Evropa se propadla do vleklé hospodářské krize, jejíž počátek sahá k takřka fatálnímu krachu na Wall Street v roce 2008. Od té doby se samozřejmě občas vyskytl i hospodářský růst provázený nadějemi, jež však vždy záhy vzaly za své.

Vzhledem k politickým krokům Evropské unie tomu ani nemohlo být jinak. Špatná koncepce eurozóny vedla k trvale nízkým investicím v době, kdy právě bylo naopak třeba masivním investováním přeměňovat zastarávající evropskou průmyslovou základnu, postavenou na špinavých zdrojích energie, chemickém průmyslu a spalovacích motorech, směrem ke cloudovému kapitálu a zeleným technologiím.

Politická opatření přijatá v návaznosti na řetězovou reakci po krachu banky Lehman Brothers, jež vyvolala hospodářskou krizi v roce 2008, byla na obou stranách Atlantiku podobná. Spojené státy i Evropská unie provedly v dějinách vůbec největší a zároveň nejcyničtější socializaci ztrát privátních subjektů.

Ztráty kvazi-kriminálních finančníků se přesunuly do veřejných rozpočtů. Současně vlády začaly s finančními úsporami, které měly rychle rostoucí veřejné zadlužení udržet na uzdě.

Vznikla tak obrovská past na likviditu, která zvýšila veřejný dluh. Vedlo to k největší disproporci mezi dostupnou likviditou a reálnými investicemi kapitálu v dějinách.