↗

Krásná mladá žena s radostí a pokorou pracující na zahradě a v kulisách velehor připravující delikatesy sečuánské gastronomie okouzlila miliony fanoušků. Proč si kazit dojmy z Číny zprávami o genocidě Ujgurů? Foto FB LiziQi cooking

Prostředí internetu a sociálních sítí je pro velkou část světové populace čím dál důležitějším zdrojem informací než tradiční masová média. Kromě hrozby šíření dezinformací představují sociální sítě také živnou půdu pro různé formy ovlivňování a formování veřejného mínění — od přímé propagandy až k jemnému „mind engineeringu“.

Čína je zemí, která to s kontrolou internetu dotáhla nejdále. Prostřednictvím „velkého čínského firewallu“ omezila vlastním občanům přístup k zahraničním zpravodajským a aktivistickým webům a zablokovala jim mezinárodní platformy a sociální sítě od Facebooku přes YouTube až po messengery jako WhatsApp.

V posledních letech ale tyto zakázané platformy začala masivně využívat pro vlastní propagandu. Od placených inzerátů v předních zahraničních periodikách se postupně posunula k vytvoření vlastních oficiálních kanálů, jako je mezinárodní síť televizního vysílání CGTN či účty a kanály státních médií a influencerů s vazbami na čínský stát na západních sociálních sítích.

Relativně nedávno přibyl nový typ propagandy, a to právě ve formě zmíněného jemnějšího působení. Připravovaná publikace The Routledge Handbook of Language and Mind Engineering představuje termín mind engineering jako náhradu za dříve používaný výraz brainwashing coby „nový koncept a protokol duševní činnosti, jenž vysoce sofistikovaným způsobem spojuje jazyk, média a technologie za účelem manipulace obětí ve smyslu vnímání reality, názorové indoktrinace a připravenosti k akci“.

Není influencer jako influencer

Nejviditelnějším příkladem nového čínského úsilí o manipulaci globálního veřejného mínění jsou kanály influencerů z řad „lidu“ na americké platformě YouTube. Většina z nich působí zároveň i na jiných platformách a sociálních sítích, jak čínských (např. Weibo, WeChat, Xiaohongshu, Xigua, Douyin apod.), tak i západních, zejména Facebooku, Instagramu a Twitteru. YouTube je však dosud jednoznačně nejvlivnější — sledovanost jednotlivých videí dosahuje v některých případech miliony i desítky milionů zhlédnutí.

Inspirací k takové formě posilování čínské soft power mohla být vůbec nejúspěšnější čínská vlogerka Li C‘-čchi, která zveřejnila své první video na YouTube v roce 2017. Nyní má přes 17 milionů sledujících, v roce 2021 však svou aktivitu přerušila, údajně kvůli sporům s produkční agenturou. Její příspěvky mají miliony zhlédnutí, u těch nejsledovanějších se jedná o vyšší desítky milionů.

Li C‘-čchi zaujala globální publikum idylickými videi z prostředí západočínského venkova, v nichž pěstuje, sklízí a zpracovává vlastní plodiny a ukazuje tradiční dovednosti a řemesla. Jejich obsah je na hony vzdálený politice, i přesto — nebo právě proto — její tvorba přispívá k vytváření pozitivního obrazu Číny v zahraničí.

Není divu, že se jí brzy ujala profesionální agentura, součástí jejíž mise je i více méně nenápadné zapojování „státní agendy“ do komerčních produktů slibujících velký uživatelský dosah.

Jak takové agentury, které zastupují slibné influencery, v Číně fungují, popsali v nedávno publikované studii autoři z Australského institutu pro strategickou politiku. Profesionální agentury nejen pomáhají čínským influencerům s marketingem i profesionalizací formy i obsahu, ale v první řadě jsou klíčovým prostředníkem, který umožňuje překonat „velký čínský firewall“, publikovat na blokovaných platformách a hlavně tento produkt monetizovat.

Zároveň jsou napojeny na státní orgány a instituce a hlídají nejen nezávadnost obsahu, ale také jej pomáhají „slaďovat“ se zájmy státního propagačního a bezpečnostního aparátu.

Australský tým již dříve publikoval studii o „lao-waj“ (hovorový výraz pro cizince, zejména bělochy) influencerech, tedy vlogerech, kteří žijí dlouhodobě v Čínské lidové republice a natáčejí o tom videa. Nelze všechny házet do jednoho pytle, nicméně celá řada z nich vkládá do svých vlogů obsah, který lze považovat za jakýsi „product placement“ vlády v Pekingu. Zdaleka nejde jen o to, že se zaměřují na pozitivní tvář Číny — a logicky zcela opomíjejí nebo přímo popírají tu negativní.

Často přímočaře vyzdvihují úspěchy čínské vlády, ať už jde o výstavbu dopravní infrastruktury, modernizaci či bezpečnost ve městech, fungující školství či zdravotnictví apod., a někdy tyto úspěchy staví do kontrastu s „chaosem“ na Západě, typicky v USA.

