Čínská vláda oznámila 8. listopadu finanční injekci na podporu stagnující ekonomiky ve výši deseti bilionů jüanů, tedy zhruba 1,3 bilionu amerických dolarů. Podle analýzy ekonomky Ansel Li pro Sinopsis je však reálná hodnota tohoto stimulačního balíčku mnohem nižší než oficiálně uváděná částka. Rozpačitá byla ostatně i reakce trhu, který odpověděl dalším poklesem indexů.

Tato na první pohled masivní pomoc čínské ekonomice je částečně reakcí na zvolení Donalda Trumpa prezidentem a na jeho očekávané kroky, které mohou znamenat další kolo obchodní války mezi Čínou a USA. Tisková konference k balíčku byla předem naplánovaná těsně po vyhlášení výsledků amerických prezidentských voleb a podle uniklých informací měla být v případě zvolení Kamaly Harrisové finanční injekce výrazně nižší než po případném zvolení Donalda Trumpa.

Ansel Li však celý balíček označuje za pouhé divadlo, které má vyvolat optimistická očekávání a tím ekonomiku povzbudit spíše morálně než skutečným navýšením likvidity nalitím peněz do oběhu. Podle její analýzy jde o klasický budovatelský optimismus, kdy je situace lakovaná na růžovo ve snaze zakrýt kupící se problémy, často i kvůli strachu funkcionářů na nižších úrovních z těch nad nimi. Jenže co když taková zástěrka trhy nepřesvědčí?

Když pasáček potřetí zakřičel: Vlk!

Li nachází analogii současné situace ve známé Ezopově bajce o pastýři, který si dělal šprýmy z vesničanů voláním: „Pomoc, vlk!“. Když vlk pak skutečně přišel, nikdo už na jeho volání nereagoval. Podobně se zdá, že i Peking ztrácí důvěru — trhy na jeho falešné stimuly přestávají reagovat a Čína se nezadržitelně řítí do deflace.

Pro laika se zdá ekonomická injekce přesahující bilion dolarů dostatečným stimulem a pokles indexů na čínské burze vypadá jako paradoxní reakce. Analýza však odhaluje, že naprostá většina z této částky padne na restrukturalizaci dluhů.

V reakci na světovou finanční krizi v roce 2008 nalila čínská vláda do ekonomiky čtyři biliony jüanů. Při prudkém poklesu vývozu tehdy navýšení likvidity pomohlo nastartovat obrovský boom, který jsme v zemi mohli sledovat během druhé dekády tohoto milénia. Tento růst byl primárně založený na často megalomanském budování, ovšem zdaleka ne všechny investice se časem zhodnotily.

Počátek současné krize tak tkví především v nadměrném zadlužení lokálních vlád a pod ně spadajících velkých firem, které nyní často nejsou schopny dluhy splácet. K udržení zběsilého tempa růstu potřebného k zalepení dluhů by bylo potřeba dál budovat a investovat, situace se však změnila. Do specifického domácího vývoje, kdy lze hovořit o určitém stropu, na který růst v různých oblastech přirozeně dříve či později narazí, se nepříznivě promítly i faktory jako covidová pandemie a odliv zahraničních investic z důvodu narůstající rivality mezi Čínou a Spojenými státy, potažmo obecně Západem.

Současný stimulační balíček tak neznamená jednorázový „dar“ deset bilionů jüanů. Peníze bude vláda uvolňovat postupně — čtyři biliony by měly místní vlády získat v průběhu následujících pěti let díky novým speciálním dluhopisům. Zbylých šest bilionů pak dostanou díky navýšení celkového stropu jejich zadlužení o dva biliony ve třech letech, počínaje letoškem.

Na rozdíl od slavného balíčku z roku 2008, kdy šly čtyři biliony jüanů převážně do velkých infrastrukturních projektů, a tedy do reálného oběhu, slouží současný balíček především jako poslední záchrana k restrukturalizaci dluhů, nikoli k investicím. Jde tedy o refinancování půjček, tedy obrazně o peníze, které se jen přesunou z jedné kolonky do jiné.

Podle Li půjde většina prostředků ze stimulačního balíčku na splacení nezbytných dluhů, včetně nezaplacených nákladů a práce firmám — tato část peněz se tak reálně do oběhu dostane, ovšem nikoli v podobě nových investic. Další peníze se uvolní zmíněným navýšením stropu pro běžné půjčky od státu, díky čemuž bude možné přefinancovat jiné půjčky s mnohem vyššími úroky. Místní vlády tak budou reálně splácet ročně méně peněz a víc financí jim zbyde k jinému použití.

Li vypočítala, že kombinací těchto mechanismů se z desetibilionového balíčku v následujících třech až pěti letech ročně dostane do oběhu jen zhruba 840 miliard, což podle ní vysvětluje onu „vlažnou reakci kapitálových trhů“.

