Odkazujete na rozhodnutí ve věci Ptačího potoka. Jde ale skutečně o srovnatelné případy?
1. Aktivisté na Ptačím potoku jednali v krajní nouzi - bez jejich počinu by ty stromy byly nenávratně vykáceny. Aktivisté na Klinice v krajní nouzi nebyli - na to jsme už upozornili ve výše uvedeném textu.
2. Aktivisté na Ptačím potoku byli fakticky vyloučeni z rozhodování o těch stromech - nebylo jim umožněno, pokud vím, stát se účastníky správního řízení. Aktivisté na Klinice jsou účastníky civilního řízení ohledně té nemovitosti, stejně jako určitě i správního řízení v souvislosti s postupem policie.
3. Aktivisté na Ptačím potoku bránili své základní právo na příznivé životní prostředí. Aktivisté na Klinice žádné základní právo ani k té budově, ani k činnosti, které v ní provádějí, nemají.
Podle mého názoru to nejsou srovnatelné případy, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že obojí jsou případy občanské neposlušnosti, v nichž je legitimní porušit zákon a pokyn policisty.
Honza Macháček: Díky za sdílení toho článku Jana Rovenského, protože když se na něj podíváte pozorně, podporuje vlastně naši argumentaci. Případy, které Rovenský vyjmenovává k podložení svého stanoviska, se totiž (až na Horvátha, kterého se ale Ústavní soud zastal z jiného důvodu, a sice bezúčelnosti pokuty) všechny týkaly svémocné ochrany ÚSTAVNÍHO práva jednotlivce - u toho bezdomovce to bylo jeho právo na ochranu zdraví, u disidenta Šimsy lidská důstojnost (§ 43 nálezu: Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu").
Pokud Vám policista bez zákonného důvodu zasahuje do Vašeho ústavního práva (dá Vám v hospodě pěstí, nařídí skočit z okna, dělat dřepy nahý atd.), skutečně, jak Rovenský píše, byste měl mít nárok toto své právo bránit i svépomocí, resp. v nutné obraně. Nic jako ústavní právo na squatting ale v roce 2016 (bohužel) neexistuje. V tu chvíli stojíte proti zákonu (policistovi) sám a ochrany se lze dožadovat jedině zpětně, protože policistovi svědčí presumpce zákonnosti jeho jednání.
Ad Jen přes mou mrtvolu. To jste napsal, moc hezky, ilustrativně. Podle mě je nešťastné, že někdo pravděpodobně použil bomby jako záminky vylákání těch lidí z budovy, stejně jako je nešťastné, že policie trvala na tom, aby aktivisté budovu opustili, i přes jejich postoj "Jen přes mou mrtvolu". Nicméně "nešťastnost", ba ani hloupost, bezprecedentnost nebo zbytečnost nejsou kategorie, kterými lze podle mě (s výhradou ochrany základního lidského práva) odůvodnit neuposlechnutí policisty jednajícího podle zákona.
Své sympatie k projektu Kliniky jsme zdůraznili proto, že nejsme z těch, kteří by se vší její činností apriorně nesouhlasili. V článku jsme citovali čtyři autority, které šířeji psaly o občanské neposlušnosti a které by tudíž k tomu měly co říct. Na Klinice se sice mohou sdružovat lidé různých názorů, postojů a chutí, ovšem myslíme si, že z pohledu přístupu k autoritě státní moci jde o skupinu poměrně homogenní, proto je shrnujeme pod "komunitu Kliniky".
Rozdíl mezi námi a Vámi je v tom, že podle nás je každý postup policie zákonný do té chvíle, než k tomu kompetentní orgán rozhodne, že zákonným nebyl. Do té doby ale v právním státu platí, že s výjimkou některých skutečně krajních situací (kdy může legitimně nastoupit občanská neposlušnost) se státní orgány prostě poslouchají. Pokud je na hřišti nesprávně odpískaná penalta, nevezmou přece hráči, trenéři ani fanoušci rozhodčímu píšťalku z ruky a nerozhodnou podle sebe. To by se prostě nedalo hrát. Rozhodčí má vždycky pravdu. Dokud příslušný orgán neřekne, že pravdu neměl. Podobně i když máme už během zásahu dobré důkazy, že policie jedná nezákonně a účelově, je správné policii poslechnout a nápravu hledat jinde. Ne svépomocí.
