Onen projev francouzského prezidenta Macrona jsem nečetl; a musím přiznat že i kdybych ho měl k dispozici, sotva bych utrácel čas jeho studováním. Petr Janyška tvrdí, že tento projev byl prost jakýchkoli obvyklých klišé; nicméně alespoň na základě toho co zde bylo autorem textu zprostředkováno se nejen Macronův projev, ale celé jeho myšlení vůbec utápí ve stále stejných klišé současné doby, současného politicko-ideového paradigmatu.

V čem spočívá zásadní problém? - Macron naprosto správně konstatuje hlubokou krizi principu liberální demokracie; ale místo toho aby pochopil a uznal že tato krize je systémově imanentní, tedy že vyplývá ze samé podstaty tohoto politického uspořádání, naopak žádá ještě další prohlubování a intenzifikaci právě této liberální demokracie! Pro srovnání: je to víceméně ta samá logika jako kdyby si někdo kdo trpí těžkou kocovinou po nemírném požívání alkoholu řekl: "No, tak se teď holt posílím sklenicí rumu!"

Totiž: ono to tak dokonce bezprostředně skutečně může poněkud pomoci, dát určitý nový impuls - ale fakticky se nejedná o nic jiného nežli o vyhánění ďábla belzebubem.

Klíčové v daném smyslu je toto Macronovo tvrzení, jak ho zde reprodukuje P. Janyška: "Evropa je podle něj specifickým kontinentem, kde se od renesance přes osvícenství až po pád totalitních režimů prosadila myšlenka člověka jako svobodného, racionálního a osvíceného jedince, který stojí nade vším."

"Svobodný, racionální a osvícený jedinec, který stojí nade vším" - u všech svatých, co tohle vlastně má být za podivnou bytost?!... Tento "jedinec který stojí nade vším" - ano to je skutečně ideál liberalismu, ale zároveň je to čirá ideologická fikce, toto zdánlivě zcela nezávislé, autonomní individuum, tento atomizovaný jedinec který je zcela vydělen ze společnosti, který není nijakým způsobem formován, ovlivňován jejími hodnotami - těmi dobrými i těmi špatnými, jejími socioekonomickými strukturami, jejími antagonismy a jejími boji...

Co má tento - údajně zcela autarkní a autonomní - jedinec společného s reálnou lidskou bytostí, která je prakticky od okamžiku svého zrození uchopena do tisíců různých vazeb, souvislostí i závislostí, která svůj lidský potenciál nemůže nejen realizovat, ale vůbec ani vytvořit bez hluboké niterné souvztažnosti s celou společností, tedy s (potenciálně) všemi ostatními členy svého národního společenství?

A nakonec, kolik z tohoto reálného člověka, prožívajícího svůj život a svůj vztah k okolnímu světu v prvé řadě emocionálně a hodnotově, kolik z tohoto člověka může reflektovat, reprezentovat onen Marconův ryze racionalisticky uvažující a jednající jedinec?...

Nebyl to náhodou právě tento liberálně-racionalisticky, to jest úzce materialisticky a utilitaristicky fixovaný jedinec, který zavedl Evropu do její současné hodnotové krize? Jejímž přirozeným a nevyhnutelným důsledkem je pak vznik oněch populisticky identitárních hnutí, jejichž vzestupem je Macron natolik znepokojen?

Jistě: z čistě politického hlediska je naprosto možné, že leckteré z Macronových návrhů mají v aktuální situaci svůj smysl, své věcné oprávnění. Ale - tam kde se jedná o systémovou krizi samotného principu liberální demokracie, tam přece není možno hledat východisko tím, že se pojede dále po starých kolejích, jenom jaksi "lépe a energičtěji".

Pokud by to někoho zajímalo, tak tady je link na Macronův projev s překladem do angličtiny.

https://www.youtube.com/watch?v=CZzt-9SgZns

P.s. Jinak souhlasím se skepticismem pana Poláčka, že řešení systémové krize Západu spočívá (pokud vůbec někde) kdesi mimo mentální svět pana Macrona.

"Mentální svět prezidenta Macrona" - ano, pane Václavů, tento "mentální svět" zasluhuje bližší pohled, nejde tu jenom o jednu jedinou konkrétní politickou figuru, ale o to že se zde v kostce zrcadlí mentální svět celé současné západní (liberalistické) civilizace.

Tento "mentální svět" je založen na představě, že všechny fundamentální problémy lidstva a člověka je možno řešit čistě technokraticky, politickým akcionismem, sociálním inženýrstvím. Všechno co přesahuje tento horizont politicko-technokratické správy společnosti se zcela vytrácí z optiky současné západní civilizace. Není nijakou náhodou že Macron svého "svobodného, racionálního a osvíceného" člověka nachází až v několika posledních staletích vývoje evropské civilizace, všechno co bylo předtím pro něj neexistuje, antický občan který byl sice osobně svobodný ale zároveň mentálně a hodnotově ukotvený ve světě antických mýtů a bohů, stejně tak jako celá středověká kultura s prioritou nejvyšších (božských) hodnot nad lidským individuem, to vše pro něj nemá žádný dějinotvorný význam.

