Už v neděli 30. června se ve Francii koná první kolo předčasných parlamentních voleb. Prezident Emmanuel Macron je vyhlásil na nejčasnější možný termín poté, co volby do Evropského parlamentu vyhrálo krajně pravicové Národní sdružení (RN). Nevyhrálo ani poprvé, ani nečekaně, zato však bezprecedentně přesvědčivě — s více než jednatřiceti procenty hlasů, tedy dvojnásobkem zisku Macronovy koalice.

Macronovo rozhodnutí nečekali ani jeho spolustraníci — dle zákulisních informací měl jeho premiér Gabriel Attal dokonce zvažovat rezignaci. „Zpočátku jsme si mysleli, že je to fake news, bylo to tak nezodpovědné, jako by hodil do politického kolbiště bombu!“ gestikuluje divoce Francesca Barca, novinářka z Voxeurop, našeho partnerského média v mezinárodním projektu PULSE, s níž hovořím v Paříži u kanálu Saint-Denis.

Francii dnes dost možná dělí jen o něco víc než dva týdny od nástupu první krajně pravicové vlády od konce druhé světové války. Straně Národní sdružení se pod vedením jejich nejproslulejší političky Marine Le Penové a jejího následovníka, osmadvacetiletého Jordana Bardelly s plakátovou tvářičkou navenek podařilo vypucovat profil strany, kterou její zakladatel, Marinin otec Jean-Marie Le Pen spolehlivě držel exkomunikovanou na pravém okraji skandálními výroky, jako byl ten, v němž označil holocaust za „drobný detail“, případně ten, jímž francouzský fotbalový tým kritizoval za to, že v něm hraje „příliš mnoho barevných“.

Za vyleštěnou vitrínou nicméně Národní sdružení nadále vystavuje rasistické sliby. Volá třeba po přednostním právu Francouzů na práci či bydlení, po omezení práva na imigraci za účelem sloučení rodiny, po konci státní zdravotnické péče pro osoby bez dokladů, po zákazu vykonávat určité profese ve státní správě pro osoby s dvojím občanstvím nebo po zrušení práva na francouzské občanství pro všechny, kdo se narodili na francouzské půdě a strávili v zemi určitý počet let.

Stejně tak brojí proti islámu — Bardella slibuje úplně zakázat nošení hidžábu na veřejnosti. Navíc se hlásí k doktríně, podle níž „není Francouz jako Francouz“. O občanech země s migrantskými kořeny představitelé Národního sdružení v minulosti hovořili jako o lidech, kteří jsou Francouzi „pouze na papíře“.

Činí tak v zemi, kde imigranti — stejně jako muslimové — tvoří přibližně desetinu populace. V zemi, kde drží dvojí občanství více než tři miliony lidí.

„Ze všeho nejvíc mě osobně trápí, jak se cítí mí rodiče. Integrovali se, celý život tvrdě pracují, platí daně, jsou rádi občany své země — a najednou se jim dává najevo, že se s nimi nepočítá. Především generace mých rodičů se tedy dnes pokouší ostatní přimět, aby šli volit,“ popisuje Mehdi, aktivista za lepší podmínky ve školách na pařížských předměstích.

Na předměstích velkých měst se může o výsledku voleb rozhodovat. A tak míříme právě tam.

V „zóně bez zákona plné šmejdů“

Na předměstích velkoměst, pro něž se ve francouzštině vžil výraz banlieu či nyní běžněji používané a významově přesnější označení quartiers populaires, žije značná část lidí s migrantskými kořeny. Jde o čtvrti s vysokou hustotou zalidnění, s vysokým podílem pracující třídy — ale i nezaměstnanosti. Neplatí vždy nutně, že leží na okraji měst: jde však o čtvrti socio-ekonomicky vyloučené a zanedbané z hlediska dostupnosti veřejných služeb.

