Ústavní soud odmítl stížnost kolektivu Autonomního sociálního centra Klinika proti nařízenému opuštění objektu. I když ještě neprobíhá patnáctidenní exekuční lhůta, padla tím jedna z posledních právních ochran před policejním vyklizením budovy bývalé polikliniky.

Opět tak hrozí, že komunitní prostor, jenž se během čtyř let stal centrem pražské autonomní kultury i politiky, nahradí oddělení geodézie Správy železniční dopravní cesty. Ta objekt získala od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových poté, co stát nemohl přijít na to, co by s rozsáhlou budovou po případném vyklizení vlastně dělal.

Ostatně soudím, že Klinika musí být zachována

Klinika za čtyři roky prošla bezpočtem právních bitev a krizí. Snad při každé z nich se opakovala tradiční série pro- a protisquatterských argumentů, stejně jako pobouření pravice v čele s žižkovskou ODS nad tím, že se někomu daří bránit po tak dlouhou dobu svůj sen proti nepřízni úřadů i policie. Před lídrem místních občanských demokratů Alexanderem Belluem by zbledl i Cato starší se svým Kartágem, kdyby slyšel ono vytrvalé a všudypřítomné „Klinika delenda est“.

Krom této SPD pro lepší lidi si na houževnatosti squatterů a obecné morální panice pravidelně spěchala přihřívat nahnědlou polívčičku i skutečná SPD, následovaná občas po nocích partičkami nácků.

I tak nemá valnou cenu opět rekapitulovat všechny argumenty, dokonce ani to, že jsou plány Správy železniční a dopravní cesty evidentně znouzectností. V době bujících kulturních střetů o každý nesmysl velkou část argumentace většina zainteresovaných lidí buď již slyšela, nebo došla k tomu, že ji zkrátka slyšet nechce. Polemizovat s rozsudky je také bezvýznamné: u soudu se politická diskuse vést nedá.

Klinika opět stojí před existenční krizí, která může skončit velmi hořce. Že by ale po zhruba devíti stech přednášek, koncertů, festivalů, jazykových kurzů, malování transparentů a demonstrací, po řadě nocí probdělých u baru či naopak na hlídkách měla opravdu v blízké době skončit?

Na to nelze s jistotou odpovědět. Konec autonomního centra ohlašovaly novinové titulky i šeptanda tolikrát, že je dobré alarmující zprávy brát s rezervou. Konec konců, stále neskončilo jednání se Správou železniční dopravní cesty ani soudní proces kvůli údajnému bezdůvodnému obohacení aktivistů na státním majetku.

Ano, soudní moc v podobě Nejvyššího a Ústavního soudu shledala existenci Kliniky definitivně nezákonnou a přes to nejede courák potenciálně vstřícných komunálních politiků ani squatterský rychlík. Autonomní centrum ale stále žije a nevzdává se. Zrovna před pár dny budovu zaplnily desítky lidí na dušičkovém reji pořádaném rodičovským kolektivem Mamatata a ve vzduchu a stěnách staré polikliniky není cítit nic jako temné očekávání poslední bitvy.

Solidarita má jít přes překážky. Ano, i ty právní

Jistá je jedna věc: Klinika opět potřebuje obecnou podporu zdola. Nestojí za ní žádné lobbistické skupiny ani politici s přetékajícími bankovními konty, a je tak zcela závislá nejen na houževnatosti svého kolektivu, ale hlavně na zájmu a solidaritě širokého okruhu lidí zvenčí.

V České republice je nicméně zvykem, že se podobná masová solidarita nevyznačuje přílišnou vytrvalostí ani ochotou jít přes překážky. To se u Kliniky ukázalo v momentu, kdy nebývale masová podpora postupně opadala poté, jakmile se prvotní vcelku přehledná situace zkomplikovala.

Další část sympatizantů obrací v návaznosti na aktuální soudní rozhodnutí. Zdejší až absurdní nedotknutelnost majetku a upřednostňování legality před jakoukoli legitimitou opět udělalo své. A to přesto, že je Klinika krystalickým příkladem dětinskosti státní represe vůči squatterům.

