Patnáct let evropské ekonomické krize

Janis Varufakis

Evropa zažívá vleklou hospodářskou krizi. Euro se sice podařilo zachránit, ale za cenu prohlubování rozporů mezi severem a jihem a mezi východem a západem Evropské unie. Rázných politických řešení se představitelé EU stále bojí.

Evropská měnová unie zůstává katastrofálně nedokončená, chybí jí politická a fiskální unie, nezbytná k jejímu zdárnému fungování. Foto WmC

Evropa se propadla do vleklé hospodářské krize, jejíž počátek sahá k takřka fatálnímu krachu na Wall Street v roce 2008. Od té doby se samozřejmě občas vyskytl i hospodářský růst provázený nadějemi, jež však vždy záhy vzaly za své.

Vzhledem k politickým krokům Evropské unie tomu ani nemohlo být jinak. Špatná koncepce eurozóny vedla k trvale nízkým investicím v době, kdy právě bylo naopak třeba masivním investováním přeměňovat zastarávající evropskou průmyslovou základnu, postavenou na špinavých zdrojích energie, chemickém průmyslu a spalovacích motorech, směrem ke cloudovému kapitálu a zeleným technologiím.

Politická opatření přijatá v návaznosti na řetězovou reakci po krachu banky Lehman Brothers, jež vyvolala hospodářskou krizi v roce 2008, byla na obou stranách Atlantiku podobná. Spojené státy i Evropská unie provedly v dějinách vůbec největší a zároveň nejcyničtější socializaci ztrát privátních subjektů.

Ztráty kvazi-kriminálních finančníků se přesunuly do veřejných rozpočtů. Současně vlády začaly s finančními úsporami, které měly rychle rostoucí veřejné zadlužení udržet na uzdě.

Vznikla tak obrovská past na likviditu, která zvýšila veřejný dluh. Vedlo to k největší disproporci mezi dostupnou likviditou a reálnými investicemi kapitálu v dějinách.

Nemohlo proto být žádným překvapením, že nastala vleklá hospodářská stagnace. Krize se však nakonec ukázala tak hlubokou a dlouhou, že to zásadně otřáslo důvěrou v politiku v Evropě i v USA.

V tomto bodě však veškerá podobnost končí, neboť Evropa za Spojenými státy čím dál více zaostává. Eurozóna totiž na rozdíl od USA postrádala federální instituce, které v čase ekonomické krize — jako v letech 1929 nebo 2008 — mohou měnovou unii stabilizovat a zabránit dlouhodobé hospodářské recesi.

Měli jsme dvě cesty, jdeme po té špatné

Evropská unie mohla po roce 2008 zvolit jednu ze dvou možností, jak měnovou unii zachovat vcelku nedotčenou. Jen jedna z nich však mohla zabránit trvalé ekonomické krizi. Vyžadovalo by to přistoupit k de facto, pokud ne dokonce i k de iure, federalizaci Evropské unie. Obnášelo by to kroky jako vytvoření společného evropského dluhu, zavedení výrazného federálního zdanění, a přijetí pětiletého celoevropského plánu ekologických investic.

To by se však Evropská unie musela vzdát neomerkantilistické hospodářské politiky, charakteristické pro německý a nizozemský obchodní model, které tvoří jádro eurozóny. Mnozí — včetně mě — by čekali, že opuštění neomerkantilismu nebude pro evropské elity nepřekonatelnou obětí, pokud se tím vyhnou dlouhodobé ekonomické krizi.

Leč chyba lávky. Největší evropské vývozce a jejich politické reprezentanty kondice evropské ekonomiky příliš netrápil a v první řadě se starali o stabilitu svých příjmů z vývozů garantovaných obchodním deficitem USA, který je stálým zdrojem agregátní poptávky po jejich zboží. Stejně tak upřednostnili udržení svých vývozů do Číny a stlačování mezd v Německu před otevřením příležitostí pro hospodářskou obnovu EU.

