O tom, že jsou mzdy a platy u nás nízké, se už v posledních letech zejména díky úsilí odborů ví dost. Doposud však chyběl způsob, jak lépe popsat, co přesně to z pohledu zaměstnanců znamená. Nový nástroj takzvané minimální důstojné mzdy nyní odhaluje, že podstatná část lidí u nás má i přes to, že normálně chodí do práce, obtíže pokrýt běžné výdaje.

Když se koncem minulého roku vyjednávalo o zvyšování minimální mzdy, otázka, zda se za diskutované částky vůbec dá slušně vyžít, nehrála skoro žádnou roli. Podobně jako ji většinou nehraje, když se zveřejňují aktuální částky průměrné nebo mediánové mzdy — u těch se obvykle jen dozvíme, o kolik stouply od minule či jak si stojíme v evropském srovnání (nic moc).

V tom si sice výtečně vedeme, když jde o takzvanou relativní příjmovou chudobu — jenže ani to, poněkud překvapivě, neříká nic o tom, jaké části pracujících vystačí jejich příjem na pokrytí výdajů na život. Vyčísluje se zde pouze, kolik lidí vydělává méně než 60 procent mediánové mzdy.

V příjmově — nikoli majetkově — relativně rovnostářském Česku je tento podíl sice opravdu poměrně nízký, o skutečném materiálním zajištění kohokoli to ale nevypovídá vůbec nic. Další statistické nástroje, které máme k dispozici k měření chudoby, postihují zase jen největší materiální strádání, neumí už ale zachytit subtilnější ekonomickou nejistotu.

Tu přitom zažívá mnoho lidí pracujících na plný úvazek, kteří ze svého příjmu sice možná pokryjí to nejzákladnější, mají ale už problém zaplatit další běžné nebo nečekané výdaje. Tento stav se nazývá pracující chudoba. Například pečovatelka Anna líčí svou situaci takto: „S manželem si oba nosíme do práce obědy z domova a na konci měsíce z výplaty neuspoříme stejně vůbec nic. Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebujeme zubaře, vyjde to na několik tisíc. Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty. Očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku jsem dětem nedávno musela odepřít.“

Aby bylo možné situaci lidí, jako je Anna, lépe popsat, vyvinula nezávislá a neformální platforma expertů a expertek z veřejných a vědeckých institucí, odborů a neziskových organizací nový nástroj takzvané minimální důstojné mzdy. Vychází ze zahraničních předloh známých jako living wage, tedy „mzdy vystačující k vyžití“, které adaptuje do českého prostředí. Pokouší se vyčíslit, jak vysoký by měl být na základě aktuálních cen za běžné výdaje příjem, aby je z něj pracující byli schopni pokrýt.

Minimální důstojná mzda by tak měla domácnostem zajistit skromný, ale důstojný materiální standard, a tím pádem také určitou ekonomickou jistotu a pocit plnohodnotného člena společnosti, který není nijak vylučován tím, že si nemůže některé obvyklé věci dovolit, byť normálně pracuje.

Výpočet minimální důstojné mzdy počítá se standardními výdaji v osmi kategoriích: bydlení, stravování, oblečení a obuv, doprava, telekomunikace, zdraví a hygiena, volný čas a vzdělávání a úspory. Kde to bylo možné, vychází propočet z dostupných dat, oficiálních metodik či expertních doporučení. Položky nezahrnují náklady na jakékoliv zvláštní potřeby či záliby ani výdaje na nákladnější spotřebu, například mimořádně kvalitní, udržitelnou či lokální. Přesto minimální důstojná mzda pro Českou republiku při cenách za rok 2019 čítá 31 463 korun hrubého, respektive 36 850 korun hrubého pro Prahu (toto rozdělení si vynutily zejména výrazně vyšší náklady na bydlení v hlavním městě).

Ačkoli je dokonce i takto vyčíslený pražský skromný standard pořád nižší než platná německá minimální mzda, která aktuálně přesahuje 40 000 korun hrubého měsíčně, výpočet ukázal, že v České republice na minimální důstojnou mzdu dosahuje méně než polovina pracujících. Mediánová mzda, která pracující dělí podle příjmu přesně napůl, totiž v třetím kvartále roku 2019 dosahovala pouze 29 549 korun.

Chudoba není primárně výsledkem finanční negramotnosti

170 tisíc lidí pobírajících minimální mzdu bude muset i po jejím zvýšení vyjít dokonce s méně než polovinou částky zaručující obyčejný materiální standard, výrazně níže se pohybuje také tzv. nezabavitelné minimum, které ze mzdy zůstává 850 tisícům lidí v exekuci, daleko menší příjmy mají ale i důchodci nebo rodiče na rodičovské.

Nejde přitom o žádnou abstraktní hru s čísly, toto dosud málo tematizované materiální strádání poměrně širokých společenských vrstev má dalekosáhlé individuální i celospolečenské důsledky. Zřejmě tím nejočividnějším je předlužování domácností a upadání do exekučních pastí, které ruinují životy jednotlivců a poškozují clé státní hospodářství tím, že občany vyhánějí do šedé ekonomiky.

Nejskloňovanějším vysvětlením proto, že v roce 2017 bylo v České republice přes 850 000 lidí v exekuci — přes polovina z toho ve vícečetných, což může spolu s jejich rodinnými příslušníky dělat přes dva miliony lidí —, je nedostatečná regulace spotřebních půjček, případně chybějící finanční povědomí. Při takto masivním rozšíření problému je ale nutné jít k jeho opravdovému kořenu, tedy samotné motivaci lidí si nevýhodně půjčovat — a tím jsou ve světle představených čísel bez pochyby zejména právě nízké mzdy.