Ideálem současné západní civilizace je fakticky Verneův inženýr Cyrus Smith, který všechny životní situace (a to i ty mezní, po ztroskotání na pustém ostrově) suverénně řeší svým ryze technickým věděním, tak i silou své osobnosti.

Současná západní (liberalistická) společnost je stále ještě polapena v této iluzi všespasitelnosti pouze technického vědění, pouze technických a technokratických opatření. V extrémní formě tuto moderní víru v to že vše lidské je možno řešit prostředky technického inženýrství vyjádřil svého času ruský diktátor Josif Stalin svou definicí spisovatelů jakožto "inženýrů lidských duší". Pro tento svůj výrok byl často - především z tábora antikomunistů - vysmíván jakožto projev naprosté ztráty kulturního vnímání; ale ve skutečnosti i "kulturní" Západ fakticky praktikuje to samotné inženýrství ve vztahu k člověku, tu samou odosobněnou technologii moci.

Dokonce i sám Havel ve svém proslulém traktátu "Moc bezmocných" konstatoval, že východní totalita a západní demokracie jsou pouze dvě stránky té samé mince, totiž ovládání a utlačování všeho autenticky lidského nesčetnými nástroji manipulace ze strany moci. Rozdíl je pouze v tom že jestliže v totalitě je k udržování vlády nad člověkem zapotřebí rozsáhlého a zbytnělého aparátu policejního dohledu a útlaku, toho samého efektu je na "svobodném" Západě možno dosáhnout tím, že člověk je svázán a svého pravého lidství zbaven svou "přirozenou" touhou po stále maximalizovaném konzumu, jakož i dalších povrchních, plytkých požitcích všeho druhu.

Jednou větou: tam kde v totalitě je neustále nutno člověka spoutávat zásahy vládní moci, tam se člověk ve "svobodné" společnosti Západu dobrovolně spoutává sám.

Nyní Macron tedy - poté co se takto bezduše, technokraticky spravovaná Evropa dostala do hluboké hodnotové krize - chce tuto krizi řešit tím, že se ten samý bezduchý technokratismus bude provádět intenzivněji, rozhodněji, aktivněji.

Tento akcionismus má ve Francii ovšem už tradici, dříve to byl "Turbo-Sarko", prezident Sarkozy, který proslul tím že společenské problémy nejraději řešil beranidlem. Nakonec tento "Turbo-Sarko" skončil ve vězení, to může být náhoda ale také nemusí, onen zcela autonomní jedinec západní technokratické civilizace, který se "osvobodil" od všech hodnotových vazeb dřívějších časů velice snadno a rychle propadne přesvědčení, že se tedy nemusí vázat už vůbec ničím, že on je tím nadčlověkem, který si může volně utvářet svá vlastní pravidla.

Je tedy možno pouze zopakovat: ty nástroje kterými protagonisté technokraticko-inženýrsky vedené a spravované západní civilizace hodlají řešit současnou krizi nikdy nemohou mít potenciál tuto krizi překonat; naopak ony samy jsou její součástí, její příčinou.

Skutečná řešení krize současné civilizace je nutno hledat mimo "mentální svět prezidenta Macrona" a jemu podobných.

Páně Poláčkova zmínka o Vernově Cyrusu Smithovi ve mně vzbudila představu, jak se na neobydleném ostrově ocitne společnost lidí ze ztroskotané lidi. Na jedné části ostrova bude uskutečňovat své nápady Cyrus Smith, na druhé bude pořádat přednášky o liberální demokracii a o jiných společenských problémech pan Poláček. Lidé se budou mezi těmito polovinami ostrova přeskupovat, a to na základě své přirozenosti. Jak myslíte, že to bude vypadat po třech dnech pobytu na ostrově?

Pokud ostrov nenavštěvují lidojedi, je tam celoročně příjemné klima, produkce chutného ovoce, které stačí pouze utrhnout, s přehledem dostačuje pro celou komunitu trosečníků, mezi kterými je zhruba vyrovnaný počet mužů a žen (a pochopitelně i všech ostatních genderů:-) a nevznikají zde nebezpečné a stále více se vyhrocující spory o společný smysl života trosečníků a jeho další směřování ke světlým zítřkům, budu se, paní Zemanová, zúčastňovat těch přednášek pana Poláčka a doufat, že budou dost akademické.

Paní Zemanová, k rozčlenění oné - ztroskotavší - ostrovní populace by s určitou pravděpodobností došlo podle následujícího schématu: v oné liberálně-inženýrské polovině ostrova by se shromáždili ti, kteří chtějí přežít. V té druhé ti, kteří chtějí žít.

Tedy ti (v té druhé), kterým nestačí pouhé fyzické či materiální přežití, nýbrž kteří si především kladou otázku, co lidský život vlastně vůbec je, jaký má smysl, jaké směřování.

