Zahraniční partnerství je oblast působnosti, kterou by měl v Evropské komisi spravovat její český člen Jozef Síkela. Oznámila to ve Štrasburku předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Silné ekonomické portfolio, onen svatý grál, o jehož dosažení se česká evropská politika už dvacet let snaží, se tak opět získat nepodařilo.

Ne co chceme na Unii vybojovat, ale čím jí chceme přispět

Dopředu bylo jasné, že opravdová ekonomická portfolia typu hospodářství nebo rozpočtu jsou mimo dosah České republiky — ať už proto, že neplatíme eurem, nebo proto, že nejsme velká země, či proto, že nejsme země, která by si dlouhodobě udržovala pozici respektovaného partnera, jako se to podařilo pobaltským zemím. Dopředu bylo také jasné, že ať českému komisaři připadne jakákoli oblast působnosti, budou to vládní strany považovat za úspěch a opozice za neúspěch.

Ačkoli vládní politici dlouhé měsíce tvrdili, že směřujeme k portfoliu energetiky, obchodu nebo že by nám slušela starost o obranu či ekologickou transformaci, nic z toho česká vláda nakonec nevyjednala. Přesto Síkelovo portfolio zahraničního partnerství označila za úspěch. Někdejší státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza dokonce na síti X napsal, že je to „mnohem lepší výsledek než jsme všichni čekali“.

Se spokojeností vládní koalice příliš nesouzní názor mezinárodních médií. Server Politico zařadil Českou republiku mezi ty země, které v dosavadním procesu při sestavování Evropské komise prohrály. Podle serveru Euronews je Síkelovo portfolio dokonce mezi šesti nejhoršími a Financial Times v prvním shrnujícím článku o rozdělení úkolů v nové Komisi „české“ portfolio vůbec nezmiňují.

Česká opozice pochopitelně všechna tato negativní hodnocení převzala, aniž by ovšem nabídla hlubší zhodnocení situace. Ve střetu vlády s opozicí je přitom s podivem, jak jednoduše se vládní koalice sama dostala do kouta. Stačilo být přitom o trochu realističtější, neslibovat neustále „silné ekonomické portfolio“ a nemluvit o tom, co na Unii vybojujeme, ale jakou expertízu nabízíme a čím chceme k fungující Unii přispět.

Pro opozici je to dnes jednoduché, protože vláda silné ekonomické portfolio nezískala a místo toho dokazuje velikost českého vlivu v Evropě odkazem na to, kolik úředníků bude spadat pod českého komisaře. Vládní politici si sice pomáhají tím, že za ekonomické portfolio vydávají jakékoli, ve kterém se rozdělují peníze, ale faktem zůstává, že oblast zahraničního partnerství není ekonomickou doménou, jak na síti X potvrdil například expert Institutu mezinárodních vztahů Ondřej Horký-Hlucháň.

Síkela bude mít na starost rozvojovou pomoc

Co tedy Petr Fiala pro Českou republiku vyjednal? Jozef Síkela bude mít v Evropské komisi na starost rozvojovou pomoc. Není to přitom označení, které by s úsměškem používal jen Andrej Babiš, je to označení, které použila také pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Jak vyplývá z popisu práce, který pro Síkelu připravila Ursula von der Leyenová, bude komisař pro mezinárodní spolupráci pracovat pod vedením Vysoké představitelky Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, což je další fakt, který nabourává vládní tvrzení o Síkelově ekonomické působnosti.

Lze však říct, že možnosti českého portfolia nejsou malé. Pokud by na sebe vládní politici neupletli bič tím, jak se neustále bili do prsou, že konečně získají silné ekonomické portfolio, mohli by dnes výsledek vyjednávání hájit daleko snadněji.

To, co ve zkratce můžeme pojmenovat jako rozvojová pomoc, je totiž za současné mezinárodní situace důležitý nástroj, který může vytvořit skutečně partnerské vztahy se státy Afriky nebo Latinské Ameriky, a tím upevnit postavení Evropské unie ve světě. Promyšlené evropské investice ve světě mohou také omezit vliv Číny a přispět k tomu, že si Evropané zajistí přístup k důležitým surovinám.

