Nedávno sesazený šéf Bank of China Liou Lien-ke měl za sebou hvězdnou kariéru. Poté co roku 1985 absolvoval vysokou školu, pracoval dvacet let na různých pozicích v nejdůležitější státní bankovní instituci v ČLR — Čínské lidové bance.

Vstoupil do komunistické strany a stoupal ke stále významnějším funkcím; mimo jiné působil jako hlavní zástupce banky v Londýně. V roce 2007 přešel — nebo spíš byl stranou převelen? — do nejvyšších funkcí v Exportní a importní bance ČLR, která patří k významným nástrojům čínské hospodářské politiky. A nakonec se dostal do nejvyššího vedení Bank of China včetně její hongkongské pobočky, kde byl až do března letošního roku předsedou správní rady a zároveň předsedou podnikového výboru komunistické strany.

Bank of China je polostátní firma s mezinárodním renomé a dlouhou historií. Založena byla na počátku 20. století a dnes je to čtvrtá největší banka na světě. Liou Lien-ke stál nejen v čele banky a její stranické organizace, ale měl významné postavení i v celostátní stranické hierarchii a byl členem 20. ústředního výboru. To vše svědčí o tom, že až do začátku letošního roku měl vazby do nejvyšších pater moci, přesto nezůstal ušetřen v nejnovější vlně represí, jimiž Si Ťin-pching zaútočil na čínské finanční instituce.

Další zářez v Si Ťin-pchingově tažení proti korupci?

Liou Lien-ke, jak je v podobných případech v Číně běžné, byl nejprve přinucen rezignovat na svoji pozici v bance a pak byl vyšetřován Ústřední disciplinární komisí na neznámém místě. Po několikaměsíčním vyšetřování komise zřejmě získala dostatek materiálu pro exemplární proces, Liou byl vyloučen ze strany a následně předán soudu, aby „podle zákona vyšetřil jeho provinění“. Z tisku je nicméně zřejmé, že rozsudek už je hotová věc.

Co je skutečnou příčinou Liou Lien-keova pádu, je těžko soudit. Těsně po nástupu k moci na konci roku 2012 Si Ťin-pching zahájil masívní protikorupční kampaň, která se nevyhnula ani vysokým funkcionářům strany. Ze začátku si tím získával sympatie části obyvatelstva, postupně však začalo být jasné, že kampaně jsou proti korupci zaměřené výběrově a cílí především na nepohodlné vysoké představitele strany potenciálně ohrožující projekt absolutního soustředění moci v rukou generálního tajemníka. Likvidoval při tom zejména osoby z okruhu někdejšího generálního tajemníka Ťiang Ce-mina.

Liou Lien-ke vystoupal do svých nejvyšších funkcí až v době Si Ťin-pchingova panování. Přestože se objevily spekulace typu, že byl kdysi tajemníkem Ťiang Ce-minova tajemníka, nezdá se, že by byl chráněncem některé z vnitrostranických frakcí, či dokonce součástí vnitrostranické opozice, kterou Si Ťin-pching za deset let své vlády v podstatě zlikvidoval.

Oficiální obvinění uveřejněné ve stranickém deníku Žen-min ž‘-pao již počátkem října je pozoruhodné tím, jak se liší od předchozích prominentních korupčních kauz akcentem na ideologickou nespolehlivost obviněného, jeho nedostatečně bdělé řízení stranické organizace a vágně pojmenované morální poklesky.

Zločiny šéfa čtvrté největší banky na světě

Oznámení o tom, že Liou Lien-ke byl vyloučen ze strany a byl s ním zahájen soudní proces, stojí za podrobnější citaci. Ideologicky nepevné postoje, chyby ve stranické práci, dokonce četba zakázané literatury a neuspořádaný rodinný život zastiňují obvinění z chyb a porušování pravidel při řízení banky a neoprávněného obohacování se:

„Vyšetřování ukázalo, že Liou Lien-ke ztratil své ideály a přesvědčení, odhodil vědomí poslání původní ideje, liknavě uváděl do praxe rozhodnutí Ústředního výboru, dělal kompromisy, zřekl se odpovědnosti za prevenci a kontrolu finančních rizik, v rozporu s předpisy zasahoval do úvěrových projektů, poskytoval úvěry a způsobil velká finanční rizika.

Liknavě naplňoval svoji hlavní odpovědnost komplexně a s přísností řídit stranickou organizaci a vážně poškodil politickou ekologii své stranické organizace, tajně přivážel do země zakázané knihy a časopisy a vyvíjel velké úsilí, aby se bránil jakýmkoli pokusům o prověřování ve své organizaci. Ignoroval ducha Osmi ustanovení Ústředního výboru a v rozporu s předpisy přijímal dárky a peníze, účastnil se soukromých akcí, nechal si platit lyžařské a cestovní zájezdy a dlouhodobě pro soukromé účely užíval služební vozy.