Právě v tom totiž spočívá trik liberální demokracie. Na samotném počátku člověku s hlasitými fanfárami sdělí: "Jsi naprosto svobodný, můžeš bez jakýchkoli zábran a omezení sám hledat své životní štěstí!" Tímto lákavým obrazem se vytváří fikce, že tomuto "svobodnému" individuu se jedním rázem otvírají všechny myslitelné cesty k plnému rozvoji jeho osobnosti, k naprostému naplnění smyslu jeho existence.

Vzápětí ale ta samá liberální demokracie tohoto svobodného jedince uvrhne do akutních bojů o přežití. On záhy zjistí že nežli by se vůbec mohl oddat rozmyslným úvahám o smyslu bytí a žití, tak že napřed musí zaplatit horentní nájmy, aby vůbec měl střechu nad hlavou. Že musí zaplatit drahé energie. Že si musí ufinancovat léta svých studií (pokud nechce skončit jako kopáč příkopů). Že tedy - místo přemýšlení o smyslu vlastní existence - musí veškerou svou energii, veškeré své životní úsilí věnovat svému čistě materiálnímu zabezpečení, své kariéře. Navíc je denně ze všech stran bombardován sociálními tlaky: chceš-li ve společnosti být respektován, musíš si opatřit drahý automobil (nejlépe nějaké "býčí" SUV), musíš mít vlastní vilu, musíš jezdit na drahé dovolené.

Tento "svobodný" liberální jedinec je tedy fakticky okamžitě uvázán do tohoto nekonečného koloběhu ryze materiálního přežití, nežli by se vůbec mohl závažně začít zabývat sokratovskou otázkou, v čem vlastně doopravdy spočívá "dobrý život". Dobrý život ve smyslu etickém, dobrý život ve smyslu duševním, dobrý život ve smyslu esenciálním.

Ničím takovým se ale inženýrsko-liberalistická společnost nechce a nehodlá zdržovat. Tam všechno musí především fungovat, efektivně a bezporuchově. A i samotná lidská duše zde musí fungovat; a když se v ní něco porouchá, pak je tato závada opravována opět ryze inženýrskými metodami: psychoaktivními substancemi se nedostatečně fungující psychický aparát buďto stimuluje, anebo ale naopak utlumuje, podle toho co je právě více zapotřebí k tomu, aby dotyčný jedinec mohl dále fungovat v onom běsnícím maelströmu hyperprodukce a hyperkonzumu.

Mimochode: Sokrates okázale pohrdal jakýmikoli projevy bohatství; naprosto žádným způsobem se nezúčastnil jeho hromadění, jak tomu i v jeho době propadli mnozí z jeho spoluobčanů. Právě proto měl čas na to, co je právě od jeho časů známo jako "péče o duši".

Přeju všem, co nechtějí přežít, aby nelitovali svého rozhodnutí.

K rozčlenění té druhé skupiny (která nechce jen přežít) na rozličné k smrti znepřátelené „kmeny“ dojde záhy potom, co se ti lidé začnou zabývat sokratovskou otázkou, v čem spočívá „dobrý život“, jaký je jeho smysl a případně i kam směřuje.

Ze skupiny, která chtěla jen přežít, se mezitím vytvoří svobodná společnost s rovnými právy pro všechny, ve které si lidé o smyslu svého života budou moci myslet cokoliv a budou si také o tomto smyslu rozhodovat sami. Budou však mocensky ohrožováni rozličnými vůdci – nástupci či sjednotiteli té rozstěpené skupiny, kterým bude velmi záležet na tom, aby celý ostrov na tu otázku „v čem spočívá dobrý život a jaký je jeho smysl“ odpovídal jednotně (a samozřejmě „správně“).

Paní Zemanová, pro tentokrát jádro věci docela přesně vystihl pan Nushart, tím když použil formulaci že obyvatelům oné neinženýrské (dejme tomu: idealistické) části ostrova se nejedná "jen o přežití". Toto slůvko "jen" je zde naprosto rozhodující.

Pokud se člověk dostane do životně problematické, či přímo ohrožující situace, pak jde samozřejmě vše další stranou, v prvé řadě je nutno zabezpečit holé přežití. Respektive vybudovat si dostatečnou materiální základnu pro pokrytí základních životních a osobních potřeb. Všechny tyto požadavky onen "inženýrský" svět samozřejmě splňuje.

Zásadní problém ale vzniká tam, kde se začne tvrdit, že tímto inženýrským způsobem je možno vyžít natrvalo. Že veškeré existenciální potřeby a tužby lidské bytosti lze bezezbytku pokrýt právě jenom tímto inženýrským technokratismem. A navíc: když tento materiálně-inženýrský přístup neskončí u - o sobě zcela legitimního - zabezpečení přirozených a nutných životních potřeb, nýbrž kde se zvrhne v nekonečnou honbu za dalšími a dalšími materiálními statky, v přízemní konzumismus.

V daném ohledu tedy má pan Nushart pravdu, že oné idealistické části ostrova se jedná o mnohem více, nežli je pouhé materiální přežívání. Nicméně ohledně jeho dalších tvrzení je nutno mu oponovat. Konkrétně ohledně jeho tvrzení že v oné idealistické části ostrova budou hořet neustálé boje o to, co vlastně má být tím sokratovským "dobrým životem", zatímco v inženýrsky liberální půlce ostrova bude vládnout vzájemná tolerance bez vzájemných konfliktů a bojů.

