v daném případě větší váhu. Mají rozhodovat soudy, podle formálního práva - anebo mají rozhodovat "dobré mravy", tedy právě ten sociální aspekt?

Není to opravdu nijak jednoduchá záležitost.

"Pokud ovšem (ten spolek) ke své pohodě nepotřebuje pocit ilegality."

Paní Zemanová, právě tohle je ten důvod, proč já ke všem těch squatterským iniciativám zaujímám dosti zdrženlivý postoj.

Založit nějakou komunitu s tím či oním zaměřením, to je dnes v ČR principiálně možno i legálně. A někdy třeba i s podporou státu.

A tak se přece jenom staví otázka, jestli komunity určitého druhu pro pocit vlastního štěstí (či vůbec jako základní důvod své existence) nemají zapotřebí právě toho pocitu ilegality.

Myslím si to také. Tedy, že u těchto lidí je určitá potřeba ilegality. Být bojovníkem proti kapitalismu je přitahuje daleko víc, než být jen obyčejným člověkem, který pomáhá druhým.
Ale na druhé straně, to bojové naladění se zřejmě bude mezi nimi vyskytovat tak jako tak. Prostě mají sklon k jakémusi vzdoru. Takže nasměrovat je k tomu, aby ten svůj sklon nějak pozitivně využili a dělali užitečné věci pro potřebné lidi, to je vlastně zásluha.

Nedotknutelnost vlastnictví je fráze. Vlastníky samozřejmě tvrdě omezujeme. Nesmíš postavit stodolu na svém pozemku, za své peníze a pro svoji potřebu bez dodržení řady předpisů a souhlasu institucí, v určitých případech včetně sousedů. Nesmíš pálit ve svém kotli svoje pneumatiky atd. Natož vykácet svůj les nebo střílet ve svém revíru březí laně -- mimochodem to poslední omezení vlastnictví funguje od raného středověku přes liberální kapitalismus dones kontinuálně už přes devět set let (nejspíše déle, ale tak dlouho ho máme u nás doložené).

V Ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod není ovšem o nedotknutelnosti vlastnictví ani slovo (oproti nedoknutelnosti života a obydlí), za to je tam věta o tom, že vlastnictví zavazuje. Nechce se mi shánět Právo, ale pokud tam jakýsi právník řekl to, co cituje pan Poláček, pak to svědčí o jeho nízké kompetenci.

Samozřejmě, moje vlastnická práva -- jako každá jiná -- mohou být omezena pouze zákonem. Pokud je omezí někdo násilím, má stát povinnost je bránit.

V tomto konkrétním případě porušoval nejprve své vlastní zákony stát. Jako vlastník nedbal faktu, že ho vlastnictví zavazuje a nechal chátrat budovu s určitým stupněm ochrany. Jako státní exekutiva navíc nedbal toho, nač se dnes odvolává -- totiž, že je o svěřený majetek povinen dbát s péčí řádného hospodáře.

V této situaci byla občanská neposlušnost docela přiměřená. Elementární sanace budovy, která by jinak dnes už nejspíš spadla (tak jako spadne Vila Milada a nikdo za to nenakope zadek odpovědnému správci) a poskytování veřejně prospěšných služeb, to je ostatně mimořádně šťastná a společensky prospěšná forma takové neposlušnosti.

Jistě, součástí volby občanské neposlušnosti je ochota přijmout trest. Proto také občanská neposlušnost může být součástí současného demokratického provozu v civilizovaných demokraciích.

Potřebu ilegality si mohou mladí lidé uspokojovat kouřením hašiše, stahováníma sdílením filmů event. sprejováním. Pokud ji uspokojují dřinou pro druhé, nejspíš si s pouhým vysvětlením přitažlivostí ilegality nevystačíme.

Mimochodem, provozovat aktivity Kliniky i legálně dnes opravdu v CR principiálně jde. Jen tu má to slovo "principiálně" stejný význam jako slovo "globál" ve starém vtipu o zasedání ÚV KSČ (Soudruh Husák řekl, že v globále je u nás všeho dostatek. A soudruzi z pléna se ho pak ptali, kde že ten obchodní dům Globál je.)

