Po několika dnech opět vcházím do žižkovské Kliniky. Během posledních deseti dnů byla dvakrát svědkem vpádu policejních jednotek. Dvakrát se její příznivci a obyvatelé rozhodli ji nenechat v rukou ÚZSVM, úřadu, který se o budovu dlouhodobě nestaral. Vyjádření jeho ředitelky Kateřiny Arajmu o Klinice jsou pak velmi zkreslující.

Skoro jako by se nic nezměnilo, běží mi hlavou, když vcházím do dveří. Hned za nimi mě čeká výrazná připomínka minulých dní. Stoji zde dva do půli rozbité betonové sudy. Před čtyřmi dny jsem byla připoutaná přibližně čtyři hodinu k jednomu z nich.

Prohlížím si zářezy cirkulárkou a divím se, jak blízko byly místu, kde jsem seděla já a ostatní lidé. Když policisté sud řezali, měla jsem na hlavě deku a cítila jen doteky jisker. Hluk přístrojů, který se občas snažili křikem přehlušit ostatní aktivisté. Většinou bez úspěchu.

Spoušť, která na Klinice po zásahu policie zbyla, pracovníci ÚZSVM vyfotili a na svých stránkách vydávali za důkaz toho, jak se klinikáři o budovu nestarají.

Spolu se mnou se na hromadu suti dívá sportovní trenérka, mladá žena s laskavým, upřeným, odhodlaným pohledem a precizně vypracovaným tělem. Prohodí suše: „Úplně zbytečné.“ Pokračuje dál do kavárny, kde domlouvá s obsluhou, kde bude probíhat posilování a kam mají být nasměřováni případní zájemci.

Po chvíli se také svezu do křesla v „kavárně“, dostávám kafe, otvírám notebook a rozhoduji se, že zbytek mé dnešní práce udělám tady. Kolem mě proudí lidé na nejrůznější jazykové kurzy, ze zahrady je slyšet smích. Vedle mě diskutují lidé, kteří se dnes potkali poprvé, o Leibnizově filosofii a Jungově teorii osobnosti. Kolektiv právě přebírá v sídle primátorky cenu za občanskou statečnost. Mladá rozesmátá cizinka se mě zpoza stolu ptá velmi lámanou angličtinou, co se tento týden v Praze děje.

Klinika už pro mě navždy zůstane spojena se složitým zápasem, s mocenskou agresí vůči ní uplatňovanou, ale jedno je i nadále jasné: žije. Dýchá svým pomalý, klidným tempem. Je otevřená všem otevřeným. Je plná šťavnatého programu.

Stále si ale nemohu zodpovědět otázku, co to vlastně bylo za zápas, do kterého se Klinika zapojila. Proč v sociálním centru plném volnočasového programu pobíhá šedesát těžkooděnců? Co je to za konflikt, který vede k neustálému nahlašování bomb? Proč diskuze o Klinice sklízí tolik protichůdných komentářů?

Klinika se stává projekčním plátnem pro mnoho konfliktů. Konfliktů mezigeneračním, politických, sociálním, morálních. Na Klinice probíhá konflikt o mnoho přesahující možnost užívání jednoho domu. Aktivity okolo jednoho domu jsou něčím mnohem hlubším než jen snahou o jeho udržení.

Chtěla bych některé z hlubším konfliktů množících se okolo Kliniky zachytit…

Moje a naše demokracie

Když byla na Klinice poprvé nahlášená bomba, dostala jsem se na místo poměrně rychle. Ještě rychleji, se ale na místě objevila starostka Prahy 3 Vladislava Hujové s televizním štábem. S kameramanem v zádech se snažila vést dialog s občany scházejícími se na místě. V její argumentaci mě zarazilo především užívání spojení „moje demokracie“.

Demokracie paní Hujové by se pak měla projevovat tím, že pokud nejsme politická strana, která byla úspěšná ve volbách, nemáme právo mít na užívání objektu názor. Na argument, že na Praze 3 zvítězili ve volbách zelení, odpovídá, že se  „s nimi“ nikdo nechtěl bavit.

Po chvíli rozhovoru je jasné, že si paní Hujová představuje demokracii, jako lehce kultivovanější způsob, jak aplikovat do běžného života pravidla džungle. Nerozhoduje míra společenské aktivity ani počet lidí, kteří se shodnou na společném záměru. Důležité je pevně vězet v systému a být v každém ohledu silný.

↗

Spoušť, která na Klinice po zásahu policie zbyla, pracovníci ÚZSVM vyfotili a na svých stránkách vydávali za důkaz toho, jak se klinikáři o budovu nestarají. Foto Natália Zajačiková, Flickr

Toto pojetí „demokracie“ ukazuje, jak hluboce si paní starostka neváží občanské společnosti. Jak zásadně opomíjí stavební kameny, na kterých demokracie stojí. Demokracie totiž není „její“, ale vždy „naše“. Vysoká míra byrokracie ohrožuje i tu „její demokracii“.

