Když se řekne francouzský důchodce, mnoho z nás si představí postarší elegantní pár navštěvující lokální trhy a velkou část roku trávící v přímořských letoviscích. Je to ovšem spíš klišé, jaké o francouzských seniorech vytvořili zahraniční pozorovatelé. Z výzkumných poznatků, které zaznívají ve francouzské debatě o důchodové reformě, totiž vyplývá, že pro početné skupiny obyvatel je pokojné stáří naprosto nedosažitelná meta.

Výše příjmu a věk dožití jdou totiž spolu v ruce. Podle sociologa Ulysse Lojkineho se ukazuje, že čtyřicet procent nejméně vydělávajících padesátníků s pravděpodobností jedna ku třem bude pobírat důchod méně než deset let. Patnáct procent oněch padesátníků se důchodu nedožije vůbec. Naopak u mužů s příjmy nad mediánem je riziko, že se nedožijí důchodu, zanedbatelné. Zároveň pouze deseti procentům z nich hrozí, že v důchodu prožijí méně než deset let.

Dopady nejen ekonomické, ale i zdravotní a sociální

Odborný článek v časopise Alternatives économiques upozorňuje, že predikce vývoje věku dožití, jež využívá francouzská vláda jako argument na podporu důchodové reformy, nezohledňují změny odehrávající se v poslední dekádě. Věk dožití se sice v předchozích desetiletích zvyšoval, avšak minimálně od roku 2014 nastal zlom, kdy se růst zastavil, a místy i klesal.

Pro srovnání, v roce 2014 se francouzští muži dožívali průměrně 79,2 let a ženy 85,4 let, zatímco předběžná data za rok 2022 ukazují, že průměrný věk dožití se u mužů rovnal 79,3 let a u žen 85,2 let.

Vedle následků onemocnění covid-19 k těmto demografickým změnám přispívá také zvýšený výskyt chronických onemocnění či závislostí, jež se častěji týkají nízkopříjmových skupin obyvatel. Hodnoty průměrného věku dožití proto rostou s výší příjmů. Pět procent mužů s nejnižšími příjmy umírá průměrně v 71,7 letech, ženy v osmdesáti letech. Naopak pět procent mužů, kteří dosahují nejvyšších příjmů, umírá v 84,4 letech, ženy v 88,3 letech. Rozdíl je tedy značný zejména u mužů, dosahuje téměř třinácti let!

Výzkumná zpráva publikovaná Pařížským institutem politických věd poukazuje, že jsou to právě muži pracující v manuálních a nízkokvalifikovaných profesích, jejichž zdraví je posunutím věku odchodu do důchodu ohroženo nejvíce. Pokud by nastoupili do důchodu dříve, sníží se u nich riziko zhoršeného zdraví o 21 procentních bodů a riziko spojené se ztrátou hybnosti o 16 procentních bodů. Přijetí Macronovy reformy tak může zhoršit kvalitu jejich života a současně zvýšit tlak na zdravotnický i sociální systém.

Pohledem člověka z pouště

Výše popsané fenomény nejsou pro stávkující neznámé, pociťují je na svém těle, pozorují je ve svých rodinách a blízkém okolí. Předdůchodový věk je pro manuálně pracující obdobím zvýšené nejistoty. Kvůli zdravotním problémům musí častěji odcházet na nemocenskou, případně si hledat jiné zaměstnání. Obojí přitom napíná nejen jejich rodinné rozpočty, ale stojí i státní finance.

Zároveň je třeba vnímat současné demonstrace v širším kontextu. Kořeny protireformního odporu nevyklíčily letos, ale sahají již do roku 2018, kdy se Macronův kabinet chystal zvýšit daň z nafty, což by nejvíce zasáhlo pracující žijící v periferních oblastech. Tehdy se zrodilo hnutí Žlutých vest odrážející nespokojenost nejen s Macronovou vládou, ale obecně i se systémem vytvářejícím výrazné sociální rozdíly.

Tyto antisystémové nálady jsou stále živé. Největší odezvu nacházejí v regionech nazývaných „pouště“, jež se dlouhodobě vylidňují. Velmi málo dostupné jsou v nich také četné služby, včetně zdravotních či pečovatelských. Stávkující proto bojují nejen proti zvýšení věku odchodu do důchodu, ale také za právo na důstojné stáří a spravedlivější rozdělování společenského bohatství.