Jaký bůh neexistuje?

Ivan Štampach

S exekučním vyklízením budovy, kde sídlilo Autonomní sociální centrum Klinika, se znovu vyrojily polemiky, ve kterých se hojně se skloňuje slovo vlastnictví. Jaký k němu má naše společnost vztah?

Odpůrci squaterů mají známý, jednoduchý argument, že obsazení budovy zasahuje do práv majitele a že je to vlastně krádež. Prý se majiteli zabraňuje, aby prostory užíval podle své libosti. Proti tomu se klade názor, že vlastnictví není právem absolutním. Dočetli jsme se, že u soudy, exekutoři a jejich mediální obhájci fetišizují vlastnictví.

Od konkrétního sporu se debata sune k ideovému zázemí obou postojů. U kritiků Kliniky je to celkem prosté. Vlastnictví je podle nich nedotknutelné. Někdy se přivolává na pomoc Desatero a v něm přikázání „Nepokradeš“ počítané v různých uspořádáních Dekalogu jako sedmé nebo osmé.

Nelze vyloučit, že některé příslušníky a obhájce autonomního centra inspiruje marxismus. Asi něco jiného než tyranská marxleninská ideologie minulého režimu. Dnes se rádo mluví o neomarxismu, který zahrnuje vše možné od obhájců etnických, rasových, genderových a náboženských minorit, jakož i menšin na základě erotických preferencí, přes zastánce neziskového, nevládního sektoru poskytujícího sociální služby a hájícího občanské svobody a lidská práva až po kritiky represivních státních struktur a demokratické socialisty.

Je však vhodné připomenout, že část aktivistů Kliniky jsou křesťané, mezi nimi i studenti evangelické teologie. Oba (a případné další) zdroje inspirace si v centru nepřekážely. Křesťanský přístup k vlastnictví se totiž neomezuje na jedno slovo v Desateru. Je propracovaný a promyšlený do podrobností.

Vlastnictví zavazuje

Křesťanskou sociální etiku formulují teologové v diskusi s neakademickými členy církví, v římské církvi rovněž oficiální autorita (papežové, koncily, biskupové) v mohutném souboru normativních textů, kterému se říká sociální učení katolické církve. Jeho novodobé dějiny začínají encyklikou papeže Lva XIII. (1879—1903) Rerum novarum z roku 1891. Jedním z jeho vrcholů je okružní list předminulého, mezitím již svatořečeného římského pontifika Jana Pavla II. (1978—2005) pod názvem Laborem exercens vydaný roku 1981.

V posledně jmenovaném oficiálním dokumentu církve věnovaném lidské práci se o vlastnictví říká: „…V tomto druhém případě záleží rozdíl ve způsobu chápání práva na vlastnictví. Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků.“

Vlastnictví klade Jan Pavel II. do souvislosti s prací. Nabývá se ho prací a má práci sloužit. Výslovně to uvádí ohledně vlastnictví výrobních prostředků. Připomíná, že „statky jsou určeny pro všechny a že všichni mají právo je užívat“.

Listina základních práv a svobod i z hlediska českého sekulárního státu toto omezení vlastnického práva v článku 11 potvrzuje: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“

Budova, ve které sídlilo autonomní sociální centrum, patří státu a stát ji zanedbal. Nechal ji chátrat. Jednal v rozporu s obecným zájmy, jež chrání zákony vydané samým tímto státem. Aktivisté Kliniky o budovu pečovali a čtyři roky v ní nekomerčně poskytovali lidem ze sousedství a komukoli, kdo přišel a něco potřeboval, různé služby. Její prostory zvelebili a v mezích svých skromných možností ji vybavili. Ničení svého soukromého majetku v těchto dnech se fyzicky nebránili.

Bůh exekutorů

Média podporující neomezený tržní systém, trh bez přívlastků, ráda připomínají, že stát je špatným vlastníkem a soukromé osoby se dokážou o majetek postarat. Klinika jim poskytuje potvrzení jejich teze, jen kupodivu v tomto případě to vidí jinak.