Zůstaňme napřed u této inženýrské části: tady totiž Verne ve svém románu vztahovou strukturu mezi jednotlivými členy ostrovní "populace" velmi idealizoval. Byla zde tato jedna charismatická osoba inženýra Cyruse Smitha, jehož vedoucí roli všichni bezpodmínečně respektovali a se jí dobrovolně podřizovali. Reálný stav ovšem bývá jak známo podstatně jiný, v takové "svobodné" společnosti se takovýmto vůdčím inženýrem cítí být každý druhý, a proto zde panují neustálé mocenské boje, nikdy nekončící tahanice o moc a dominanci. (Nehledě k tomu že vzhledem k tomu že tento technokraticky-inženýrský přístup principiálně není schopen řešit otázku po smyslu, pak i zde nevyhnutelně sekundárně vznikají boje o to, co je vlastně "ten jedině správný" způsob sociálního inženýrství.)

Oproti tomu v oné "idealistické" části ostrova, kde pan Nushart předpokládá neustálé ideové střety, by v každém případě byl dán všeobecný konsens v té nejzákladnější věci: totiž právě v tom že konečným smyslem lidského života není neustálá honba za materiálními statky, nýbrž ona sokratovská "péče o duši".

Je tedy nutno vidět: v prvé řadě by zde naprosto odpadl konflikt s "inženýry", tedy s postojem naprosto protikladným.

Samozřejmě, i tak by stále ještě zbývalo dost prostoru pro spory o tom, jakým konkrétním způsobem se ona sokratovská "péče o duši" má praktikovat. Jenže za prvé: určitá míra sporu je nejen přirozená, ale i vysloveně potřebná, neboť naprostá absence sporu by nevyhnutelně vedla k ideové zkostnatělosti, k dogmatismu.

A za druhé: zde je nutno si připomenout jeden zdánlivě pouze zběžně vyslovený, ve skutečnosti ale naprosto klíčový výrok Sokrata, když se ho ptali jakým způsobem dospěl ke svému poznání (a tedy i k přesvědčení že právě on dosáhl vlastní pravdy): "Zkoumal jsem sám sebe."

Toto "zkoumal jsem sám sebe" (podle některých překladů "ptal jsem se sám sebe") se naprosto netýká pouze otázky správného poznání, nýbrž jde mnohem hlouběji. Musíme si uvědomit jeden klíčový moment: to co se v dějinách ukazuje jako boj ideologií, to je v prvé řadě nikoli střet idejí, nýbrž v prvé řadě zápasem osobních předpojatostí.

Lidé - protože nejsou ani schopni, ani ochotni dobrat se k pravdě celé - si z ní vždy vytrhnou jenom jednu její část, tu která je v souladu s jejich vlastním, ryze individuálním osobním nastavením. Oni tedy v prvé řadě chtějí prosadit sami sebe, svůj vlastní životní názor a koncept; a teprve sekundárně tento boj osobních předpojatostí na sebe bere háv (respektive kamufláž) boje idejí.

Je to tedy právě toto sokratovské "zkoumal jsem sám sebe", které je rozhodujícím krokem, klíčovým opatřením proti tomu, aby byl lidský svět roztrhán trvalým bojem navzájem nesmiřitelných ideologií. Ten kdo prošel tímto hlubokým zkoumáním sebe samého, touto vlastní introspekcí a sebereflexí, ten se už nikdy nemůže spokojit s pouhou částečnou pravdou, a tedy s pouhou ideologií, ať už jakéhokoli druhu.

Právě toto je ten klíčový vzkaz který nám zanechal Sokrates: při hledání pravdy života napřed musíme do hloubky prozkoumat sami sebe, své vlastní osobní motivy, své vlastní osobní předpojatosti. A teprve když jsme prošli touto cestou sebereflexe a z ní plynoucí katarze a metanoie, teprve poté se můžeme odpovědně vydat na hledání a formulování pravd, které mohou mít svou platnost i pro všechny ostatní.

spíš než rozhádanou skupinu těch, co nechtějí jen přežít, vidím na té části ostrova muže, stojícího na pařezu nebo velkém balvanu a hlásajícího k nepřítomnému publiku pravdy o liberalistické společnosti, polapené v iluzi všespasitelnosti technického vědění, technických a technokratických opatření.

Ta Vaše vize je ve dvou momentech nerealistická:

a) Nebude stát na pařezu -- to by ten staletý strom by musel nejprve někdo pokácet a zpracovat. To byla práce a odpovědný praktický vztah ke světu, tedy něco, čeho není kazatel mocen.

b) A nebude sám. Opodál bude stát další a dohled ještě jiní. A každý z nich bude řečnit.

