Dusno ve společnosti přirozeně klade mimořádné nároky na práci novinářů. Informovat, aniž by do zpravodajství prosakoval osobní názor, je pro mnohé nadlidský úkol. Na podobná selhání už několikrát upozornil i Deník Referendum.

Nyní se však dozvídáme, že politická doktrína má řídit i zpravodajství jedné z nejvlivnějších českých televizí: server Hlidacipes.org přinesl záznam z podzimní porady ve zpravodajství televize Prima, kde redaktoři dostali pokyn, jak ve vysílání podávat uprchlickou krizi.

Šéfredaktorka Jitka Obzinová na záznamu říká: „Uprchlická krize začíná nabývat rozměrů, kdy je jasný, že nějakej postoj ta společnost, ta média a jednotlivá média asi zaujmou a pokud jde o naši televizi, tak ho chce zaujmout. Takže v té obecné rovině musím říct — bude potřeba to akceptovat.“ Anebo také: „Jsme tady všichni zaměstnaní, máme zaměstnavatele, který má nějaký postoj. Jestliže ho akceptuji já, akceptuje ho vedoucí vydání, tak vy prostě poslechnete příkazů vedoucího vydání. Pokud to tak není, tak vlastně neakceptujete fakt, že jste tady zaměstnaní a pak nemá cenu, abyste tady byli zaměstnaní.“

Zabývat se tím, nebo ne? Kritéria kladená na soukromá média jsou jiná než na média veřejnoprávní. Stačí se podívat na vyhraněné internetové servery nebo na Babišovy noviny. Koneckonců i Deník Referendum je sdělovací prostředek, v němž převažuje určitý pohled na veřejné dění.

Vždy záleží hlavně na schopnosti argumentovat, nemanipulovat, neurážet a být otevřený vůči polemice. Taková se třeba v Deníku Referendum vede nad autonomním centrem Klinika.

Nic tedy televizi Prima nebrání, aby po vzoru deníků, které před volbami otevřeně radí, koho volit, uvedla — toto a toto je náš pohled na migrační krizi. Proč to tedy veřejně neudělá, a místo toho její šéfové kličkují?

Důvod se může ukrývat v zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání, kde stojí: „Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“ Nároky kladené na televizní a rozhlasový trh jsou prostě vyšší a doktrína promítající se do zpravodajství je s nimi v rozporu.

Luboš Jetmar, místopředseda představenstva FTV Prima Holding má samozřejmě plné právo mít obavy o sebe a svoji rodinu a kolegům říkat: „Nevím, jak máte velké děti, ale já mám devítiletou holčičku — já bych pak nechtěl za dvacet let, až jí bude třicet, musela chodit v burce a neměla vůbec žádný práva.“ Zákon mu ale neumožňuje šířit strach a paniku v rámci zpravodajství. Proto už právem zpozorněla i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

↗

Server Hlidacipes.org přinesl záznam z podzimní porady ve zpravodajství televize Prima, kde redaktoři dostali pokyn, jak ve vysílání podávat uprchlickou krizi. Repro i-prima.cz

Návrat starých časů?

Osobně znám řadu skutečných profesionálů pracujících na Primě. V 90. letech získala zásluhou svého zahraničního zpravodajství výbornou pověst i Jitka Obzinová. Donedávna šlo o zpravodajství Primy hovořit jako o nezvykle kvalitním, na to že jde o privátní stanici. Těžko proto nyní hledat, kdy, kde a na čí popud vzaly událostí jiný spád, anebo kdo na Primě je viník a kdo oběť.

Žurnalisté nepatří k těm, kteří by chtěli přicházet o práci a pouštět se do rekvalifikací, na to mají svůj obor příliš rádi.

Potom ale nezbývá prosazovat profesionální a nestranný přístup v každodenním provozu. Uprchlická krize zde hraje pouze vedlejší roli. Ostatně tipuji, že většina diváků Primy je s vyzněním zpráv spokojená — konvenují veřejnému mínění, ale i názoru prezidenta či prvního vicepremiéra. Jenže když se může dnes uchytit doktrína v pohledu na migraci, příště může zase válcovat třeba vztah k seniorům či nezaměstnaným.

Není to ještě tak dávno, kdy jsme z médií — soukromých i veřejnoprávních — slýchali například o „odborářských bossech“. A nejenom slovníkem byli líčení jako bezmála mafiáni. Sdělovací prostředky do značné míry selhaly i v době, kdy se lidé bouřili proti budování vojenské základny USA v Brdech. Od té doby se ledaskde posunuly poměry k lepšímu. Namátkou na církevní restituce přinášejí média pohledy z nejrůznějších úhlů.

Bylo by proto dvojnásob škoda, kdyby se vrátilo období „posluhování“ nejvyšším ústavním činitelům, nebo přišla éra „podlézání“ veřejnému mínění. Nic nebrání ani televizi Prima, aby zavedla rubriku komentářů — a tam prezentovala postoje svých majitelů a manažerů. Pokud je dokáží zformulovat a pokud budou někoho zajímat…

Hanák, který „necófne“

Vyhraněný postoj nestačí. Napsat dobrý komentář nelze bez nadhledu a k respektu k postoji oponentů. Takový Jiří Hanák, který začínal v druhé půlce 60. let v časopisu Reportér, na sklonku normalizace obnovoval v disentu Lidové noviny, pak psal do Týdne, Práce, Svobodného slova či Práva, to vždy dokázal. Vzpomínám, jak hájil americký radar, a i tak měl davy oddaných levicových čtenářů.

