Začátkem února byly zveřejněny dvě nové zprávy týkající se čínských pracovních programů s rysy nucené práce. Navazují na řadu studií přinášejících doklady o nucené práci Ujgurů. Ta probíhá v rámci státních programů zaměřených na převýchovu ujgurského obyvatelstva z čínské autonomní oblasti Sin-ťiang s cílem „deradikalizovat“ tamní muslimy.

Odhalení badatelů a novinářů přispěla k uvalení sankcí na čínské orgány a některé konkrétní osoby podílející se na implementaci radikální etnické politiky v Sin-ťiangu. V několika západních zemích v čele s USA vedla k přijetí legislativy zakazující dovoz produktů, při jejichž výrobě a zpracování je jakkoli využívána nucená práce.

Největší pozornost věnovaly studie a reportáže bavlně, další zmiňovaly například rajčata, mražené mořské potraviny, ale např. také polysilikony pro výrobu solárních panelů. Nyní se hovoří především o automobilovém průmyslu a některých surovinách, které tento průmysl využívá, zejména o hliníku a lithiu. Jednou z automobilek, které byly opakovaně obviňovány z podílu na zneužívání nucené práce Ujgurů, je německý Volkswagen.

Systematická nucená práce není na první pohled vidět

Německý badatel Adrian Zenz, který se tématem čínské politiky v Sin-ťiangu a represemi Ujgurů dlouhodobě zabývá, zveřejnil 14. února report, v němž shrnuje dosavadní poznatky o pracovních programech pro Ujgury v ČLR. Ty považuje za jeden z projevů diktatury leninského typu:

„Na rozdíl od nucené práce ve firmách funguje tento systém ve společenském kontextu založeném na všeprostupujícím nátlaku. Ten je charakterizován absencí občanských svobod a rozsáhlou byrokracií zasahující na nejnižší úroveň správy s cílem nuceně mobilizovat cílové skupiny.“

Státem podporované pracovní programy podle něj navazují na předchozí masovou internaci Ujgurů a dalších muslimů ze Sin-ťiangu v převýchovných táborech v letech 2016—2020. Programy jsou určeny primárně pro statisíce osob, které již touto nucenou převýchovou prošly. Cílí ale také obecněji na obyvatele převážně venkovských oblastí, kde je méně pracovních příležitostí a podle čínských orgánů je tam zvýšené riziko „radikalizace“ vzhledem k nižší životní úrovni a tradičnějšímu způsobu života včetně příklonu k tradičním formám islámu. Zenz píše:

„Od přelomu let 2020/21 — a zejména po nástupu [nového tajemníka] Ma Sing-žueje — se Sin-ťiang začal přiklánět ke strategii normalizace a institucionalizace, která klade důraz na udržování pracovních umístěnek prostřednictvím intenzivního monitoringu a dohledu.

Jedná se o odklon od přístupu založeného na mobilizačních kampaních zaměřených na přesuny, který uplatňoval Ma Sing-žuejův předchůdce Čchen Čchüan-kuo. V rámci této nové strategie brání stát lidem v návratu ke státem nepodporovaným tradičním způsobům obživy s nízkými měřitelnými příjmy a v opuštění státem zajištěného zaměstnání.“

Odstraněním chudoby ke společenské stabilitě a lásce k vlasti

Tato čínská politika zaměstnanosti je součástí širší kampaně na odstranění chudoby v méně rozvinutých oblastech ČLR. Vychází z logiky, že tam, kde mají lidé práci, stoupá životní úroveň a tím pádem i míra integrace těchto lidí do systému.

To oslabuje riziko náboženské radikalizace, separatistických tendencí, občanských protestů a dalších jevů, s nimiž čínský stát v Sin-ťiangu dlouhodobě bojuje. Hlavním cílem těchto kampaní je tedy posílení sounáležitosti etnických a náboženských menšin v ČLR s čínským státem a zajištění jejich loajality.

Zenz pracuje především s oficiálními čínskými zdroji, které jsou často volně dostupné online. Ukazuje, že strategické vládní dokumenty k Sin-ťiangu kladou velký důraz na program „odstranění chudoby prostřednictvím přesunu pracovní síly“. V jeho rámci v roce 2023 narůstal celkový objem nuceně přesunutého obyvatelstva za účelem zaměstnanosti: v letech 2021 a 2022 byly takto přesunuty přibližně tři miliony osob, v roce 2023 došlo k nárůstu o dalších zhruba 38 %.

Součástí strategie je projekt „párové pomoci“, který umožňuje přesun obyvatel ze Sin-ťiangu do rozvinutých provincií na východě Číny. Během své návštěvy oblasti v srpnu 2023 podtrhl význam těchto programů i samotný Si Ťin-pching, když vyzýval k „důslednému provádění párové pomoci […] za účelem povzbuzení a vedení mas sinťiangských obyvatel k [hledání] zaměstnání ve vnitřní Číně“.

Spolu s podporou migrace čínské pracovní síly do Sin-ťiangu má tento program zároveň snížit „dominanci“ ujgurského obyvatelstva v „ujgurské autonomní oblasti“. Důležitou součástí této politiky zaměstnanosti je také systém, který monitoruje míru nezaměstnanosti v oblasti a označuje potenciálně rizikové jedince. Jedná se o systém zasahující až na úroveň jednotlivých rodin s cílem vytipovat osoby, které by mohly ohrožovat „společenskou stabilitu“.