Čtvrť Aubervilliers leží na zřejmě vůbec nejznámějším francouzském předměstí na severovýchodním okraji Paříže: v Seine-Saint-Denis. To je nejhustěji zalidněná část Francie — s vůbec nejmladší a nejchudší populací v zemi.

Obyvatelstvo Seine-Saint-Denis zároveň po dlouhá léta představuje vyhledávaný terč projevů nenávisti krajní pravice. Eric Zemmour, předseda strany s výmluvným názvem Znovudobytí, která je ještě rasističtější než lepenovské Národní sdružení, o Seine-Saint-Denis prohlásil, že „to už není Francie“, ale spíše „zahraniční enkláva“ plná „zlodějů a loupežníků všeho druhu“. Le Penová je zase označila za „zónu bez zákona“ plnou „šmejdů“.

V Seine-Saint-Denis se zároveň narodil současný předseda Národního sdružení Bardella, který alibisticky proklamuje, že mezi migranty je třeba rozlišovat — neboť on sám je  „z pětasedmdesáti procent Ital“. Méně už opakuje, že ze zbylých pětadvaceti procent je Alžířan.

Právě v Seine-Saint-Denis prý Bardella politicky prozřel. „Jsem v politice kvůli všemu, čím jsem si tam prošel. Abych zabránil tomu, že se z toho stane norma v celé Francii. Protože co se děje tam, není normální,“ řekl pro BBC.

A právě zde v Aubervilliers usedáme ke stolu před prostým barem. Kolem prochází průvod tančících dětí oblečených do obrovských barevných hvězd, slunko praží. Muž, který souhlasil, že se se mnou podělí o své předvolební úvahy, se představuje jako Baradi. V Aubervilliers žije patnáct let, pochází ze Senegalu. Bývalo prý líp. Ceny vzrostly. Přistěhovalo se sem mnoho z nově příchozích migrantů, takže ubylo práce.

Nebojí se, že s případnou krajně pravicovou vládou bude ještě hůř? „A neschválil snad migrační zákon už Macron? Le Penová jen mluví a mluví, ale zastavit migraci, ani migranty vyhnat, nemůže. Kdo by pracoval na stavbách, kdo by pracoval v kavárnách, kdo by asfaltoval cesty? Francie se bez migrantů neobejde,“ líčí s nakažlivým úsměvem.

„Jasně, že mám strach, tak jako všichni okolo,“ reaguje s podobně širokým úsměvem na rtech zpoza vitríny se sladkostmi prodavač původem z Bangladéše. Rozhlašuje kolegům, že jsem novinářka, a tak se rovnou všech ptám: Jdete volit? „Jo, jo, jasně, všichni Le Penovou,“ odpovídá s lišáckým úsměvem jeden z nich. „Děláte se legraci, že?“ ptám se nejistě. „Jasně že si dělám legraci, tady přece všichni volíme levici!“ rozchechtá se.

Provaz, který jednou uškrtí Paříž

Historie očerňování Seine-Saint-Denis pařížskými politickými elitami sahá daleko před příchod migrantů z bývalých francouzských kolonií v šedesátých letech. Seine-Saint-Denis platilo až do sedmdesátých let za druhou největší průmyslovou zónu Evropy.

Už v roce 1830, kdy byla industrializace sotva v plenkách, prefekt Gaspard de Chabrol králi Ludvíku Filipovi sdělil, že jeho správa nechává kolem Paříže vyrůst pás továren, z nichž se jednou stane „provaz, který hlavní město uškrtí“. „Smrdí tu Aubervilliers,“ vtipkovali Pařížané v 19. století, kdykoliv to v hlavním městě nevonělo.

V meziválečném období pak privilegovaná menšina vycítila v dělnických předměstí hrozbu politickou: přirozeně tu volili komunisty, takže se prstenu okolo Paříže začalo přezdívat „rudý pás“. V sedmdesátých letech Seine-Saint-Denis podobně jako další francouzské průmyslové zóny prošlo deindustrializací a hlavním zdrojem obživy se stal sektor služeb.

