V roce 1968 začali moji rodiče číst noviny a časopisy, které dosud nikdy nečetli. A pak, po invazi sovětských tanků, s tím zase přestali — Literárky (Listy) ostatně přestaly vycházet, rodiče ještě chvíli kupovali týdeník Zítřek.

Na internetu nacházím pozoruhodnou informaci, že to byl týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Vycházel od  9. října 1968 do dubna 1969. Vydávalo nakladatelství Melantrich. Odpovědný redaktor Vojtěch Měšťan. Šéfredaktor Vladimír Novotný. Členy redakční rady Vojtěch Jasný; Alfréd Radok; Ladislav Fuks.

Z toho všeho čtiva na našem rodinném stolku zůstal oddechový časopis Ahoj, snad jako vzpomínka na trampské časy první republiky. A zrovna v tomto časopise se objevily dnes už v knize publikované „pornografické“ fotografie Ludvíka Vaculíka vzápětí po Chartě, 21. ledna 1977 v článku s názvem Otřesné? Neuvěřitelné? Ale pravdivé! To je také „svoboda projevu!“

Národ měl být pohoršen a myslím, že i byl, moji rodiče ovšem okamžitě odhlásili Ahoj na sobotu a ačkoliv (zejména matka) kroutili hlavou nad počínáním autora těch fotografií a svého oblíbeného spisovatele, ani na chvíli nezapochybovali o tom, že mu fotky byly ukradeny a zveřejněny protiprávně. A že je to svinstvo a manipulace.

Rodiče ten plátek už nikdy nevzali do ruky a od té chvíle se u nás četly jenom knížky. Má to ostatně své výhody, protože četba periodik člověka připravuje o čas k podstatnější četbě. Už nikdy nepřečtu tolik knížek jako za normalizace, jíž vděčím za příklon k tlustým svazkům světových i českých klasiků, jaké bych asi, být svobodnější poměry, nepřečetla.

Už na počátku roku 1989 jsem si začala od kolegy z divadla pravidelně Lidové noviny, zprvu ještě jako týdeník, kupovat, a po listopadu 1989 to byly první noviny, které jsem vůbec kdy v životě měla předplacené. Předplácela jsem je dlouho, až do roku 2004, i když můj muž už nějaký čas reklamoval, že například v pondělí jsou noviny napůl o autech a napůl o sportu, takže je může rovnou vyhodit.

Pak se ale staly tak nápadně hlásnou troubou pravicových neoliberálních vlád a v oddechových přílohách se tak soustavně psalo o tom, jak kdo zbohatnul a co si za svoje peníze pořídil, že mě to přestalo bavit. Ale nebyla v tom nějaká ideová zásada, šlo jen o obsah.

Ideový odpor jsem pocítila, když noviny koupil Andrej Babiš. Patřilo to k době, která se tak vyvinula, podobně znechucená jsem byla i oslavami sedmdesátin Václava Havla, které zaplatil Zdeněk Bakala, a na film Odcházení jsem do kina nešla ze zásady, protože si přece nekoupím lístek na něco, na čem chce vydělat člověk, který vyhání lidi z bytů. Václavu Havlovi jsem tenhle komplot zazlívala.

Ty Babišovy Lidovky ovšem nejsou tak špatné noviny, zajímá mě na nich kulturní příloha i sobotní Orientace. Alibisticky si je přečtu, když se k nim dostanu, ale koupit si je nechci. Ani do vlaku.

Divadelní kritik Vladimír Mikulka napsal nedávno na blog NaDivadlo úvahu podobnou mým: „… dalo by se to pojmenovat třeba jako ‚paradox kulturní rubriky Lidových novin‘. Majiteli Lidovek Andreji Babišovi samozřejmě ani malinko nejde o to, aby ho kulturní rubrika chválila nebo podporovala. Potřebuje mít za zády noviny, které mu nebudou dělat potíže, nebudou se protivně šťourat v jeho problémech, tu a tam otevřou téma, které se mu hodí,“ píše Mikulka.

„Chce mít noviny, na které se může spolehnout a současně chce z veřejného prostoru vytlačit noviny, na které se spolehnout nemůže. K tomu je nutné, aby se ty jeho noviny četly, to jest, aby měly jistou úroveň, aby na první pohled vypadaly jako docela normální, snad dokonce skoro nezávislý plátek. Mít kvalitní kulturní rubriku nebo intelektuálně laděnou sobotní přílohu je pro podobný účel k nezaplacení,“ pokračuje.

„Do Lidovek píše o kultuře řada lidí, které… rád čtu a nemyslím si o nich nic zlého. Silně pochybuji, že by kdokoli z nich byl v jakémkoli smyslu slova babišovec. A stejně tak ani v nejmenším nepochybuji o tom, že píší nezávisle a v souladu se svým svědomím. Jenže právě v tom spočívá ten paradox: čím lépe a čím nezávisleji autoři (například) kulturní rubriky Lidových novin píší, tím jsou Babišovi užitečnější. Tím lépe mu slouží,“ završuje svou úvahu Vladimír Mikulka.

Ano, ten pocit mám taky, někdy se o to s blízkými lidmi i trochu pohádám a při tom cítím, že můj agresivní tón je dán bezradností nad otázkou, co by se s tím dalo dělat. Že psal Ludvík Vaculík do Lidovek až do konce svá Poslední slova, jsem chápala, už si asi nehodlal připustit, co Andrej Babiš jako fenomén znamená (i když za zlé jsem mu to měla, jím opakované zdůvodnění, že ho nechávají psát, co chce, a nikdy mu do textu nezasahují, mi připadalo sebestředné).

Ale když ho po smrti vystřídal Martin C. Putna, jsem zmatena — zrovna on ten zmíněný paradox naplňuje. Copak Jan Rejžek, ale proč do těch novin píše Petruška Šustrová?

A teď se na našich stránkách otevřela debata o bezuzdnosti internetových médií, jejímž vejlupkem jsou Parlamentní listy s jejich už rovnou klamavým titulem. Internet tedy, jak vidět, problém neřeší, člověk musí uznat, že ty Babišovy plátky mají fungující redakci a nelžou v prvním plánu, proti zákonu.

Tak co je horší? Přisypávat oligarchovi, který v ničem nemá a nikdy nebude mít dost, nebo brodit se internetovým bahnem?

Jistě, Lidové noviny svým redaktorům platí slušné gáže a přispěvatelům dobré honoráře. Aby ne, s takovým majitelem. A psaní do novin je profese, která musí člověka uživit, aby ji mohl dělat důkladně. Jenomže tenhle mediální propletenec svědomí, uplatnění a výdělku společnost rozkládá a ničí.

Dobrá, tak nechme stranou ty, kteří píší, a podívejme se na ty, kteří čtou. Co kdyby každý, kdo onen paradox pociťuje, zrušil předplatné Babišových novin a částku takto ušetřenou poslal nezávislému internetovému médiu?

Situace v nezávislých redakcích (tam, kde redakce v pravém slova smyslu existují) by se zlepšila asi o dost. A Babišovi by přece jenom klesly tržby.