V souvislosti s posledním velkým policejním zásahem v Autonomním sociálním centru Klinika znovu vyvstaly na povrch některé důležité a kontroverzní otázky. Tou hlavní se nejpozději od chvíle, kdy měli obyvatelé Kliniky poprvé nařízeno budovu opustit, stala tato: kdy je vhodné podřídit se státní moci a je legitimní postavit se státním orgánům ve chvíli, kdy je komunita okolo Kliniky přesvědčena, že zákon, podle něhož má objekt opustit, je nespravedlivý?

Pro zodpovězení této otázky není nezbytné shrnout veškeré události, které se na Klinice za dobu její krátké existence, zejména v posledních měsících, odehrály. Pouze krátce uveďme, že se domníváme, že lidé tvořící Kliniku si zaslouží velké uznání. Za své obecně prospěšné aktivity, za zapojování se do veřejné diskuze či za nastavování zrcadla společnosti.

V komentáři Martina Vrby, který Klinika sdílela na svém Facebooku, bylo setrvání v Klinice označeno za „eticko-politický akt“. Martin Vrba ve svém textu uvádí, že podobně jako v minulých dvou stoletích bylo v bojích o emancipační hnutí třeba použít nelegálních strategií, tak i dnes je těchto bojů, které nelze vyhrát jen za pomoci stanovených procedur, více než dost. Domníváme se, že tento názor může být bez výrazně stanovených hranic nebezpečný a v kontextu demokratického právního státu nezodpovědný. Proto se k němu vyjadřujeme.

S Martinem Vrbou se shodujeme do té míry, že jistě existují rozdíly mezi platnou formou zákona a morální intuicí části společnosti. Shodujeme se i v tom, že vůči zákonu můžeme vyhlásit vnitřní autonomii, když s ním nesouhlasíme, a že tento postoj je výchozím bodem emancipačního boje, jehož výsledkem je změna zákona.

Z pohledu práva je rezistence Kliniky klasickým příkladem tzv. občanské neposlušnosti, která nebyla v minulosti ničím novým. Společným prvkem hnutí od sufražetek po Martina Luthera Kinga je přesvědčení o nelegitimitě zákona, organizovanost a připravenost nést následky za porušení pravidel.

Je důležité si uvědomit, že občanská neposlušnost je sice protizákonná, ale může být v určitých situacích legitimní. Podle Jana Pinze půjde někdy dokonce o „státoobčanskou povinnost řádného příslušníka státu“. Mluvíme tak slovy Jiřího Pehe o „snaze upozornit na to, že se věci vymkly rozumné vládě zákona a že selhaly normální možnosti komunikace skrze platné zákony“.

Shodně s Jürgenem Habermasem tak můžeme shrnout, že občanská neposlušnost je nutnou součástí politické kultury demokratického právního státu, která se má projevit za specifických podmínek. Na čem tento odpor stojí a padá, je jeho legitimita. Legitimitu odporu Kliniky při jejím vyklizení v posledních dnech, kdy neuposlechla stát nikoli jako vlastníka, ale jako autoritu, pokládáme za problematickou přinejmenším ze tří důvodů.

Prvním důvodem je fakt, že zatímco občanská neposlušnost si vyžaduje moment „zatlačení do kouta“, vyčerpání alternativ vedoucí ke krajnímu řešení, v případě Kliniky tomu tak podle našeho názoru nebylo. Jak už před námi shrnul Jakub Patočka, alternativní scénáře byly minimálně dva.

Tím prvým bylo spořádané opuštění objektu, jeho opětovné obsazení a pokračování v brojení proti postupu státu u civilních a správních soudů. Tím druhým spořádané opuštění objektu, který policie následně uzavře, a možnost protestních okupací a blokád s mnohem lepší vyjednávací pozicí.

Představit si lze nakonec i to, že komunita se z budovy přesune někam jinam, kde bude nadále vyvíjet svou prospěšnou činnost a dlouhodobě usilovat o změnu zákona mírnějšími prostředky než rezignací na jeho dodržování. V případě radikálnějších přístupů se totiž primárně klade odpor policii a tím státu se vším, co reprezentuje.