Síkelova oblast působení tak není nevýznamná, ale takových je většina v Evropské komisi. Jozef Síkela má pravdu, když říká, že jeho portfolio se netýká jen vztahů s Afrikou a Latinskou Amerikou, ale je průřezové. To ovšem fakticky znamená, že jeho úkolem bude v rámci budování mezinárodního partnerství uplatňovat principy a priority evropské energetické, obchodní nebo klimatické politiky, které ovšem nebude tvořit on, ale komisaři odpovědní za energetiku, obchod nebo životní prostředí.

Jak napsal na síti X profesor Tomáš Weiss, český komisař zde bude mít šanci „ukrajovat z kompetencí“ těchto komisařů. Stejně tak dobře se ale může stát, že tito komisaři si vezmou zpět i část Síkelovy agendy s tím následkem, že, jak píše Weiss, Síkelův „aparát bude jen plnit cizí agendu“. Jak to dopadne, bude záležet především na Síkelovi samém, na tom, jak rychle a kvalitně se dokáže zorientovat v bruselské realitě. Také bude ovšem záležet na tom, jaké podpory se bude moci dočkat od svých českých kolegů v rámci Rady a Evropského parlamentu.

Každý již dnes ví, že evropský komisař nehájí zájmy svého státu, ale zájmy Unie. To, z jakého státu a z jaké politické rodiny ten který politik pochází, však stále hraje důležitou roli. Je samozřejmě rozdíl pokud eurokomisař může využít vlivu vrcholného představitele svého domovského státu v rámci Rady a podpory své frakce v rámci Evropského parlamentu, nebo když se o takový vliv opřít nemůže.

Soustředění na vliv a hájení českých zájmů byl a je celonárodní český program. Petr Fiala vždy tvrdil, že v „zahraničí budeme jen tak silní, jak jsme doma jednotní“. Celý maraton vyjednávání o tvorbě nové povolební většiny v Evropském parlamentu spolu s vyjednáváním o rozdělení oblastí působnosti poměrně zřetelně ukázal, jak to v současné Unii s vlivem je. Podívejme se, jak se to má s českým vlivem.

Babiš v Evropě nikdy vliv neměl, teď přišel i o možnost ho mít

V Evropské unii jako celku se po červnových evropských volbách podařilo udržet většinu na straně proevropských sil. Většina, kterou Ursula von der Leyenová získala v Evropském parlamentu, byla dokonce výraznější, než kterou získala v roce 2019. Součástí proevropské „vládní“ většiny se totiž letos již i oficiálně stali Zelení, kteří posílili ve volbách oslabenou trojici evropských konzervativců, socialistů a liberálů.

V České republice vyhrál volby Andrej Babiš, což společně s úspěchem koalice Stačilo! nebo Přísahy způsobilo, že většina českých poslanců Evropského parlamentu není součástí jeho proevropské většiny. Češi tak letos Evropskou unii jako společenství hodnot příliš nepodpořili.

Andrej Babiš mandáty svého hnutí obratem vložil do projektu Patrioti pro Evropu, nové evropské platformy pro to takřka nejhorší, co v evropské politice existuje. Komentátoři, kteří se vyjadřovali k tomuto novému spojenectví Babiše s Orbánem nebo Geertem Wildersem, často zmiňovali, že Andrej Babiš tímto ztratil v Evropském parlamentu veškerý vliv.

Říkat v souvislosti s Andrejem Babišem, že ztratil vliv, však není přesné, protože Andrej Babiš nikdy žádný vliv neměl. Neměl vliv ani ve vlastní liberální frakci, liberálové nic z jeho vize Evropy nepřijali a v červnu kandidovali s přesně opačnou vizí Evropy, než s jakou vstupovali do voleb kandidáti hnutí ANO. Těžko říct, jaký další Babišův vliv v Unii mají komentátoři na mysli, když zároveň soustavně píší o tom, že Andrej Babiš v Evropě nikdy nic nevyjednal, Evropě nerozumí a „nejmenovaní zahraniční diplomaté“ jsou rádi, že už s ním nemusí jednat.