Obávám se, paní Zemanová, že tu (globální?) společenskou krizi vidí dnes snad téměř každý. Téměř všichni se ale přou o to, jak ní došlo, jaké jsou její příčiny. Část z nich samozřejmě vidí ty příčiny v kořenech liberalismu (v jeho snaze o osvobození člověka z područí přírody, kultury, míst, vztahů...) Neshodnou se ale na tom, který liberalismus mají vlastně na mysli – jestli liberalismus, nebo „liberalismus“.

Je tedy člověk nástrojem systému, nebo je „systém“ nástrojem člověka?

Nástrojem člověka k osvobození člověků (kterých se na jejich vůli nikdo neptá), nástrojem k jejich osvobození od systému (systému přírody, kultury, vztahů, místních společenstev a místně rozdílných podmínek k životu, na něž život reaguje svojí geografickou a kulturní pestrostí)?

K osvobození do područí globální rovnosti?

Je vůbec možné být si se všemi ostatními roven, a zároveň se svobodně rozvíjet a mít vlastní cíle a vlastní smysl života?

Je možné naplnit liberální vizi dalším plněním progresivistických slibů, nebo je možné tuto liberální vizi naplnit návratem k původní filosofii třeba americké ústavy? Nebo liberalismus už prostě vyčerpal všechny své přírodní i duchovní zdroje, přičemž konzervatismus správně vidí, že cílem progresivismu je slepá ulička a progresivismus zase správně opovrhuje nostalgií konzervatismu po době, kterou nelze obnovit?

Snaha osvobodit člověka z područí přírody, kultury, míst či vztahů? Kdepak jste to vzal, pane Nusharte? Nesmyslnější výklad pojmu "liberalismus" jsem snad ještě nečetla.

Zkuste si, paní Zemanová, přečíst třeba něco z ediční řady Politika a kultura nakladatelství Yale University Press.

Pane Profante, Ježíš Nazaretský - který platí za původce té stále ještě nejvyšší a nejsilnější ideje celé evropské civilizace - byl jak známo synem tesaře, a tedy i sám původně tesař. Porazit a přitesat onen strom aby z výšin jeho pařezu mohl shromážděnému lidu kázat a zvěstovat své ideje by tedy pro něj sotva představovalo nějaký zásadní problém. (Pravděpodobně mnohem menší nežli pro leckterého novodobého profesora filozofie.)

Apoštol Pavel si na své živobytí vydělával pletením sítí. První Ježíšovi učedníci byli rybáři; i ti se tedy zřejmě dobře vyznali v praktických činnostech potřebných k životu. Bedřich Engels byl - nežli prodal svůj vlastnický podíl - celá léta majitelem továrny; zřejmě byl tedy schopným organizátorem.

A tak dále a tak dále; bylo by dozajista možno nalézt ještě řadu dalších příkladů pro to, že i ti kdo jsou přesvědčeni že tento svět a lidský život mají nějaký vyšší rozměr a smysl nežli je pouhá materiální existence se nicméně dokáží alespoň v základní míře orientovat i v praktickém životě.

Ovšem - tato schopnost vykročit za hranice svého vlastního světonázoru není dána oboustranně. Ta "inženýrská" část populace bude vždy vykazovat snahu i to vše subtilně duchovní, co nějakým způsobem přesahuje její lineárně inženýrský rozum, přitesávat nahrubo tesařskou sekerou. A podle toho to pak také samozřejmě dopadá a vypadá.

Ujasněme si u dané příležitosti konkrétněji, v čem tento fundamentální rozdíl vlastně spočívá; a proč se propast mezi nimi jeví být natolik nepřekročitelnou. Jde v zásadě o to, že ona "idealistická" část populace je přesvědčena, že svět je něčím více nežli pouhým - víceméně náhodným - zřetězením atomů a molekul. Oni věří, že za všemi entitami tohoto materiálního světa stojí ještě něco více; něco co nelze spatřit očima, co nelze detekovat vědeckými přístroji, ale co ve svém souhrnu představuje něco, co bývá (při nedostatku výstižnější terminologie) označováno jako "tajemství bytí". Je to tajemství bytí jako takového; ale tím spíše pak je to tajemství člověka samotného, jeho existence jak individuálně-niterné, tak i obecně pospolité.

Budiž zde řečeno se vší jednoznačností: schopnost uvědomit si toto "něco navíc" nemá nic společného ani se vzděláním, ani s obecnou inteligencí. Je to čistě otázka fundamentálního způsobu vnímání světa; s tímto nastavením se dotyčná osoba v zásadě už rodí (anebo právě že nerodí). Konkrétně se jedná o to, čemu se říká "holistický pohled na svět". V diskusích posledních dnů jsem opakovaně psal o rozdílu mezi myšlením lineárním, a mezi myšlením nelineárním, komplexním. To je přesně ten rozdíl, o který se jedná. Někteří lidé se rodí se sklonem k "inženýrskému" lineárnímu způsobu myšlení, jiní zase se sklonem k nelineárnímu, komplexně-holistickému způsobu nazírání skutečnosti.

