Skuteční hegemoni se neprosazují silou, ale prostřednictvím faustovských dohod, kterým se jen těžko odolává. Ukázkovým příkladem je „osudová dohoda“, která se stala základem čínského hospodářského zázraku, ovšem s příchodem nové studené války se začala zadrhávat. Nyní je její další osud nanejvýš nejistý.

„Naše osudová dohoda,“ vysvětloval mi kdysi jeden čínský úředník, „se opírá o obchodní deficit USA, který udržuje vysokou poptávku po našich výrobcích. Na oplátku investují naši kapitalisté většinu svých extrémně vysokých dolarových zisků do amerického FIRE — finančnictví, pojišťovnictví a nemovitostí. Když se tento systém rozběhl, Amerika přesunula velkou část své průmyslové výroby přes oceán k nám.“

Téměř půl století umožňovala „osudová dohoda“ Číně přeměňovat své výrobní přebytky — neboli čistý vývoz — na práva k majetku v USA a tamní rentu. Zajišťovala, že nadvláda dolaru prospívala zájmu amerických rentiérů, stejně jako čínských kapitalistů.

Životnost americké globální nadvlády je takto přímo spojená s čínským dilematem — a nepřímo i s toxickou podobou americké domácí politiky, odrážející propad pracující i střední třídy. Bez globální nadvlády dolaru by deindustrializace Spojených států nenabrala na obrátkách a čínští kapitalisté by nebyli schopni vydobýt z čínských dělníků onu ohromnou nadhodnotu, kterou ulili do amerického rentiérského sektoru.

Ať už jsou dnes důvody napětí mezi USA a Čínou jakékoliv, studená válka, kterou Spojené státy zahájily za bývalého prezidenta Donalda Trumpa a dále vystupňovaly za současného prezidenta Joea Bidena, představuje obrovský tlak jak na americké korporace, tak na Komunistickou stranu Číny. Nyní musejí přemýšlet nad rámec „osudové dohody“, jež byla až dosud středobodem určujícím jejich zájmy.