Nejenom veřejná prostranství, ale městský prostor celkově by se měl chápat jako obecně sdílený statek, a to z důvodu jeho nesporné důležitosti pro každodenní lidský život. Je to určující faktor pro identitu lidí, kteří ve městě bydlí. Aby městský prostor fungoval jako společně sdílený, je potřeba se dívat ne na to, kdo ho vlastní, ale na způsob, jakým je spravován.

Městský statek nebo zdroj se stává společně sdíleným, když se na způsobu jeho řízení podílí komunita lidí, která jej společně používá (i když jej nevlastní). V demokratické společnosti by měl městský prostor takovým statkem být. Ale jak vidíme na příkladu pražského centra Klinika, není to tak.

Politický konsensus mimo politické strany

Může se zdát, že Klinika, hon na bezdomovce pořádaný bezpečnostně-informačním týmem na Praze 1, omezení buskingu, pití alkoholu na veřejnosti a plošné kontroly policie za účelem odhalení nelegálních migrantů spolu nemají nic společného. Ve skutečnosti však všechny tyto jevy ukazují na politický konsenzus o tom, co politika ve své podstatě je, jaká společnost je objektem jejího vládnutí a kdo z ní má být vyloučen, protože vadí, překáží, kritizuje, zpochybňuje spravedlnost práva nebo jednoduše není ve veřejném prostoru vítán.

Procházka po městě, kde jsou bezdomovci vytlačováni z veřejných míst a kritika je omezená jenom na formát podávání žalob na magistrát, je procházka Orwellovou totalitou, ne demokratickým městem 21. století. Za takovou totalitou stojí politický konsensus, který nestrpí vlastní zpochybnění. Právě proto se jeví tak křehký. Schází mu legitimita a hledá manipulativní a pochybná řešení místo řešení systematických, která by zohledňovala esenciálně demokratickou povahu města jakožto společně sdíleného statku.

↗

Politika potřebuje kolektivní projekt. Foto FB centra Klinika

K takovému druhu řešení patří například označení Kliniky vedením Prahy 3 za bezpečnostní riziko poté, co byl na budovu v roce 2016 uspořádán útok, nebo záhadný převod budovy z majetku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do majetku ministerstva práce a sociálních věcí těsně před projednáváním petice na magistrátu, který toto projednání fakticky znemožnil.

Privatizace každodenního života ve městě

Kritická role autonomních otevřených míst není jediný důvod, proč je Klinika pro Prahu důležitá. Ukazuje také na neúnosnost privatizace prostoru i jiných sfér a témat lidského života, kterou přináší kapitalismus.

Nedávno otevřená otázka nedostatku dostupného bydlení nemůže být vyřešena v kontextu, kde se bydlení považuje za individuální problém jedince. Není možné pomoci lidem bez domova, pokud se o jejích problémech uvažuje jakožto o individuálním selhání a neschopnosti pracovat. Politická kritika a správa společného života nemůže být vykonávána prostřednictvím individuálních žalob a žádostí.

Politika potřebuje kolektivní projekt. Takovým kolektivním projektem je právě Klinika, jelikož nabízí prostory pro alternativní kulturu, přímou tvorbu politiky, pomocí přednášek a lekcí otevírá důležitá témata a svou existencí na mapě města celkově zpochybňuje logiku privatizace městského života. Posouvá hranice mezi veřejným a soukromým a vyzdvihuje rozpor mezi vlastnictvím a právem na bydlení a na město.

Je nutné dodat, že na rozdíl od protestů proti zdánlivému ztělesnění všeho zla — Andreji Babišovi — kolektiv Kliniky tvoří projekt systematicky po dobu čtyř let a není omezen na ojedinělé výkřiky do veřejného prostoru. A to v podmínkách nekonečných sporů s institucemi a hrozby vyklizení.

Politický kontext

Poslední, na co bychom neměli zapomínat, je kontext, v němž Klinika existuje. Autonomní centra, která jsou založena buď kvůli potřebě bydlet, tvořit hudbu nebo politiku, nebo pomáhat uprchlíkům a lidem v nouzi, ukazují na mezery v kapitalistickém řádu. Občas také vykonávají práci, kterou stát dělat nechce nebo nezvládá.

Není třeba dogmaticky předpokládat, že jejich existence automaticky vede k zrušení soukromého vlastnictví. Pro tento účel by bylo potřeba sjednocení širokého množství různorodých zájmových skupin. V současné (neo)liberální společnosti, která z práva na majetek vzešla a vyvíjí tlak na privatizaci, se to zatím nezdá být možné.

Důležité ovšem je, že autonomní centra jsou lokální ohniska kritiky, která se do jisté míry snaží zabránit negativním projevům kapitalismu, jako je privatizace a komercionalizace města, komodifikace bydlení a omezení práva na město kapitálem. Nabízejí odlišný režim správy městského prostoru jakožto společně sdíleného statku, který může fungovat souběžně se soukromým a státním majetkem. Není legální, ale to neznamená, že není spravedlivý.

A to zejména v kontextu Prahy, kde místní politická reprezentace není schopná omezit Airbnb a developery a nabídnout turistům nic dalšího kromě levného piva, muzeí a staveb z doby Karla IV., aby zabránila jejich koncentraci ve středu města. S ohledem na částky, které se utrácejí za bydlení, vylučování bezdomovců, iritující počty turistů, neomezený vizuální šum a nesmírnou moc developerů se je třeba ptát, pro jakou společnost městský prostor v Praze vlastně je určen a jak silný faktický vliv v něm může mít kritický hlas.

Zdá se totiž, že o řádu, v němž žijeme, nelze pochybovat. Ale není tomu tak. Je ovšem potřeba imaginace a odvaha. Tedy vlastnosti, o jejichž existenci v české společnosti nás Klinika přesvědčuje už čtyři roky.