V rozporu s nařízením neohlašoval své osobní záležitosti, nevysvětloval pravdivě své osobní problémy, když ho vyšetřovala organizace, a zneužíval svých pravomocí k protekčnímu povyšování kádrů. V rozporu s předpisy podnikal, zasahoval do půjčování a úvěrování finančních prostředků a pro soukromé účely si uchovával utajované informace. Projevil morální zkaženost, v jeho rodině panovaly amorální poměry a členy své rodiny nevedl k pořádku.

Nedodržoval ani minimální úroveň disciplíny a poslušnosti zákonům, uzurpoval si moc a choval se svévolně, zneužíval svého postavení ve finančnictví, aby se finančně obohacoval, zneužíval svého úředního postavení ke zvýhodňování jiných osob při financování půjček a spolupráci na projektech a nezákonně přijímal obrovské množství peněz a majetku.“

„Poslání původní ideje“, zmíněné na začátku, odkazuje k Si Ťin-pchingově myšlence, že v ČLR je třeba neochvějně budovat socialismus v duchu myšlenek, s nimiž byla před sto lety založena Komunistická strana Číny a později Čínská lidová republika. Zmínka o Osmi ustanoveních ústředního výboru odkazuje k dokumentu z roku 2012 nastiňujícímu zpřísněné požadavky na vnitrostranickou disciplínu, včetně asketického způsobu života a absolutní služby straně.

O co vlastně jde?

Stávající obvinění zatím neobsahují žádná skandální odhalení typu bankovních účtů v zahraničí, sejfů naditých stovkami milionů v hotovosti či zlatých cihel ukrytých v domácnosti, jako se stalo někdejšímu šéfovi a předsedovi stranické organizace polostátní firmy Huarong Asset Management Lai Siao-mingovi. Ten byl před dvěma lety za korupci při výkonu své funkce a zpronevěru popraven.

V současné těžké ekonomické situaci Číny, kdy v zemi narůstá obrovský vnitřní dluh, hroutí se velké developerské firmy a praská grandiózní realitní bublina, se jistě hledají viníci a obětní beránci v bankovním sektoru, který poskytoval půjčky. Akcent obvinění na špatnou stranickou práci a disciplínu, dokonce četbu zakázané literatury, nicméně ukazuje, že Liou Lien-ke je také obětí právě probíhající masívní vnitrostranické kampaně, jejímž cílem je navrátit do strany někdejší revoluční nadšení a železnou disciplínu, která ji před více než sedmdesáti lety přivedla k moci.

Součástí této snahy je důraz na morální bezúhonnost, který zároveň nadbíhá primitivním pudům na čínském internetu. Tam již na jaře, v době, kdy Lioua vyšetřovala Ústřední disciplinární komise, začala probíhat skandalizující kampaň, která nikoho nenechává na pochybách, že Liou je vinen, přičemž hlavním terčem útoků je jeho neuspořádaný osobní život. Liou je počtvrté ženatý a odsuzující poznámky uvádějí, že má slabost pro mladé dívky, dokonce prý s dobrou znalostí angličtiny.

Dalším pikantním detailem rozebíraným v čínském bulváru, ale také na Twitteru je, že Liouova poslední manželka je bývalá přítelkyně jeho syna. Syn ji prý přivedl k otci, aby pro ni našel dobré místo v bance. Ten to zařídil — korupční jednání je naznačené i v oficiálním obvinění —, ale synovi dívku přebral.

Studentům čínské historie naskočí hned v paměti příběh císaře Süan-cunga dynastie Tchang, který přebral ženu svému synovi — a ta nakonec byla příčinou rozkladu říše a císařova pádu. Liou Lien-keův příběh tak zapadá do lidové představivosti o záporných postavách a posiluje rozhořčení proti „odhalenému zločinci“.

Pád Liou Lien-kea a způsob, jakým byl obviněn, nevěstí pro Čínu nic dobrého. Ukazuje současnou atmosféru v ČLR, kde probíhá další vlna vnitrostranické kampaně za nápravu stylu práce, jejímž cílem je posílit ideologickou čistotu strany a poslušnost nejvyššímu vedení „se soudruhem Si Ťin-pchingem v jeho centru“, jak praví nejen propaganda, ale i nedávno novelizované stranické stanovy.

S ohledem na to, jak je strana prorostlá do všech důležitých státních institucí i do firem — ve vedení státních, ale soukromých firem je ze zákona přítomen tajemník stranické organizace —, vnitrostranická očista v tuto chvíli směřuje k návratu do dob, kdy důležitější bylo „být rudý“ než být „odborně zdatný“.