Jedna zásadní věc se však nezměnila: ve volbách v Seine-Saint-Denis dodnes přesvědčivě vítězí levice. V letošních evropských volbách představovala pařížská předměstí spolu s Paříží a Martinikem jediná místa ve Francii, kde krajně pravicové Národní sdružení nezvítězilo.

Předměstí jsou také místem policejních vražd

Lamine Dieng, zavražděn v roce 2007. Hakim Ajimi, zavražděn v roce 2008. Adama Traoré, zavražděn v roce 2016. To jsou jen některá z nejznámějších jmen lidí, kteří zemřeli v důsledku policejního zásahu. V posledních letech přitom počet policejních vražd roste.

„Většina policejních vražd je spáchána na předměstí, a to na mladých mužích s migrantskými kořeny. Oběti jsou nejčastěji střeleny do zad,“ poznamenává Rozanne z organizace Observatoř policejního násilí, jež působí právě v Seine-Saint Denis.

Přesně před rokem Francii zachvátily nepokoje v reakci na vraždu sedmnáctiletého Nahela Merzouka. Zastřelil jej policista, zatímco se Nahel pokoušel ujet silniční kontrole.

Nešlo přitom ani zdaleka o ojedinělý případ. Podle dat deníku Le Monde jenom mezi lednem 2022 a červencem 2023 policie zastřelila během dopravní kontroly neuvěřitelných patnáct lidí!

Počet lidí zastřelených policisty v autě pětinásobně vzrostl poté, co Francie zpřísnila svou protiteroristickou legislativu v reakci na sérii teroristických útoků v Paříži v roce 2015, spáchaných islámskými radikály. Nová legislativa policistům povolila střílet nejen v případě nutné sebeobrany, ale i z důvodu podezření, že by jedinec mohl ohrozit ostatní.

Právě útoky v Paříži — vůbec nejsmrtelnější teroristické útoky spáchané na francouzské půdě v moderní historii — považuje za zlomový bod aktivista Mehdi. „Všichni muslimové tehdy zamrzli strachy. Muslimské občanské organizace pozastavily svou činnost. I proto jsme nedokázali zabránit postupnému sklouzávání Francie k rasismu, které tehdy započalo. Když vloni Macron schválil migrační zákon, ani se nedemonstrovalo,“ podotýká Mehdi.

Na skutečnosti, že se ve Francii uplatňuje nepřiměřené policejní násilí, se shodují i mezinárodní organizace jako Amnesty International nebo Úřad OSN pro lidská práva. Obě upozorňují také na nepřiměřenou míru používání gumových projektilů nebo slzného plynu proti demonstrantům.

O tom ví své osmasedmdesátiletá Monique, šarmantní blondýna v růžových batikovaných šatech z Hnutí žlutých vest, které vzniklo v roce 2018 v reakci na asociální vládní reformy, jež se promítaly do stoupajících cen pohonných hmot a nákladů na bydlení.

„Ve svém věku jsem se něco nabojovala! A říkám vám, že za celý svůj život jsem nezažila tolik represe jako v posledních patnácti letech. Na první máj 2019 jsem si během demonstrace zranila nohu — poté, co mě policie srazila na zem,“ líčí Monique v jídelně ve čtvrti Montréil, rovněž na předměstí Seine-Saint-Denis, kde s dobrovolníky týden co týden vaří obědy, jež poskytují potřebným za dobrovolný příspěvek.

„Mnoho lidí, kteří tehdy jezdili víkend co víkend protestovat do Paříže, přišlo o oči. Bylo to poprvé, kdy bílí lidé ve velkém okusili policejní násilí, které komunita lidí s migrantskými kořeny zakoušela po celé dekády. Snad i proto obyvatelstvo předměstí na demonstracích Žlutých vest chybělo: jejich život nestál za nic už předtím,“ vzpomíná Claire z Observatoře policejního násilí.

