Už od sporů o regulaci nájemného v 90. letech se v českém prostředí usídlila představa, že jde-li o bydlení, stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory: vlastníci a nájemníci. Krize, do níž po vypuknutí pandemie podle všeho míříme, ovšem ukazuje, že v ohrožení jsou dnes obě skupiny. 

Prvotní krok nyní musí vést k ochraně toho nejzákladnějšího, co má bydlení zajišťovat: je třeba zamezit tomu, aby lidé v krizi přicházeli o střechu nad hlavou. A těmito lidmi jsou nájemníci.

Leckoho překvapí, že nájemní bydlení má u nás pouze devatenáctiprocentní podíl, a bydlení v obecních bytech činí ještě zanedbatelnější položku. Jedná se o příliš malou složku trhu, než aby mohla ovlivňovat celkové poměry. 

Proto se výše nájmů přímo odvíjí od cen bytů: šponují-li developeři a spekulanti na trhu ceny nemovitostí, stoupá automaticky i nájem. To přináší výrazné komplikace právě v době krize. Nejvíce ohroženi budou právě ti, kteří nebydlí ve vlastním a pro něž nájem představuje největší položku měsíčního rozpočtu. Jakýkoli výpadek příjmů může být pro tuto skupinu fatální.

Sněmovna tedy správně schválila zákon zakazující vypovědět nájemní smlouvu těm, kteří nejsou v důsledku pandemických opatření schopni platit nájem. Zamezí se tomu nejhoršímu. Ovšem stát by měl takové opatření začít vysvětlovat jako krok nula. Další totiž musí bezprostředně následovat.

Zákaz výpovědi z nájmu: alespoň částečná ochrana

Ministerstvo pro místní rozvoj návrhem zákona vyslyšelo občanské organizace a odborníky, kteří upozorňovali na to, že nemalému počtu lidí hrozí kvůli náhlému výpadku příjmu vyhazov na ulici. Podobná opatření ostatně přijímá postupně celá řada států od Kalifornie přes Británii až po Německo.

Proti opatření se naopak staví TOP 09 či Občanské sdružení majitelů domů s odůvodněním, že o občany by se měl postarat stát a neměl by problém přenášet na vlastníky bytů.

Jenže ochranná opatření se přijala i pro zadlužené vlastníky, kteří dnes mají možnost odkladu splátek hypoték. Jejich byty přitom ve skutečnosti vlastní banky. Co jiného to je, než přenesení odpovědnosti na banky? A vždyť už nyní je celý řetězec svou provázaností postaven na přenášení odpovědnosti: od nájemníka, který platí za užívání bytu, přes vlastníka, který inkasuje nájem, z něhož platí hypotéku, až po banku, která inkasuje úvěr a má nad bytem kontrolu.

Ba co víc, nájemník platí, protože zkrátka bydlet někde musí, zatímco pronajímatel do nemovitosti investovat, a to třeba i za cenu zadlužení, rozhodně nemusel. Investice mívají rizika — a po letech zisků z vysokých nájmů zkrátka přichází krize. A přesto: stát ve spolupráci s bankami lidi s hypotékou ochránil, a to dokonce dřív, než přišel s opatřením na ochranu nájemníků.

Z pohledu státu to má svůj důvod — nechrání jen hypotékáře, ale potažmo celý hypoteční trh, jejž by jejich platební neschopnost položila. Co je proti tomu pár stovek nových bezdomovců? Takhle — samozřejmě jen v duchu — uvažuje Sdružení majitelů domů…

Sněmovna nakonec schválila verzi zákona, která nájemníka před výpovědí chrání do konce července letošního roku, dlužné nájemné pak musí splatit do konce letošního roku. To je ovšem nedomyšlené.

Zaprvé, většina zdejších nájemních smluv je uzavírána na rok. Pokud by tedy chtěl majitel kdykoli v průběhu roku nájemníka vyhodit, tak mu stačí smlouvu prostě neprodloužit, jakmile vyprší. Vládní návrh tedy opomíjí už tak nízkou ochranu nájemníků a předpokládá, že tu snad všichni mají nájemní smlouvu na dobu neurčitou.

Zadruhé, vláda ignoruje situací lidí na ubytovnách, kteří nemají standardní nájemní ani podnájemní, ale pouze takzvanou ubytovací smlouvu. Tu hradí zpravidla z doplatků na bydlení. V případě jejich opoždění, což se dělo i doposud a vzhledem k přetíženosti úřadů se to bude dít víc, jim tak hrozí, že se ze dne na den ocitnou na ulici bez ohledu na vládní opatření.

Také všem ostatním pomáhá zákon jen v omezené míře. Představme si situaci lidí, kteří skutečně přišli o veškerý příjem — typicky drobných živnostníků nebo lidí pracujících na dohody. Těm by kritické období následujících měsíců měly pomoci překlenout dávky v hmotné nouzi. Živnostníci by měli zase dosáhnout na takzvanou dávku mimořádné okamžité pomoci.

Po třech měsících od výpadku příjmu, tedy zhruba v červnu, mohou všichni začít čerpat takzvaný příspěvek na bydlení. Ten ovšem nikdy nepokryje celý nájem, a navíc je jeho vyplácení podmíněno — a to právě placením nájmu. Je to začarovaný kruh: pokud někdo opravdu ztratil veškeré své příjmy a nájem nezvládne zaplatit, nedostane ani příspěvek. 

„Celý systém je nastaven tak, že pokud by člověk měl situaci teď v klidu zvládnout, potřeboval by mít našetřeno alespoň na tři nájmy dopředu. Poté by začal čerpat příspěvek na bydlení a jeho situace by zůstala stabilní,“ shrnuje sociální pracovník Adam Fialík.

Jenže realita české, exekucemi „promořené“ společnosti je taková, že více než třetina lidí má úspory maximálně na měsíc. Těmto lidem hrozí, že se budou muset výrazně uskromnit, mnohdy až na hranici životního minima, jež činí zhruba čtyři tisíce na osobu měsíčně. Jinak jim hrozí zadlužení. 

Kolika lidem hrozí, že dlužný nájem nebudou schopni splácet? Důvodová zpráva zákona to neuvádí a na tuto otázku Deníku Referendum neodpovědělo ani samo Ministerstvo pro místní rozvoj. Patrně to neví.