Tu půvabně vyjádřil soudce Luboš Vlasák, když k závěru soudního líčení po krátkodobém obsazení usedlosti Šatovka prohlásil: „obávám se, že trest nemá žádný smysl, ale musíme ho uložit“, čímž mimoděk geniálně shrnul situaci. Podivné je, že se touto logikou řídí nejen soudce, u něhož takový přístup lze přece jenom očekávat, ale i desítky lidí, co se hrnou na facebookový profil Kliniky volat poněkud sadomasochisticky po co nejtvrdším úderu státu vůči těm, co vybočují.

Za tím nelze hledat pořádkumilovnost či vyspělou demokratickou kulturu, v níž občané sami chrání základy společnosti. Právě naopak: ukazuje to na obecnou nekritičnost vůči zákonným normám, jež spíš než demokracii sluší autoritářským režimům, a především na nevraživost vůči politické imaginaci a autonomii. Ta je ostatně hlavním důvodem složité situace Kliniky.

Kdyby namísto jejího nekonformního kolektivu budovu užíval za podivných okolností náhodný developer, je bohužel velmi pravděpodobné, že by se podobná morální panika nad ignorováním soudních rozsudků nekonala.

To, co kritikům i bývalým sympatizantům autonomního centra ve skutečnosti vadí, je provokace skrytá ve squatterském sdělení „Ano, jsme tu třeba nelegálně, ale tato ilegalita je zločinem bez oběti. Naše porušení zákona je legitimní a obecně prospěšné, proto od něj jen tak neupustíme.“

Uhájené baráky a osvobozené životy

Ano, squatting je provokativní, stejně tak je provokativní i autonomní politika a kultura. A to je přesně ten důvod, proč je společnost potřebuje. V době, kdy je patrné, že se neoliberální kapitalismus otřásá v základech, vidíme zoufalou potřebu hledání nových a jiných sociálních vztahů, jež by načrtávaly alternativu jak k současnému světu, tak k falši a kolektivním narcismu nacionalistů.

Ostrovy autonomie, neposlušnosti a bez-státnosti, jakým je Klinika, se v interakci se zvědavostí, záští i sympatiemi okolního světa stávají laboratořemi právě takových jiných mezilidských vztahů. Vytvářejí nebývalý sociální mix, kdy se na desítkami světýlek ozářené noční zahradě polikliniky sejde punker, který v posledních letech procestoval třikrát tam a zpátky celou Evropu jen s batohem na zádech, s akademikem, jenž si přišel poslechnout přednášku o kritické teorii v urbanismu.

A nakonec to může být právě onen akademik, který náhodou ví, jak opravit rozviklaný komín, stejně jako se cestující punker může ukázat odborníkem na dosahování konsensu ve velkých skupinách. Vzniká tak svobodné a vzájemné rozvíjení lidských potenciálů, budování kolektivní svobody, o němž se nezdálo ani klasikům anarchismu. Rodí se cosi, co dalece přesahuje hranice pozemku Kliniky, a co se navždy člověku usadí kdesi v hlubinách mozku vedle amygdaly.

Staré rčení říká, že se squatting nepočítá na baráky, ale na životy. Na životy, v nichž vystavení se radikální svobodě a autonomní organizaci rozvázalo osobní i politickou imaginaci, jež běžně leží někde v koutě svázaná rutinou a odcizením tradiční politiky. Na životy zbudované nikoli z bezútěšného tlučení hlavou do zdi pracovního trhu, ale ze vzájemnosti i pochopení toho, že autonomie znamená umývat po sobě nádobí.

Faktem ale zůstává, že Klinika je barák vskutku neobyčejný, a i když nedosahuje ceny oněch proměněných životů, byla by věčná škoda jej ztratit. Proto se za něj postavme, a stejně tak i za existenci autonomní politiky a kultury, jež upřednostňuje legitimitu a osvobozenou imaginaci před názory Alexandera Bellu i rigidními soudními rozsudky.