Jsou však mezi nimi i tací, které lze přímo označit za „propagandisty“. O jejich spolupráci s čínským propagandistickým aparátem svědčí nejen kontakty a společné aktivity se státními médii — především výše zmíněnou CGTN, ale také témata jejich videí a destinace, které navštěvují.

„Objektivní“ hlasy insiderů

Nejznámějším a nejradikálnějším ze západních pročínských propagandistů je Kanaďan Daniel Dumbrill, výrazná tvář rozsáhlé kampaně proti „nespravedlivému obviňování Číny“, například z genocidy v Sin-ťiangu.

Většina z nich však působí mnohem méně nápadně. Dobrým příkladem je čínská internetová celebrita, Angličan Stuart Wiggin, který provozuje YouTube kanál The China Traveller. Na něm například propagoval vládní kampaň k „potírání chudoby“ v oblasti Ňingthi v jihovýchodním Tibetu poblíž hranice s Indií a Bhútánem.

V roce 2021 totiž bylo Ňingthi prostřednictvím zbrusu nové vysokorychlostní železnice propojeno s Lhasou v centrálním Tibetu. Trať je součástí budovaného spojení mezi Tibetem a čínskou provincií S‘-čchuan. Za masivním rozvojem této oblasti, v jehož rámci jsou mimo jiné budovány nové vesnice poblíž sporných hranic s Indií a Bhútánem, stojí očividně více než jen podpora turistického ruchu.

Není náhoda, že řada těchto cizích influencerů v posledních pěti letech navštívila Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang, aby ukázali, jak tam „neprobíhá“ genocida Ujgurů či jejich nucené nasazení na práci ve zpracování bavlny. Po ní často následoval Tibet nebo i Vnitřní Mongolsko.

Právě na tyto „pohraniční oblasti“ se zaměřila nejnovější studie Australského institutu pro strategickou politiku. Termín „pohraničí“, který má studie v názvu, je poněkud zavádějící — jedná se totiž o rozsáhlá území na západě a severu Čínské lidové republiky, jež tvoří více než polovinu její celkové rozlohy.

Pokud tedy chce Peking zajistit tisíce kilometrů dlouhé hranice od Indie na jihu až po Rusko na severu, je v jeho nejvyšším zájmu „stabilizovat“ tyto tři „autonomní oblasti“.

To je také cílem masivní sekuritizace těchto území původně obývaných „nečínskými“, tedy ne-chanskými etniky, která je tak třeba sinizovat. Důležitým nástrojem k tomu je „menšinová výchova“ a propaganda namířená nejen na jejich příslušníky, ale také na většinové Chany s cílem zbavit je předsudků vůči „bratrským etnikům“.

V posledních letech však lze sledovat vývoz původně domácí propagandy za hranice Číny s cílem změnit vnímání a postoje globální veřejnosti vůči tomuto státu.

Hlasy z periferie

Vliv státní agendy, tedy snaha o posílení stability a jednoty uvnitř a čínské soft power směrem ven, je dobře patrný právě ve videích influencerů z řad „menšinových etnik“.

Jak dokazuje studie Australského institutu pro strategickou politiku, mnozí z nich prokazatelně spolupracují s profesionálními agenturami s vazbami na stát a jeho propagandistickou síť. Tato videa se poprvé začala ve větší míře objevovat někdy kolem roku 2017, zpočátku na čínských platformách a o něco později i na YouTube.

Jak zaznamenal autor první zveřejněné studie na toto téma Rune Steenberg a jeho tým, nejprve se začala objevovat videa tematicky zaměřená na Sin-ťiang. Natáčely je nejčastěji mladé ženy a dívky, Ujgurky, ale i Kazašky či Kyrgyzky. U těchto videí byla „státní agenda“ dost jasně patrná — dívky (převážně mluvící čínsky) navzdory svému původu a muslimské víře nebyly zahalené a nezdráhaly se pít alkohol ani jíst vepřové.

Přátelily se s etnickými Číňany a v některých videích dokonce diskutovaly o smíšených manželstvích a radily, jak „sbalit Ujgurku“. Některé z těchto influencerek se později přímo účastnily mediálních akcí státních médií a otevřeně vystupovaly proti zprávám západních akademiků o situaci v Sin-ťiangu. Videa, která se dostala na YouTube mezi lety 2018-2020, měla většinou anglické titulky.

O něco málo později se začala objevovat také videa zaměřená na Vnitřní Mongolsko a Tibet. Videa o Tibetu se od těch sinťiangských poněkud liší, zejména v tom, že je v nich jakákoli „vládní agenda“ mnohem méně patrná.

Dají se rozdělit do dvou kategorií: ta první, početnější, je navázána na turistický ruch, druhou tvoří opět mladičké, na první pohled čistě komerční influencerky. YouTube kanály s tibetskou tematikou zaměřující se na turistický ruch a cestování většinou cílí na čínsky mluvící publikum. Lze předpokládat, že k nim patří potenciální návštěvníci z Tchaj-wanu, Hong-kongu či Singapuru, kteří až do pandemie covidu Tibet s oblibou navštěvovali.