Nebo když přijde řeč na běžence, zjistíte, že Jiří Hanák netáhne ani s jednou vyhrocenou stranou debaty, a přesto má úctu obou.

Také proto získal minulý týden od Nadace Českého literárního fondu ocenění Opus Vitae, udělované za celoživotní dílo v rámci cen Karla Havlíčka Borovského. Hlavní cenu pak obdržel dlouholetý zahraniční zpravodaj a válečný reportér Českého rozhlasu Martin Dorazín a „novinářskými křepelkami“ (jejichž věk je ohraničen třiatřiceti lety) se stali redaktor DVTV Filip Horký a bloggerka Do Thu Trang, přičemž v nominacích se objevila i dvě jména z Deníku Referendum.

↗

Jiří Hanák začínal v druhé půlce 60. let v časopisu Reportér, na sklonku normalizace obnovoval v disentu Lidové noviny, pak psal do Týdne, Práce, Svobodného slova či Práva. Repro DR

Když jsem přemýšlel, v čem tkví Hanákova síla, došlo mi, že se řídí zásadou: Nemusíš znát detaily, nemusíš být čtyřiadvacet hodin denně přisátý na internetu. Ale musíš se umět orientovat, znát kontext a historii.

Vyhrabal jsem si ve sklepě náhodně čtyři výtisky deníku Právo z let 2003 a 2004. Jiří Hanák ve všech argumentoval dějinami. Když komentoval výběr prvního českého eurokomisaře, začal od Palackého s Riegrem.

Nebo když 11. října 2013 hájil evropskou integraci, o ohnivé filipice jednoho pravicového poslance proti tomu, aby nám z Bruselu vládnul nějaký panovník, bez servítku napsal: „Vystudovanému zemědělskému inženýrovi, jehož pouhý pobyt ve Sněmovně kvalifikoval na ekonomického a zahraničně-politického odborníka, musela škola zřejmě zatajit dějiny Československa a Evropy za posledních sto let. Jinak by ho zbrzdila vědomost, jak to bylo s republikou předválečnou. Nevládl jí žádný ‚panovník z Bruselu‘, to je pravda. Byla suverénní, obklopena suverenitami Polska, Maďarska, Rakouska a Rumunska. Se žádnou z těchto suverenit, s výjimkou rumunské, neměla Praha vztahy dobré, neřku-li přátelské. Ani to nešlo v Evropě sobeckých suverénních států. Demokrat Beneš sotva mohl najít porozumění pro autoritativní režim Pilsudského v Polsku či pro fašizující režim maďarského Horthyho. Rakousko snilo oblíbený sen o vlastní sebevraždě připojením se k Německu a o samotném Německu netřeba hovořit. Nakonec suverenita republiky neochránila svobodu svých občanů ani v roce 1938, ani o deset let později. Za klobouk s takovou suverenitou!“

Zavítal jsem před léty do malého redakčního kumbálu Práva, kde Jiřímu Hanákovi — a také Jiřímu Fraňkovi a Pavlu Vernerovi — dělala společnost oblaka cigaretového dýmu, tu a tam říznutá vůní domácí slivovice. Tenkrát jsem nechápal, jak se ty nejlepší glosy mohou líhnout v takovém doupěti. Ale líhly — a čtenáři na ně dodnes vzpomínají. Stává se mi často, naposledy před čtrnácti dny v Bruntále, že mě někdo zastaví a ptá se na Hanákovo zdraví a tvorbu.

Musím odpovídat, že nyní už je ke čtení opět v Lidovkách — každou sobotu v Posledním slovu. To předminulé věnoval první zapsané české větě. „Vlach dal jest Dolás zemu bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatů“ (písař litoměřické kapituly o kšeftech roku 1057).

Vztah k rodnému jazyku je další Hanákovým poznávacím znamením. Obyčejné sdělení umí zkrášlit takovým ornamentem, že jej všichni dychtivě hltají. Díky jeho sloupku ze 14. října 2003 například víme, že jeho jmenovcům „olomouckým či prostějovským Hanákům připisují jejich posměváčtí sousedé zvláštní bojovou strategii. Chystajíce se totiž na jakousi pranici s kýmsi, říkali si prý: Když tam budó, tak cófnem! Když tam nebudó, tak pódem“. Tímto obrazem se „buchlovický Hanák“ dostal až k politické strategii jedné ze známých politických stran.

Dobrý novinář může být zarputilý, paličatý i ješitný. Rozhodně se ale neobejde bez vědomostí, empatie a humanismu. Jen tak si může získat úctu i v době ostrých loktů, kdy je snazší přežvykovat propagandistická sousta a hladit spoluobčany po srsti.

Jenže kolik každý známe Hanáků? A kolik žurnalistů naopak vyznává na Primě raženou zásadu „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Coby psavec na pomezí novinářské branže tuším, jakými vnitřními bouřemi asi musí mnozí redaktoři, reportéři a komentátoři procházet. Ale dokud máme před sebou coby vzor ty pardály ze staré školy, kteří mají dar „necófnout“, neztrácejme naději.