K tomu slouží pracovní týmy vysílané do vesnic i přímo do rodin, které podle Zenze „[…] chodí od dveří ke dveřím, aby prosazovaly státní politiku, monitorovaly její dodržování, identifikovaly občany, kteří unikají [systému], za účelem jejich internace v reedukačních zařízeních. Podrobují také členy domácností etnických menšin rekvalifikačním školením a následnému přidělení práce.“

Restrukturalizace sinťiangské ekonomiky

V rámci aktuální 14. pětiletky usiluje čínská komunistická strana o dosažení stoprocentní zaměstnanosti ujgurské populace. Za tímto účelem pokračuje v organizovaných „rekvalifikačních kurzech“, které nyní cílí hlavně na venkovské obyvatelstvo závislé na drobné zemědělské produkci. Typicky dochází k přesunům pracovní síly z primárního sektoru (zemědělství) do sekundárního a terciárního, tedy do průmyslu a služeb.

To je v souladu s celkovou politikou v Sin-ťiangu, která se slovy nejvyššího představitele autonomní oblasti, stranického tajemníka Ma Sing-žueje, zaměřuje na „vysoce kvalitní rozvoj“. Ten má umožnit transformaci strategicky významné „brány do střední Asie“ v průmyslové a technologické centrum na novodobé Hedvábné cestě. Tomu mají pomoci také nové průmyslové zóny budované v různých částech Sin-ťiangu. Což je, jak uvádí Zenz, plně v souladu s hlavními zájmy Si Ťin-pchingovy vlády:

„Tlak na odstranění chudoby a politiku zaměstnanosti je v souladu s dvojím Si Ťin-pchingovým mandátem — udržením stability a prosazováním rozvoje. To státu umožňuje restrukturalizovat společnost […], maximalizovat společenskou kontrolu prostřednictvím separace dětí od rodičů a ‚optimalizovat‘ strukturu menšinové populace ‚snížením hustoty ujgurského obyvatelstva [v Sin-ťiangu]‘.“

Dlouhodobá metoda

Na rozdíl od „drastických krátkodobých opatření“ by tak podle jedné čínské akademické studie měly pracovní přesuny představovat „důležitou dlouhodobou metodu […] asimilace“ Ujgurů.

Nucená práce Ujgurů je přitom stále jedním z významných faktorů ovlivňujících politické i obchodní vztahy mezi ČLR, Spojenými státy a Evropskou unií. I přesto řada západních firem operuje přímo v Sin-ťiangu a některé byly opakovaně obviňovány z více či méně přímého zneužívání nucené práce Ujgurů.

Zmíněný Volkswagen proto na nátlak lidskoprávních organizací dokonce loni pověřil berlínskou auditorskou firmu Loening, aby v továrně, kterou v hlavním městě Sin-ťiangu Urumči provozuje jako joint venture s čínskou automobilkou SAIC Motors, provedla audit. Ten měl prokázat neexistenci nátlakových praktik v zaměstnání.

Audit, jak konstatovalo i vedení VW, skutečně nic v tomto ohledu nezjistil. Odborníci se nicméně shodují, že specifický státem zaštítěný typ nucené práce zvenčí prakticky nelze odhalit. Ať už proto, že se auditoři nedostanou ke všem podkladům a nemohou volně hovořit se zaměstnanci, kteří jsou pod silným tlakem, nebo proto, že nucená práce je často outsourcovaná, případně se objevuje na nižších úrovních v dodavatelských řetězcích, kde je pečlivě zamaskovaná.

Rizikový hliník

Tomuto riziku je v současnosti vystavena řada výrobců automobilů, čínských i zahraničních, ať už v Číně sami vyrábějí, nebo jen dovážejí díly a materiály. Zenz ve svém reportu pro Jamestown uvádí, že nucené přesuny pracovní síly míří například do průmyslu zpracovávajícího lithium pro výrobu baterií do elektromobilů či hliník, který je využíván do autobaterií, ale také do karosérií a kol.

Rozvoj automobilového průmyslu je v ČLR stále na vzestupu, zejména v oblasti elektromobilů. V loňském roce již Čína překonala Japonsko a stala se největším světovým vývozcem osobních aut.

Významnou roli v tom hrají elektromobily domácí produkce, zároveň však v Číně stále působí i mnoho zahraničních automobilek, z nichž některé zde vyrábějí i pro export. Organizace Human Rights Watch (HRW) zveřejnila 1. února obsáhlou zprávu, v níž popisuje, jak přední světoví výrobci automobilů jako General Motors, Tesla, Toyota či Volkswagen přehlížejí možné známky nucené práce ve vlastních dodavatelských řetězcích.

Zpráva se zaměřuje na zpracování hliníku, který je dále využíván právě v automobilovém průmyslu. V mnoha případech za tím stojí fakt, že zahraniční konglomeráty na čínském trhu často působí zmíněnou formou joint venture s domácími společnostmi a zodpovědnost za dodavatelské řetězce přenášejí na ně.

Pracovníci HRW ve veřejných zdrojích, médiích a dokumentech našli přesvědčivé důkazy, že zpracovatelé hliníku v Sin-ťiangu jsou zapojeni do vládních pracovních programů. Podle odhadů HRW přitom jejich produkce nyní tvoří až 10 % světových dodávek tohoto kovu. Ze Sin-ťiangu jsou však polotovary převáženy dále do Číny k dalšímu zpracování, a u finálních produktů tak jejich původ není zřejmý.

Jak ukazuje zkušenost z Volkswagenu, podmínky v Sin-ťiangu zároveň neumožňují provést nezávislé audity, které by odhalily případnou nucenou práci. Na jednu z vlajkových lodí německého průmyslu je tak vyvíjen stále silnější tlak, aby přehodnotila své další působení v Sin-ťiangu. Zcela nedávno již podobné rozhodnutí o stažení z oblasti deklaroval jiný německý koncern, BASF. Právě z důvodu systematického porušování lidských práv ujgurského obyvatelstva.