Navýšení minimální mzdy je téma, které stabilně vyvolává velké emoce. Vybraní politici a zástupci zaměstnavatelů každoročně přicházejí s katastrofickými scénaři, podle nichž by mohlo navýšení minimální mzdy o jednotky procent významně ohrozit nejen kondici českého hospodářství, ale i pracovní místa na méně kvalifikovaných pozicích.

Růst minimální mzdy je označován za bezbřehý populismus, marketingový trik či absurditu. Argumenty podporující takovéto silácké výroky se přitom opakují. Kvůli zvýšeným mzdovým nákladům prý nastane rušení pracovních míst, a tedy i růst nezaměstnanosti, sníží se konkurenceschopnost, případně zkrachují celé společnosti, anebo přesunou svou výrobu do zahraničí.

Zakládají se však takováto tvrzení na empirických datech? Co všechno bychom do nich měli zahrnout? A jak vysoká minimální mzda by měla být?

Dobrý kompromis pod hranicí chudoby

Výsledkem poslední bitvy o výši minimální mzdy je částka, která od letošního ledna činí 14 600 Kč hrubého, tedy přibližně 12 100 Kč čistého výdělku, uplatňuje-li zaměstnanec pouze daňovou slevu na poplatníka, a 13 400 Kč v případě rodiče s jedním dítětem. Vláda Andreje Babiše přijala toto rozhodnutí po sérii neúspěšných vyjednávání tripartity, přičemž ho označila za dobrý kompromis.

Zástupci zaměstnavatelů jej však komentovali jako nebezpečný a odtržený od reality. Skutečností ovšem je, že člověk pracující na plný úvazek a nepobírající žádné dávky sociální pomoci žije pod hranicí chudoby. Ta v roce 2018, k němuž máme poslední data, činila dle ČSÚ 11 963 Kč pro jednočlennou domácnost a 15 552 Kč pro rodiče pečující o jedno dítě pod 13 let.

Vzhledem k předpokládanému růstu mezd ve výši 7,4 % v minulém roce lze odhadovat, že hranice chudoby vzrostla na hodnotu okolo 12 850 Kč, respektive 16 700 Kč. I nadále tedy platí, že člověk hospodařící s minimální mzdou žije pod pomyslnou hranicí chudoby.

Hranice chudoby jako dichotomický předěl k bohatství?

Vzhledem k výše uvedenému by se mohlo zdát, že navýšení minimální mzdy v řádech stokorun až jednotek tisíc by mohlo vymýtit chudobu pracujících v České republice. Ostatně i premiér Andrej Babiš nezapomněl ve svém novoročním projevu zdůraznit, že míra ohrožení českých občanů chudobou a sociálním vyloučením je v rámci EU nejnižší.

V roce 2018 se pod hranicí chudoby nacházelo pouze 3,4 % pracujících. Je tedy důvod k oslavám? A co vlastně znamená žít pod hranicí chudoby ve statistické terminologii?

Z definice Eurostatu vyplývá, že míra ohrožení příjmovou chudobou odpovídá 60 % národního mediánu ekvivalizovaného disponibilního příjmu, tedy celkového příjmu domácnosti, včetně výnosů z investic či sociálních dávek, z nějž se odečtou daně a sociální odvody. S pojmem chudoba ani kvalitou života se přitom v této definici neoperuje.

Sama míra šedesát procent je odborně stanovenou umělou hodnotou sloužící statistikům k porovnání rozvrstvení příjmů v jednotlivých zemích. Dokonce ani sama mediánová hodnota tedy nemusí zamenat, že domácnost žije v důstojných životních podmínkách, což mimochodem uvádí v poznámce i sám Eurostat.