Tuto interpretaci podporuje ostatně i průzkum agentury Median pro server Alarm. Vyplývá z něj, že si lidé nejvíce půjčují na splácení závazků, jako jsou nájmy, energie či telefonu, a také na velké spotřebiče do domácnosti, například pračku nebo ledničku.

Vzhledem k tomu, že se u těchto kategorií výdajů jedná o opravdové životní nezbytnosti, je nutné konstatovat, že pravým důvodem půjčování si není v první řadě samotná dostupnost půjček, ale to, že si lidé očividně nevystačí se svými příjmy. Debaty o snadnějším oddlužení jsou tak pouhým kurýrováním symptomů, a ani zpřísnění podmínek pro spotřebitelské úvěry či lepší pochopení úskalí půjček nezmění nic na primární příčině zadlužování.

Jinými slovy: pokud se člověku rozbije pračka a nemá na novou, jako to v roce 2018 bylo u skoro čtvrtiny českých domácností, které by neměly na neočekávaný výdaj ve výši 10 700 korun, sebelepší finanční gramotnost je druhořadá.

Vyšší mzda a více času na sebe, děti i politiku

Zadlužování vedoucí často do dluhové pasti však není jedinou neblahou strategií, jak se vyrovnávat s chybějícím penězi. Velmi rozšířené je v českém kontextu také přijímání forem práce, které sice krátkodobě přinesou díky nižším odvodům více peněz (typicky falešná OSVČ), dlouhodobě jsou ale nevýhodné. Nezakládají totiž právo na rodičovskou, nemocenskou či důchod. Různé formy přivýdělku tvoří jednu z dalších „strategií přežití“. Její negativa jsou nasnadě: lidem chybí potřebný odpočinek a volný čas, který by mohli trávit s rodinou, přáteli, nějakým koníčkem či občanským angažmá, což může dlouhodobě negativně působit na jejich zdraví, mezilidské vztahy, ale i stav demokracie.

Jistě nejrozšířenějším způsobem, jak vyjít s nízkou mzdou, je všemožné šetření. Je zřejmé, že některé položky rozpočtu jsou bezprostředně zbytnější, a tak se typicky šetří na odpočinku, kultuře a vzdělávání, ale taky všemožných formách prevence od té zdravotní až po placení pojištění nebo odkládání úspor. Mnohdy se také upřednostňuje nízká cena místo dražší kvality, což ale může být v dlouhodobé perspektivě nákladnější a lidem s nízkými příjmy dál komplikovat život. Méně kvalitní produkty mají kratší životnost, a musí tak být častěji obměňovány.

Také to ale může mít dlouhodobé důsledky pro zdraví či životní prostředí, protože ani podle těchto kritérií se chudý zákazník rozhodovat nemůže. Může též docházet k upřednostňování nekvalitních levných věcí z nadnárodních řetězců na úkor podpory dražší tuzemské výroby, což má v konečném efektu opět neblahý dopad na českou ekonomiku. V napjatém rozpočtu také není prostor pro zvláštní potřeby, zdravotní či jiné, nebo drobné radosti pro sebe či blízké.

Nutnost uplatňovat všechny tyto strategie přežití s nízkými mzdami je frustrující a vyčerpávající záležitost, která stojí čas i energii. Člověk by to vše přitom mohly investovat smysluplněji — do odpočinku a péče o vlastní zdraví, jehož selhávání později zaplatíme ze solidárních systémů všichni, ale třeba i do péče o děti.

Silná statistická souvislost mezi sociálním původem a úspěchem ve vzdělávání, kterou se nám v českých zemích dlouhodobě nedaří zvrátit, souvisí s tím, že nízkopříjmoví rodiče si pro své děti mnohdy sotva mohou dovolit něco nad rámec pouhé školní docházky, tedy kroužky, doučování nebo knihy. Takoví rodiče jsou ale také nervózní, vyčerpaní nebo rovnou kvůli neustálé práci nepřítomní — a tudíž nemohou poskytnout ani nefinanční podporu, jako je předčítání či pomoc s úkoly. Na nízké mzdy nakonec doplácejí všichni: a sice ve formě sociálních dávek suplujících nedostatečný příjem, například dávek na bydlení.

Společenské důsledky nízkých mezd jsou však ještě širší: mají totiž nepřímý vliv také na politické postoje lidí, jejich důvěru ve veřejné instituce i to, jak se staví k velkým výzvám, před kterými stojíme, jako je digitalizace a stárnutí společnosti, klimatická krize nebo přiostřující se geopolitické konflikty.

Že neustálá ekonomická nejistota zrovna nepřispívá k optimismu, stabilitě a soudržnosti společnosti, je zřejmé. Boj za vyšší mzdy se tedy zcela očividně týká všech, ať už mají sami v peněžence, kolik chtějí. Je bojem za stabilitu a pospolitost společnosti a její schopnost zvládat problémy, které ji potkají. Minimální důstojná mzda je novým argumentem do existující debaty a nástrojem, který může být v tomto boji užitečný, i a zejména pro odbory.

Článek vyšel původně v odborářském měsíčníku Sondy REVUE 1/2020, se svolením vychází v Deníku Referendum.