O tom, že jsou mzdy a platy u nás nízké, se už v posledních letech zejména díky úsilí odborů ví dost. Doposud však chyběl způsob, jak lépe popsat, co přesně to z pohledu zaměstnanců znamená. Nový nástroj takzvané minimální důstojné mzdy nyní odhaluje, že podstatná část lidí u nás má i přes to, že normálně chodí do práce, obtíže pokrýt běžné výdaje.

Když se koncem minulého roku vyjednávalo o zvyšování minimální mzdy, otázka, zda se za diskutované částky vůbec dá slušně vyžít, nehrála skoro žádnou roli. Podobně jako ji většinou nehraje, když se zveřejňují aktuální částky průměrné nebo mediánové mzdy — u těch se obvykle jen dozvíme, o kolik stouply od minule či jak si stojíme v evropském srovnání (nic moc).

V tom si sice výtečně vedeme, když jde o takzvanou relativní příjmovou chudobu — jenže ani to, poněkud překvapivě, neříká nic o tom, jaké části pracujících vystačí jejich příjem na pokrytí výdajů na život. Vyčísluje se zde pouze, kolik lidí vydělává méně než 60 procent mediánové mzdy.

V příjmově — nikoli majetkově — relativně rovnostářském Česku je tento podíl sice opravdu poměrně nízký, o skutečném materiálním zajištění kohokoli to ale nevypovídá vůbec nic. Další statistické nástroje, které máme k dispozici k měření chudoby, postihují zase jen největší materiální strádání, neumí už ale zachytit subtilnější ekonomickou nejistotu.

Tu přitom zažívá mnoho lidí pracujících na plný úvazek, kteří ze svého příjmu sice možná pokryjí to nejzákladnější, mají ale už problém zaplatit další běžné nebo nečekané výdaje. Tento stav se nazývá pracující chudoba. Například pečovatelka Anna líčí svou situaci takto: „S manželem si oba nosíme do práce obědy z domova a na konci měsíce z výplaty neuspoříme stejně vůbec nic. Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebujeme zubaře, vyjde to na několik tisíc. Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty. Očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku jsem dětem nedávno musela odepřít.“

Aby bylo možné situaci lidí, jako je Anna, lépe popsat, vyvinula nezávislá a neformální platforma expertů a expertek z veřejných a vědeckých institucí, odborů a neziskových organizací nový nástroj takzvané minimální důstojné mzdy. Vychází ze zahraničních předloh známých jako living wage, tedy „mzdy vystačující k vyžití“, které adaptuje do českého prostředí. Pokouší se vyčíslit, jak vysoký by měl být na základě aktuálních cen za běžné výdaje příjem, aby je z něj pracující byli schopni pokrýt.

Minimální důstojná mzda by tak měla domácnostem zajistit skromný, ale důstojný materiální standard, a tím pádem také určitou ekonomickou jistotu a pocit plnohodnotného člena společnosti, který není nijak vylučován tím, že si nemůže některé obvyklé věci dovolit, byť normálně pracuje.