Po pátečním pokusu vyklidit Autonomní sociální centrum Klinika se dalo očekávat, že se něco podobného bude ještě několikrát opakovat. Ta chvíle nastala včera, kdy Prahou začaly jezdit houkající antony směr Žižkov.

Policejní těžkooděnci se shromáždili před hlavním vchodem a kolem domu byla červenobílá páska. Přesto se ještě několika lidem podařilo do budovy Kliniky dostat.

Rozhodli jsme se bránit Kliniku za použití velkých betonových sudů. Každý z nich vážil 400 kilogramů a připoutat se k nim znamená strčit ruce do betonového tunelu a přicvaknout se železným náramkem k tyčce uvnitř. Naštěstí jsme měli dostatek času zaujmout pozice, připnout se a připravit na blokádu.

Nevěděli jsme, jak dlouho tam zůstaneme, ale počítali jsme s tím, že to bude mnoho hodin, možná i dní. Oknem na ulici jsme viděli přijíždět další a další policejní antony a desítky těžkooděnců. Mnoho z nich obsadilo zahradu, takže do budovy už se další lidé nedostali.

Seshora slyšíme křik a hluk rozbíjejících se věcí a nábytku. Došlo nám, že se už do Kliniky probourali policisté a prohledávají první patro. Slyšíme jejich kroky a praskání nábytku, který cestou k nám ničí. Seshora ze schodů dokonce letí pár věcí a židle.

Ve chvíli, kdy další policejní těžkooděnci přicházejí k hlavním dveřím s páčidlem, aby násilím otevřeli hlavní dveře Kliniky, lidé uvnitř je raději sami otevírají.

Když konečně obě skupiny policistů přijdou k nám, zjistí, že nehodláme Kliniku opustit. Pod záminkou ohlášení bomby nám oznamují, že musíme odejít a oni nás odsud musí dostat, neboť je to jejich povinnost. Slušně jim vysvětlujeme, že jsme připoutaní k betonovým sudům, se kterými nemohou hýbat. Upozorňujeme na možné ohrožení našeho zdraví, když se budou nekvalifikovaně snažit nás ze sudů dostat.

Naše rozhodnutí je zde zůstat, neboť nahlášení bomby považujeme za záminku k vyklizení Kliniky a zničení jedinečného prostoru, kde díky iniciativě nejrůznějších lidí probíhají smysluplné projekty, přednášky, workshopy a komunitní aktivity. Je to prostor, který poskytuje pomoc lidem v nouzi, místo pro setkávání a diskuzi mezi spektrem lidí různých názorů. Místo, které není vázáno striktní hierarchií, ale každý se může do dění zapojit a ukázat, že to tak může fungovat. Rozhodně lepší využití než před rokem a půl, kdy byla budova zdevastovaná, plná odpadků a exkrementů.

↗

Skupina aktivistů se rozhodla hájit budovu kliniky tím, že se zamkli železnými náramky uvnitř čtyřsetkilových betonových sudů. Foto Ondřej Mazura, DR

V současnosti navíc probíhá občansko-právní soudní spor mezi vlastníkem a nájemníky Kliniky a čeká se na jeho rozhodnutí. Ze zákona je nepřípustné, aby v tomto případě policie zasahovala a předváděla takovéto obří manévry.

Ani naše prohlášení, že sice děkujeme za snahu ochránit nás před možnou bombou, ale bereme na sebe zodpovědnost za naše rozhodnutí zůstat, je neodrazuje od záměru dostat nás z Kliniky ven. Za každou cenu.

Místo aby se desítky policistů kolem věnovaly hledání bomby, přinášejí benzínové generátory, rozbrušovačky a páčidla. Předtím ještě vyšlou k vyjednávání antikonfliktní tým, ale spíše jako formalitu než prostředek k dohodě. Požadujeme, aby situaci řešili zkušení hasiči namísto policistů, kteří s tím nemají příliš zkušeností. Hasiči však zasahovat odmítají, zřejmě mají z řezání betonových sudů oprávněné obavy.

