V roce 2016 česká veřejnost s napětím sledovala příběh jednoho chátrajícího domu a kolektivu, který seskupení holých zdí tohoto domu proměnil na domovskou loď pro neuvěřitelně širokou škálu kulturních a sociálních projektů. Klinika po celý rok tepala životem, ačkoli neuběhl měsíc, aby její odpůrci nepřišli s novým návrhem, jak její sebevědomý dech přidusit. Squat v srdci Žižkova vzbuzoval mnoho rozdílných emocí u mnoha skupin obyvatel. Jeseniova ulice číslo 60 je první pražskou adresou, na kterou si zamíří dát šálek čaje mladý anarchista, i první adresou, kterou si budou přát populistky vypálit.

V průběhu roku se situace na Klinice dramaticky měnila. Za začátku roku 2016 platila ještě tři měsíce smlouva na užívání budovy. Během února se Klinika stala obětí útoku, ve který vyústila proti-imigrantská demonstrace Pevnost Evropa. Pachatelé rozbili kameny několik oken včetně obrovské výlohy a vhodili dovnitř světlici, od které vzplanul nábytek. Při útoku byl také zraněn kamenem do hlavy jeden muž.

Po útoku se zvedla vlna solidarity, na solidární shromáždění tehdy zavítal i ministr pro lidská práva. Andrej Babiš se nechal v tisku slyšet, že klinikářům prodlouží smlouvu. Ačkoli další trvání kliniky bylo podpořeno mnoha hlasy ze strany různých organizací i velkou účastní na demonstraci na podporu Kliniky, smlouva nakonec prodloužena nebyla.

Jako jeden z důvodů pro neprodloužení byla uváděna „nebezpečnost“ Kliniky. Tato obava byla ihned prohlášena za nepodloženou Policií ČR na Praze 3. Nakonec se hlavním formálním důvodem pro neprodloužení smlouvy stala nevhodná kolaudace Kliniky. Později však vyplynulo na povrch, že budova neprošla kolaudací nikdy a plicní Klinika zde fungovala desítky let v provizorním modu. Důvod uvedený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových byl evidentně zástupný.

Po neprodloužení smlouvy hledal kolektiv Kliniky jiné způsoby, jak v budově dál legálně působit. Jako jedna z možných cest se ukázalo převedení budovy do vlastnictví Hlavního města Prahy. 18. března kolektiv doručil na zastupitelstvo Hlavního města Prahy petici s podpisy přibližně 2 300 Pražanek a Pražanů. Tato petice požadovala projednání možnosti získání budovy bývalé kliniky do vlastnictví Prahy a její další provozování jako kulturně-sociálního centra. Samotné projednání záležitosti bylo nejprve zmařeno aktivním úředníkem z Ministerstva práce a sociálních věcí, ministryně Marksová následně musela vyvrátit, že by snad ministerstvo mělo někdy o budovu zájem.

Okupace Kliniky jako kulturní exploze

Mezitím vyhlásil kolektiv Kliniky, že hodlá v prostoru zůstat. Akce, která nakonec trvala déle než dva měsíce a během níž se v projektu vystřídaly tisíce lidí, se prezentovala pod hashtagem #occupyklinika. Desítky lidí z různých míst republiky i zahraničí každodenně přespávaly ve spacácích v nevytopené budově a připravovaly se jí bránit proti případnému vyklizení.

Okupovaná Klinika se během těchto měsíců změnila v dějiště obřího kulturního festivalu. Koncerty doplnila široká škála přednášek univerzitních osobností, veřejně působících intelektuálů i literátů. Přednášeli tu Martin C. Putna, Jiřina Šiklová, Ivan Štampach nebo Ondřej Slačálek. Kliniku podpořili Helena Třeštíková, Jáchym Topol, Filip Remunda, Petr Uhl, Arnošt Goldflam a Václav Bělohradský. Přes třicet spisovatelek a spisovatelů se podepsalo pod dopis na podporu Kliniky.

Mezi básníky a prozaiky vystupujícími na Klinice nechyběla jména jako Ivana Myšková, Josef Straka, Potmě, Adam Borzič, Ondřej Hanus, Marie Iljašenko, Básník Ticho nebo Marie Feryna. Festival Jeden svět na začátku stavu okupování Kliniky přemístil do budovy zahajovací film festivalu Jeden svět. Člověk v tísni byl jednou z mnoha neziskových organizací, které v tuto dobu Kliniky podpořily. V těchto dnech byla Klinika doslova přeplněna lidmi, na ono promítání jich přišlo okolo dvou stovek, na přednášky se pozdně příchozí jen těžko vměstnávali. Přestože budovu nebylo možné zcela vytopit a za okny byla stále zima, byla Klinika neustále vydýchaná…

Vedle kulturního rozkvětu se zastánci kliniky stále pokoušeli o alespoň částečnou legalizaci svého dalšího setrvání v objektu. Jednu z osobních obětí přinesl tehdy Matěj Stropnický, který se ve prospěch Kliniky vzdal kandidatury na post náměstka primátorky. Svoji rezignaci podmínil mimo jiné tím, aby magistrát zakoupil budovu v Jeseniově ulici a nadále v ní umožnil provoz kulturního a sociálního centra. Lze mu přičíst k dobru, že se na poli formální politiky udělal maximum. Stále ho však stejně jako celou Kliniku provázela nálepka „radikála“.