Druhým důvodem je, že použijeme-li krajní prostředky a krajní rétoriku dnes, připravujeme se tím o možnost je efektivně využít v budoucnu. Například média tak často upozorňují na nepravosti, které jsou skutečné, ale jazykem, který je přehnaný. Stačí se podívat na neustálé užívání přípony „-gate“.

Ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého, razantní jazyk je otupělý a nedává dostatečné prostředky k mobilizaci mas. Ve chvíli, kdy je zákonný postup označován za represi, ba dokonce projev policejního státu, přestáváme mít pro skutečnou represi slovník. Jak nazvat policejní stát, pokud za něj dnes nazýváme rutinní akci, kdy policie vyklízí objekt, kam byla nahlášena bomba, tedy skutečně chrání (což ne vždy v minulých měsících dělala)?

Označení zákona za represivní a stát, který ho skrze policii vynucuje, za policejní, protože zrovna já jsem přece objevil onu vyšší Pravdu, ono Dobro, které stojí nad zákonem, správné není. Ve chvíli, kdy nepřiměřeně intenzivně upozorňujeme na maličkosti, přestáváme mít účinné prostředky ve skutečně špatných situacích.

Copak vyvolávají dnes ještě francouzské demonstrace a stávky takové reakce, které vyvolávaly kdysi? Radikální jednání i rétoriku bychom si tak měli nechat na radikální chvíle.

↗

Z pohledu práva je rezistence Kliniky klasickým příkladem tzv. občanské neposlušnosti, která nebyla v minulosti ničím novým. Foto Facebook Autonomní sociální centrum Klinika

Za třetí a nejzásadnější důvod považujeme vadnost přesvědčení, že „zákon funguje hladce pouze tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu“, a že v opačném případě lze hovořit o „útlaku“. V demokratickém právním státě je zásadní, že pravidla, kterými se občané musí řídit, jsou přijímána spravedlivým způsobem (od toho aktivní a pasivní volební právo, pravidla legislativního procesu, ochrana menšin, veřejný ochránce práv).

To ale neznamená, že nemohou být přijaty normy, o kterých jsme přesvědčeni, že by platit neměly. Jedním z posledních příkladů takové situace může být nepřijetí zákona o zakázání kouření v restauracích. Z hlediska mnoha lidí iracionální zákony jsou však přijímány dnes a denně a zítra jsou znovu novelizovány. Je ale důležité, jakým způsobem na to reagujeme.

V případě zákazu kouření můžeme chodit oblečeni do cigaretových oblečků a šířit tabákový puch u vstupu do Poslanecké sněmovny či demonstrativně zapálit pět set cigaret v její kantýně. Stále však respektujeme skutečnost, že nejsme v krajní situaci a že tento problém se netýká základů naší společnosti.

Uvědomujeme si, že jsme zkrátka prohráli — a jdeme do další bitvy znovu. Je správné poukázat na ty, kteří podle našeho vnímání správné reformy blokují a na úroveň jejich morálního standardu případně jeho absenci. Nakonec je ale třeba přijmout skutečnost, že zde je právní stát, jehož zachování má větší význam než jedno konkrétní vítězství. Tedy, že účel v demokratickém právním státě prostředky nesvětí.

Počítat se musí i s tím, že některé věci zkrátka trvají dlouho. Jak píše ústavní právník Jan Kysela: „Liberální demokracie nabízí celou paletu forem občanské realizace, tříbení názorových odlišností atd. Je zaměřena na hledání kompromisu. Pouhá netrpělivost stran doby tohoto hledání, případně nespokojenost s podobou kompromisu nemůže být a priori dostatečnou legitimací aktů odporu.“

V souvislosti s odporem Kliniky se tak na pořad dne dostává varovný precedens, že rozhodne-li se menšina pokládat určitý zákon za evidentně amorální, jednoduše jej přestane dodržovat. Podnikatelé přestanou platit daně, homosexuálové začnou hromadně adoptovat děti, solidárnější spoluobčané stříhat drátěné ploty uprchlických center. To vše by bylo představitelné, kdyby naše „morální intuice“ byly stejné. Určitě však není třeba zdůrazňovat, že nejsou. A dobře tomu tak.

