Nejenom veřejná prostranství, ale městský prostor celkově by se měl chápat jako obecně sdílený statek, a to z důvodu jeho nesporné důležitosti pro každodenní lidský život. Je to určující faktor pro identitu lidí, kteří ve městě bydlí. Aby městský prostor fungoval jako společně sdílený, je potřeba se dívat ne na to, kdo ho vlastní, ale na způsob, jakým je spravován.

Městský statek nebo zdroj se stává společně sdíleným, když se na způsobu jeho řízení podílí komunita lidí, která jej společně používá (i když jej nevlastní). V demokratické společnosti by měl městský prostor takovým statkem být. Ale jak vidíme na příkladu pražského centra Klinika, není to tak.

Politický konsensus mimo politické strany

Může se zdát, že Klinika, hon na bezdomovce pořádaný bezpečnostně-informačním týmem na Praze 1, omezení buskingu, pití alkoholu na veřejnosti a plošné kontroly policie za účelem odhalení nelegálních migrantů spolu nemají nic společného. Ve skutečnosti však všechny tyto jevy ukazují na politický konsenzus o tom, co politika ve své podstatě je, jaká společnost je objektem jejího vládnutí a kdo z ní má být vyloučen, protože vadí, překáží, kritizuje, zpochybňuje spravedlnost práva nebo jednoduše není ve veřejném prostoru vítán.

Procházka po městě, kde jsou bezdomovci vytlačováni z veřejných míst a kritika je omezená jenom na formát podávání žalob na magistrát, je procházka Orwellovou totalitou, ne demokratickým městem 21. století. Za takovou totalitou stojí politický konsensus, který nestrpí vlastní zpochybnění. Právě proto se jeví tak křehký. Schází mu legitimita a hledá manipulativní a pochybná řešení místo řešení systematických, která by zohledňovala esenciálně demokratickou povahu města jakožto společně sdíleného statku.