Pokud máte Habermase a Arendtovou přečtené tak důkladně, určitě víte, že ani jeden by se nepostavil za relativní pojetí zákona, který občané porušují, kdy se jim zachce. Brojili by pouze za to, že ve chvíli evidentně protiústavních, příp. evidentně amorálních, postupů, je třeba zákon porušit.
Zároveň by mě zajímalo, kde v Habermasovi se dozvíme, že zákony nejsou vůlí většiny (ve smyslu fikce, kterou společenská smlouva zakládá). Zrovna u Habermase, který se nejednou postavil za procedurální teorii demokracie, by mě to dost překvapilo.
Klinika a občanská neposlušnost: kam až lze zajít a nepřijít o právní stát?
Abel, Drápal
1. Aktivisté na Ptačím potoku jednali v krajní nouzi - bez jejich počinu by ty stromy byly nenávratně vykáceny. Aktivisté na Klinice v krajní nouzi nebyli - na to jsme už upozornili ve výše uvedeném textu.
2. Aktivisté na Ptačím potoku byli fakticky vyloučeni z rozhodování o těch stromech - nebylo jim umožněno, pokud vím, stát se účastníky správního řízení. Aktivisté na Klinice jsou účastníky civilního řízení ohledně té nemovitosti, stejně jako určitě i správního řízení v souvislosti s postupem policie.
3. Aktivisté na Ptačím potoku bránili své základní právo na příznivé životní prostředí. Aktivisté na Klinice žádné základní právo ani k té budově, ani k činnosti, které v ní provádějí, nemají.
Podle mého názoru to nejsou srovnatelné případy, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že obojí jsou případy občanské neposlušnosti, v nichž je legitimní porušit zákon a pokyn policisty.
Pokud Vám policista bez zákonného důvodu zasahuje do Vašeho ústavního práva (dá Vám v hospodě pěstí, nařídí skočit z okna, dělat dřepy nahý atd.), skutečně, jak Rovenský píše, byste měl mít nárok toto své právo bránit i svépomocí, resp. v nutné obraně. Nic jako ústavní právo na squatting ale v roce 2016 (bohužel) neexistuje. V tu chvíli stojíte proti zákonu (policistovi) sám a ochrany se lze dožadovat jedině zpětně, protože policistovi svědčí presumpce zákonnosti jeho jednání.
Ad Jen přes mou mrtvolu. To jste napsal, moc hezky, ilustrativně. Podle mě je nešťastné, že někdo pravděpodobně použil bomby jako záminky vylákání těch lidí z budovy, stejně jako je nešťastné, že policie trvala na tom, aby aktivisté budovu opustili, i přes jejich postoj "Jen přes mou mrtvolu". Nicméně "nešťastnost", ba ani hloupost, bezprecedentnost nebo zbytečnost nejsou kategorie, kterými lze podle mě (s výhradou ochrany základního lidského práva) odůvodnit neuposlechnutí policisty jednajícího podle zákona.
Rozdíl mezi námi a Vámi je v tom, že podle nás je každý postup policie zákonný do té chvíle, než k tomu kompetentní orgán rozhodne, že zákonným nebyl. Do té doby ale v právním státu platí, že s výjimkou některých skutečně krajních situací (kdy může legitimně nastoupit občanská neposlušnost) se státní orgány prostě poslouchají. Pokud je na hřišti nesprávně odpískaná penalta, nevezmou přece hráči, trenéři ani fanoušci rozhodčímu píšťalku z ruky a nerozhodnou podle sebe. To by se prostě nedalo hrát. Rozhodčí má vždycky pravdu. Dokud příslušný orgán neřekne, že pravdu neměl. Podobně i když máme už během zásahu dobré důkazy, že policie jedná nezákonně a účelově, je správné policii poslechnout a nápravu hledat jinde. Ne svépomocí.
Pokud máte Habermase a Arendtovou přečtené tak důkladně, určitě víte, že ani jeden by se nepostavil za relativní pojetí zákona, který občané porušují, kdy se jim zachce. Brojili by pouze za to, že ve chvíli evidentně protiústavních, příp. evidentně amorálních, postupů, je třeba zákon porušit.
Zároveň by mě zajímalo, kde v Habermasovi se dozvíme, že zákony nejsou vůlí většiny (ve smyslu fikce, kterou společenská smlouva zakládá). Zrovna u Habermase, který se nejednou postavil za procedurální teorii demokracie, by mě to dost překvapilo.