V roce 1968 začali moji rodiče číst noviny a časopisy, které dosud nikdy nečetli. A pak, po invazi sovětských tanků, s tím zase přestali — Literárky (Listy) ostatně přestaly vycházet, rodiče ještě chvíli kupovali týdeník Zítřek.

Na internetu nacházím pozoruhodnou informaci, že to byl týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Vycházel od  9. října 1968 do dubna 1969. Vydávalo nakladatelství Melantrich. Odpovědný redaktor Vojtěch Měšťan. Šéfredaktor Vladimír Novotný. Členy redakční rady Vojtěch Jasný; Alfréd Radok; Ladislav Fuks.

Z toho všeho čtiva na našem rodinném stolku zůstal oddechový časopis Ahoj, snad jako vzpomínka na trampské časy první republiky. A zrovna v tomto časopise se objevily dnes už v knize publikované „pornografické“ fotografie Ludvíka Vaculíka vzápětí po Chartě, 21. ledna 1977 v článku s názvem Otřesné? Neuvěřitelné? Ale pravdivé! To je také „svoboda projevu!“

Národ měl být pohoršen a myslím, že i byl, moji rodiče ovšem okamžitě odhlásili Ahoj na sobotu a ačkoliv (zejména matka) kroutili hlavou nad počínáním autora těch fotografií a svého oblíbeného spisovatele, ani na chvíli nezapochybovali o tom, že mu fotky byly ukradeny a zveřejněny protiprávně. A že je to svinstvo a manipulace.

Rodiče ten plátek už nikdy nevzali do ruky a od té chvíle se u nás četly jenom knížky. Má to ostatně své výhody, protože četba periodik člověka připravuje o čas k podstatnější četbě. Už nikdy nepřečtu tolik knížek jako za normalizace, jíž vděčím za příklon k tlustým svazkům světových i českých klasiků, jaké bych asi, být svobodnější poměry, nepřečetla.

Už na počátku roku 1989 jsem si začala od kolegy z divadla pravidelně Lidové noviny, zprvu ještě jako týdeník, kupovat, a po listopadu 1989 to byly první noviny, které jsem vůbec kdy v životě měla předplacené. Předplácela jsem je dlouho, až do roku 2004, i když můj muž už nějaký čas reklamoval, že například v pondělí jsou noviny napůl o autech a napůl o sportu, takže je může rovnou vyhodit.