Druhou možností, jak uchránit eurozónu, bylo vyhnout se federalizaci vynucením razantních úsporných opatření v jejich nejslabších členských státech. A doprovodit to stejně horlivým kvantitativním uvolňováním ve prospěch nejméně postižených částí měnové unie. Že se šlo danou cestou, ilustruje někdejší mimořádně bezohledné jednání s bankrotujícím Řeckem. Šlo o to vyslat signál i vůči všem ostatním.

Euro se sice podařilo zachránit, ale neobešlo se to bez trvalé stagnace agregátních investic v celé Evropě a dalšího prohlubování rozporů mezi severem a jihem Evropské unie. Nové rozpory vznikly rovněž mezi východem a západem v Unii.

Spojené státy se mezitím vrhly do veřejných investic, na jejichž realizaci lákají přes oceán evropské průmyslové korporace, čímž dále prohlubují investiční zaostávání Evropské unie. Není tedy divu, že EU navzdory prohlášením o významu Zelené dohody není schopna financovat vlastní ekologickou transformaci, natožpak budoucí poválečnou obnovu Ukrajiny.

Potřeba politické a fiskální unie

V současnosti se nemusíme bát, že by evropští politici sáhli k ještě dramatičtějším úsporným opatřením. Jejich oblíbeným nástrojem k podkopávání ekonomiky se nyní totiž stala měnová politika.

Není to tak dlouho, kdy neměli odvahu přijmout progresivní měnovou politiku, která by pomohla ztlumit inflaci. Nyní však ji naopak dusí až moc, a už příliš dlouho. Výsledkem je, že se již tak rozklížená měnová unie, která přese všechno setrvává v zajetí inflace, a to navzdory rychle se snižující zásobě peněz, propadá do recese, a čím dál tím více zaostává za Čínou a Spojenými státy.

Příčiny jsou strukturální. Pevnou součástí evropského institucionálního rámce zůstává ochromující politika škrtů, která vede k hospodářskému poklesu a brání vládám odlišných politických směrů zkoušet jiné politické recepty. Nedokončená architektura evropské integrace překáží v experimentech v průmyslové politice i v dalších oblastech, jaké dnes provádějí Spojené státy na základě zákona o snižování inflace, zákona CHIPS či zákona o vědě.

Jak se dalo očekávat, německá vláda se odvrací od unijní ortodoxie a vynakládá obrovské veřejné prostředky na podporu svého otřeseného průmyslového modelu. Činí tak ovšem za cenu ničení jednotného trhu a opuštění — vždy spíše jen deklarovaného — závazku dodržovat na celoevropské úrovni férové, pro všechny stejné podmínky. Vbrzku proto můžeme očekávat reakci členských států, které nejsou s to konkurovat německým dotacím, zejména těch, jež nemohou ochránit svůj průmysl devalvací měny.

Představitelé Evropské unie oslavují přežití eura, jakož i to, že veřejný dluh již není takovou hrozbou jako v minulosti, a především to, že jejich merkantilistický obchodní model zůstal zachován. Tuší, že za tento malý zázrak vděčí těm, kdo se v Evropské centrální bance navzdory tuhému odporu Bundesbanky urputně snažili, aby se rozběhly tiskařské stroje a vypustily do oběhu dostatek eur, což zachránilo Itálii před řeckým scénářem.

Cena, kterou za to musíme zaplatit, je však vysoká. Evropská ekonomika stagnuje a Evropa se dál drolí. Evropská měnová unie zůstává katastrofálně nedokončená, chybí jí politická a fiskální unie nezbytná k jejímu zdárnému fungování. Ba co hůř, patnáct let trvající mizérie patovou situaci ještě prohloubila.

Jako Evropané se musíme připravit buď na dlouhotrvající ekonomický úpadek, do něhož nás uvrhla naše problematická měna, anebo s tím musíme něco udělat. Popsaný strukturální problém totiž nemá jiné politické řešení.

Z anglického originálu Europe’s 15-Year Slump publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse