Po několika dnech opět vcházím do žižkovské Kliniky. Během posledních deseti dnů byla dvakrát svědkem vpádu policejních jednotek. Dvakrát se její příznivci a obyvatelé rozhodli ji nenechat v rukou ÚZSVM, úřadu, který se o budovu dlouhodobě nestaral. Vyjádření jeho ředitelky Kateřiny Arajmu o Klinice jsou pak velmi zkreslující.

Skoro jako by se nic nezměnilo, běží mi hlavou, když vcházím do dveří. Hned za nimi mě čeká výrazná připomínka minulých dní. Stoji zde dva do půli rozbité betonové sudy. Před čtyřmi dny jsem byla připoutaná přibližně čtyři hodinu k jednomu z nich.

Prohlížím si zářezy cirkulárkou a divím se, jak blízko byly místu, kde jsem seděla já a ostatní lidé. Když policisté sud řezali, měla jsem na hlavě deku a cítila jen doteky jisker. Hluk přístrojů, který se občas snažili křikem přehlušit ostatní aktivisté. Většinou bez úspěchu.

Spoušť, která na Klinice po zásahu policie zbyla, pracovníci ÚZSVM vyfotili a na svých stránkách vydávali za důkaz toho, jak se klinikáři o budovu nestarají.

Spolu se mnou se na hromadu suti dívá sportovní trenérka, mladá žena s laskavým, upřeným, odhodlaným pohledem a precizně vypracovaným tělem. Prohodí suše: „Úplně zbytečné.“ Pokračuje dál do kavárny, kde domlouvá s obsluhou, kde bude probíhat posilování a kam mají být nasměřováni případní zájemci.

Po chvíli se také svezu do křesla v „kavárně“, dostávám kafe, otvírám notebook a rozhoduji se, že zbytek mé dnešní práce udělám tady. Kolem mě proudí lidé na nejrůznější jazykové kurzy, ze zahrady je slyšet smích. Vedle mě diskutují lidé, kteří se dnes potkali poprvé, o Leibnizově filosofii a Jungově teorii osobnosti. Kolektiv právě přebírá v sídle primátorky cenu za občanskou statečnost. Mladá rozesmátá cizinka se mě zpoza stolu ptá velmi lámanou angličtinou, co se tento týden v Praze děje.

Klinika už pro mě navždy zůstane spojena se složitým zápasem, s mocenskou agresí vůči ní uplatňovanou, ale jedno je i nadále jasné: žije. Dýchá svým pomalý, klidným tempem. Je otevřená všem otevřeným. Je plná šťavnatého programu.

Stále si ale nemohu zodpovědět otázku, co to vlastně bylo za zápas, do kterého se Klinika zapojila. Proč v sociálním centru plném volnočasového programu pobíhá šedesát těžkooděnců? Co je to za konflikt, který vede k neustálému nahlašování bomb? Proč diskuze o Klinice sklízí tolik protichůdných komentářů?

Klinika se stává projekčním plátnem pro mnoho konfliktů. Konfliktů mezigeneračním, politických, sociálním, morálních. Na Klinice probíhá konflikt o mnoho přesahující možnost užívání jednoho domu. Aktivity okolo jednoho domu jsou něčím mnohem hlubším než jen snahou o jeho udržení.

Chtěla bych některé z hlubším konfliktů množících se okolo Kliniky zachytit…