Jsme připoutáni ke dvěma sudům v řadě, takže dva z nás mají ruce v obou sudech. Budeme to mít tedy o to náročnější. Po dlouhých diskuzích jak sudy zdolat nás policie přikrývá protihořlavou dekou, startuje generátory a začne flexou rozřezávat železný obal sudu…

Všude létají jiskry. I na nás, na místa, kde nejsme dekou přikryti. Mnoho jisker létá také na okolní věci jako gauče a další textilie, které mohou velmi rychle začít hořet. Na některé z nás protihořlavé deky nezbyly, a proto policie použije obyčejné. Ty však nejsou na nápor jisker připravené, a policisté tak musí hasit deku, která vzplála na jednom z nás.

Celá místnost se rychle plní spalinami z generátoru a prachem z rozbíjeného betonu. Pod dekami se dusíme a výfukové plyny to ještě zhoršují. Trvá to dlouho. Je lepší být pod dekou a nevidět co se děje kolem, nebo se dívat na to peklo, které zuří ve vestibulu Kliniky? Těžko říct, děsivé je obojí.

V 19:45 má přijít nahlášená exploze. Policie se stahuje z objektu a my máme půl hodiny čas na to se trochu vzpamatovat. Spojujeme se s okolním světem a máme obrovskou radost, že na střechu se dostalo několik lidí a další stovky jsou v okolí a mnoho lidí přichází vyjádřit solidaritu s Klinikou. Posiluje to naši motivaci vydržet dál. Posíláme fotky a videa ven, aby lidé věděli, co se uvnitř děje.

Přichází avizovaná chvíle výbuchu. Ten se však, jak už sami dobře víte, nekoná, a tak doufáme, že policie stejně jako v pátek prostor opustí. Je už nad slunce jasné, že bombový poplach byl opravdu jen záminka.

Policie znovu vchází do Kliniky a se slovy „tak pokračujeme“ se na rozbíjení sudů vrhá s mnohem větší vervou než předtím. Proč? Nebezpečí výbuchu už pominulo a policie prohledala celý dům. Za neuposlechnutí výzvy? Je jasné, že tohle nebude ten skutečný důvod.

Nutno podotknout, že celý zásah probíhá ve velkém chaosu a pod psychickým tlakem na lidi v sudech. „Možná vám amputujeme omylem ruce“, „Máme v první řadě chránit vaše životy, až v druhém zdraví. A bez ruky žít můžete“… Takové věty, nebo dokonce diskuzi o použití taseru si policisté mohli odpustit.

Opět přinášejí sbíječky a začínají kus po kusu odstraňovat beton až na trubku, kterou máme prostrčené ruce. Už se ani nepokouší s námi komunikovat, a tak když křičíme, že nás to pálí, stříkají na nás proudy vody z hasičské stříkačky. Sbíječka dokonce projede pláštěm kovové trubky, kde máme ruce, a jednoho z nás poraní.

Konečně trochu vidíme, jaká spoušť je všude kolem nás. Těžkooděnci nás odvádějí z Kliniky, v autě prohledávají, legitimují, dávají najevo svůj nesouhlas s našimi názory, další mi pak gratulují k svátku. Pak nás převezou na nedalekou policejní stanici, kde přesně jako v nějakém filmu předvádějí výslech.

Sedím uprostřed místnosti v dostatečné vzdálenosti od nich. Přestože využívám svého práva nevypovídat a nic nepodepisovat, snaží se mě přesvědčit, že takové právo nemám. Zkouší se ptát na všechno možné, i „mimo protokol“, a zkouší i laciné urážky.

Nakonec mi odmítají dát kopii protokolu, kterou se mnou sepsali a s úsměvem ji přede mnou roztrhají. Poděkuju, rozloučím se a jsem propuštěna.

Mezitím těžkooděnci opustili Kliniku a lidé, kteří se do budovy vrátili, začínají uklízet nepořádek a opravovat škody, které policejní razie napáchala.

Po zásahu zbyla spousta nezodpovězených otázek. Proč se to všechno muselo stát? Proč kvůli údajně nahlášené bombě zasahovaly desítky těžkooděnců a byly připraveny zamřížované antony? Proč policisté ničili vybavení kulturního centra? Čeho tím vlastně dosáhli? Komu tím prospěli?

A kolik zaplatí za tak obří zásah daňoví poplatníci?