Z celospolečenského hlediska jsou oba způsoby vnímání reality stejně legitimní; a zjevně i zcela stejně užitečné, jinak by se vůbec evolučně nevyvinuly respektive neudržely. Zdálo by se tedy, že nic nebrání tomu aby oba tyto rozdílné způsoby vnímání světa vedle sebe žily v míru, aby se navzájem pozitivním způsobem doplňovaly a vyvažovaly.

Bohužel - je tu přítomen jeden klíčový faktor, který takovému vzájemně vstřícnému svazku brání. Přesněji řečeno, jsou to faktory dva. První spočívá v oné principiální neschopnosti především onoho inženýrsky-lineráního způsobu myšlení vůbec dokázat pochopit, že onen idealisticko-nelineární, holistický modus vnímání světa není pouze jakousi chimérou, nýbrž že odráží něco naprosto reálného jak ze života člověka, tak i samotného bytí vůbec. Druhý faktor (který ovšem úzce souvisí s prvním) je ten, že konkrétní společnost či stát je možno postavit pouze na jeden fundament; tedy na jeden z obou zmíněných způsobů vnímání a chápání světa. Tedy buďto na fundament idealistický, anebo na fundament racionalisticko-utilitaristický. Pokud je tímto reálným fundamentem onen inženýrský racionalismus, pak idealisté budou vždy žít v pocitu trvalé deprivace, že jejich svět vyšších idejí je devalvován, rozprodáván za drobty přízemně materiálně poživačného světa. Zatímco když je oním společenským fundamentem ta či ona idea, pak vyznavači onoho inženýrsko-racionalistického vidění světa budou vždy mít pocit, že je jim násilím vnucována víra v něco, co je pouhou chimérou, svévolným výplodem ideologů a mágů.

Není tedy možno dosáhnout vzájemného pochopení a smíření; tento boj mezi "inženýry" a "idealisty" je zřejmě věčný a neodstranitelný, neboť se zrozením každého nového lidského jedince se jeho zdroj reprodukuje znovu a znovu, podle osobního mentálního nastavení této osoby.

Nicméně - alespoň určitého vzájemného porozumění a smíření by bylo možno dosáhnout tehdy, kdyby si obě strany dokázaly uvědomit a přiznat principiální omezenost svého vlastního postoje, své vlastní perspektivy. Kdyby si dokázaly uvědomit alespoň to výše řečené: že oba tyto způsoby vnímání reality života a světa jsou legitimní, evolučně vzniklé, a navzájem komplementární.

Paní Zemanová, pan Nushart se sice v daném případě vyjádřil skutečně poněkud komplikovaně (což je ovšem dáno složitostí samotného tématu); nicméně naprosto přesně vystihl a vyjádřil jádro problému. To že Vy nejste ve stavu dešifrovat o co mu běží je pouze dalším dokladem toho, že vyznavači liberalismu nejsou principiálně schopni chápat nic, co nějakým způsobem překračuje horizont jejich lineárně orientovaného myšlenkového paradigmatu. Tedy především toho paradigmatu, že progresivní vývoj lidstva probíhá v zásadě lineárně, tedy víceméně čistě kvantitativním neustálým nárůstem tzv. "lidských práv", respektive emancipace lidského individua obecně. Tedy emancipace od všeho, co tito liberálové pociťují jako tíži, jako omezení své výsostné autonomie; zatímco pro vyznavače konzervativního pohledu na svět se ve skutečnosti jedná o destrukci, o svévolné rozbíjení všech vazeb, které ve svém souhrnu vytvářejí pravé hodnoty lidského žití.

Jednou větou by se dalo říci: liberál smysl a naplnění svého života hledá v autonomní existenci m i m o okolní svět (tj. v naprosté nezávislosti na něm); oproti tomu konzervativně smýšlející člověk smysl a naplnění svého života hledá v existenci u v n i t ř jsoucího světa, v jeho historicky vzniklých vazbách a existenciálních jistotách.

--------------------------------------------------

Pane Nusharte, sluší se uznat že jste tu - na velmi malém prostoru - dokázal tematizovat celou řadu naprosto fundamentálních problémů, především co se týče vztahu či střetu mezi konzervativním a progresivistickým pojetím světa. Ovšem - snad ze všeho největší význam má (a nejpalčivější problém představuje) tato Vaše věta:

"Je vůbec možné být si se všemi ostatními roven, a zároveň se svobodně rozvíjet a mít vlastní cíle a vlastní smysl života?"

To je skutečně otázka všech otázek; a jako jedinou nezpochybnitelnou jistotu zde můžeme vyslovit konstatování, že na toto fundamentální dilema ještě nikdo nenašel plně uspokojivé řešení.

Otevřeme si tuto otázku (či hledání odpovědí na ni) citátem z Marxe (pro mnohé možná nemálo překvapivým): "Svobodný rozvoj jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech."

Tedy sám Karel Marx (jehož jméno ovšem už provždy zůstane především symbolem kolektivistického pojetí lidské společnosti, a tedy i samotného člověka) - i sám Karel Marx naprosto uznával, že výsostnou svobodu lidské individuality nelze lámat přes koleno; že je nutno jí dát, co její jest.