To, o co hnutí ANO přišlo, totiž není vliv, ale „jen“ přístup k informacím a možnost mít vliv. Vyměnit Macronovy liberály z evropské „vládní“ většiny za Orbánovy nacionalisty je samozřejmě pro Babiše zásadní změna. Zatímco u liberálů si mohl udržovat přehled o evropském dění nebo si i prostřednictvím svých europoslanců zjednat poměrně snadný přístup k těm, kteří v Evropě opravdu vliv mají, jako člen Orbánových Patriotů již takové možnosti mít nebude.

Fiala jako předseda Evropské rady? Ale kdeže…

Občanská demokratická strana sice získala v evropských volbách tři mandáty, ale jinak evropské povolební dění ilustrovalo, nakolik je vliv ODS v Unii omezený. Český premiér Petr Fiala, stejně jako italská premiérka Giorgia Meloniová, vstupoval do evropských voleb s nadějí, že se konečně podaří učinit jejich Evropské konzervativce a reformisty (ECR) součástí evropské „vládní“ většiny. Někteří, jako například novinářka Kateřina Šafaříková, dokonce uvažovali o scénáři, že by se v návaznosti na úspěch ECR mohl Petr Fiala stát předsedou Evropské rady.

Nic z toho se nastalo. Ursula von der Leyenová svou většinu v Evropském parlamentu pojistila nikoli hlasy Evropských konzervativců a reformistů, ale Zelených. ECR se tak nestali součástí vyjednávání lídrů o čtyřech vrcholných unijních funkcích, jehož výsledkem byl post předsedy Evropské rady pro portugalského socialistu Costu, post předsedkyně Evropského parlamentu pro maltskou lidoveckou političku Metsolaovou a post vysoké představitelky Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku pro estonskou liberálku Kallasovou.

Giorgia Meloniová, která jinak akcentuje vůdčí roli členských států v evropské politice, si v průběhu vyjednávání postěžovala, že lídři členských států nevzali v úvahu výsledky evropských voleb, ale to bylo tak všechno, co s rozdělením vrcholných funkcí mohla dělat.

Následně ani poslanci Meloniové, ani poslanci Mateusze Morawieckého v Evropském parlamentu nehlasovali pro Ursulu von der Leyenovou a Petr Fiala tak nejen, že se se svými Evropskými konzervativci a reformisty nestal součástí evropské „vládní“ většiny, ale musel ještě navíc hlasovat proti názoru většiny svojí vlastní frakce.

Jak dnes již víme, ani tato podpora von der Leyenové mu nepřinesla žádné dodatečné body ve hře o kýžené silné ekonomické portfolio. Rozpočet získal polský kandidát z evropských lidovců, soutěžní agendu převezme španělský socialista a například téma inovací a investic francouzský liberál. Giorgia Meloniová sice získala pro svého kandidáta oblast kohezní politiky, ale jen proto, že Itálie je velká země, kterou jednoduše nejde při rozdělování důležitých funkcí pominout.

Nejistý úspěch Vrecionové jako předsedkyně Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova

Po skončení vyjednávání v Evropském parlamentu se ODS snažila zdůrazňovat, kdo všechno se za Evropské konzervativce a reformisty stal místopředsedou některého z parlamentních výborů nebo místopředsedou Evropského parlamentu. Ve skutečnosti ovšem poslanci za ECR tyto posty zastávali již dříve a nejde o žádný zásadní průlom. Za úspěch v rámci povolebního vyjednávání lze ovšem považovat zisk postu předsedkyně Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova, který získala Veronika Vrecionová.

Role Evropského parlamentu jako každého jiného parlamentu spočívá především v tvorbě legislativy. Posty místopředsedů výborů ani posty místopředsedů samotného Evropského parlamentu nejsou příliš významné, protože mají malý vliv na legislativní proces. Parlamentní výbory řídí především poslanci-koordinátoři, kteří stanovují program a rozdělují práci.

Obdobnou roli v celém Evropském parlamentu má potom Konference předsedů výborů a Konference předsedů, kterou tvoří předsedkyně Evropského parlamentu a předsedové jednotlivých politických frakcí. Byla to tato Konference předsedů, před kterou Ursula von der Leyenová předstoupila s návrhem na rozdělení portfolií v nové Evropské komisi.