Myslím, že bychom se neměli divit, hraje-li u mladých lidí, navíc v prekérní situaci, jistou ne nepodstatnou roli, zda je jejich aktivita řekněme vabank, je-li jí proto věnována nemalá pozornost, obdivuje-li je někdo, a jiný zatracuje. Mimochodem, tu a tam, dokonce i u nás, následkem konání poněkud příbuzného dostal příležitost významný a obdivovaný politický lídr.

Když někdo z trochu podobných motivů, avšak opravdu lacině za minutu posprejuje fasádu, jejíž měsíční fortelnou opravu jsme předtím mohli sledoval, je to odsouzeníhodná destruktivita, na kterémžto konstatování čísi zážitková a endorfinová motivace "kazisvěta" nic nezmění.

Myslím, že obě kategorie případů lze docela dobře rozlišovat.

asi opravdu všichni víme, jak dnes i v posledních letech vznikají a vznikaly zákony a právní normy vůbec. A také jak jsou dodržovány, respektive jak na ně mnozí kašlou, prezidentem počínaje.
Právě s ohledem na tuto smutnou skutečnost jsem podotkla, že stanoviska Ústavního soudu by měla být respektována, protože opak by se nám mohl vymstít. Nám - myšleno včetně aktivistů z Kliniky.

Proč?
Ústavní soud rozhodl v zásadě tak, jak rozhodnout musel, to jest: Rozhodnutí předchozích soudu jsou v souladu s Ústavou. Nerozhodl a naštěstí ani rozhodovat nesměl o tom, že by byla v souladu se zdravým rozumem, morálkou nebo převažující politickou imaginací.
Občanská neposlušnost nezpochybňuje nijak rozhodnutí Ústavního soudu, jen odhaluje absurditu situace. A to odhalování bude pro aktéry nejspíše drahé. Pokuty, možná soud a podmínka (snad se ještě justice nezbláznila a nic horšího).

Kdyby se Zeman rozhodl, že z důvodů hlubokého osobního přesvědčení nemůže jmenovat někoho profesorem a neučinil tak, vážil bych si ho. Ovšem pod podmínkou, že vzápětí odstoupí z funkce, která mu toto jmenování ukládá. Že prokáže elementární lidskou odvahu nést za své rozhodnutí následky.

Pane Krupičko, já jsem v žádném případě netvrdil, že institut (soukromého) vlastnictví by měl být absolutně nedotknutelný. To jsem naprosto jednoznačně vyjádřil už v mém předchozím příspěvku.

A ani jsem nijak netvrdil a netvrdím, že by ti kteří obsazují prázdné, nevyuživané (mnohdy z ryze spekulativních důvodů) budovy, že by přitom neměli svou část pravdy.

Tady se jednalo výhradně jenom o ten moment, jestli v tom postoji "my si svou komunitu založíme právě tady a nikde jinde" nehraje svou roli právě i ta (třebas podvědomá) touha po pocitu ilegality.

Tedy pocitu, že "já jsem to tomu státu zase jednou natřel".

“Natřel jsem to státu?“
Komu jinému, když je to stát zastoupený svoji instiutcí a dnes firmou, kdo TU budovu nechal chátrat?
A jak jinak na to stát upozornit? Volební téma z toho sotva udělám.

Nebo to také mohu číst jinak. Nenatřel jsem to státu, ale bouřím se proti mentalitě: We are Government, you no., která stat ohrožuje jako metastázy.

Anarchismus - odmítání represivní moci - je existenčně nutnou součástí i liberálně demokratického režimu.
Ústavou akceptovaná represivní opatření státu se nacházejí v rukou výkonné moci, tedy povětšinou holdující tradici. Takže i jakkoliv něžná a altruistická upozornění anarchistů na anachronní disproporce ve státě se neobejdou bez násilných tahanic.
Pokud by anarchie na Klinice trochu přispěla k humanisaci represivní moci majetných, represivních moci státu a tím k prohlubování liberálního režimu tak zaplaťpánbůh.
A svoboda ještě žije ......bych si pomyslel.