Ovšem - co se řešení vztahu mezi svobodou jednotlivce a "svobodou všech" týče, tady si Marx celou záležitost ovšem velmi zjednodušil. Marx stále vycházel z toho, že člověk je ve svém jádru bytost nezadržitelně směřující k humanitě; a že tedy jakmile tato bytost bude osvobozena od jha kapitalismu, že se všichni lidé zcela přirozeně spojí, sjednotí právě na tomto základě společně sdílené humanity.

Bohužel - tento postulát humanity je přespříliš obecný, nežli aby mohl řešit celou škálu rozdílů a protikladů mezi konkrétními lidskými individui. Obecně vzato se tu nejedná o nic jiného (a o nic méně) nežli o zcela zásadní rozdíl mezi partikularismem a univerzalismem. Onen Marxův obecný humanismus je univerzalistický; ale tento univerzální humanismus žádný lidský jedinec není schopen pojmout, realizovat v celé jeho šíři, nýbrž jenom ve zcela specifické, individuální (a většinou nedostatečné) formě.

Hegel tento rozdíl mezi partikulárním a individuálním pojal jako obecně metafyzický vztah mezi principem obecnosti a principem jednotlivosti. Hegel - to je nutno uznat - naprosto přesně rozeznal, že jako správný a vyvážený je možno považovat jenom ten vztah, kde dojde ke vzájemnému propojení, syntéze obou těchto protikladných momentů. Jenže - ve skutečnosti Hegel tuto syntézu dokázal provést pouze v abstraktním filozofickém modelu; ve skutečnosti byl u něj onen moment "jednotlivosti" (tedy individuální vůle, jednotlivého člověka) velmi oslaben, byl a priori pojat jako podřízená součást ("rozumného") celku.

A co platilo pro Hegela, to samé platilo i pro jeho ideového dědice Marxe. Rozdíl byl pouze v tom, že Hegel základní médium které mělo překonat onen protiklad mezi partikularismem a univerzalismem spatřoval v metafyziko-teologicky pojatém "světovém rozumu" (respektive ještě výše, v Absolutním duchu), zatímco Marx tuto jednotící základnu mezi individuem a společností viděl ve společné práci, v pospolité produkci, ve společném vlastnictví výrobních prostředků.

Jak je možno vidět například na existenci někdejších jihoamerických jezuitských redukcí, tento Marxův koncept nebyl zcela nerealistický; bohužel se zcela rozchází s realitou moderní produkce a moderního člověka, který je - na rozdíl od Marxových předpokladů - stále více individualistický, namísto kolektivistický.

Závěrem je tedy pro tuto chvíli možno konstatovat: žádný skutečně uspokojivý model řešení protikladu mezi partikularismem a univerzalismem, mezi jednotlivcem a celkem doposud nebyl nalezen. Na straně druhé - jak Hegel tak i Marx měli pravdu přinejmenším v tom bodě, že se jedná o vztah, o protiklad dialektický - to znamená že je jak nutno, tak ale i možno hledat cesty k jeho překonání, k jeho dialektické syntéze.

"...vyznavači liberalismu nejsou principiálně schopni chápat nic, co nějakým způsobem překračuje horizont jejich lineárně orientovaného myšlenkového paradigmatu. Tedy především toho paradigmatu, že progresivní vývoj lidstva probíhá v zásadě lineárně, tedy víceméně čistě kvantitativním neustálým nárůstem tzv. "lidských práv", respektive emancipace lidského individua obecně. Tedy emancipace od všeho, co tito liberálové pociťují jako tíži, jako omezení své výsostné autonomie..."

Řekla bych, že se na to dá odpovědět jedním neslušným slovem na tři písmena. Je mi líto.

Žádnou takhle krátkou recenzi (nějak podobnou té vaší) jsem, paní Zemanová, na ty výše zmíněné publikace, vycházející v nakladatelství Yale University Press, opravdu nikde nezaznamenal.

Domníváte se tedy, že osvobození člověka z područí přírody, kultury, míst či vztahů...

[aby tak člověk konečně byl od té závislosti na „nezkrotné“ divoké přírodě, od závislosti na „přirozené“ kultuře, od závislosti na místě, kde se narodil a kde žije, i od závislosti na vztazích, do kterých ho tato místně příslušná kultura jako „nesvobodného“ jednotlivce zasazuje, aby konečně byl od všech těchto spoutávajících věcí osvobozen]

... s myšlenkou liberalismu nijak nesouvisí? V takovém případě je mi, paní Zemanová, líto...

Onen věčný spor mezi "idealisty" a "inženýry" by bylo možno - a myslím že to není vůbec špatný příměr - vyjádřit také takto:

Jistě, dnes už víme že náš vesmír je nikoli pouze trojrozměrný, jak my ho přirozeně vnímáme našimi (omezenými) smysly, nýbrž čtyřrozměrný. Zkusme si ale představit, že ještě předtím nežli byl proveden vědecký důkaz o čtyřrozměrnosti vesmíru, že už předtím by část populace měla schopnost vnímat pouze trojrozměrnou realitu, ale druhá část by měla alespoň určité tušení toho, že náš svět ve skutečnosti sestává ze čtyř dimenzí.