Na Klinice se pralo a vařilo pro lidi bez práce a bez domova. Bylo tam možno dát děti na hlídání. Bezplatně se tam vyučovaly cizí jazyky. Půjčovaly se tam knihy. Promítaly se tam filmy. Pořádaly se tam výstavy, přednášky, diskuse a koncerty, literární večery s autorským čtením a divadelní představení.

V debatě probíhající na sociální síti někteří účastníci projevili údiv nad tím, že nemalá část aktivistů jsou křesťané. Prý jejich bůh ukázal svou pravou tvář a událostmi posledních dnů se mělo ukázat, že bůh sice není, ale stojí na straně exekutorů. Bůh exekutorů je asi doopravdy fiktivní postava. Vzhledem k němu se hrdě hlásím k ateismu. V boha, který je sám majitelem vesmíru, moc nad ním předává jednotlivým subjektům a chrání je svými hromy a blesky před neukázněnými občany, nevěřím.

Křesťanství má potenciál skutečnost, již chápe jako božskou, interpretovat jako dynamický proces dávání a přijímání. Židovský autor David A. Cooper se proslavil knihou, do češtiny bohužel zatím nepřeloženou, pod názvem God is a Verb. Bůh je sloveso. Božské je tedy spíše dějem.

Pro tradiční náboženství je Bůh spíše substancí, která má přímo v názvu to, že je statická. Podstata stojí pod vším tím efemérním děním na povrchu. Vše už v ní je hotovo, vše je vyřízeno. Vše božské je dokonalé a proto dokonané, vše už skonalo a je to mrtvé.

Bůh jako děj, Bůh jako Kam našeho života, podle slov před několika dny zesnulého evangelického teologa Milana Balabána, vlastně nepotřebuje existovat, nevyskytuje se v souřadnicích času a prostoru. Ale je živý, lépe řečeno, jde o Život sám, který je božský. Nebo jinak: Je to probuzený stav skutečnosti. Její takovost, její zářivá přítomnost bez minulosti a bez budoucnosti.

Existuje-li snad přece jen jakýsi bůh exekutorů a vymahačů, nezáleží na něm. Záleží na člověku a lze nesměle doufat, že lidství jejich boha porazí

    Diskuse (17 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    January 14, 2019 v 10.29
    Já se také domnívám, pane Štampachu, že vlastnictví není absolutní, že dohled nad způsoby, jak s ním nakládat, náleží veřejné správě. A že společnost má případně i možnost ho odejmout. Ale bohužel, většina lidí si dnes myslí opak. A to není snadné změnit.
    IH
    Ivo Horák
    January 14, 2019 v 18.34
    Pěkný článek aneb Ne každý umí říct něco jako Kennedy v Berlíně
    Myslím, že většina lidí není o nedotknutelnosti vlastnictví nějak hluboce přesvědčena. Přes docela intenzivní letitou mediální masáž. Spíše prostě akceptují poměry, v nichž je jim dáno žít.
    Proto také není dostatečně odsuzována praxe ponechávání domů prázdných, leckdy za účelem jejich zchátrání a nahrazení novostavbami, či radikálními přestavbami.

