Největšímu nebezpečí se v současné době vystavují lidé, kterým jejich profese nedovolí pracovat z domova. Jde v první řadě o zdravotníky, ale i prodavačky v obchodech s potravinami. Další takovou skupinou jsou pak lidé ve výrobě, kterou je nákladné přerušit, a z principu se jinde než v továrně praktikovat nedá.

Obtíže zdravotnictví mají dlouhodobé příčiny

Na obranu práva na bezpečné pracoviště a dodržování jiných pracovně právních předpisů, ale i s požadavky na státní podporu těm zaměstnancům, kteří v důsledku opatření v boji proti koronaviru či přímo nemocí samou utrpí ekonomicky, od nástupu krize hlasitě vystupují české odbory. Je přitom na místě podotknout, že odborový svaz zdravotnictví a sociální péče zastupující zdravotnický personál mimo lékařů, hygieniky i zaměstnance sociálních a psychiatrických zařízení a domovů důchodců na neutěšenou situaci českého zdravotnictví, podstavy a mizerné platy upozorňuje dlouhodobě.

Kroky, které svaz nyní uprostřed krize požaduje, jsou jednak bezprostředního rázu jako zajištění ochranných pomůcek pro všechna zařízení, povolání studentů vyšších ročníků vysokých škol na pomoc přetíženým zdravotníkům, aktualizace nemocničních pandemických plánů a seznámení personálu s nimi či klasifikace případných nakažení zdravotníků koronavirem jako nemoc z povolání. Svaz nicméně také krizové situace využívá k tomu, aby poukázal na dlouhodobé příčiny toho, proč ji nyní možná budeme obtížněji zvládat.

Jednou z nich je dlouhodobě zanedbávaný odliv zdravotníků mimo obor a malý zájem studentů a studentek, kteří by to mohli vybalancovat. S tím souvisí fakt, že systém je dramaticky podfinancován a platby státu za jeho pojištěnce nízké. To vše svaz požaduje již nyní jako poučení ze stávající krize napravit, jakmile jen trochu odezní. Upozorňuje také na to, že v nedávné minulosti mezi sekce, které nejvíc postihly škrty, patřila právě ochrana veřejného zdraví, pod kterou spadají například epidemiologové a hygienici.

Podmínky zdravotních sester je třeba zlepšit hned i systémově

Na čelní frontové linii po alespoň trochu únosných každodenních pracovních podmínkách volají odboráři přímo v jednotlivých nemocnicích a dalších dotčených zařízeních. Zprávy, které od nich z terénu přicházejí, jsou neradostné. V prvé řadě všude bojují s nedostatkem ochranných pomůcek, a to včetně některých plicních oddělení velkých nemocnic v krajských městech, které se s prvním případem koronaviru mohou potýkat každým okamžikem.

Místo snahy společně se domluvit na co nejlepším možném postupu za dané situace apeluje mnohdy management vůči sestrám, které často navzdory dlouholeté praxi neberou ani dvacet tisíc korun hrubého, jen na jejich odpovědnost vůči nemocným. Za všeobecného podstavu se tedy ještě více ohýbají pravidla ohledně pracovní doby a přesčasů; kvůli plošně zrušeným dovoleným panuje už nyní obava, že si je v kombinaci s přesčasy zaměstnanci do konce roku nestihnou vybrat, mnohde si je ale ani nemohou přenést do dalšího roku.

Místy se personál musí zase bránit na první pohled přínosně znějícímu povolávání důchodců. Jednak kvůli jejich nadměrnému ohrožení kolujícím virem, hlavně ale kvůli tomu, že je místy nižší cena jejich práce využívána k tomu uspořit na těch „standardně drahých (levných)“. Naopak u povolávaných studentů a jiných dobrovolníků, kteří dostávají placeno od hodiny, některé sestry zase konsternovány zjišťují, že mají suma sumárum na výplatnici za odpracovanou hodinu víc než ony.

Zdravotníci tak bojují na dvou frontách: jednak proti záludnému viru, paralelně však musejí zůstávat ve střehu vůči pokusům managementu řešit krizi zcela na jejich úkor. V akciovkách, kardinálním neduhu českého zdravotnictví, které mají přímo jako hlavní cíl generovat zisk, to platí ještě o něco více než v podfinancovaných zařízeních krajských.

To je skutečně nezáviděníhodná situace: jak dlouhodobě podotýká Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče, v českém zdravotnictví už jsou stejně dávno jen „srdcaři“, na jejichž nasazení v zásadě skutečně není apelovat třeba. To spíš oni nyní musí hledat odvahu a energii vehementně tahat za záchranou brzdu, když jejich sebeobětování už prostě přesahuje únosnou mez.