Post předsedkyně výboru může být pro Veroniku Vrecionovou zajímavý, protože oproti místopředsedům má předseda výboru přece jen určité kompetence a autoritu, kterou je vždy možno alespoň zčásti využít. Předsedkyně výboru může být pro řadu důležitých osob zajímavým partnerem, ale jen tehdy, bude-li vnímána jako někdo, kdo má přehled o tom, co se ve výboru odehrává a zároveň schopnost probíhající dění ovlivnit. A to může být problém ve chvíli, kdy frakce ECR není součástí „vládní“ většiny a zároveň ODS oproti většině ECR tuto většinu podpořila.

Situace se tak nakonec může vyvinout tak, že předsedkyně Vrecionová nebude vnímána ani jako hlas většiny výboru, ani jako hlas frakce Evropských konzervativců a reformistů ve výboru a její celkový vliv může být nakonec zanedbatelný. Otázka jejího vlivu je tak otevřená podobně jako otázka vlivu Jozefa Síkely.

Porážka Pirátů

Porážkou skončili evropské volby pro Piráty, kteří získali jen jeden mandát. Jejich jediná poslankyně Markéta Gregorová zůstala ve frakci Zelených a vytvořila společnou delegaci s pěti europoslanci strany Volt. Piráti si představovali, že to budou oni, kdo vytvoří vlastní delegaci evropských Pirátů, do které možná přijmou i někoho z podceňovaného Voltu, situace se však vyvinula přesně obráceně.

Pirátští kandidáti doplatili mimo jiné na malou podporu stranického vedení, bez které prostě v evropských volbách uspět nelze. Dokládá to příklad Luďka Niedermayera, který uspěl na kandidátce koalice Spolu, i když v tématech klimatu nebo migrace prezentoval snad ještě progresivnější názory než kandidáti Pirátů. Měl však zcela zřetelnou podporu koalice Spolu. Ta sice jeho progresivní postoje nijak neakcentovala, ale také nijak Niedermayera neostrakizovala a voliči měli možnost jej vnímat jako integrální součást kandidátky Spolu.

Pirátský neúspěch můžeme číst také jako doklad toho, že klimatická témata Zelených nebo panevropská spolupráce jako základní pilíř strany Volt jsou v současnosti nosnější témata, než jakým je pirátský svobodný internet a Piráti se tak budou muset zamyslet, jakou cestou vůbec dál jít. Možnosti, které nabízí téma evropské integrace zatím bohužel nevyužili.

EU není jen vnitřní trh, ale i garance demokracie

Vstup Babiše mezi Patrioty poskytl všem vládním stranám možnost celý problém českého postavení v Evropě zúžit na Babiše, který ztratil vliv, zatímco strany vládní koalice získávají v Bruselu funkce a začínají pracovat ve vlivných frakcích. Celková situace je však daleko složitější, a to nejen kvůli tomu, že — jak naznačeno výše — s vlivem různých parlamentních funkcí to není tak jednoznačné, jak bychom si mohli myslet.

V českém kontextu příliš neexistuje vnímání Evropské unie jako něčeho, o co, když se nebudeme starat, může také přestat existovat. Sanitární kordon, který již dříve existoval, aby omezil vliv stran odmítajících evropskou integraci, pořádně zaregistrujeme až ve chvíli, kdy se za ním ocitne Babiš. Evropská unie jako středový projekt par excellence přitom představuje zásobárnu témat, skrze která lze konfrontovat představu současné české opozice o národovecké budoucnosti České republiky a celé Evropy.

Český levý střed však prakticky neexistuje a český pravý střed je spíše v defenzívě, což se v poslední době projevilo například tak, že ministr pro evropské záležitosti z hnutí STAN Martin Dvořák, který se jako jeden z mála českých politiků nebojí zastávat jasně prointegrační stanoviska, nebyl součástí vyjednávání o českém eurokomisaři.