Za zvláštní pozornost stojí cestovatelský kanál v angličtině Tibet Travel (Tibet Vista). Usměvavý průvodce Džamjang v něm provází zahraniční návštěvníky po známých i odlehlých místech Tibetu a představuje tibetskou kulturu a buddhismus.

Často pouze ti, kdo v minulosti Tibet navštívili a jsou dobře obeznámeni s jeho historií a kulturou i postoji místních obyvatel, dokáží v těchto videích rozpoznat prvky zmíněného mind engineeringu. Ten se projevuje primárně v entusiasmu, s jakým Džamjang popisuje rozvoj Tibetu v posledních letech díky prezidentu Si Ťin-pchingovi a kampani za „vymýcení chudoby“.

Prakticky v každé domácnosti, kterou Džamjang se svou kamerou na cestách navštíví, vystavují na čestném místě novodobou „thangku“ — původně meditační pomůcku pomáhající vizualizovat různá božstva — s podobiznou předsedy Si Ťin-pchinga, případně doplněnou klasickým plakátem s pěticí vůdců, tedy Mao Ce-tungem, Teng Siao-pchingem, Ťiang Ce-minem, Chu Ťin-tchaem a Si Ťin-pchingem. Jsou na místě, kde by dřív byly buddhistické thangky a portréty významných buddhistických učitelů v čele s dalajlamou.

Ikony vůdců byly dříve povinné pouze v domovech tibetských členů komunistické strany a státních zaměstnanců, nyní jsou vystavovány i v domcích farmářů a stanech pastevců. Některé scény působí až humorně — například když Džamjang v jednom videu najde v odlehlé osadě vysoko na náhorní plošině uprostřed návsi pračku a vysvětluje, že „vláda nyní věnovala do každé domácnosti pračku“.

Elektrické vedení vedoucí nad pračkou dokazuje, že ke zdroji elektřiny by ji alespoň teoreticky připojit šlo, ale horší to může být s vodou, která, jak se ukáže, je zde pouze v jedné centrální studni, odkud ji místní tahají vědry.

Nejbezpečnější země na světě

Tibet byl v těchto videích až donedávna — přesněji do nástupu vlny omicronu letos v srpnu — prezentován jako „nejbezpečnější místo na světě“ a nechyběla ani propagace vládního očkovacího programu, který se do zapadlých himálajských osad dostal ještě dříve, než měli možnost se očkovat občané Evropské unie.

Rozvoj a dostupnost sociálních i zdravotních služeb jsou také součástí agendy, již prezentují „nezávislé“ mladé influencerky. Například youtuberka s čínským jménem Na-čchü La-mu, což lze přeložit jako Lhamo (dívčí jméno) z Nagčhu (prefektura v severním Tibetu), v jednom videu navštívila moderní obytný komplex poskytující bydlení a zdravotní péči seniorům z řad tibetských pastevců, kteří mohou služby využívat s masivní státní dotací prakticky zdarma.

Ve videu oslavujícím letošní státní svátek založení Čínské lidové republiky Lhamo nejen děkuje vládě a straně za krásný život, který díky jejich pomoci může vést, ale také zmiňuje „výjezdní zasedání“ s funkcionáři z Tibetské kanceláře správy internetu, jehož se zúčastnila před spuštěním svého „self-media businessu“.

Mladé influencerky obecně představují Tibet jako moderní a rozvinutý, ve svých videích se často vypořádávají s různými stereotypy o zaostalosti Tibeťanů, vysvětlují věci týkající se místních podmínek, jak přírodních, tak ekonomických a společenských, a opakovaně zvou etnické Číňany nejen na návštěvu oblasti, ale i k přesídlení s velkými benefity, případně lákají mladé čínské muže k „založení rodiny“ v Tibetu.

Slovy Rune Steenberga, příslušníci „periferních etnik“ dávají v tomto typu kulturní produkce očividně najevo své „odhodlání k pokroku v rámci čínské společnosti“.

Můžeme se pouze dohadovat, zda je toto odhodlání upřímné a založené na svobodném rozhodnutí, zda je za ním určitá ekonomická či politická kalkulace, anebo zda je nějakým způsobem vynucené. V případě Sin-ťiangu například může hrát roli osud rodinných příslušníků a podobně.

Sdělení je pro cílové publikum jasné — podprahově si spojí krásu dívek, přírody i nově vybudovaných dopravních tepen, měst a vesnic s úspěchy čínské vlády v těchto jinak silně problematických oblastech. Ty totiž pro Peking dlouhodobě představují vážnou vnitřní hrozbu a jeho politika zde je založená na absolutní kontrole a potlačování základních práv obyvatel, na což dlouhodobě upozorňují exilové i globální lidskoprávní organizace, včetně OSN.