Nyní by ovšem nevyhnutelně došlo k situaci, kdy ti "trojrozměrní" by byli naprosto skálopevně přesvědčeni, že ti kdo tvrdí přítomnost čtyřrozměrné reality hlásají jakési nesmyslné chiméry, fikce, jakási mystická či ideologická dogmata. Protože oni sami by vůbec neměli receptory pro vnímání onoho čtvrtého rozměru našeho bytí, nemohli by vůbec dospět k jinému závěru.

Oproti tomu ti "čtyrrozměrní" - ti by sice samozřejmě věděli že existuje i prostor a svět pouze trojrozměrný (jakožto určitá specifická, nižší forma vesmíru čtyřrozměrného); nicméně oni by byli natolik fascinováni svým objevem, svým vnímáním "velké pravdy" vesmíru čtyřrozměrného, že by velice snadno podléhali pokušení vše co existuje v rámci trojrozměrné reality bezprostředně podřazovat pod zákonitosti prostoru čtyřrozměrného. Což v praxi jen málokdy dopadá dobře.

Já mám pro toto neadekvátní užití jeden ustálený příklad: je to něco takového jako kdyby si někdo chtěl parcelu na chatu vyměřit prostřednictvím Einsteinovy teorie relativity a čtyřrozměrného prostoru. Totiž: ono by to samozřejmě v zásadě šlo, a výsledek by byl striktně vzato mnohem přesnější nežli měřením pomocí pásma a zednického metru; ale v praktickém užití by to přineslo mnohem více zmatků nežli užitku. Zkrátka: ti "čtyřrozměrní" onen bezprostředně jsoucí předmětný svět příliš násilně implantují do svého světa čtyřrozměrného; a tím se fakticky dopouštějí ideologizování svého vlastního náhledu, pohledu na svět.

To je tedy příčina toho, proč ti "trojrozměrní" a ti "čtyřrozměrní" se nikdy nemohou dohodnout, nikdy si nemohou porozumět: pro ty "trojrozměrné" je čtvrtý rozměr chimérou, protože pro jeho vnímaní vůbec nemají příslušné receptory; zatímco ti "čtyřrozměrní" (kolik z nich je skutečných Einsteinů?...) ve jménu svého čtvrtého rozměru příliš lineárně, příliš snadno deformují bezprostředně, přirozeně jsoucí svět ve jménu svých čtyřrozměrných vizí.

se týká věty, že vyznavači liberalismu nejsou schopni chápat atd., dál je řečeno, co všechno.

Nejsem ve sporu s publikacemi z Yale.

Paní Zemanová, liberalismus do světových dějin vstoupil s poselstvím, že pouze a jenom tím když se lidskému individuu poskytnou všechny myslitelné svobody a "lidská práva", že už jenom tím je možno definitivně vyřešit všechny problémy člověka a světa.

Celý ten obrovský komplex vztahů, který vzniká kolem lidské přítomnosti v tomto světě redukovat pouze na otázku individuální svobody (a nevnímat nic dalšího), svědčí skutečně o naprosto jednodimenzionálním pohledu.

Je mi líto.

Citovala jste, paní Zemanová, vyjádření pana Poláčka, kterým se on na vás obrací a snaží se vysvětlit, proč se vám to předchozí moje tvrzení (vyčtené z knih edice Politika a kultura již zmíněného nakladatelství), tvrzení, že v samotných kořenech liberalismu je snaha o osvobození člověka z područí přírody, kultury, míst a vztahů, proč se vám toto tvrzení zdá nesmyslné.

Pan Poláček tedy toto vaše nepochopení (nikoli) mého (ale z knih vyčteného) tvrzení vidí jako důsledek principiální neschopnosti chápat to, co překračuje horizont lineárně orientovaného myšlenkového paradigmatu – tedy horizont přesvědčení, že (etický?) vývoj lidstva probíhá lineárně – stálým kvantitativním nárůstem lidských práv, respektive emancipací lidského individua – emancipací od všeho, co je pociťováno jako omezení autonomie jednotlivého člověka.

Takové („lineární“) paradigma je pochopitelně v rozporu s konzervativním pohledem na svět, podle kterého je taková emancipace lidského individua od všech omezení vlastně pouze destrukcí původních lidských vazeb (vazeb na přírodu, místně příslušnou kulturu, vazeb na místo, kde člověk žije a na osoby, se kterými vytvořil společenství – společenství adaptované právě jen na konkrétní určitý „biotop“).

Já si ale, paní Zemanová, myslím, že i to (panem Poláčkem zmiňované) „lineární“ paradigma může člověku klidně poskytnout pochopení, že třeba v počátcích liberalismu (řekněme v době osvícenství) byl člověk velmi omezen ještě tehdy dosti nespoutanou přírodou a musel se tedy prostřednictvím vědy, technického pokroku a rozvoje (západní – na důkazech založené) medicíny emancipovat nejprve od té samotné přírody...