Klinice samozřejmě stejně jako všichni lidé dobré vůle přejeme štěstí. Praha i české země na tom budou lépe, pokud najdou cestu, jak ji ochránit před zapšklostí a malostí všemožných nepřejícníků a prostě ji nechají existovat. Česká republika by měla být dost velkorysá a sebevědomá, aby unesla podobnou instituci fungující na principu „udělej si sám“ v každém větším městě.

Převládající přístup státních institucí vůči Klinice je v řadě ohledů nesympatický i nepřijatelný. Špatně skrývaná nechuť šéfky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k tomu, aby v Klinice autonomní svépomocné „něco“ nahradilo chátrající a tlející „nic“, bije do očí. Stejně tak maloměšťácké předsudky představitelů Prahy 3 či některých dalších pražských politiků.

↗

Nepřijatelné, ba přímo opovržení vzbuzující, je samozřejmě i ničení vnitřních prostor Klinik, po jejím úterním vyklizení kvůli nahlášené bombě. Pochybnosti je možné mít o rozsahu policejních sil nasazených zde do akce a také o různých částech jeho průběhu. A je možné vést legitimní debatu také o tom, zda se po vyklizení měla Klinika vracet do rukou kolektivu lidí, kteří ji užívají, anebo jejímu vlastníkovi.

A konečně: často je vyloženě žádoucí, aby se ušlechtilé cíle prosazovaly občanskou neposlušností. Ostatně, pokud máme správné informace, sudy, jejichž rozbíjením policisté strávili několik hodin z úterního večera, byly původně vyrobeny v Temelíně s jistým bohulibým úmyslem, o čemž víme svoje.

Je tu ale jedna věc, o níž by se mezi rozumnými lidmi neměl vést spor, poněvadž je tak zjevná, jako že každé ráno vychází slunce: policie postupovala jediným možným způsobem, pokud se pokoušela co nejrychleji vyklidit budovu, v níž byl nahlášen výskyt bomby. Naopak nepřijatelné a vlastní zájmy poškozující bylo počínání lidí, kteří jí v tom bránili. Z následujících důvodů:

1.Argument „záminky“ není argumentem, ale konspirační teorií

Perspektiva mnoha obhájců Kliniky je taková, že nahlášení bomby bylo pouze „záminkou“ budovu vyklidit. Uvádějí se různé indicie, že tomu tak bylo, některé i silné. Pokud ovšem tato hypotéza nebyla opřena o nezvratitelné důkazy — a to nebyla a dosud není —, nejedná se o argument závažnější, nežli je jakákoli konspirační teorie.

I kdyby se jednalo o indicie sebesilnější, je to irelevantní. A prokazuje to politováníhodnou neschopnost či absenci snahy pochopit způsoby, podle nichž funguje — a musí fungovat — instituce, jako je policie. Nebo třeba záchranná služba, to je v této věci jedno. Policie má na takové případy vypracovanou metodiku, v níž je základním principem ochrana životů, a podle ní prostě postupuje.

Z hlediska teorie vyhodnocování rizik je to správný přístup. Riziko se stanovuje jako součin pravděpodobnosti určité události a jejích možných důsledků. Proto například mnozí pokládáme za nepřijatelné provozovat jaderné elektrárny už z toho důvodu, že pravděpodobnost jejich havárie černobylského či fukušimského rozsahu není nulová.