Policejní vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika, a zejména reakce aktivistů na tento zásah, vyvolaly diskusi o legitimitě občanské neposlušnosti a povaze zákona. Martin Vrba se ve svém textu klinikářů zastal a označil jejich reakci za „eticko-politický akt“ a součást emancipačního boje proti zákonu, která není v souladu s morálními intuicemi.

V našem navazujícím komentáři jsme sice dosavadním aktivitám Kliniky vyjádřili sympatie, zpochybnili jsme však legitimitu jejího odporu, mimo jiné s ohledem na nevyčerpání alternativ a nemožnost relativizace platnosti zákona.

Na náš komentář konečně reagoval Lukáš Likavčan. Protože se podle nás jedná o otázku klíčovou pro pochopení tvorby politické vůle, rozhodli jsme se k tématu znovu vyjádřit.

Celkové vyznění Likavčanova textu je takové, že jsme v našem rozboru občanské neposlušnosti Kliniky nezohlednili některé důležité postuláty, jako je „politicko-ideologická rovina demokratické společnosti“, respektive ideologičnost zákona, se kterou je spojena i „slast z podílu na moci“. Nás naopak mrzí, že bez odezvy zůstaly dva z našich tří stěžejních argumentů, a sice argument nevyčerpanosti alternativních prostředků (například dočasné opuštění budovy) a riziko degenerace jazyka, kterým tyto stavy popisujeme (policejní stát, represe).

Souhlasíme s Lukášem Likavčanem, že existuje pravda politická, o kterou se bojuje, stejně jako že ji vyjadřují současné zákony. Tuto skutečnost neignorujeme, jak se autor domnívá. Pouze rozlišujeme pravidla hmotná a pravidla procesní s jejich odlišnou schopností tuto politickou pravdu reflektovat.

Hmotná (substantivní) pravidla jsou jednoznačným vyjádřením a reflexí zájmů a hodnot: manželství je mezi mužem a ženou, vražda je trestná, stavět v národním parku lze jen s příslušným povolením. Zájmy a hodnoty jsou (měly by být) součástí předvolebních programů a prohlášení politiků, které oni pak promítají (měly by promítat) v zákonech, podzákonných předpisech a při široké shodě na základních otázkách i v ústavních zákonech. V tomto ohledu jsou hmotná pravidla slovy Lukáše Likavčana ideologická.

Naproti tomu existují pravidla procesní (procedurální). Procedurální pravidla vyjadřují hodnoty o poznání hůře a velká část z nich je toliko technického charakteru. Ta nejdůležitější z nich zásadně nesledují žádný ideologický cíl. Orientují se na prostředky, jejich funkce je zabezpečovací, deliberativní. Jejich smyslem je zajistit, aby se rozhodnutí účastnili všichni relevantní aktéři, aby se rozhodovalo efektivně a transparentně a zamezilo zneužití postavení silnějšího. Příkladem může být princip většinového hlasování, právo na obhájce nebo zákaz nekalé soutěže. Jejich ideologie je jiného rázu než ideologie hmotněprávních pravidel.

Lukáš Likavčan je velmi otevřený, když zmiňuje, že „Klinika je zpochybněním legitimity současného práva“, a odsuzuje samotný autoritativní zdroj legitimity právního rámce naší společnosti. Zpochybňuje tak pravidla hry a „zakládá možnost změny zákona zvenčí“. Tento názor, domníváme se, je nebezpečný pro fungování společnosti. Boří totiž ustálená pravidla ohledně tvorby a aplikace zákonů.

Je však otázkou, na kolik jsou tato pravidla reálná pro někoho, kdo má o procedurální správnosti tvorby a aplikace zákonů v České republice své pochyby. Je-li někdo přesvědčen, že svá práva nemůže bránit u soudu, aniž by zaplatil vysoký soudní poplatek a čekal měsíce a roky na pravomocné rozhodnutí, a že jím zvolení zákonodárci konstantně hlasují v rozporu s jejich volebním programem, nebo že on sám úspěšně kandidovat nemůže, protože o výsledku rozhodují peníze a soukromá média, tak není divu, že právnímu státu jednoduše nevěří. Přinese mu asi tolik užitku jako systém ideologicky nastavený proti němu.