Prodavačky musí dostat silnější práva

Dalším odborovým svazem, který se musí brát za své lidi nyní víc než jindy, je Unie zaměstnanců obchodu, logistiky a služeb, který zastupuje mimo jiné pracující ze supermarketů s potravinami. Ti nejenže v drtivé většině případů neměli ještě před pár dny k dispozici žádné ochranné pomůcky od zaměstnavatelů, ačkoli do práce dál docházet musí a jsou při ní v úzkém kontaktu se stovkami lidí denně, ale místy jim management dokonce nevybíravě zakazoval používat vlastní, údajně aby „nešířili paniku“.

Vedení svazu si tak v posledních dnech může přičíst zásluhu nejen za to, že dané kauzy úspěšně medializovalo, a tím jejich pokračování znemožnilo, ale že nakonec i na jeho popud došlo na zákaz vstupu do obchodů bez ochrany úst. Menší každodenní bitvy se pak odehrávaly a odehrávají přímo na jednotlivých pracovištích —zde jde například o dostatek dezinfekce či vykrytí směn za nemocné kolegy a kolegyně.

Odehrávají se v odvětví, které sice na jednu stranu v poslední době zaznamenalo podstatné nárůsty mezd, kde ale stále velký podíl tvoří agenturní zaměstnávání, které může mzdy i pracovní podmínky podkopávat, a kde hrubou zátěž představují nelidsky dlouhé a obtížně plánovatelné směny. To může prodavačkám výrazně stěžovat možnost postarat se o děti nebo starší příbuzné.

Odbory navrhují potřebné systémové kroky

Od začátku zavádění zvláštních opatření vládou se objevovaly hlasy, které upozorňovaly na to, že pokud budou lidé smět jezdit do práce, a tedy zdržovat se na pracovištích ve větším počtu lidí a při úzkém kontaktu, zůstávají opatření jen velmi polovičatá. Že musí být z opatření vyňata zdravotnická zařízení a obchody s potravinami, bylo pochopitelné, postupně sílí ale i požadavky na uzavření větších výrobních provozů. Vznáší je především největší český odborový svaz KOVO, pod který spadají naši průmysloví výrobci včetně automobilek.

Jeho předseda, Jaroslav Souček, ve středu odpoledne v prohlášení vyzval k uzavření všech továren, jejichž provoz není bezpodmínečně nutný pro zajištění zdravotní péče, bezpečnosti a zásobování potravinami. Již počátkem týdne požadovaly odstávku výroby odboráři z českých podniků Škodovky a Hyundai.

Požadavek se nesetkal ani s podporou premiéra, který nebyl ochoten přistoupit ani na takzvaný kurzarbeit, kdy se práce alespoň omezí a výpadky mzdy nahradí stát. Zprvu nebyl pro ani mateřský koncern Volkswagen. Ten nicméně nakonec práci přerušuje ve všech svých pobočkách, v těch českých se zastavila ve středu večer, odstávka je aktuálně plánována na dva až tři týdny, během kterých by zaměstnanci měli dostat zhruba tři čtvrtiny obvyklé mzdy. Naproti tomu například odboráři z českých poboček Foxconnu v Kutné Hoře a Pardubicích zatím odstávku výroby požadují marně.

Předseda největší české odborové centrály Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula šel prostřednictvím sociálních sítí příkladem v nošení vlastnoručně vyrobených roušek. Jeho organizace, nejméně zapojená do konkrétních každodenních bojů na jednotlivých pracovištích, a naopak nejvíce odpovědná za principiální politickou linku, ale navíc ve středu vydala soubor požadavků pro zmírnění ekonomických dopadů krize na zaměstnance.

Žádá mimo jiné převzetí mzdových závazků zaměstnavatelů státem a nabízí inspiraci například v Dánsku, kde stát dočasně převezme až tři čtvrtiny mzdy za podmínky, že zaměstnavatel člověka nevyhodí. Po italském vzoru zase požaduje zastavení splátek hypoték a jejich až roční odklad.

Pracuje také s faktem, jaké masivní prostředky od nás firmy každoročně odvedou na dividendách — a požaduje, kdy už ne jindy než v krizi, aby stát konečně těmto odvodům učinil kompletní přítrž, protože u nás vytvořené zdroje mohou v nouzové situaci též u nás posloužit. Poněkud netradičně, protože odbory obvykle za svou primární cílovou skupinu považují lidi v klasickém zaměstnaneckém vztahu, se Středula stará též o sociální situaci OSVČ a apeluje na přijetí podpůrných opatření v jejich prospěch.

Mnoho se mluví o tom, že aktuální krize má moc přerovnat naše priority a celkové vidění světa. Jednou z žádoucích změn by měla být i definitivní rehabilitace odborů, které svou popsanou činností přispívají k tomu, aby lidé, jejichž práci nyní potřebujeme ze všeho nejvíc, měli snesitelné pracovní podmínky. Zároveň již přemýšlejí, jak dosáhnout ochrany všech pracujících v blízké nelehké budoucnosti.