Pokud se podíváme z druhého tábora na to, co jsou boje, které nelze dosáhnout za pomoci stanovených procedur, tak by se jednalo o všechny cizince zavřené v internačních táborech, homosexuály poslané na nucenou léčbu či násilně zavřené mešity. Jaká by byla reakce na tato jednání, kdyby se jí dopustila angažovaná menšina? Silná reakce policie, za kterou bychom všichni byli vděční.

Aplikace zákona tak působí to, co někteří nazývají „útlakem“ či „represí“, co ale co nakonec není nic jiného než podřízení se vůli většiny. Jestliže máme pocit, že většinové rozhodnutí není spravedlivé, je správné proti němu brojit všemi prostředky, které zákon nabízí (od mediálních sdělení přes politický boj, ústavní stížnosti, demonstrace, stávky).

Jestliže máme pocit, že nám něco brání bránit se proti vůli většiny, je správné za svůj politický hlas bojovat. Na ochranu ústavně zaručených práv můžeme podle soudní judikatury vystoupit dokonce i s prostředky, které zákon jinak zakazuje (např. nelegální stávky). Lze si představit i počáteční okupaci Kliniky jako symbolické gesto, které sice překročí určité hranice, ale stále je v mezích.

Zaplacení pokuty ÚZSVM, ke které se uskutečnilo v posledních dnech, tak není důsledek represe, jak Klinika tvrdí, ale součástí legitimního politického boje. Podobně jako když se člověk postaví proti řádně nahlášené fašistické demonstraci a nechá se pokutovat — jedná se o politický boj, nikoli o represi státu.

Pro jistotu zdůrazňujeme, že zákon nevnímáme jako absolutní nebo totální a že vůči němu „není možné vyhlásit jakoukoli formu autonomie“. Připustit však nelze ani opačný náhled, a sice že zákon je relativní, to znamená že je pro každého závazný jen do té míry, v níž se shoduje s jeho morální intuicí. Důležitá je intenzita.

Zejména čím více je zákon evidentně protiústavní (formálně vzato ale protiústavní není, dokud tak neřekne Ústavní soud), tím lépe můžeme ospravedlnit jeho porušení. Jestliže zákon evidentně protiústavní není (v tomto případě dokonce chrání ústavně zaručené vlastnické právo), legitimizace jeho porušení se úměrně ztíží. Namísto občanské neposlušnosti by v tu chvíli mělo nastoupit aktivní občanství, např. cestou legalizace (či konstitucionalizace) squattingu.

Podle Martina Vrby jsou argumenty zákonné ochrany vlastnického práva „v mnoha případech jen účelovým napadením projektu, který leží těmto lidem v žaludku z jiných důvodů (především od té chvíle, kdy Klinika začala pomáhat uprchlíkům nebo opakovaně deklarovala své antisystémové, antikapitalistické pozice)“. Pokud by si ale kolektiv Kliniky sáhl na srdce, není jeho odpor proti zákonu do značné míry podmíněn jeho dlouhodobým odporem vůči Zákonu samému?

Zákonu jako nositeli hodnot společnosti, se kterými se tito lidé vždy neztotožňují? Systému, který je pro tyto svobodné a alternativní lidi příliš svazující? Trhu, který je pro tyto lidi příliš tvrdým? Světu, který je pro tyto lidi příliš bolestný a chtějí jej změnit?

Je nám sympatická snaha kolektivu Kliniky. Pokud ale touží jít zkratkou tam, kam se má chodit cestou delší a nejistou, tak naši sympatii částečně ztrácejí. Prošlapávání takové cesty vedené dobrými úmysly totiž může vést paradoxně k destrukci jak státu demokratického, tak státu právního. Bojujme tedy za demokratický právní stát i tím, že se někdy omezíme, a s vědomím, že některých změn nejspíše nedosáhneme. Ut non pereat mundus.