Seznam Zprávy například v polovině letních prázdnin uvedly, že „premiér s ním svoji vyjednávací strategii prý příliš nekonzultuje“. Noví europoslanci hnutí STAN, Jan Farský a Danuše Nerudová, se ještě nějaký ten měsíc budou v Bruselu především rozkoukávat, a tak středové nebo jinak řečeno jasně proevropské postoje bude moci od začátku v Evropském parlamentu aktivně prosazovat pravděpodobně jen Markéta Gregorová a Luděk Niedermayer.

Při pohledu na aktuální skladbu českých europoslanců tak lze formulovat jedno důležité poučením z evropských voleb. Mělo by jím být — snad již definitivní —uvědomění si, že Evropská unie skutečně není jen vnitřní trh, ale také prostředek, jak ztížit rozvrat demokratického uspořádání v Evropě.

Na národní úrovni sice může v konkrétním členském státě uspět protievropská a často zároveň protidemokratická rétorika, ale dokud existuje demokratická unijní úroveň, je šíření myšlenek o řízené nebo neliberální demokracii napříč Evropou významně těžší. Můžeme sice vystupovat jako pragmatici a říkat, že hodnotami nikdo žádné volby nevyhrál, ale faktem zůstává, že s Evropskou unií jako společenstvím hodnot to dnes mají Marine Le Pen nebo Viktor Orbán daleko těžší, než kdyby Evropská unie byla jen zónou volného obchodu.

Po evropských volbách panovala mezi komentátory shoda na tom, že český vliv v Evropském parlamentu bude menší, než jaký byl v minulém volebním období. Nelze přitom ale říci, jak to napsal Luboš Palata pro Český rozhlas, že „poděkovat za to můžeme především Andreji Babišovi a jeho naprosté neznalosti fungování Evropské unie“.

Babiš vyhrál volby proto, že vsadil na národoveckou kartu. Ve volební kampani stejně jako dnes při vstupu do Patriotů vsadil na to, že nikoli on, ale většina českých občanů Evropskému parlamentu nerozumí, vsadil na to, že většině českých občanů je Evropský parlament lhostejný a pod vlivem roky trvající kampaně českých euroskeptiků jej nepovažují za svůj parlament, ale za od reality odtrženou instituci prosazující federalistickou ideologii.

U většiny českých europoslanců tedy Jozef Síkela s velkou podporu počítat nemůže. Podobně nevelkou podporu mu může nabídnout současná vláda, jejíž premiér stojí někde mezi současnou evropskou vládní většinou a opozicí a vliv z toho vycházející nejlépe ilustrovalo právě rozdělování portfolií mezi členské státy.

Pokud Evropská unie přistoupí k realizaci byť i jen části doporučení, která navrhuje Mario Draghi, bude se vliv ODS dále snižovat, protože Draghi navrhuje přesně to, co ODS vždy odmítala: větší společné investice, společný dluh a celkově více integrace.

Eurorealistická politika ODS se vždy míjela s většinovým evropským přístupem k evropské integraci a dnes, kdy si Evropa uvědomuje nutnost společného postupu i v takových oblastech, jako jsou energetika nebo obrana, je ještě větším přežitkem než dříve.

Stejně přežitý je i byznysově-spotřebitelský přístup k Evropské unii. Poté, kdy Andrej Babiš vyhrál další evropské volby a poté, kdy se ukázalo, že úspěšné české předsednictví vnímá Evropa jako standardní výkon, nikoli jako poukázku na silné portfolio, by mělo být jasné, že snaha zpopularizovat Evropskou unii skrze zvýrazňování různých dílčích českých úspěchů není funkční strategie.

Ze všech bruselských povolebních jednání je tak třeba si odnést jedno zásadní zjištění: největší vliv v Unii mají zastánci evropské integrace. Úkolem českých elit potom není na této vlivné většině získat několik malých výhod, ale podpořit ji a pracovat na udržení současné většiny, protože pokud tito zastánci evropské integrace přestanou mít v Evropě největší vliv, Evropská unie zanikne a jednoho rána se probudíme v Evropě zavřených hranic, ochranářských opatření a nacionalistické rétoriky, v Evropě Viktora Orbána, Marine Le Penové nebo Geerta Wilderse.