Levicová mobilizace předměstí

O francouzských předměstích se v médiích až donedávna psalo především jako o místech s nízkou volební účastí. „Vykreslování předměstí jako apolitických je součástí stigmatizujícího diskurzu,“ říká sociolog Ulysse Rabaté, který se politickou kulturou na předměstích zabývá.

„Je sice pravda, že se v nich volí méně než ve zbytku Francie. Je však třeba hovořit o příčinách. Francouzská předměstí jsou místa vůbec nejvíce poznamenaná nesprávnými registracemi voličstva. Jde o místa s vysokou fluktuací: mnoho rodin se pravidelně stěhuje. Některé domy na předměstích jsou demolovány a jejich vystěhované obyvatelstvo zůstává zapsané na špatné adrese,“ vysvětluje Rabaté.

Jednu z příčin historicky nízké volební účasti na předměstích pak představuje skutečnost, že zatímco pravicoví politici obyvatelstvu předměstí spílali, ani levice pro ně mnoho nečinila. To se změnilo až v roce 2022, kdy na prezidenta kandidoval zakladatel levicové strany Nepoddajná Francie Jean-Luc Mélenchon.

„Jako první veřejně uznal, že Francie má problém s islamofobií. Ostatní politické strany s obyvateli předměstí vůbec nepočítali,“ vysvětluje novinářka Francesca Barca, proč se tehdy před volebními místnostmi v Seine-Saint-Denis stály před volebními místnostmi fronty. Právě díky mobilizaci na předměstích Mélenchon získal téměř dvaadvacet procent hlasů.

„Bylo to poprvé, kdy obyvatelstvo předměstí skutečně volilo pro kandidáta — a nikoliv proti. Tehdy započatá politická mobilizace na předměstích pokračuje dodnes,“ doplňuje sociolog Rabaté.

V letošních evropských volbách Mélenchon hovořil především o naléhavosti palestinské otázky, a i díky tomu stoupla volební účast v Seine-Saint-Denis nad obvyklou míru. Melénchonova postava přitom je sporná. Na kandidátku do nadcházejících parlamentních voleb kupříkladu neumístil některé z dosavadních poslanců, kteří se mu nezdáli dostatečně loajální.

Na druhé straně před nadcházejícími předčasnými volbami konečně přestává platit, že levice za obyvatelstvo předměstí mluví, aniž by jej přijala za své a umístila jeho zástupce na kandidátku. Zvláště Melénchonova Nepoddajná Francie, která kandiduje v koalici levicových stran Nová lidová fronta, vyslala do voleb několik aktivistů z předměstí, jako je třeba Ali Diouara nebo Amal Bentounsiová, která se začala angažovat po policejní vraždě svého bratra Amina v roce 2012.

Pozornost, kterou Nepoddajná Francie upíná k předměstím, se nicméně setkává i s kritikou. Macron označuje program Nové lidové fronty za „totálně proimigrační“ — tedy výrazem, jímž jeho politiku dříve napadali lepenisté. Macronova koalice Spolu slibuje v případě vítězství vyhostit migrantské delikventy a zajistit vznik detenčních center v třetích zemích. Nadcházející volby pak prezentuje jako střet mezi „racionálním středem“, který má samo sebou představovat on sám, s krajní pravicí i s krajní levicí.

„Program Nové lidové fronty ale není krajně levicový — je to program socialistický, jaký jsme tu dlouho neviděli: zvýšení minimální mzdy, masivní investice do upadajících veřejných služeb, návrat k vysokému zdanění nejbohatších lidí, které Macron zrušil. Skutečnost, že je takový program prezentován jako krajně levicová hrozba, považuji za vůbec největší problém francouzské politické debaty,“ komentuje Macronovy výroky novinářka Francesca Barca z Voxeurop.