    V aktuálním případě Kliniky mě nejvíc mrzí, že se neobjevilo více solidarity, a to zejména ze strany vlivných osobností, třeba celebrit. Mám obavu, že zvítězila jejich opatrnost, neřku-li jejich vlastní majetková příslušnost.
    Eva Hájková, penzistka
    January 14, 2019 v 19.20
    Pane Horáku, možná ta praxe ponechávání domů prázdných odsuzována je, ale většinou o tom lidé mluví jen mezi sebou, takže to stejně není nic platné.
    Často tak končí i kulturní památky. Třeba obchodní dům Breda v Opavě https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Obchodní_dům_Breda
    Tyto kulturní památky byly privatizovány s tím, že stát na jejich opravy nemá peníze. Jenže soukromí majitelé se nakonec rozhodnou, že se jim nevyplatí vrazit moře peněz do opravy. Tak památky uprostřed města prostě chátrají, až jednoho dne spadnou.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    January 14, 2019 v 19.59
    Myslím, že činnost lidí, kteří se starali o chod Kliniky, by neměla stát a padat s jedním barákem. Snad ten spolek najde útočiště jinde, kde bude pokračovat. Pokud ovšem ke své pohodě nepotřebuje pocit ilegality.
    Pan Štampach píše o konfliktu mezi zastánci absolutního zbožnění vlastnictví na jedné straně a na druhé straně těmi, co vlastnictví takto nevidí.
    Jenže v reálu došlo k celkem banálnímu soudnímu sporu o neplatnost výpovědi z užívání nemovitosti. Nakonec to došlo až Ústavnímu soudu a ten potvrdil rozhodnutí civilních soudů nižší instance. Soudy uznaly stanovisko státní firmy, která tvrdí, že ten dům potřebuje a že právo spolku Klinika na jeho užívání zaniklo vypršením doby, kterou stanovila dohoda o užívání.
    Spolek tedy stál před rozhodnutím, jestli uzná platnost konečného právního stanoviska soudů, anebo jestli se dá na cestu vzdoru proti této důležité součásti našeho státu, který má ambice být státem právním.
    Skoro bych jim byla poradila, aby to nedělali. Právní stát se může hodit. Jak to vypadá, když soudy nejsou plnoprávným sloupem ústavního systému, jsme zažili.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    January 14, 2019 v 22.19
    No ano, pane Krupičko.
    Já váš postoj chápu.
    Ale aby platil plně, neměli se soudit.
    S tím hrdá občanská neposlušnost moc nekoresponduje.
    MP
    Martin Profant
    January 15, 2019 v 10.16
    Heleně Zemanové
    Ano. Nicméně je je přesto třeba podporovat v boji proti naprosté blbosti.

    SŽDC nechává chátrat a spadnout desítky budov, mnohé z nich mají památkovou hodnotu a jsou i v Praze, potřebnost ze strany této instituce je tedy přinejmenším pochybná a podobně jako u Vily Milada i v tomto případě lze důvodně předpokládat, že jednoznačně převládají ideologické důvody nad věcnými.

    Občanská neposlušnost je legitimní právě potud, že toto blbství zviditelňuje. Štampachovo psaní je hodně smutné, pokud bylo opravdu potřeba to napsat, pak je to s našimi křesťany hodně na pováženou.

    Z hlediska udržení budovy je občanská neposlušnost pochopitelně zcela neefektivní. Pokud je dnes ještě síla, která by mohla Kliniku zachránit, pak je to pražský primátor, jen když se mu jeho účastná podpora ráčí vrazit z huby do rukou.


    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 15, 2019 v 12.1
    Nedotknutelnost (a dotknutelnost) vlastnictví
    V dnešním "Právu" se proti těm, co zpochybňují "nedotknutelnost vlastnictví" velice ostře postavil jeden právník. A argumentoval tím, že toto právo vlastníka je zakotveno v ústavě; stejně jako třeba právo na nedotknutelnost života. A že - podle jeho názoru - kdyby se teď zpochybnilo to ústavní právo na nedotknutelnost vlastnictví, že bychom se jednou mohli dočkat i toho, že bude zpochybněno i to ústavní právo na život.

    Jeho argumentaci nelze upřít jistou logiku; ovšem to co zcela opomněl zmínit je to, že v moderních sociálních státech to vlastnické právo n e n í pojímáno jako absolutní. I když je zakotveno v ústavě. V ústavách civilizovaných států totiž bývají pravidelně i jiná ustanovení - totiž o s o c i á l n í o d p o v ě d n o s t i vlastnictví.

    Jsou zde tedy dva ústavní principy, které jsou vlastně od samotného počátku - úmyslně - konstruovány jako kolizní.

    Jde o to, kdo má v případě těchto kolizí rozhodovat, který z těchto principů má v daném případě větší váhu. Mají rozhodovat soudy, podle formálního práva - anebo mají rozhodovat "dobré mravy", tedy právě ten sociální aspekt?

    Není to opravdu nijak jednoduchá záležitost.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 15, 2019 v 12.8
    "Pokud ovšem (ten spolek) ke své pohodě nepotřebuje pocit ilegality."