Co není pod diktátem peněz, nemá být vůbec

Dalším argumentem byly peníze. „Rozdáváme jich spoustu, proč si je nevezmete? Máme tu spoustu ‚neziskovek‘.“

Obecně si myslím, že pojem „neziskovka“ je v hluboké krizi. Naznačuje totiž, že společensky prospěšná aktivita nevytváří žádný „zisk“. Staví tak do protikladu „ziskové“ projekty — firmy, které pak ze svého zisku mohou „podporovat“ neziskovky. Staví navždy hluboce veřejně prospěšné aktivity do role žebráků. Ospravedlňuje systém, které nechává společnosti se zásadní společenskou prospěšnosti náhle bez jakýchkoli prostředků.

„Neziskovky“ jsou navždy závislé na libovůli ziskovek. Jejich existenční nutností je mít především dobré PR.

Logika tohoto systému ospravedlňuje nehumánní a společensky nebezpečné hromadění zisku. Jeho přesně odměřená část pak může být odvedena na vhodné, vybrané, poslušné neziskovky.

Klinika, i když prostředkuje mnoho služeb a programu, za který by se žádná neziskovka nemusela stydět, si hájí svoji nezávislost. Svojí společenskou prospěšnost. Ano, je v mnoha svých aktivitách zaměřena především na pomoc slabším, ale to neznamená, že musí být napořád sama žebrákem.

Důvěra a podezřívavost

Klinika je otevřená. Zatímco v běžném životě je člověk neustále upozorňován na to, aby dával pozor na své osobní věci, na Klinice se předpokládá důvěra. Ochota lidí se dělit o své vědomosti, schopnosti, o věci, které už nepotřebují, je na Klinice evidentní. Bez velké osobní obětavosti by Klinika neexistovala.

Taková míra osobního nasazení a nezištnosti je někdy těžko představitelná. Jiná logika Kliniky poskytuje členům kolektivu i podporovatelům zvláštní druh zadostiučinění, které je těžko pochopitelný pro outsidery. Těžko přeložitelný do jazyka úspěchu a trhu. Kreativita na Klinice proudí jinými kanály a je odměňována jiným způsobem.

Legalismus versus milosrdenství

Dalším velmi rozšířená argumentace proti Klinice je založena na porušování zákona. Často její odpůrci ani nemyslí české právo, jelikož Klinika na místě v tuto chvíli není nelegálně. Jde však o vyhraněný legalismus. Překročení hranic, které by podle některých lidí překročeny být neměly. Nejde tu ani tak o co by se s domem dělo, kdyby ho kolektiv nezabral. Nejde o to, jak jsou aktivity na domě užitečné. Klinika byla prostě nejprve „zasquatovaná“ a tak už nikdy nemůže být něčím, co by slušní Češi schvalovali.

Podobně jako u uprchlíků tu užití slova „nelegální“ vyjadřuje spíše přání než skutečnost. Klinika naráží spíše na zažité, přísné zákony strnulých a šedivých tradic než na nemožnost najít nějakou legální podobu. Spíše na zarytý odpor politický elit než na systémovou neúnosnost řešení, které nabízí.

Selský rozum velí, že Autonomní sociální centrum Klinika je pro své vzdálenější i bližší okolí prospěšné. Argument tím, že nám za chvíli někdo zabere několik měsíců nepoužívaný byt, je podobný úvaze, že podtrhávání tužkou v půjčených knihách nás povede k zapálení knihovny. Skutečnost, že se kolektiv ujal Kliniky, jako vdovy nebo ženy sice vdané, ale dlouho opuštěné a zubožené, neznamená, že brzo sklouzne ke znásilňování dětí.

V příběhu Kliniky je možné nalézt velkou míru mírnosti, milosrdenství. Mnoho členů kolektivu a jejich podporovatelů na sebe vědomě bere roli neprivilegovaných. Staví sebe sama do role těch, které drtí problémy bytové politiky, policejní agrese nebo vyloučení ze společnosti. Na jejím příkladu je možné sledovat nejen velkou míru odvahy ale také pokory. Odhodlání pomoci lidem na útěku, lidem bojujícím s bezdomovectvím stojí na základě přijmutí faktu, že se nemáme na základě čeho nad ně vyvyšovat.

Obhajování zažitých zákonů a pravidel společnosti je odvozeno z pocitu, že je já sám přeci dokonale ovládám, že se ji dennodenně podrobuji. Jinak je pouze povrchní pózou. Většina z odpůrců Kliniky nejspíš nikdy nezasguatovala státní dům, ale velmi pravděpodobně určité nepsané pravidlo porušila, aby prospěla určitému druhu legitimity. Taky se v určitém smyslu stala hrdinou v boji proti zkostnatělému systému.

Kolektiv Kliniky si cenu Nadace Charty 77 jistě zaslouží. Jelikož se nestydí vzít na sebe roli výrazné jinakosti. Připomínat nám charakter totality, ve kterém stále žijeme. Upozornit na nefunkční mechanismy. I tato doba totiž potřebuje být obohacena nekonformismem.