Francii doprava posunul sám Macron

„S krajně pravicovou politikou začal už Macron, to je problém,“ podotýká muž v květované košili, který se představuje jako Matthieu, učitel a aktivista za zlepšení podmínek ve školství v Seine-Saint-Denis. Setkáváme se na jedné z posledních demonstrací proti krajní pravici předcházející nedělním volbám.

Účastníků je méně, než se doufalo. Nadto jsou z většiny bílí, ačkoliv se nacházíme ve čtvrti s jedním z nejvyšších podílů obyvatelstva s migrantskými kořeny.

„Ano, mezi místními, kteří v Seine-Saint-Denis demonstrují, volí, nebo se angažují třeba v boji za zlepšení podmínek ve školství, převažují bílí příslušníci střední třídy. Komunita lidí s migrantskými kořeny se organizuje především v otázce policejního násilí: když někoho zabijí, nebo když probíhá soud s policisty,“ připouští Anouk, jedna z organizátorek protestu z organizace Solidaire 93.

Příčin je podle ní několik. „Nemá to tolik společného s jejich původem jako spíš s chudobou, se společenskými strukturami. I v menších a středních francouzských městech platí, že se angažuje především střední třída — zatímco bílá pracující třída má svých starostí dost,“ podotýká, když se s popěvkem „Vyhostit netřeba migranty, ale Bardellu a jeho ideologii“ průvod dává do pohybu.

Jak zdůrazňuje sociolog Rabaté, i odmítnutí voleb je často politickým gestem: „Když s vámi centristická politická reprezentace dlouhodobě nezachází dobře, průpovídky o hrozbě krajní pravice vás k urnám nedostanou. Beztak už zažíváte politické násilí, nemáte přístup k práci a vaše životní podmínky jsou katastrofa,“ říká.

Macronova poslední šance dodržet slib

Na zahrádce jídelny, kde spolu obědvají lidé všemožných původů a náboženství, nic nevěstí blížící se osudovou křižovatku. Nějaký Alžířan tu hovoří o tom, že ze všeho nejdůležitější je teď ukončit válku v Gaze. Občanství a volební právo nicméně nemá.

„Jsem unavená z toho každý den poslouchat to samé,“ povzdechne si vedle něj sedící nakrátko ostříhaná židovská dobrovolnice. Nebude tedy volit levici, tak jako většina lidí kolem ní? „Ne, nebudu volit vůbec. Dvakrát jsem volila Macrona, aby se nestalo to, co se děje. Raději se teď soustředím na sebe, na vaření pro potřebné tady v jídelně,“ odpovídá.

Není zdaleka první, kdo lamentuje nad tím, že Macron slíbil zabránit nástupu krajní pravice, ale pak stočil svůj údajně centristický kurz výrazně doprava. A ještě v době rekordní podpory krajní pravice vyhlásil předčasné volby.

Poslední předvolební průzkumy předvídají zisk okolo pětatřiceti procent hlasů pro RN, sedmadvaceti procent pro levicovou koalici a jednadvaceti procent pro Macronovo Spolu. Francouzský volební systém nicméně není proporční, ale většinový. V prvním kole získají mandát pouze ti kandidáti, kteří v jednom z 577 volebních okrsků získají nadpoloviční počet hlasů.

V druhém kole, které se bude konat 7. července, se pak v jednotlivých okrscích utkají kandidáti se ziskem vyšším než 12,5 procenta. Zda krajní pravice získá parlamentní většinu, tak bude pravděpodobně záviset na tom, zda Macronova koalice pro jednou dodrží svůj slib zabránit nástupu krajní pravice.

Přesně řečeno na tom, zda jeho kandidáti v okrscích, kde skončí na třetím místě, odstoupí ve prospěch kandidátů levice. Taková možnost se nicméně vzhledem k Macronově rétorice o krajně levicové proimigrační koalici, jejíž vítězství by vyvolalo občanskou válku, jeví jako spíše nepravděpodobná. Možná už pozítří se ale bude muset rozhodnout, kterým směrem se Francie z jeho „středu“ vydá.