Symbolické gesto místo systémového řešení

Dalším problémem je pak podle Li neochota ústřední vlády převzít zodpovědnost a přenášení břemene na lokální vlády. To vyvolává pochybnosti, zda si vedení připouští závažnost ekonomické situace. Plán totiž nenabízí žádné zásadnější řešení dlouhodobých problémů, nedotýká se podstaty, ale omezuje se na záplatování nejpalčivějších trhlin. Zadlužení místních vlád tak dál roste a jejich neschopnost splácet se jen odsouvá.

Už loni na jaře podle odborníků čínské ekonomické indikátory ukazovaly na hrozící kolaps, když vůbec poprvé výrazné dlouhodobější oživení nepřinesly ani svátky čínského nového roku, tradiční období, kdy lidé cestují a utrácejí. Stále klesá i index cen výrobců (PPI), což je znakem prohlubující se deflace. Vláda v Pekingu však na nepříznivé ukazatele dlouho prakticky nereagovala. V květnu byly sice uvolněny některé restrikce na realitním trhu, což mělo podpořit padající trh s nemovitostmi, téměř žádný efekt to ale nepřineslo.

Ekonomické problémy politbyro poprvé řešilo na svém zasedání až v září a znovu pak v prvním listopadovém týdnu, kdy naznačilo nadcházející stimuly v příštím roce. Veřejnost však zatím zůstává opatrná vůči tomu, zda se tato rétorika promění v konkrétní kroky.

Ansel Li připisuje tuto neochotu přiznat problém a tím pádem i neochotu jej jakkoli řešit oblíbenému Si Ťin-pchingově postoji „strategického klidu“. Je to póza „moudrého a předvídavého vůdce, který zůstává nezasažen nepřízní osudu a trpělivě čeká na správnou chvíli k činu“. Ve spojení s jeho snahou vystupovat jako „odborník na všechno“, který rozumí všemu od zemědělství po kulturu, tak vzniká situace, kdy se skuteční odborníci bojí vznášet jakékoli námitky a upozorňovat na reálné problémy.

Ansel Li celou situaci přirovnává k čínské reakci na covid — dlouhé předstírání, že se nic neděje, následované brutálními restrikcemi, které trvaly ještě dlouho poté, co se zbytek světa tváří v tvář nakažlivějšímu, ale méně nebezpečnému omicronu začal vracet k normálu. Si Ťin-pchingovo „strategické vyčkávání“ tak nejprve vedlo k nekontrolovanému šíření epidemie a vzniku globální pandemie, aby následné dlouhotrvající přísné lockdowny téměř zruinovaly čínskou ekonomiku a vyústily v první větší veřejné protesty po mnoha letech. Podle Li tehdy „strategický klid“ znamenal „zatvrzelé odmítání připustit si vážnost krize a neochotu přiznat politické chyby“.

Z Tacitovy pasti do bludného kruhu

Podobné je to i nyní, kdy jdou z Pekingu pouze pozitivní zprávy o stabilním ekonomickém růstu. Neochota využít finanční zdroje ústřední vlády na pomoc místním vládám může mít však i praktické důvody. Ústředí pravděpodobně nedůvěřuje finančnímu managementu na lokální úrovni a zároveň usiluje o to ponechat si dostatečnou rezervu pro reakci na potenciální vnější otřesy, například ty způsobené hrozící Trumpovou „celní válkou“. Si Ťin-pching tak zatím spoléhá hlavně na „psychologický efekt“ propagandy.

Ansel Li k tomu však dodává: „Takový styl řízení je vysoce nejistá sázka — ekonomiku [nelze] přetvářet pouhým ovlivňováním veřejného vnímání nebo spoléháním na vnější faktory jako například nečekané zhroucení americké ekonomiky, které by pro Čínu zlepšilo vnější podmínky.“

Pokud by čínské vládě sázka vyšla, dosáhla by lepších výsledků bez nutnosti vynakládat větší výdaje a zároveň by to v očích veřejnosti potvrdilo systémové výhody čínského režimu a moudrost jeho vůdce.

Ekonomika však potřebuje jasné signály a předvídatelnost. Ani jedno z toho čínská vláda neposkytuje. Namísto toho se uchýlila k něčemu, co Li nazvala „doktrínou ekonomického optimismu“, a k systematickému potlačování negativních narativů. Vedení v Pekingu věří, že dokáže vzbudit pozitivní očekávání trhu jen vyzdvihováním či zveličováním úspěchů a mlčením, případně popíráním v případě neúspěchů. Tím ovšem riskuje ztrátu důvěry lidu a pád do obávané „Tacitovy pasti“:

„[Může nastat] scénář, kdy oficiálním prohlášením už automaticky nikdo nebude věřit bez ohledu na to, jaké bude jejich sdělení. Při dalším prohlubování ekonomických problémů v roce 2025 tak Peking může zcela ztratit schopnost vysílat trhu důvěryhodné signály.“

Čím déle bude toto „divadlo pro masy“ trvat a čím okatější bude, tím větší bude nedůvěra trhu. „Tacitova past“ se tak změní bludný kruh.