    Paní Zemanová, právě tohle je ten důvod, proč já ke všem těch squatterským iniciativám zaujímám dosti zdrženlivý postoj.

    Založit nějakou komunitu s tím či oním zaměřením, to je dnes v ČR principiálně možno i legálně. A někdy třeba i s podporou státu.

    A tak se přece jenom staví otázka, jestli komunity určitého druhu pro pocit vlastního štěstí (či vůbec jako základní důvod své existence) nemají zapotřebí právě toho pocitu ilegality.
    Eva Hájková, penzistka
    January 15, 2019 v 12.28
    Myslím si to také. Tedy, že u těchto lidí je určitá potřeba ilegality. Být bojovníkem proti kapitalismu je přitahuje daleko víc, než být jen obyčejným člověkem, který pomáhá druhým.
    Ale na druhé straně, to bojové naladění se zřejmě bude mezi nimi vyskytovat tak jako tak. Prostě mají sklon k jakémusi vzdoru. Takže nasměrovat je k tomu, aby ten svůj sklon nějak pozitivně využili a dělali užitečné věci pro potřebné lidi, to je vlastně zásluha.
    MP
    Martin Profant
    January 15, 2019 v 14.17
    Matení pojmů
    Nedotknutelnost vlastnictví je fráze. Vlastníky samozřejmě tvrdě omezujeme. Nesmíš postavit stodolu na svém pozemku, za své peníze a pro svoji potřebu bez dodržení řady předpisů a souhlasu institucí, v určitých případech včetně sousedů. Nesmíš pálit ve svém kotli svoje pneumatiky atd. Natož vykácet svůj les nebo střílet ve svém revíru březí laně -- mimochodem to poslední omezení vlastnictví funguje od raného středověku přes liberální kapitalismus dones kontinuálně už přes devět set let (nejspíše déle, ale tak dlouho ho máme u nás doložené).

    V Ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod není ovšem o nedotknutelnosti vlastnictví ani slovo (oproti nedoknutelnosti života a obydlí), za to je tam věta o tom, že vlastnictví zavazuje. Nechce se mi shánět Právo, ale pokud tam jakýsi právník řekl to, co cituje pan Poláček, pak to svědčí o jeho nízké kompetenci.

    Samozřejmě, moje vlastnická práva -- jako každá jiná -- mohou být omezena pouze zákonem. Pokud je omezí někdo násilím, má stát povinnost je bránit.

    V tomto konkrétním případě porušoval nejprve své vlastní zákony stát. Jako vlastník nedbal faktu, že ho vlastnictví zavazuje a nechal chátrat budovu s určitým stupněm ochrany. Jako státní exekutiva navíc nedbal toho, nač se dnes odvolává -- totiž, že je o svěřený majetek povinen dbát s péčí řádného hospodáře.

    V této situaci byla občanská neposlušnost docela přiměřená. Elementární sanace budovy, která by jinak dnes už nejspíš spadla (tak jako spadne Vila Milada a nikdo za to nenakope zadek odpovědnému správci) a poskytování veřejně prospěšných služeb, to je ostatně mimořádně šťastná a společensky prospěšná forma takové neposlušnosti.

    Jistě, součástí volby občanské neposlušnosti je ochota přijmout trest. Proto také občanská neposlušnost může být součástí současného demokratického provozu v civilizovaných demokraciích.

    Potřebu ilegality si mohou mladí lidé uspokojovat kouřením hašiše, stahováníma sdílením filmů event. sprejováním. Pokud ji uspokojují dřinou pro druhé, nejspíš si s pouhým vysvětlením přitažlivostí ilegality nevystačíme.

    Mimochodem, provozovat aktivity Kliniky i legálně dnes opravdu v CR principiálně jde. Jen tu má to slovo "principiálně" stejný význam jako slovo "globál" ve starém vtipu o zasedání ÚV KSČ (Soudruh Husák řekl, že v globále je u nás všeho dostatek. A soudruzi z pléna se ho pak ptali, kde že ten obchodní dům Globál je.)
    + Další komentáře